Jak Eliška Balzerová pašovala kazetu na Kavčí hory

1989: PRAHA INSPIRUJÍCÍ Kdo to kdy slyšel, aby divadla stávkovala za politické požadavky? V listopadu 1989 tato novinka budila minimálně zvědavost. Zatímco dnes jsme na politické angažmá umělců zvyklí, tehdy to bylo něco nového. A tím pražští (i mimopražští) divadelníci značně přispěli k úspěchu Listopadu 1989.

V sobotu 18. listopadu 1989 seděla doma u herce Jana Krause trojice umělců. Na jeho počítači, který byl tehdy v Československu mimořádnou vzácností, sepisovali výzvu k vyhlášení stávky divadel na podporu studentů zmlácených na Národní třídě.

„Já se to bojím uložit,“ pronesl nad finálním textem Kraus. Pak se zamyslel, že soubor s názvem „Stávka“ by případná razie StB okamžitě našla, a tak dokument uložil pod názvem „Stavba“.

Na schůzi divadelníků v dnešním Švanďáku na Smíchově (tehdy se jmenoval Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého) jej přečetl další z účastníků sešlosti u Krause, Tomáš Töpfer. Po bouřlivé debatě se nakonec divadla rozhodla, že vstoupí do stávky a místo představení poskytnou prostor k veřejné diskusi.

Každé z pražských divadel mělo v listopadu 1989 nějaký svůj mimořádný příběh. V Činoherním klubu založili na pódiu Občanské fórum, v Semaforu při diskusích poprvé společně objevil tandem Miloš Zeman- František Ringo Čech, u Cimrmanů každý večer Miloň Čepelka recitoval svou aktuální báseň.

My se ale zaměříme na největší z pražských divadel (s výjimkou Národního, které ale ředitel Pauer nechal prostě natvrdo zamknout). Divadlo na Vinohradech bylo v té době asi nejpopulárnější pražskou scénou, se souborem plným televizních hvězd.

Občas si je s jejich slavnými postavami lidé i pletli. Takže když režimu vypověděl poslušnost Vašek Karas nebo Bety Čeňková, která přece kvůli pacientovi klidně jela uprostřed noci z Boru až do Týniště, mělo to efekt.

Hlasování o vstupu do stávky prý v souboru, ve kterém figurovala například i předsedkyně Českého svazu dramatických umělců Jiřina Švorcová, bylo velmi těsné.

Divadlo s největší kapacitou v Praze se na několik týdnů proměnilo v diskusní fórum občanů. Moderoval jej obvykle Martin Stropnický. „Do moderování impovizovaných večerů se zpočátku nikdo nehrnul. Co kdyby… A tak to spadlo na mně,“ vzpomínal tehdejší kandrdas pánské šatny ve své knížce.

Do Vinohradského divadla se zvali i hosté. Bylo to široké rozkročení názorů od Karla Gotta po Věru Čáslavskou a od Alexandra Dubčeka po Václava Klause.

Neoficiální hymnou těchto mítinků se stala píseň Petra Skoumala Svatý Václave, která byla složena pro vinohradské představení Záviš z Falkenštejna. A refrén „Neopouštěj nás“ s doprovodem varhan zní dodnes monumentálně.

 

Kromě každovečerního debatního klubu herci také vyjížděli mimo Prahu, aby přesvědčovali lidi, ke kterým se díky embargu sdělovacích prostředků informace nedostávaly. „Informovanost byla hrozná. V době internetu, mobilů a Facebooku to zní neuvěřitelně, ale třeba ještě v únoru v řadě odlehlejších míst, kde měla komunistická strana pevné pozice, si lidé mysleli, že je všechno opravdu jen dílem skupinky vlasatých alkoholiků nebo zfetovaných umělců, podporovaných záškodníky ze Západu. Osvěta trvala strašně dlouho. Vlastně v některých případech trvá dodnes,“ zamýšlel se později Martin Stropnický.

O vinohradských listopadových večerech dokonce vznik celý film, jmenoval se Divadlo na konci Listopadu.

Oficiální média o událostech 17. listopadu i následujících protestech mlčela. Vinohradští herci, kteří v televizi byli „jako doma“ se ale i toto snažili prolomit. Hezkou vzpomínku na to má Eliška Balzerová, která jí svěřila diplomové práci jedné studentky žurnalistiky.

„Televize se okamžitě uzavřela jako neprodyšný subjekt a nikoho nepouštěla dovnitř, jen na nějaké speciální průkazky. Začaly tam být takové závodní stráže – hlídky – a nikdo nemohl dovnitř,“ vzpomínala herečka.

V jeden den v prvním revolučním týdnu měla v Československé televizi natáčet Nedělní chvilku poezie. Takže byla „na soupisce“ a mohla do budovy vstoupit. Pak vzpomínala, jak se jí hned za vrátnicí ujali zástupci protestujících zaměstnanců, kteří se shromažďovali v televizních garážích.

„Já jsem tam přinesla kazetu, na které byly záběry z Národní třídy,“ vzpomíná. Tu kazetu jsem tedy nesla v ruce a pamatuji si, že ke mně přistoupil někdo z vedení – nevím kdo to byl z těch pánů – a řekl „dej mi tu kazetu, soudružko“ – oni všem tykali. A já jsem řekla „nedám“ – a ozval se potlesk – a on „proč?“ a já jsem mu na to řekla, že jim nevěřím, že to budou vysílat. Já jsem ji donesla těm lidem, kterým jsem věřila, kteří mě tam pozvali – dala jsem to tam nějakému jejich revolučnímu výboru. A oni to pak vysílali,“ vzpomínala herečka. Dostala prý tehdy příslib, že Československá televize ozvučí demonstraci 27. listopadu, v den plánované generální stávky.

Nakonec se ale i v televizi situace obrátila a diváci mohli už v sobotu 25. 11. sledovat první demonstraci z Letenské pláně. V bloku populárních herců tam vystoupili i tři zástupci vinohradského souboru.

Jiřina Bohdalová oznámila pokračování herecké stávky, Jaromír Hanzlík vyzýval: „Nepromarněme za žádných okolností ten mravní zápal, který v sobě náš lid v posledních dnech zburcoval“, což jenom během této jedné televizní demonstrace převyprávělo jinými slovy deset dalších řečníků.

Nejvíce ale překvapil Ilja Prachař, který totiž vystoupil jménem divadelní stranické buňky KSČ. „Podle našeho názoru strana od pátku 17.11. ztratila svou vedoucí úlohu ve společnosti a udržuje ji do dnešního dne pouze mocensky. My komunisté v Divadle na Vinohradech jsme přesvědčeni, že Ústřední výbor není schopen vyvést stranu z hluboké krize,“ řekl.

Vedení strany podle něj jasně prokázalo, že je odtrženo od členské základny, a tak jej ani řadoví komunisté nemohou podporovat. Podobná výzva k řadovým komunistům byla na letenské tribuně dost mimo hlavní proud, ale u televizí mohla být přijímána zcela jinak.

V tom funkcionářském žargonu totiž promluvila postava soudruha Krečmara, tajemníka ze seriálu Okres na severu. A vyslala jasný vzkaz všem komunistům, obávajících se lynče:

Přidejte se, nic se vám nestane.