K řediteli Bobkovi se vyjádřila ošetřovatelka z Plzně

Veřejností v posledních dnech otřáslo svědectví desítek současných i bývalých zaměstnanců pražské zoologické zahrady, kteří obvinili ředitele Zoo Praha Miroslava Bobka z bossingu či sprostých nadávek. Vznikla petice za ředitelovo odvolání a vedení magistrátu obdrželo od nespokojených zaměstnanců otevřený dopis. Bobek se proto po více než patnácti letech rozhodl ke konci října na svou funkci rezignovat.

Situace vyvolává celou řadu závažných otázek, zejména ohledně zdravého pracovního prostředí, intrik nebo šikany na pracovišti. Veřejnost se ptá také na to, proč zaměstnanci údajně toxické chování ředitele snášeli tak dlouho, než se rozhodli promluvit. Právě na toto téma nyní redakce hovořila s ošetřovatelkou, která pracuje v zoologické zahradě v Plzni. Své jméno se rozhodla nezveřejnit, prozradila nám však mnoho zajímavostí ze své náročné práce se zvířaty i důvody, proč podle ní zaměstnanci pražské zahrady mlčeli tak dlouho.

„Ke zvířatům jsem tíhla už od základní školy. Vystudovala jsem střední odbornou veterinářskou školu a pokračovala studiem na České zemědělské univerzitě v Praze. Pracovat v zoologické zahradě byl můj sen. A protože pocházím z Plzně, zakotvila jsem právě tam. Měla jsem štěstí, že se zrovna uvolnilo místo ošetřovatele a že jsem uspěla v přijímacím řízení, protože si troufám tvrdit, že pracovat v zoo je sen pro hodně lidí, zejména těch, kteří studují podobné obory jako já,“ uvedla své vyprávění ošetřovatelka.

Nevděčná práce s nízkým ohodnocením

I když jde podle jejích slov o splněný sen, práci se zvířaty si mnoho lidí romantizuje. Ošetřovatelé jsou prý především lidé, kteří dělají svou práci srdcem a z přesvědčení, že právě díky nim se budou mít zvířata dobře, ale také že svou prací přispějí například k realizaci záchranných programů, výzkumu, edukaci veřejnosti nebo ochraně ohrožených druhů.

„Je to nevděčná práce, hlavně z finančního a časového hlediska. Řadový chovatel bere po nástupu hodně nízký tabulkový plat, který se vlastně nebezpečně blíží minimu. A co se týče směn, člověk nikdy neví, kdy se dostane domů. Zvířata umí být náladová a může se stát cokoliv. Většinou se sejde víc věcí naráz, takže jedu domů třeba až po deváté večer, pak jenom padnu do postele vyčerpáním. Pracovat se navíc musí ve vedru, dešti i sněhu, zvířata musí jíst a úklid je taky potřeba pořád,“ pokračovala.

Práce je prý fyzicky náročná, ale zároveň je potřeba mít i mnoho odborných znalostí, zejména s ohledem na bezpečnost zvířat a lidí. Ošetřovatelé kromě toho dohlížejí například na zdravotní stav svých svěřenců, stejně jako na složení krmiva nebo chování návštěvníků. Každý den navíc přináší nová dobrodružství a zážitky.

Důvody má každý jiné, práce je ale srdeční záležitost

„Na druhou stranu ale musím říct, že mám štěstí na fajn partu stejně smýšlejících lidí. Řekla bych, že každý z nás má vlastní důvody, proč tu práci dělá a proč zůstává tam, kde je. Do zaměstnanců pražské zoo se vlastně v tomhle ohledu dokážu vcítit, protože bych taky měla problém jen tak odejít od lidí i zvířat, které mám ráda. Tahle práce je srdcovka,“ svěřila se zaměstnankyně plzeňské zahrady.

S ředitelem prý navíc většina zaměstnanců přichází do styku pouze ve výjimečných případech. Nejčastěji jsou v kontaktu s vedoucím jejich konkrétní sekce. „Nevím, co se přesně v Zoo Praha dělo a nepřísluší mi se k tomu vyjadřovat, i když jsem slyšela hodně zvěstí. Už předtím, než se to začalo řešit veřejně. Ale dokážu si představit hodně důvodů, proč tak dlouho mlčet. Možná už prostě jen proto, že pracovat v zoo je pro hodně z nás splněný sen a vzdát se ho, je zkrátka neuvěřitelně těžké,“ uzavřela s tím, že na prvním místě by mělo být vždy dobro a zdraví zvířat.