Kvalt, pot a mobily na desítky slečen. Strávili jsme den s řidičem rozvážkové společnosti

REPORTÁŽ: Práce kurýra není žádný med, denně musí rozvézt přes sto balíků a před Vánoci téměř dvakrát tolik. Redakce dostala možnost prožít den s kurýrem, který se stal pracovníkem měsíce srpna, Vojtou, působí na Pardubicku. Za den jsme rozvezli přibližně 150 balíků, které vážily dohromady zhruba tunu.

Rychlost je u této práce nejdůležitější, to jsme zjistili hned na začátku. Na cestě jsme skoro neměli čas na pořízení fotek, natož na průběžné zapisování zážitků.

Náš den začal něco málo po páté hodině, když nás nabral usměvavý Vojta a vyjeli jsme společně na depo v Horních Ředicích. Po cestě jsme si dali pořádnou snídani, protože tušili, že na jídlo během dne moc času nebude. 

„V těchto týdnech vozím pravidelně 160 až 200 balíků na autě. Pátky bývají sice slabší, ale zase už jsme po celém týdnu všichni unavení,“ upozornil nás hned na začátku Vojta.

Celodenní směna právě začíná. Zdroj: Jan Dostál pro PrahaIN.cz

Kolem šesté jsme dorazili na depo, zrovna když přijel první kamion se zásilkami. Pomalu se začínaly rozjíždět pásy, které dopravují balíky přibližně čtyřiceti kurýrům.

Na páse se objevovaly zásilky všeho druhu. Od pneumatik na traktor, přes domeček Barbie až po televize nebo třeba medovník. Balíky si třídí kurýři sami podle čísla linky na štítku. Písmo je kolikrát tak malé, že při rychlosti pásu nemá netrénovaný člověk šanci zareagovat.

Musíme přiznat, že k tomu všemu byla v třídícím depu neskutečná zima, jediné místo, kde se člověk mohl trochu zahřát, je tamní toaleta, takže jsme chodili alespoň tam.  

Před příjezdem dalšího kamionu jsme stihli rychlou pauzu na svačinu a cigaretu. 

„V létě je tady hezky. Rád si zapálím při východu slunce, který je odtud krásně vidět,“ dozvěděli jsme se od Vojty.

O půl deváté jsme měli naloženou přibližně půlku balíků. Když jsme se podívali do auta, modlili jsme se, aby toho už moc nebylo. Nákladní prostor byl skoro plný, a popravdě i Vojta v tom začínal mít pěkný guláš. Balíky totiž nejsou stejně velké a špatně se rovnají.

Konečně do terénu

V půl desáté jsme měli konečně naloženo, v autě jsme měli 162 balíků, což je podle Vojtových slov ještě v pohodě. Následovalo rychlé srovnání adres, jelikož je náš řidič zkušený a ví, kudy si cestu zkrátit.

„Kdybych jezdil trasu přesně podle systému, tak bych jezdil ještě třeba o dvě hodiny déle,“ prozradil nám náš dočasný kolega.

 Chvíli před desátou jsme zabouchli dveře a vyjeli. Už při výjezdu jsme věděli, že máme lehké zpoždění, které jsme však zčásti dohnali už při cestě k první adrese. Jeli jsme podle předpisů, ale v zatáčkách jsme se báli, abychom i přes zapnutý pás neskončili Vojtovi na klíně.

Balíky čekají na nakládku a odvoz ke svým majitelům. Zdroj: Jan Dostál pro PrahaIN.cz

2 minuty a pryč

První zastávky byly na vesnicích, kde jsou lidé milí a jsou rádi, že i tam jim balíky někdo doveze. Stinnou stránkou jsou ale úzké silnice, na jedné z nich jsme potkali popeláře. V tomto případě nám pomohli. Zákazníci si jich všimli a všichni přiběhli k naší dodávce, abychom nemuseli čekat. Na každou zastávku má totiž řidič přibližně dvě minuty, takže popelářský vůz nám pomohl k dohnání časového manka. 

V DPD to funguje tak, že společnost v rámci informační sms uvádí zákazníkům čas doručení v úseku jedné hodiny. Například mezi 10-11, což je prý ze všech doručovatelských služeb nejpřesnější údaj. Při rozvozech tak kurýři hlídají doslova každou vteřinu.

První zastávku ve větším městě, zhruba desetitisícovém, jsme měli kolem půl jedenácté. Tady to začalo opravdu lítat, rozestupy mezi jednotlivými zastaveními, v žargonu kurýrů se používá slovo „stop”, byly maximálně dvě a půl minuty, takže nebyl čas na zbytečné řeči a Vojtovi jsme pomohli. 

Po pár rozvezených adresách jsme dostali chvíli na vydechnutí, dojeli jsme totiž ke svozu, kdy se od zákazníků balíky přijímají. Místo dvou minut jsme tu strávili minut pět. 

Kurýr nebo profesionální čekač?

„Nejhorší věc je, když lidi nejsou doma a přebírá to za ně někdo jiný z rodiny nebo třeba sousedi. Nakonec pak zjistíš, že víc čekáš, než jezdíš.“

Čekali jsme bezmála na každého druhého zákazníka, pokud nebyl doma, museli jsme zvonit a čekat, než se někdo ozve. 

Několikrát se nám také stalo, že se nám zákazníka zastihnout nepodařilo. Pokud se taková věc přihodí, jede řidič na danou zastávku úplně zbytečně, navíc za ni nedostane peníze. Placeni jsou totiž jen za úspěšně doručenou adresu. Nedoručené balíky se odkládají na výdejny DPD pickup.

Díky popelářskému autu jsme ušetřili čas. Zdroj: Jan Dostál pro PrahaIN.cz

V půlce to začalo utíkat

Byla jedna hodina, když nám Vojta oznámil, že jsme za půlkou. V nákladním prostoru se uvolnilo místo, tudíž se lépe hledaly balíky, a tím pádem se i zrychlilo tempo. Dokonce jsme si už zvykli i na neustálé telefonáty.

„Dobrý den, Dépédéčko, mám tu pro vás balík, za minutu jsem před barákem.“

Poslední balík jsme odevzdali v pět a mohli jsme vyrazit zpátky do depa, kam se vozí nedoručené balíky a svozy. Ve frontě na vyložení jsme čekali skoro hodinu, domů jsme tedy vyráželi až kolem půl sedmé. To znamená více jak dvanáct hodin na nohou. 

Vyplatí se taková dřina?

Průměrná mzda kurýrů se prý pohybuje v rozmezí 25 až 35 tisíc, pokud makáte jako Vojta, může to být i více.

„Práce je to náročná, ale ty prachy pak jsou super,“ říká s úsměvem Vojta. Navíc se šušká, že kurýři mají osobní čísla na všechny holky ve městě.

V Praze musí prý kurýři kolikrát rozvést i dvojnásobek balíků, co vozí Vojta. Mají však mnohem více zastávek v areálech, kde je na jednom prostoru několik firem a tím šetří čas, vydělají si ale  i více peněz. Když jsme se namátkou ptali některých, kteří vezli zásilky do redakce, mluvili i šedesáti tisících. 

Vojta by prý ale ve velkém městě jezdit nechtěl. Lituje i kolegy, co jezdí po Pardubicích, kde se načekáte mnohem více i kvůli většímu provozu. Rozvoz po vesnicích a menších městech mu vyhovuje, je spokojený a nemá potřebu měnit zaměstnání.