foto: Lenka Kohoutová, se svolením/Lenka Kohoutová
ROZHOVOR: Domovy pro seniory dávno nejsou čekárny na smrt, říká ředitelka Domova Sulická Lenka Kohoutová, která pod touto značkou vede Domov pro osoby se zdravotním postižením i Domov pro seniory v Praze Krči. Zároveň varuje, že jako společnost nejsme připraveni na dramatický nárůst lidí v seniorském věku, který nás do 15 let čeká.
Paní ředitelko, stáří a pobyt v domově pro seniory podvědomě vnímáme jako něco negativního, konečného. Nakolik tahle představa odpovídá realitě?
Tahle představa je ve společnosti stále velmi rozšířená, ale realitě odpovídá jen částečně a spíše historicky než dnes. Mnoho lidí má stále v hlavě obraz domova pro seniory jako místa bílých plášťů, pevného režimu, tmavých koutů a čekání na konec. Jenže stáří samo o sobě není konec života, ale jeho přirozená etapa.
Takže jaká je dnešní realita?
Individuální. Každý tuto etapu prožívá jinak. Někdo zůstane soběstačný až do vysokého věku, jiný potřebuje občasnou pomoc, například dovoz oběda, nákup nebo terénní službu. A pak jsou lidé, kteří už samostatně fungovat nemohou a potřebují pobytovou sociální službu. Ta ale nemá být ani vězením, ani místem s jednotným režimem pro všechny. Domov pro seniory má být především místem důstojného života v komunitě, kde člověk může žít v co největší míře svobodně, s respektem ke své osobnosti a s individuální podporou. Není to nemocnice, i když zdravotní péče a zdravotní sestry jsou jeho nedílnou součástí. Je to sociální služba, která má reagovat na konkrétní životní situaci člověka. V Domově Sulická klademe důraz na důstojnost, bezpečí, kvalitu života a lidský přístup. Lidé k nám nepřicházejí dožít, ale žít jinak, s pomocí, kterou v určité chvíli potřebují. Zachovávají si své zvyky, vztahy i zájmy a často objevují nové. Pokud je péče nastavena citlivě a individuálně, může být tato životní etapa klidná, naplněná a smysluplná.
Máte nějaký konkrétní hezký příběh z poslední doby?
Nedávno jsme v Domově Sulická slavili 85. a 95. narozeniny dvou klientek, které spolu žijí v jedné domácnosti. Když jsem jim spolu s panem starostou přišla popřát, jedna z nich mi řekla, že si nikdy nedokázala představit, že by se v domově pro seniory dalo normálně žít, a že by si tam dokonce našla nové přátele. Tohle, když vám klient řekne, je to obrovská odměna za práci. To je nejvíc. Jiná klientka mi s úsměvem řekla, že si u nás připadá jako v hotelu s příjemným programem. A největší radost mi udělala situace, kdy na mě klienti se smíchem volali, ať jednoho z nich zachráním, protože ho prý dámy kazí. Přemlouvaly ho, aby s nimi šel do kavárny na sklenku vína. Když jsem řekla, že na tom přece není nic špatného, odpověděl mi, že ho kazí každý den.
Takhle by se nechal s radostí kazit kde kdo…
Nejde samozřejmě o víno, ale o vztahy, lehkost, chuť být spolu. O to, že se lidé zapojují dobrovolně a podle svých potřeb. V Domově Sulická nikoho nenutíme, nabízíme možnosti. Každý klient je jiná osobnost a má jinou představu o tom, jak chce trávit svůj čas. Právě to je pro mě důkaz, že se u nás lidé cítí dobře. Teď jsme ve velkých přípravách na společné sledování zimní olympiády. Klienti si dělají rozpisy, co chtějí vidět, myslím, že to bude velké, o to víc, pokud budou „cinkat“ medaile českých sportovců.
Konec roku a vánoční svátky bývají psychicky nejnáročnějším obdobím v roce. Platí to i v domově pro seniory?
Ano, Vánoce jsou citlivým obdobím i u nás. Přinášejí vzpomínky, někdy smutek po blízkých nebo pocit osamění. Zároveň ale mohou být velmi krásné, pokud se s nimi pracuje citlivě.
V Domově Sulická se snažíme, aby Vánoce nebyly jen nějak přežité, ale skutečně prožité. Advent zahajujeme rozsvícením vánočního stromku, následuje pestrý program, který zahrnuje duchovní, kulturní i společenské aktivity. Společně pečeme cukroví, vánočky a setkáváme se. Štědrý den je u nás slavnostní podobně jako v běžné rodině. Čerstvý stromek, vůně jehličí, cukroví, bramborový salát, řízek nebo kapr. Letos jsme kvůli velkému zájmu rozšířili nabídku v naší kavárně. Každý klient najde pod stromkem dárek, a to díky sponzorům a dlouholeté tradici Domova Sulická. Rodiny jsou u nás vítány. Já osobně s klienty na Štědrý den nebývám, máme doma jinou tradici, ale z vyprávění kolegů vím, že Vánoce v Domově Sulická jsou o klidné atmosféře, úsměvech a někdy i slzách dojetí.
Zhruba do 15 let dosáhne početně silná generace tzv. Husákových dětí hranice stáří. Co to bude znamenat a jsme na to jako společnost připraveni?
Upřímně řečeno nejsme. Mrzí mě, že se tímto tématem vlády minimálně posledních patnáct let systematicky nezabývají. Nedokážeme se shodnout ani na dlouhodobém financování sociálních služeb, natož na tom, jak mají vypadat za deset nebo patnáct let.
Proč to tak je?
Důchodový systém se stal politickým tématem a místo stability vzniká nejistota, která bude v budoucnu celý systém výrazně zatěžovat, stejně jako oblast sociálních služeb. Možná zním ostře, ale chybí mi jasný a dlouhodobý plán. Čeká nás zásadní změna, kterou musíme začít řešit okamžitě. Tato generace bude početná, náročnější a zvyklá se ptát a rozhodovat. Potřebujeme systém pro aktivní a zdravé seniory, kteří chtějí zůstat součástí společnosti, a zároveň připravit služby pro ty, kteří budou potřebovat podporu.
V oblasti sociálních služeb je nutné posílit terénní služby, návaznost zdravotní péče a reagovat na novou poptávku. Lidé se již dnes ptají na možnost bydlení s doplňkovými službami, chtějí jednolůžkové pokoje, možnost vlastního vybavení, intenzivní rehabilitaci. Stále chybí specializované služby například pro seniory s psychiatrickými diagnózami. Současný systém na tyto potřeby nestačí. Mentálně stáří stále vytěsňujeme a systémově na něj připraveni nejsme. Pokud nezačneme jednat včas, budeme řešit krizi místo promyšleného rozvoje.
Co by se podle Vás mělo změnit, upravit, vybudovat?
Zásadní je posílení terénních a komunitních služeb, aby lidé mohli zůstat co nejdéle ve svém přirozeném prostředí. Velkou podporu si zaslouží také neformální pečující a jejich práce by měla být systémově a finančně oceněna. Potřebujeme kvalitní pobytová zařízení s jednolůžkovými maximálně dvoulůžkovými pokoji a silným propojením s komunitou. Domov Sulická je příkladem toho, že i pobytová služba může fungovat otevřeně, partnersky a s respektem k individualitě člověka. Stejně důležitá je podpora pracovníků v sociálních službách. Bez stabilního, vzdělaného a důstojně ohodnoceného personálu žádná změna nenastane. A musíme také změnit společenský pohled profese v sociálních službách.
Jaké jsou obecně v současné době tři největší bolesti sociálního systému a proč?
První je nedostatek personálu. Práce v sociálních službách je fyzicky i psychicky náročná, společensky podceňovaná a dlouhodobě finančně podhodnocená. Netýká se to jen pečujících pracovníků, ale i zaměstnanců kuchyní, prádelen, údržby a administrativy, bez nichž žádná služba nemůže fungovat.
Druhou bolestí je financování. Systém je složitý a především krátkodobý. Poskytovatelé často vědí, s jakými prostředky mohou počítat pouze na jeden rok dopředu, což znemožňuje dlouhodobé plánování. Stát přitom cenu služby reguluje, ale stabilitu systému nezajišťuje. Férovější by bylo předvídatelné financování alespoň na několik let. U služeb, které stát nedotuje, je nutné ceny deregulovat, je to férové právě kvůli klientovi. Předvídatelně ví, co každý měsíc zaplatí. Třetím problémem je nedostatek specializovaných služeb a slabé propojení sociální a zdravotní péče. Psychiatrická reforma zůstala nedokončená a chybí pobytové služby pro seniory i mladší lidi s kombinovanými potřebami. Pokud chceme důstojné stáří a kvalitní sociální služby obecně, musíme tyto oblasti řešit společně a systematicky. Nejde jen o investice do budov, ale o dlouhodobě funkční systém každodenní péče, jaký se snažíme naplňovat i v Domově Sulická.