foto: PrahaIN.cz/Z Tunisu
REPORTÁŽ: PrahaIN.cz na přelomu září a října navštívila Tunisko. Mnoho Čechů má zkušenosti s písčitými plážemi v krásných letoviscích, my se ale vydali také do hlavního města, kde jsme se zaměřili na atmosféru a ceny pouličních jídel.
Jelikož má Tunis, hlavní město Tuniska, přes 200 kilometrů čtverečních, celý den vám na prozkoumání určitě stačit nebude. My se z důvodu časové tísně vydali jen za největšími lákadly.
Začali jsme na náměstí Kasbah, v jehož blízkosti se nachází celá řada významných institucí, úřadem premiéra počínaje a ministerstvem náboženských záležitostí konče. V případě podobných budov je třeba být obezřetný s focením, to je většinou zakázané a může způsobit potíže.
Odtud jsme pokračovali směrem do úplného centra města, tedy mediny, ta tuniská je mimochodem nejstarší na celém africkém kontinentu a najdeme ji na seznamu světového dědictví UNESCO.
Jelikož se jednalo o všední den, během cesty jsme potkávali celou řadu školáků v uniformách. Lehce poznali, že nejsme místní a někteří byli dokonce zvědaví, odkud vlastně jsme. Rozdávali úsměv od ucha k uchu. Turistů jsme doposud příliš neviděli a celkově tu byl relativní klid.
Medina žije. Streetfood je za hubičku
Razantně se vše změnilo s příchodem do staré části města. V úzkých a klikatých uličkách mediny to žilo, připadali jsem si tu jako na vánočních trzích na Staroměstském náměstí. Zastavili jsme se v malém omšelém bistru s okýnkem do ulice, kde prodejce vydával jeden z nejznámějších tuniských street foodů - brik. Jedná se o smaženou taštičku plněnou vajíčkem. V bistru s krásnými keramickými kachličkami v typickém severoafrickém stylu se tato pochoutka prodávala od 2,5 do 4,5 dinárů (18 až 32 korun). Další sminisendvič plněný harissou, tuňákem a olivami, takzvané fricassé, byl za podobné ceny.
Jak jsme rušnými uličkami starého města postupovali dál, hned se nám potvrdilo, že za žádné jídlo tady nenecháme horentní sumy. V dalším, vizuálně už modernějším bistru, bylo k dispozici tacos či omeleta za 9 dinárů. Viděli jsme také dezerty z bistra Tartinos za tři a čtyři dináry a pro milovníky sladkého zákusek ze sušenky Oreo za šest, k dispozici byly i varianty se Snickers či Mars. V medině si na každém rohu lze objednat také citronádu, nápoj, který je pro Tunisko typický. Nejčastější cena je tři dináry. Jeden dinár je přibližně sedm českých korun.
Jiný svět
Medina je vlastně malé město v hodně rušném velkoměstě, jsou tu stovky prodejců, kteří nabízí snad všechno, na co si dokážete vzpomenout. Od napodobenin kabelek těch nejvýznamnějších návrhářů, šátků, upomínkové předměty, ale mimo turistická místa jsou tu také uličky se zlatem, parfémy, dekoracemi na svatbu, nádobím, knihami, každá část je vyčleněná určitému druhu zboží
Prodejci turisty tradičně lákají a z vlastní zkušenosti můžeme doporučit, abyste si nabízené zboží nebrali do ruky. Může se totiž stát, že vám prodejce, s nadsázkou řečeno, už nedovolí předmět vrátit. Kdo ale někdy Tunisko navštívil, nebude nijak překvapen. A i když nic nehledáte, návštěva bude stejně zážitkem. Klaustrofobikům by ale mohlo prodírání úzkými uličkami mezi davy dělat problém.
Z přeplněných ulic starého města jsme se dostali na Vítězné náměstí (Place de la Victoire), odkud jsme pokračovali přes ulici Ave de France. V tu chvíli jsme netušili, jak se tato třída jmenuje, ale opravdu jsme si připadali jako ve Francii. Podobnou architekturu jsme kromě Paříže či Tunisu viděli třeba i v rumunské hlavním městě Bukuřešti. Zajímavý kontrast, na to, že jsme ušli jen pár metrů od míst, kde byl v kurzu hlavně Islám. V Tunisu se projevuje vliv Francie, neboť Francouzi měli Tunisko v minulosti pod správou.
K vidění je tak i francouzská ambasáda, v jejíž blízkosti hlídají vojáci. Pocit to je trochu zvláštní, podobné restrikce platí od arabského jara přibližně před patnácti lety. Kdo by se ale necítil komfortně, náladu určitě zlepší nádherná katolická katedrála svatého Vincenta Paula. A když už jsme mluvili o těch kontrastech, nedaleko se nachází i židovská synagoga.
Z Tunisu jsme si udělali ještě výlet do starověkého města Kartágo a následně do Sidi Boud Said. O tom zas třeba jindy.