Kam se „zašíval“ před veřejností kardinál Vlk a věhlas čokoládových kremrolí

REPORTÁŽ: Jen pár kilometrů za Prahou narazíte na místo, které překvapí svou pohostinnou náručí a které nabízí řadu míst k prohlídce. Mluvíme o Mníšku pod Brdy, který je vstřícným městem v jakémkoliv ročním období, v jakémkoliv počasí.

Středobodem historie, ale i současného života je mníšecké náměstí. Je trojúhelníkové a odráží se v něm celá historie města. Dominuje mu kostel svatého Václava, který má sice barokní podobu, ale taky se chlubí několika unikáty, které je hřích přehlédnout. O mníšeckých zajímavostech píše web města.

Na první pohled téměř každého napadne, že věž se samotným kostelem moc neladí. Důvod je prostý, původní kostel totiž věž neměl a tato byla přistavěna až 110 let po barokní přestavbě a je v úplně jiném slohu – novorománském.

Kostel svatého Václava nabízí také české placky, v tomto případě se nejedná o žádný pokrm české gastronomie, ale o zvláštní typ stropní klenby, který se vyznačuje tím, že nemá žádná žebra. A na jedné této placce se nachází stropní freska Kající se Máří Magdaléna od Petra Brandla.

Záchrana tohoto stropního obrazu patřila společně se záchranou kostela v Mostě a přenesením stropní fresky Vavřince Václava Reinera v Duchcově k největším záchranným památkářským akcím v dobách socialismu u nás.

Kostel jako melouch

Samotný kostel nese architektonický rukopis Kiliána Dientzenhofera, ne snad přímo jeho, ale spíše jeho nadaných žáků. Vynikající řezbářskými pracemi se pak chlubí i zdejší oltář a další kostelní vybavení. Za ním stojí řezbářský mistr Ignác Platzer, který zakázku na výzdobu kostela v Mníšku vzal jako melouch, když pracoval na výzdobě nedalekého dobříšského zámku.

Brandlova freska Kající se Máří Magdaléna byla do kostela svatého Václava v Mníšku pod Brdy přenesena z barokního areálu Skalka. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Na zdejší varhany hrál nejen Antonín Dvořák a Jakub Jan Ryba, ale i Marie Wagnerová-Černá, která v nedaleké faře spřádala osudy jedné z nejznámějších českých literárních postav. Právě v Mníšku pod Brdy totiž vznikaly příběhy dodnes oblíbeného Káji Maříka. Wagnerová je však psala pod uměleckým pseudonymem Felix Háj.

Že si tu Káji Maříka váží dodnes, svědčí i fakt, že v Mníšku pod Brdy najdeme ulici, která nese jeho jméno, což je v případě fiktivních literárních postav v českých podmínkách docela unikátní a výjimečné.

Kolem kostela se dřív rozkládal hřbitov. To dokazují opuštěné hřbitovní kaple. Dnes je prostranství upraveno do parkové podoby. A narazíme tu také na připomínku slavného mníšeckého rodáka Františka Xavera Svobody.

Postelová svoboda

Tento spisovatel byl literárním pokračovatelem Jaroslava Vrchlického. Na přelomu 19. a 20. století společně se svoji manželkou, spisovatelkou Růženou, rozenou Čápovou, bojovali proti maloměšťáctví, předsudkům a za svobodu názoru a projevu.

Růžena si však svobodu vykládala ještě intenzivněji, a tak kromě manželského lože paralelně polehávala i s jinými spisovateli, například s Josefem Svatoplukem Macharem. Nevěry však časem zavál čas a dnes oba manželé společně bok po boku odpočívají na vyšehradském Slavíně.

Pohled na mníškopodbrdeckou faru, právě tady napsala spisovatelka Marie Wagnerová-Černá z velké části knihu Kája Mařík. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Pokud vás prohlídka mníšeckého náměstí vyčerpá, tak na stejném místě můžete i spolehlivě dočerpat ztracenou energii. Jen málokde je totiž tak velká koncentrace kaváren, cukráren a restaurací jako právě na náměstí v Mníšku pod Brdy, kde žije jen šest tisíc obyvatel.

Prim mezi všemi provozovnami ale hraje místní pekařství, které se nachází na půl cesty mezi kostelem a zámkem. Jeho čokoládové kremrole se staly pověstnými a sjíždějí se na ně lidi z širokého okolí. Dělají je tu však v omezeném množství, a tak se může stát, že se na vás už nedostane. Není ale třeba věšet hlavu, i ostatní zákusky tu chutnají skvěle a jsou i v přijatelné cenové relaci.

Mníšečtí si turistů váží, a když postáváte sešle před restaurací, jsou schopni otevřít ještě před zahájením otevírací doby, a to si zaslouží ocenění.

Když čerti staví zámek

V tomto ohledu je vstřícný i zámek v Mníšku pod Brdy. Jako jeden z mála českých zámků je otevřen i v zimním období, i když jen ve víkendovém režimu, jak uvádí web Státního památkového ústavu.

K zámku se váže přitažlivá pověst. Za jeho současnou podobu vděčíme Serváci Ignáci Engelovi z Engelflussu, který byl původně prachobyčejným koželuhem, který se ale dokázal vypracovat až do šlechtického stavu. Po třicetileté válce zakoupil zdejší rozpadlou tvrz a nechal ji přebudovat na reprezentativní šlechtické sídlo.

Podle legendy se domluvil s čertem, aby zámek vystavěl rychle. Jenže čert tak pospíchal, že když nesl do Mníšku čtvrtou zámeckou věž, tak ji upustil v Příbrami na Svaté Hoře, kde dodnes stojí téměř totožná stavba. Barokní symetrie tak dostala pořádně na frak. My ale dnes víme, že důvod byl mnohem prostší, Engelovi z Engelflussu prostě došly během stavby peníze.

Samotný zámek je otevřen veřejnosti teprve pár let, protože až do roku 2000 zde tajné materiály ukládalo a archivovalo Ministerstvo vnitra. Dnes tu nabízejí několik prohlídkových okruhů a také návštěvu hodinové věže. I ta je v něčem netradiční. Věžní hodiny jsou totiž rafičkou spojeny s dalšími hodinami, které se nacházejí v salonu pod věží na stropě. Ukazují totožný čas a panstvo přesně vědělo, která bije. Stačilo se jen podívat na strop salonu, kde se hodiny dodnes nacházejí.

Kolem zámku se pak můžeme projít francouzskou zahradou a o stupeň níž najdeme ještě anglický park se salou terrenou. Tato část však stále ještě prochází rekonstrukcí.

Z centra Mníšku pod Brdy se pak musíme vydat do barokního areálu Skalka, který se nachází přímo nad městem. Je vzdálený jen zhruba 1,5 kilometru a průvodce nám zpočátku dělá mníšecká alej složená ze 122 stromů.

Fakticky spojovala zámek s náboženským areálem a některé stromy jsou dokonce původní, jiné už vzaly za své a bylo je potřeba v průběhu let nahradit.

Na konci aleje pak všechny návštěvníky čeká krátký, ale poměrně ostrý výstup do svahu. Rozhodně by ale naší pozornosti neměla uniknout štola, která se nachází přímo ve skále pod kostelem.

Ukradené zlato

V těchto místech kutali železnou rudu už Keltové, k výraznějšímu dobývání rudy však došlo až v polovině 18. století. Masivně se tu však začalo těžit až těsně před II. světovou válkou a hlavně v dobách socialismu. Právě socialistická těžba a otřesy skály stály za ohromnou devastací klášterního areálu. Na konci 60. letech 20. století byla ruda s poměrně nízkým výskytem železa vytěžena a štola byla uzavřena. I dnes se ale můžeme podívat dovnitř, je však potřeba si návštěvu domluvit předem.

Mlha se rozpíjí do krajiny jak barvy na vlhkém plátně, výtvarná inspirace v barokním areálu Skalka. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Funění do kopce do areálu na Skalce nám vezme dech, výhled od zdejší kaple nám pak vezme i slova. Omračující pohledy na krajinu nám dovolí zapomenout na námahu, kterou jsme museli podstoupit.

Za vznikem barokního areálu stojí znovu hrabě Servác Ignác Engel z Engelflussu, který celý náboženský areál nechal postavit jako poděkování za přečkání morové epidemie, která po třicetileté válce postihla Mníšek pod Brdy a která kosila vše živé i ve šlechtické rodině.

Hrabě požádal o výstavbu Kiliána Dientzenhofera a vznikla přesná kopie kaple ve francouzském Aix-en-Provence. Kaple měla uměle vytvořenou krápníkovou výzdobu, na oblázkovou podlahu se dovážely kameny z břehů Berounky. V areálu vyrostl klášter, který se stal domovem nejprve pro benediktiny a pak pro františkány.

Socialistická těžba rudy a otřesy skály však způsobily, že kaple popraskala, ve stěnách se objevily až pěticentimetrové pukliny, část se dokonce sesunula ze svahu dolů. Klášteru se propadla střecha a zůstaly jen obvodové zdi.

Nejcennější obraz Kající se Máří Magdalény se naštěstí podařilo sejmout ze stropu a převézt do kostela v Mníšku pod Brdy. Ostatní budovy se podařilo zachránit až po revoluci, kdy barokní areál Skalka vstal doslova z mrtvých.

Co se však zachránit nepodařilo, bylo mešní náčiní, které jako dar nechal vyhotovit znovu hrabě z Engelflussu. Šlo o monstranci osázenou drahokamy, kalich, paténu, ciborium, pacifikál, šest svícnů a kadidelnici. Část obřadní výbavy byla vyrobena z pravého zlata, část byla pozlacena. Každopádně šlo o mimořádně umělecky hodnotnou sbírku nevyčíslitelné hodnoty, která v 50. a 60. letech minulého století zůstala někomu za nehty. Památkový ústav ji dnes vede jako zcizenou nebo ztracenou. Dá se však očekávat, že dnes zdobí nezákonně některou soukromou domácí či zahraniční sbírku.

Vlk a jeho úkryt

Obnovy se dočkala i místní křížová cesta. Barokní kapličky prošly nákladnou opravou, nepodařilo se však kvůli extrémnímu poškození obnovit původní výmalby. A tak od roku 2019 zdobí poutní kapličky díla sochaře Martina Mikuly vytesaná do žuly, jak uvádí web Státního památkového ústavu.

Poustevna na Skalce byla oblíbeným odloučeným pracovištěm kardinála Miroslava Vlka, trávil tu hodně volného času a oddával se zde rozjímání. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Samotným vyvrcholením barokního areálu je poustevna. K ní nás dovede křížová cesta. I k ní se váže raritní zvláštnost. Toto místo měl ve velké oblibě kardinál Miroslav Vlk a uváděl ho jako své odloučené pracoviště. Když měl jen chvíli volnou, odjížděl na Skalku, kde ve zdejší poustevně i třeba několik dní rozjímal a přemýšlel.

Dnes se barokní areál Skalka díky péči mnoha odborníků, ale i dobrovolníků vrátil zpět mezi nádherná a zajímavá místa naší země. Navíc lokalita přispívá i k obnově životního prostředí. Ekologové zde totiž zřídili Skalecké jezírko, které pomáhá rozšiřovat zdejší biodiverzitu a pomáhá zadržovat vodu v krajině. K tomu ještě působí velmi malebně a obohacuje krajinu.

Dobrou zprávou je i skutečnost, že pokračují i práce na záchraně bývalé hájovny a hostince, z nichž se zachovaly jen základy a obvodové zdi. Návštěvníci však o možnost občerstvit se po výstupu nepřijdou. I tady funguje vstřícný stánek s občerstvením, a navíc je tu k dispozici veřejné ohniště, kde je možné opéci si třeba vlastní výletnický buřt a tím korunovat návštěvu Mníšku pod Brdy.