„Kostel atentátníků.“ Poslední bojiště a jeho pohnutá historie​

SERIÁL K VÝROČÍ Těsně po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha se zdálo, že Kubiš s Gabčíkem neuspěli. Německý pohlavár byl sice zraněn, ale nebyl mrtev. Během pár hodin se ale situace radikálně změnila a blízký Hitlerův spolupracovník zemřel.

Že bude německá odplata na českém národě krutá, to bylo již před atentátem jasné všem. Od autora plánu Františka Moravce v Londýně, přes samotné parašutisty až po spolupracovníky odboje v Protektorátu. Německé běsnění ale překonávalo veškerá děsivá očekávání. Zejména poté, co vyšetřování po mnoho dní nevedlo k žádným informacím o atentátnících.

Tato „druhá heydrichiáda“ (tou první se protektor uvedl po příjezdu do Prahy předcházejícího podzimu) byla krvavou mstou. V polovině června byla v plném proudu, ovšem k atentnáníkům to vyšetřovatele nijak nepřiblížilo.

Situace se zásadně změnila, když se do sídla gestapa v Petschkově paláci dostavil Karel Čurda a předložil vyšetřovatelům kompletní informace o parašutistech.

Včetně místa jejich úkrytu. Tím byl kostel v Resslově ulici, v srdci stověžaté Prahy, v samém centru nacistické správy nad Protektorátem.

Kostel, který se dva dny po Čurdově výpovědi měl stát jedním ze zásadních míst paměti našeho národa, měl ale barvitou historii již předtím.

Postaven byl v barokním slohu mezi lety 1730 a 1740. Římskokatolický stánek byl postaven vedle domova pro vysloužilé kněze. Návrh stavby a dozor nad ní byl svěřen Pavlu Ignáci Bayerovi, který byl dvorním architektem Schwarzenbergů.

Jedinečnou podobu budově ale dal proslulý Kilián Ignác Dientzenhofer. Barokní mistr stavitel převzal práci po Bayerově úmrtí a roku 1740 ji podle vlastní přepracované verze dokončil.

Dnes kostelů známe pod od jménem Pravoslavný chrám svatého Cyrila a Metoděje. Ovšem v barokních dobách nebyl pravoslavný, ale římskokatolický. Byl zasvěcen patronu nemocných svatému Karlu Boromejskému..

Na počátku roku 1783 byl v rámci reforem Josefa II. zrušen jak kostel, tak domov pro vysloužilé kněze. Vnitřní vybavení bylo rozprodáno a následovala přeměna na vojenský sklad a kasárna. Naštěstí například hlavní oltář nebyl zničen, ale přestěhován do svatostánku v Kozmicích, kde dále plnil svou církevní funkci.

V 19. století budovu užívala Česká technika, předchůdkyně dnešního Českého vysokého učení technického v Praze, a měla s objektem velké plány. Uvažovaná aula pro matematiky ale nakonec nebyla realizována.

Vznik Československa neznamenal jen nastolení republikánského zřízení státu, ale i liberalizaci ve věcech víry. Česká pravoslavná církev pod vedením biskupa Gorazda hledala od roku 1921 vhodné místo pro své působení podle jednoduchého kritéria – vhodný existující objekt, který ale není využíván.

Na konci července roku 1933 Rada ministrů dala bývalý římskokatolický kostel svatého Karla Boromejského do dlouhodobého pronájmu České pravoslavné eparchii, která dostala řadu podmínek, včetně vybudování nového vchodu a renovace interiéru. Pravoslavní vše splnili a začali kostel užívat.

Za nové patrony chrámu byli zvoleni věrozvěstové Cyril a Metoděj a bylo určeno dokonce i datum vysvěcení prvního pravoslavného stánku v Praze.

Několik dní před plánovanou slavností byl ve francouzském Marseille spáchán atentát na jugoslávského krále Alexandra I. Ten nebyl pro československé pravoslavné jen bratrem ve víře, ale především jeho peníze pomohly při stavbě Chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice na žižkovských Olšanských hřbitovech. Po jeho smrti tedy nebyla nálada na velké oslavy.

Vysvěcení vyšlo až na druhý pokus, 28. září 1935 na svátek svatého Václava, českého světce a patrona. Při znovuzrození svatostánku k jeho původnímu křesťanskému účelu se účastnili i srbský metropolita, zakarpatský biskup a ruský biskup.

Pravoslavní věřící se do kostela mimo jiné chodili poklonit i svým svatým, ostatky mučedníka svatého Averka a srbského arcibiskupa svatého Arsenije byly uloženu k poslednímu odpočinku přímo pod oltářem.

Německá okupace a zřízení Protektorátu byla ranou pro Čechy všech vyznání i církevních příslušností. Pravoslavní se zapojili do odbojové činnosti a pomáhali, kde se dalo, bez ohledu na nebezpečí.

Významnou roli sehráli tři věřící - Jan Sonnevend, Vladimír Petřek a Václav Čikl. Všichni tři se dočkali za svou statečnost jedné z nejvyšších poct, 8. února 2020 byli v chrámu v Resslově ulici svatořečeni Pravoslavnou církví v českých zemích a na Slovensku.

Jan Sonnevend, narozen roku 1880 v Topolanech, byl vzorným úředníkem pojišťovny a pravoslavným věřícím. Představitel Sboru starších pravoslavné církve v Brně, kterou podporoval štědrými finančními dary. Zejména poté, co dosáhl profesního vrcholu jako ředitel Okresní nemocenské pojišťovny v Brně.

Sonnevend se po odchodu do důchodu i s manželkou přestěhoval za dcerou do Prahy a i zde se zapojil do církevních i občanských aktivit. Vypomáhal s účetnictvím v  Masarykově lize proti tuberkulóze a patřil ke starším představeným pravoslavné církve při svatostánku v Resslově ulici.

Znal se s několika činovníky předválečného Sokola a přes ně se seznámil s Janem Zelenkou - Hajským, hlavním organizátorem podpůrné sítě pro parašutisty z Anglie. Právě on přišel s nápadem schovat parašutisty v kostele v Resslově ulici.

Úkryt byl tak zakonspirovaný, že i biskup Gorazd se o něm od Sonnevenda dozvěděl až po vyhlazení Lidic.

V kostele se o parašutisty staral Vladimír Petřek, vystudovaný teolog, který v chrámu vykonával funkci kaplana. Knězem byl i Václav Čikl, který se do odboje zapojil od samého počátku.

Oba vysvěcení kněží mohli vystavovat křestní listy. Proto pronásledovaným Židům vystavovali falešné osobní doklady a kromě toho třeba na počátku války ukrývali odbojáře a bývalého Masarykova kancléře Přemysla Šámala.

Všichni tři pravoslavní byli po Čurdově zradě zatčeni, Petřek byl dokonce gestapem donucen k vyjednávání s parašutisty.

Biskup Gorazd, nejvyšší představitel pravoslavné církve na našem území, se sice o úkrytu parašutistů dozvěděl až dodatečně, ale hned poté nabádal své spolupracovníky k rychlému přesunu skrývaných na bezpečnější místo, kde by nepředstavovali nebezpečí pomsty pro všechny pravoslavné věřící.

Poté otec Gorazd odjel na čtyři dny služebně do Berlína, ale když se vrátil, byli nejhledanější muži Protektorátu stále v kostele.

Přesun jinam se bohužel už nestihl realizovat. Gorazd se dobrovolně vydal do německých rukou a sdílel osud svých spoluvěrců. On, Václav Čikl a Jan Sonnevend byli zastřeleni na Kobyliské střelnici 4. září 1942. O den později, 5. září 1942, čekal stejný osud i doktora teologie Vladimíra Petřeka.

Manželky Čikla a Sonneveda byly popraveny 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen. Vladimír Petřek se sice oženil, dokonce se mu v manželství narodila dcera, ale jakožto člověk duchovní se mnohem více věnoval svým církevním povinnostem a manželství skončilo rozlukou.

Právě ta zachránila před popravou jeho ženu a dceru, obě válku přežily.

Autorkou textu je Mgr. Bc. Radka Vosáhlo, historička