Jak Marcela Augustová v listopadu 1989 odešla ze studia

1989: PRAHA INSPIRUJÍCÍ Zatímco tištěná média se 23.11.1989 již úspěšně zbavila téměř všech cenzorských omezení, v Československé televizi to bylo zcela jinak. Ve 13 hodin v rámci akce s dramatickým názvem Vlna obsadili areál na Kavčích horách policisté a vysílání se odehrávalo pod dozorem ozbrojených složek. Byla to ale vážně poslední písnička, co normalizátoři zahráli.

Proč se komunisté zjančili natolik, že do televize nahnali ozbrojené složky?

Československá televize, vzniklá v časech nejtvrdšího stalinismu, byla od svého počátku zcela specifickou mediální institucí. V zákoně, který ji zřizoval, se výslovně psalo: „Svou činností založenou na politice Komunistické strany Československa provádí masově politickou a výchovnou práci, podporuje tvůrčí iniciativu lidu a přispívá k dovršení kulturní revoluce“.

Podřízena byla přímo vládě, která taky mohla prostým hlasováním vyměnit generálního ředitele. Takto v roce 1989 místo Jana Zelenky, který střežil masově politickou a výchovnou práci celou normalizaci, jmenovala jeho náměstka Libora Batrlu.

Politicko výchovná práce byla v televizi na úplně jiné úrovni než jinde, pro přístup na obrazovku se třeba v redakci zpravodajství až na naprosté výjimky předpokládalo členství v KSČ. Před listopadem, kdy ostatní média čas od času vypovídala poslušnost, televize pořád byla spolehlivým pilířem režimu.

Horší to bylo se sledovaností. ČST se celá osmdesátá léta potýkala s jejím propadem. Sice měla na vysílací vlny v Československu monopol, ale k tomu aby divák otočil knoflíkem (či v těch nejbohatších domácnostech sáhl po ovládači) už ho donutit nemohla.

Navíc lidé využívali všech možností, jak sledovat jiné programy. Příhraniční oblasti chytaly signál od sousedů, a ti prakticky všichni nabízeli zajímavější program. V Ostravě se koukalo na Poláky, v celém Západočeském kraji na Západní Němce, rakouská televize šla chytat v obrovských aglomeracích Brna a Bratislavy, celé jižní Slovensko sledovalo Maďary. V Praze takové možnosti nebyly, ale zase od roku 1983 v celém Československu vysílala sovětská televize, která v časech Gorbačova nabízela program mnohem odvážnější, než vynervovaní straníci z Kavčích hor.

Linii držela televize i po 17. listopadu. Od neděle redaktoři věnovali značnou snahu vyvracení „nehorázné dezinformace“ o smrti studenta Šmída. U jednoho ze studentů stejného jména se porouchala kamera a natáčela jen černobíle. Druhý den si jej redaktoři našli znovu a předvedli jej národu i v barvě.

A neopomněli připomenout, že za dezinformací stojí Petr Uhl, jedna z nejznámějších tváří opozice, antihrdina předlistopadových propagandistických reportáží s názvy jako „Říkají si nezávislí“.

Studentská demonstrace tak dostala přímou linku na chartistický disent, se kterým popravdě řečeno neměla vůbec nic společného.

Samozřejmě i redaktoři žili v téhle zemi a viděli, co se tu děje. A někdy nad poslušností převážila úplně normální lidskost. Tak třeba hlasatelka Marie Tomsová, která bydlela poblíž Národní třídy, sedmnáctého listopadu večer otevřela prchajícím studentům dveře domu a několik desítek jich schovala ve svém bytě.

Vedení televize nejspíš trochu ukolébalo, že redaktoři se do žádných větších akcí nepouštěli, a tak zcela zapomnělo na technické pracovníky a další servis. Právě oni pak začali v televizi jako první protestovat proti tomu, co se vysílá. Scházeli se na mítincích v televizních garážích a formulovali požadavky na vedení televize. Do čela se dostal Antonín Dekoj, do té doby předseda ROH.

Jedním z hlavních požadavků bylo vysílání demonstrací z Václavského náměstí. Dva přenosové vozy ČST vyjely na Václavák právě ve středu před 32 lety. Samo zajištění spojení na Kavčí hory prý bylo dost divoké, ale nakonec se podařilo provést přímý přenos, který se měl pouštět v rámci odpoledního pořadu pro mládež Studio Kontakt.

Na Kavčích horách se ale zatím odehrávalo mnohem větší drama. Asi hodinu před vysíláním se ve studiu objevil zástupce šéfredaktora redakce pro děti a mládež, kovaný straník Dr. Karel Hořice. Přímý přenos z Václaváku odmítal připustit, naopak požadoval, aby mládeži byl reprízován projev generálního tajemníka Jakeše z předcházejícího večera.

V tu chvíli se zvedla moderátorka Marcela Augustová a se slovy že na tomto se podílet nebude opustila studio.

Hořice za ní měl pokřikovat něco ve smyslu, že si to klidně odmoderuje sám. To všechny vyděsilo tak, že začali přemlouvat dramaturgyni pořadu Libuši Kotherovou (Líba Šmuclerová, pozdější hvězda Novy), aby šla před kameru ona.

Odolávala prý skoro dvacet minut, ale nakonec souhlasila. Krátce předtím jí prý dalo mnoho měsíců obíhání, než tento živě vysílaný pořad s celkem moderním švihem v televizi prosadila a teď nechtěla riskovat jeho zrušení.

I když ve studiu vládl značný chaos, který ještě posílil další dorazivší pohlavár, v půl čtvrté začalo na druhém programu živé vysílání. Stále ale nebylo jisté, zda se do něj dostanou záběry z Václavského náměstí. Nakonec redaktoři v režii (jedním z nich byl pozdější sportovní spíkr Jakub Bažant) vyhádali několik krátkých vstupů, prokládaných původně připraveným programem- písničkami a vysíláním ze studia.

Odvysílalo se sedm krátkých vstupů. Jeden z nich funkcionář Hořice, který seděl vedle režiséra, přikázal ustřihnout ve chvíli, kdy se zpovídaný občan pozitivně zmínil o politice za Pražského jara 1968. Tato éra, nazývaná tajemnickým žargonem „krizové období“, mělo v televizi ten nejpřísnější ban, takže Hořice okamžitě přikázal přenos ustřihnout a pustit píseň.

Po ní následovala asi nejznámější scéna z tehdejšího vysílání, od té doby s oblibou připomínaná. Libuše Kottherová vyděšeně hledí do kamery a rozechvělým hlasem recituje: „Slyšela jsem jenom první část odpovědi dotyčného, který odpovídal našemu reportérovi, ale musíme vám všem u obrazovek říci, že všichni pracovníci, kteří vysíláme, se s tímto stanoviskem neztotožňujeme. Proto prozatím přenos přerušujeme. Prozatím“.

Očima občas zabloudí směrem doprava, kde měl stát zástupce šéfredaktora, který moderátorku k prohlášení zvýšeným hlasem donutil.

Nakonec se redaktorům podařilo vyhádat další živý vstup. A ten způsobil Dr. Hořicemu ještě vyšší tlak, než Pražské jaro. Na Václaváku totiž zrovna ohlásili projev Václava Havla, který byl ještě větším čertem, než rok 1968.

Hořice přikázal okamžité odpojení přenosu a režisér pustil písničku. V překřikování si nikdo nevšímal potichu sedícího zvukaře, který do klipu stále nechal puštěnou zvukovou stopu z demonstrace. Vydrželo to prý asi půl minuty, v jejímž závěru došlo u režijního pultu k regulérní strkanici.

Poté se ve studiu objevil redaktor zpravodajství Martin Švehla, který rozhodl, že natočené záběry z Václaváku se nebudou vysílat živě, ale až poté, co je s Hořicem zkontrolují. Takto byly odvysílány zbývající vstupy.

A TOTO NA VÁCLAVÁKU NATOČILI VE SKUTEČNOSTI:

Po tomto pořadu bylo zřejmé, že KSČ ztrácí vliv i ve své nejpevnější baště. Možností už moc nezbývalo, takže ve čtvrtek 23.11. ve 13 hodin vyhlásilo ministerstvo vnitra akci VLNA II.

Mimo jiné počítal s obsazením areálu na Kavčích horách předem určenými policejními jednotkami. Televizní ochranku totiž v té době vykonávali zaměstnanci organizovaní v Lidových milicích. A to nebyli žádní mistři světa v karate, spíše dýchaviční strýcové, o kterých si estébáci i do oficiálních dokumentů poznamenávali, že je u nich „nepatrná záruka, že by byli schopni v mimopracovní době čelit přímému útoku zvenčí (malý počet, vysoký fyzický věk a nevycvičenost)“.

V té době ale už atmosféra v Praze byla taková, že se o osud televize zajímali lidé a před střeženým areálem na Kavčích horách se začaly scházet demonstrace. V pátek se striktní opatření (mimo jiné nepouštějící nikoho ven ani dovnitř) zmírnila.

Ten den také jednal ÚV KSČ o vzniklé situaci a soudruzi se pohádali, kdo vlastně má neposlušnou televizi umravňovat. Nikomu se do toho moc nechtělo, předseda vlády Adamec, na kterého mířilo nejvíce kritiky, dával ruce pryč, že prý vláda řídí televizi jen rozpočtem. Takže se nakonec ukázalo, že i když doktrína Poučení z krizového vývoje považuje média za potenciálně největší nebezpečí, ve chvíli kdy se vymknou, tak moc už neví, co dělat.

A to straníci ještě netušili, co se na obrazovce odehraje ten večer. Kromě zprávy o rezignaci Jakešova předsednictva ÚV KSČ mohli televizní diváci v celé republice sledovat i neuvěřitelnou návštěvu soudruha Miroslava Štěpána v továrně ČKD ve Vysočanech.

A když Petr Vichnar přečetl sport, objevila se na obrazovce další neuvěřitelná věc: První záběry ze zásahu proti demonstrantům ze 17. listopadu.

V sobotu pak televize přímo přenášela celou demonstraci z Letné.

Pak už všem bylo jasné, že kulturní revoluce byla dovršena.