Když pod Václavákem nestavělo metro. A u koně se psaly dějiny

19. 01. 202210:03

foto: Se svolením ÚSTR/V listopadu 89 bylo centrum Prahy polepeno spoustou podobných nápisů a sloganů

VÝROČÍ Byly časy, kdy nejdůležitější politickou figurou v metropoli nebyl primátor, ale první tajemník městského výboru KSČ. K dokonalosti tuto moc dotáhl pán (tedy soudruh), který se přes Prahu chtěl dostat k nejvyšší stranické funkci v republice. Před třiatřiceti lety se jeho ambice střetly s probouzející se politickou opozicí. To, co vzniklo, je dodnes známé jako Palachův týden.

Pieta před Národním muzeem, které se v neděli účastnili poslanci a senátoři, ohlásila kromě výročí upálení Jana Palacha také výročí o dvacet let mladších událostí, které v lednu 1989 rozhýbaly trochu ospalou normalizační Prahu.

Dvacet let je zhruba jedna generace. Tehdy dostala díky aktuálnímu politickému vývoji dvacátá výročí událostí kolem roku 1968 velkou symboliku. A Praha byla jejich centrem, nakonec i to jaro roku 1968 bylo hlavně pražské, a nejen podle tradičního pojmenování.

První velká protirežimní demonstrace osmdesátých let se tak konala 21. srpna 1988. Počet demonstrantů, možná přesahující i deset tisíc, překvapil všechny. A také to pro demonstranty i pro policii byla první zkušenost vzájemného střetu. Za minulých dvacet let lidé až na výjimky zapomněli demonstrovat a policisté neměli žádnou zkušenost, jak proti protestujícím zasahovat.

V říjnu se slavilo 70 let od vzniku Československa a demonstranti se do centra Prahy vrátili v ještě větším počtu. Režim rozpolcený mezi vlastními dogmaty a sovětským uvolněním Michaila Gorbačova moc nevěděl, co dělat a v prosinci na Den lidských práv k překvapení samotné opozice povolil její setkání na Škroupově náměstí na Žižkově.

Jenže pak se situace změnila. Moc získala pocit, že teď musí naopak jasně vymezit hranice a demonstrovat sílu. Disent se naopak ukojil falešnou naději, že teď už je možné všechno. A tato dvě přesvědčení se srazila krátce po Novém roce, když od sebeupálení Jana Palacha uplynulo dvacet let.

Štěpánova válka

Do toho vstoupily politické ambice pražského komunistického tajemníka Miroslava Štěpána. Ten stál od dubna 1988 v čele pražského městského výboru, byl i členem nejužšího komunistického vedení a plný elánu si dobře uvědomoval, že generální tajemník Milouš Jakeš není nejostřejší tužkou v penále. Ani se příliš netajil svými ambicemi vystřídat ho a teď chtěl předvést, že na rozdíl od tápajícího šéfa dovede ve svém rajónu udělat pořádek.

Díky tomu se v dokumentu k třicátému výročí událostí roku 1989 bude o Palachově týdnu hovořit jako o „soukromé válce Miroslava Štěpána". A hned v roce 1990 bude jeho tehdejší chování jedním z důvodů Štěpánova trestního stíhání pro zneužití pravomoci, které mu vynese více než rok ve vězení, který zakončí jeho pouze dvouletou, ale o to více rychlou a zběsilou politickou jízdu.

Centrem událostí bylo Václavské náměstí, kde 16. ledna 1969 Jan Palach spáchal fatální čin. První skupiny protestujících se tu sešly už v neděli 15. ledna a pokoušely se položit květiny k pomníku svatého Václava. Policie ale tuto pietu začala rozhánět (i když podle vzpomínek některých pamětníků v předcházejících letech individuální pokládání květin mařeno nebylo).

Tentokrát ale už v neděli docházelo ke střetům a zatýkání. Legislativním podkladem se stala vyhláška památkářů o omezení shromažďovacího práva v památkové zóně pražského centra.

V pondělí šestnáctého, na výročí Palachova upálení, chtěli položit květiny zástupci nepovolené opozice. Podle vzpomínek pro pozdější dokument Pavla Kačírka byla jedna skupina disidentů zadržena hned, jak vyšla z domu, kde se shromáždila.

Druhá, ve které byl i Václav Havel, došla až ke koni, kde někteří účastníci položili květiny. Havel sám je pouze sledoval z chodníku, ale přítomní policisté zjevně čekali na něj a v pasáži jej zatkli. Podle některých očekávali, že zatčením hlavy opozice protesty skončí. Jenže to dopadlo přesně naopak, v úterý i v dalších dnech se počty demonstrantů přiblížily deseti tisícům.

Vysílá Svobodná Evropa

Ke zcela opačnému efektu přispěl kromě rozruchu po Praze (střety demonstrantů s policisty na ostrůvku u koně byly sledovány a živě komentovány lidmi, jdoucími po chodníku na metro) ještě jeden faktor, historiky trochu opomíjený.

Na konci roku 1988 komunisté v tichosti přestali rušit zahraniční rozhlasové vysílání, takže i Rádio Svobodná Evropa, vysílající z Mnichova do Československa v češtině a slovenštině, bylo na standardních vlnách dostupné komukoliv. Kdo opravdu chtěl, dokázal rušičky obejít i předtím, ale teď najednou bylo opoziční vysílání běžně dostupné. A Palachův týden, konkrétně informace o zadržení Václava Havla, byla v polovině ledna 1989 tou první zprávou, která se dostala do širšího povědomí. A efekt měla velký.

Václav Havel byl hlavní opoziční autoritou, přesahující všechny organizace, včetně Charty 77. Jeho zatčení tedy skutečně mobilizovalo a radikalizovalo řadu skupin. Kromě tradičních disidentských kruhů třeba i studenty, kterých byly na palachovských demonstracích zadrženy stovky.

Hned v úterý dorazily do horní části Václavského náměstí tisíce demonstrantů. Policie proti nim zakročila dost tvrdě, a stovky demonstrantů skončily ve sběrných policejních autobusech, přistavených do Štěpánské ulice.

Po výslechu byla řada z nich vyvezena desítky kilometrů za Prahu, kde byli ponecháni svému osudu. Toto „Štěpánovo ČSAD" se také stane jedním ze skutků, které si první tajemník MV bude zodpovídat před soudem.

Tam mimochodem ze svědectví vyplyne, že Miroslav Štěpán zásahy policie osobně schvaloval a v podstatě celé operaci ze své kanceláře na Staroměstském náměstí velel.

Student DAMU Martin Mejstřík bude v pozdějším dokumentu vyprávět historku, jak chtěl využít svého snědšího vzhledu a znalosti angličtiny a probít se přes policejní kordon s historkou že je zahraniční turista, vracející se na Václavské náměstí do hotelu. Nestihl prý říct ani How do you do, a už ho sebrali.

Ve sběrných autobusech skončila i řada náhodných kolemjdoucích, včetně skutečných zahraničních turistů, což reputaci režimu nepomohlo.

Tato mezinárodní ostuda nejspíš přispěla k velkému překvapení, které čekalo na tisíce demonstrantů ve středu - policie vůbec nezasáhla.

O důvodech se spekuluje dodnes, někteří badatelé připomínají, že toho dne se ministr zahraničí Jaromír Johanes účastnil ve Vídni jednání KBSE, kde mu vyčítali porušování Helsinských dohod. Bylo tedy třeba zachovat mezinárodní dekórum.

Demonstranti to ale pochopili tak, že moc ustupuje, takže ve čtvrtek v podvečer dorazilo ke koni ještě více lidí, než v předcházejících dnech. Tentokrát ale policie přihlížet nemínila. Zhruba v půl šesté začal na setmělém Václaváku nejostřejší zátah celého týdne.

Právě zde do povědomí veřejnosti nejvíce vstoupily policejní rekvizity, nasazované proti demonstrantům. Ať to byly masivní bílé přilby, plexisklové štíty, nebo rozdráždění policejní vlčáci, zlověstně štěkající přes kovové košíky. Nejvíce ze všeho však děsily dlouhé metrové obušky, které podle lékařů dokázaly působit opravdu vážná vnitřní zranění.

V reakci na události na Václaváku proběhly i provizorní změny v dopravě. Aby demonstranti nemohli beztrestně ujet metrem, přijal dopravní podnik opatření, že áčko, béčko i céčko ve stanicích Muzeum a Můstek pouze projížděly.

A do toho Československá televize hlásila, kolik Pražanů jí telefonuje a píše dopisy, že kvůli demonstrantům nemůže v klidu na Václavské náměstí na procházku nebo na nákupy.

Tímto nářezem, o kterém se druhý den po Praze vyděšeně šeptalo, události Palachova týdne víceméně skončily. V následujících dvou dnech se ještě sešly stovky demonstrantů, ale bylo zjevné, že obě strany mají dost.

Únorové odsouzení Václava Havla na devět měsíců vězení připojí k nespokojeným mnoho dalších lidí. A příští události historického roku 1989 další a další. Cesta nevyhnutelně vedla k Listopadu 1989.

A ta cesta začala na Václaváku, v tom metru, co nezastavovalo.