Kobyliská střelnice: Děsivá památka na nacistickou hrůzovládu

SERIÁL K VÝROČÍ Příběh, který začal v Heydrichově zatáčce na okraji Kobylis, pro mnohé vlastence skončil na popravišti ve stejné pražské čtvrti. Každý národ má místa, která připomínají bolest. A když přijdete na Kobyliskou střelnici, opravdu vám běhá mráz po zádech.

Historie Kobyliské střelnice sahá až do dob mocnářství, jako cvičná vznikla v roce 1890. Rakouská armáda zde zřídila i jízdárnu. V tehdejší době se jednalo o vesnici Kobylisy, která až do roku 1922 vůbec nepatřila k Praze. Dnes se ke střelnici nejlépe dostanete tramvají či metrem na Ládví.

Dnešní památník tragédie byl na počátku 20. století oblíbeným cílem výletů. Vyhrávala zde vojenská kapela, pořádaly se zde dokonce její koncerty, a rodiny se chodily dívat, jak vojáci cvičí jízdu na koních.

Po válce prostor začal využívat Sokol pro svá cvičení pod širým nebem. Někteří z těch, kteří zde cvičili, se sem možná pak vrátili za mnohem hrůznějších okolností. Německá nacistická správa se totiž rozhodla místo využít k popravám odsouzenců.

Místo pro exekuce bylo vyčleněno v zadní části střelnice. Z bývalé konírny se stalo vězení, odkud byli lidé odváděni do zadní části střelnice, kde se u zdi popravovalo. Byly zde zbudovány i dřevěné kůlny, které sloužily k uložení rakví s těly popravených před odvozem do krematoria. Na úpravy bývalého cvičiště byli nasazeni i židovští pracovníci.

Střelnice proměněná v hromadné popraviště měřila po úpravách na délku více než kilometr, konkrétně 1 100 metrů. Celý areál byl bedlivě střežen a obehnán ostnatým drátem.

Dnes stojí hned vedle střelnice panelové sídliště Ládví, postavené až po válce. Pokud budeme hledat originální, původní zástavbu, tak musíme dále, přes silnici, k rodinným domům. Sice se nenacházely v bezprostřední blízkosti, ale jejich obyvatelé podléhali přísným bezpečnostním pravidlům. Jedním z nařízeních byl zákaz opouštění vnitřního prostoru obydlí a zákaz otevírání oken. Obojí platilo každý den od 18 hodiny až do 6 hodiny ranní.

Okupační aparát se dokonce snažil skrývat i zvuky, které neomylně charakterizovaly popravu. K záměrnému přehlušování výstřelů sloužily nastartované motory automobilů a autobusů. Místním ale velmi rychle došlo, o co se jedná, a kolona naprázdno běžících motorů signalizovala, že jsou zde připravováni o život další čeští vlastenci. 

Reinhard Heydrich po svém nástupu do Prahy zvolil masové popravy jako metodu odstrašení všech českých odpůrců protektorátu, takže se už od 28. září, svátku svatého Václava, který si protektor zvráceně zvolil jako symbolický začátek svého teroru, popravčí čety v Kobylisích nezastavily. Od konce září roku 1941 do 7. května 1945 bylo na střelnici popraveno celkem 755 lidí.

Druhé stanné právo, vyhlášené po atentátu na Heydricha, dalo právní podklad skutečně „krátkým procesům“. Od rozsudku k vykonání popravy často neuběhlo ani 24 hodin.

Mezi 30. květnem a 3. červencem roku 1942, tedy během pouhých 33 dní, bylo popraveno celkem 539 lidí. 463 mužů a 76 žen, výjimečně jiné než české národnosti. Tyto podrobnosti známe díky pečlivosti německých okupantů, kteří měli přesně vedené seznamy popravených, včetně hodiny zastřelení.

Všechny exekuce probíhaly v nejpřísnějším utajení, kromě již zmíněného řevu motorů, který je avizoval širokému okolí. Odboj byl zdecimován, jeho sítě zpřetrhány. Ani po masakrech léta 1942 však nebyl ochromen natrvalo. Změnil svou taktiku a opět ožil. Ale i Němci se z událostí učili a reagovali po svém.

V pondělí 8. července roku 1943 se nacistická okupační moc rozhodla vystřídat utajení tou nejděsivější transparentností a uspořádat na Kobyliské střelnici veřejnou popravu. Veřejnost byla nucena sledovat zastřelení čtyř příslušníků četnictva, kteří působili v odboji.

Němci si s hrůzou uvědomili, že rostoucí rebelie v řadách četnictva a policie by mohla vést k úplnému rozkladu bezpečnostních složek, bez kterých Protektorát nemohl fungovat.

Čtyři odsouzení, František Rajmon, František Famfulík, Josef Bojas a Jan Jirásek, byli přivezeni z Pankrácké věznice krátce před 18 hodinou, jejich německá ostraha byla početnější než obvykle.

Protože exekuce měla sloužit jako varování, bylo 30 důstojníků a 120 příslušníků protektorátního četnictva a policie donuceno se této hrůzy účastnit jako diváci.

Posledními obětmi Kobyliské střelnice se stali tři místní obyvatelé během Pražského povstání. Nezemřeli přímo na popravišti, ale před ostnatým drátem, kde je zastřelili ozbrojení příslušníci SS.

Po válce vyvstala otázka, jak si místní oběti nacistického teroru připomenout. Hned po osvobození místo poprav připomínal malý křížek s trnovou korunou, který zde instalovali sami Pražané.

Prostor byl navrácen československé armádě, jeho správa přešla pod Posádkové velitelství v Praze. Několik let se zde ještě cvičně střílelo, ale kapacitám komunistické armády střelnice postupně přestávala stačit. Později ji využíval Armádní film jako lokaci pro natáčení.

Dnešní podoby místa piety a bolestivých vzpomínek se střelnici dostalo roku 1975. Hned u vstupu vás uvítají slova básníka Miroslava Floriana: „Zastav se na chvíli… krev naše vstoupila do této země, ale my znovu se vzpřímili.“

Na místě bývalých koníren najdete mozaiku od Martina Sladkého. Roku 1978 místo piety doplnila bronzová plastika Nepokořená vlast, od akademického sochaře Miloše Zeta. Dřevěný kříž byl roku 1990 znovu vztyčen a roku 2007 vyměněn, stále jej zdobí trnová koruna. Celý areál je od 28. únoru 1978 národní kulturní památkou.

Kromě slov básníka Floriana působí velmi tíživě samotné místo, které je obehnáno valem. Od jediného vchodu vás chodníček dovede před desky se jmény popravených. Po pravé straně za každým jménem najdete dovršený věk života popraveného, ale také přesnou hodinu, den, měsíc a rok popravy.

Pak se otočíte vlevo a uvidíte kříž s trnovou korunou. A za ní to poslední, co odsouzení vlastenci ve svém životě viděli.

Stovky lidí, jejichž život fatálně ovlivnily dějiny. Stovky příběhů, které skončily vykonáním rozsudku německé okupační správy.

Stovky osudů, které utvářejí kolektivní paměť národa. Takových, na které můžeme cítit hrdost.

Autorkou textu je Mgr. Bc. Radka Vosáhlo, historička