foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Žebrák centru Prahy
REPORTÁŽ: Před několika dny se reportér serveru PrahaIN.cz znovu objevil v centru hlavního města, aby mapoval turistické i jiné dění. Během poslední návštěvy jsme zavítali do horní části Václavského náměstí, tentokrát jsme si vybrali okolí Můstku.
Ve čtvrtek 23. října v poledne jsme se pohybovali v Rytířské, Michalské, Železné a Perlové ulici. Teploty byly na konec měsíce relativně vysoké, a tak nás mohutné davy turistů nepřekvapily.
První, s čímž jsme se však museli vnitřně srovnat, byl počet žebráků. Dávno neplatí, že by posedávali v zákoutích a choulili se v průchodech metra. V uvedené lokalitě jsme jich napočítali pět a všichni byli prakticky uprostřed chodníků. Poznat šli velice rychle, protože je všudypřítomné davy na poslední chvíli překračovaly nebo obcházely.
Žebráci mají jasné postupy, takže klečí, hlavu mají položenou na dlažbě a obě ruce bývají natažené. Už kolem sebe nemají psy, ale batohy nebo tašky. Nezabírají sice tolik prostoru, ale jejich množství je na centrum velkoměsta vysoké. Zprvu jsme jim nevěnovali pozornost a šli obdivovat staré pražské domy. Jediné, čeho jsme si všimli, byl jejich věk. Vždy se jednalo o mladé lidi.
Zmíněnou část Prahy 1 jsme prošli rychle. Jednotlivé obchody byly celkem plné, lidé zastavovali, fotili, obdivovali majestátné budovy a překrásné fasády. My s nimi. Delší čas jsme trávili u Stavovského divadla, které i po tolika návštěvách působí impozantně.
Hlad je lék
Jedno z nejstarších evropských divadel má mimochodem od roku 1783 nepřetržitý provoz. Za zmínku v aktuálním repertoáru stojí nejen Audience u královny s Ivou Janžurovou, ale určitě také Mozartova opera Le nozze di Figaro, tedy Figarova svatba.
Když už jsme viděli všechno, co jsme vidět chtěli, dostali jsme hlad. Vraceli jsme se proto zpátky k Můstku a začali vybírat gyros. Tamní stánek zel prázdnotou, což nám vyhovovalo. Po chvilce si k nám přisedli dva Češi z nedalekého obchodu se „smíšeným zbožím“, tedy cetkami. Všichni jsme pozorovali mladého žebráka klečícího minimálně padesát minut ve strnulé poloze kousek od nás.
„Chromej,“ poznamenala žena. „Jo, ten tak,“ reagoval mladík z obchodu. Vmísili jsme se do dialogu a ptali se, o čem se baví. Z dalšího rozhovoru vyplynulo, že žebráci jsou známé firmy, které mají striktně daná místa i jakýsi nepsaný časový harmonogram. „Mně taky říkal, jak je chromej, že je invalida,“ podotkl ještě mladík. Během povídání kolem nás procházely desítky turistů. V jeden okamžik se však dav rozplynul a my poprvé spatřili liduprázdnou ulici.
A pak nastal zázrak: údajně chromý či invalidní žebrák vztyčil hlavu, začal počítat peníze, bleskurychle vstal a k našemu překvapení odešel do kiosku pro jídlo.
„Tak to vidíš, že mu nic není,“ uzavřel dvacátník. Potom dojedl a šel zpátky nabízet podobizny spisovatele Franze Kafky nebo zmenšeninu Golema.