Magické pětikostelí: kostely sv. Kateřiny, Panny Marie a slovanských patronů

Mezi kostely magického pražského pětikostelí patří také kostel sv. Kateřiny, kostel Zvěstování P. Marie Na rrávníčku a kostel Panny Marie a patronů slovanských, sv. Jeronýma, Cyrila a Metoděje, Vojtěch a Prokopa.

Všechny kostely nechal postavit Karel IV. jako jedny z hlavních pilířů Nového města Pražského. Nové město Pražské bylo vybudováno jako nebeský – Nový Jeruzalém, neboť dle mnoha proroctví se Praha spolu s naší zemí stane novým duchovním centrem světa.

Karel IV. se snažil o spolupráci východní a západní církve. A tento odkaz žije i zde v pětikostelí. Dva z kostelů (sv. Kateřina a Zvěstování P. Marie) totiž dnes slouží pravoslavné církvi, zbylé jsou římskokatolické (emauzský klášter ovšem také poskytuje prostor k bohoslužbám církvi řeckokatolické). Takže v Karlově Novém Jeruzalémě žije dnes vedle sebe východní i západní křesťanství. Principy, dle kterých bylo město zbudováno, jsou však mnohem starší než všechna náboženství.

Kostel sv. Kateřiny

živel: oheň
adresa: Kateřinská ulice

V roce 1332 zvítězil Karel IV. v bitvě u San Felice. Stalo se tak na den svaté Kateřiny. Od té doby se stala sv. Kateřina jeho oblíbenou svatou, a tak kostel jejího patrocinia nesměl v magickém pětikostelí chybět. Stavěl se spolu s klášterem v letech 1355–1367 pro řád obutých augustiniánek. V období kolem bitvy o Vyšehrad r. 1420 byl husity poměrně dost poničen.

Během požáru se zřítil štít kostela a 27 husitů pohřbily jeho trosky. Z původní gotické stavby zbyla jen věž, což je ale na kostele ten nejzajímavější prvek. Věž je vysoká, dole čtyřhranná a v horní části osmiboká. Říká se jí také „pražský minaret“. Klášter se v letech 1718–1730 rekonstruoval pod taktovkou Santiniho spolupracovníka a blízkého přítele architekta Františka Maxmiliána Kaňky, který vystavěl dnešní trojkřídlou budovu kláštera. Následně v letech 1737–1741 byl barokně přestavěn i samotný kostel sv. Kateřiny podle projektu neméně talentovaného Kiliána Ignáce Dientzenhofera.

Kostel je dnes jedním ze skvostů pražského vrcholného a pozdního baroka. Vnitřek kostela vyniká nádhernými barokními a nástropními freskami s bohatou štukaturou od Bernarda Spinettiho. Fresky, představující výjevy ze života sv. Kateřiny, sv. Augustina a sv. Mikuláše Tolentinského, namaloval Václav Vavřinec Reiner.

Dekretem osvíceného panovníka Josefa II. v r. 1784 byly kostel i klášter zrušeny a odsvěceny. Do bývalých sakrálních prostor byl umístěn vojenský vychovávací ústav, který zde byl do r. 1822. V té době byla zničena nebo poničena řada uměleckých skvostů v interiérech. Ve 20. letech 19. století byla v bývalém klášteře umístěna pobočka pražského blázince tzv. Irrenhausu s kapacitou kolem 250 lůžek.

Tehdy se zde pacienti dělili na čtyři zajímavé skupiny: muže, ženy, na blázny klidné a blázny neklidné. Psychiatrická léčebna se zde nachází dodnes. Zemřel zde mimo jiné slavný skladatel Bedřich Smetana a jedním z nejslavnějších pacientů byl např. i Jaroslav Hašek. Když jednou po propité noci zvracel z Karlova mostu do Vltavy, tak ho kolemjdoucí mylně považovali za sebevraha a ihned zavolali strážníky, kteří jej odvezli sem do psychiatrické léčebny.

Kolem kostela se nachází Kateřinská zahrada, která je přístupná a velmi hezká. Pražský magistrát předal kostel v roce 2012 do užívání pravoslavné církvi. První pravoslavná bohoslužba spojená s vysvěcením prestolu v kostele proběhla 24. prosince 2012.

Kostel Zvěstování Panny Marie Na trávníčku

živel: země
adresa: ulice Na Slupi

Kostel založil Karel IV. pro žebravý řád servitů na jaře roku 1360. Je velmi pravděpodobné, že se jednalo o 21. 3., tedy jarní rovnodennost. Na místě už stála malá kaple zvaná „Na trávníčku“, neboť všude kolem byly zelené louky. Pojmenování převzal i nový kostel s klášterem, kterýžto komplex byl postaven roku 1380. Roku 1420 byl během bitvy o Vyšehrad obsazen husity, kteří do něj instalovali děla a odstřelovali vyšehradskou pevnost. Po skončení husitských válek se servité do kláštera vrátili a kostel roku 1480 zrekonstruovali.

Roku 1757 byl kostel opět poškozen, tentokrát během sedmileté války. Roku 1783 byl servitský klášter Na trávníčku sloučen s klášterem při sv. Michalu na Starém Městě, kostel Na trávníčku byl odsvěcen a zvětšen a roku 1786 byl řád v Praze zrušen. Od roku 1856 klášter využíval kateřinský ústav choromyslných a kostel byl znovu vysvěcen.

Následně byl z darů věřících opraven v novogotickém stylu podle návrhu architekta Bernharda Gruebera. Od roku 1995 má kostel pravoslavná církev, která si jej přesvětila na chrám Zvěstování přesvaté Bohorodice.

Kostelu dominuje štíhlá, 38 metrů vysoká, věž západního průčelí na čtvercovém půdorysu, který se ve vyšších partiích mění na oktogonální a je mírně vychýlená – tedy šikmá. V polovině 19. století stavbu upravil architekt Bernard Grueber v novogotickém slohu, a v této podobě se nám stavba zachovala dodnes.

Původně zde však stála Svantovítova svatyně, v jejímž středu byl kamenný sloup se Svantovítovým idolem. Po christianizaci byl idol svržen do potoka Botiče a sloup použit pro stavbu kaple a následně začleněn i do kostela. Má se jednat o hlavní nosný sloup, který nese klenbu. Podle něj se také ulice jmenuje „Na Slupi“.

Kostel Panny Marie a sv. Jeronýma, Cyrila a Metoděje, Vojtěcha a Prokopa

živel: voda
adresa: Vyšehradská ulice

Kostel s jedním z nejzvláštnějších patrocinií v naší zemi. Skrýval se za ním záměr Karla IV. legalizovat slovanský liturgický jazyk, demonstrovat vůli k odstranění rozkolu východní a západní církve a nakonec k jejímu sloučení.

To potvrzuje také, mimo jiné, původní název kláštera Na Slovanech a zasvěcení jeho kostela ke cti P. Marie, sv. Jeronýma, Cyrila a Metoděje, Vojtěcha a Prokopa. Kostel byl vysvěcen na Velikonoční pondělí roku 1372 arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi. Husité klášter ani jeho knihovnu nikdy nezničili, protože až do roku 1592 byl utrakvistický – přijímalo se zde pod obojí.

Utrakvismus vzešel z husitství a byl v 15. století dominantní vírou v Čechách i na Moravě. Utrakvisté se ale vždy považovali za plnohodnotnou součást nerozdělené katolické církve. Po násilné rekatolizaci zde v letech 1635–1871 sídlili španělští/montserratští benediktini, kteří kostel i klášter postupně přestavovali.

Z architektonického hlediska se jedná o typ trojlodní haly střídmého slohu. Ambit byl po roce 1365 opatřen výjimečným typologickým freskovým cyklem od malířů Karlova dvora, působících předtím na Karlštejně.

Dne 14. února 1945 klášter s kostelem zasáhlo americké bombardování a velmi jej poškodilo. 701 lidí bylo během tohoto bombardování zabito a 1184 zraněno. Zničeno bylo 183 domů či historických objektů a dalších zhruba dvě stě bylo poškozeno. Bez přístřeší zůstalo 11 000 Pražanů. Oběti tvořili téměř výhradně civilisté.

Mimo objekty bylo napočítáno dalších 67 zásahů. Nálet nezničil žádnou z továren, které by mohli využít okupanti. Když si srovnáme fakta, tak zjistíme, že bombardování naší země „spojeneckým“ letectvem začalo už na podzim roku 1944. Tedy hned poté, když byla Evropskou komisí stanovena demarkační čára mezi Rudou armádou a vojsky západních spojenců tak, že prakticky celé území Československa spadalo do oblasti operací Rudé armády. Přesto však došlo k mnoha náletům na naše různá města, k ničení průmyslu, značným materiálním škodám i mnohočetným lidským obětem.

Zničené novogotické věže kostela Panny Marie, sv. Jeronýma a slovanských patronů nahradila unikátní skořepinová křídla, zakončená pozlacenými hroty. Věže ve svém průniku evokují lomený gotický oblouk. Jsou 32 m vysoké a tvoří je 40 cm silná betonová skořepina. Návrh vzešel z architektonické soutěže, kterou vyhrál Gočárův žák František Maria Černý. Plány schválil úřad Prahy 2 roku 1966 a jsou popsány jako „Dostavba dominanty Emauz.“ Kolaudace proběhla v říjnu roku 1969. Dnes se již ví, že zvolený materiál skořepinových křídel nebyl ideální a svou vahou příliš zatěžují stavbu.

Podle jedné pověsti se zde v noci zjevuje bezhlavý mnich. Ten prý kdysi prohýřil peníze a kvůli tomu ukradl z klášterního kostela posvěcenou hostii, kterou prodal Židovi. Byl proto odsouzen ke stětí hlavy.

V zahradě, která kdysi ke kostelu přiléhala, byla 17. 6. 1848 pohřbena těla jedenácti padlých vlastenců, kteří přišli o život v „revoluční bouři svatodušní“. Těla však byla posléze z rozkazu rakouských státních úřadů tajně vyzdvižena a převezena do hromadného hrobu na Olšanech, který nebyl záměrně označen a není známo, kde se přesně na hřbitově nachází.

Místo je též zvané „Emauzy“ nebo „V Emauzích“. Emauzy jsou obec, do které podle Bible došel Ježíš po svém vzkříšení se dvěma učedníky a kde „došlo na lámání chleba“.

Dříve zde byl posvátný slovanský dubový háj, ve kterém byla svatyně bohyně Morany. Odtud pochází místní název „Moráň“, jež se vedle kostela nalézá.

Autor textu: Jan Betko

PrahaIN.cz ve spolupráci s časopisem Nový Fénix přinese řadu materiálů, které zmíněné médium v minulosti vydalo. Jedná se o nadčasové texty, které by mohly v dnešní náročné době čtenářům hodně pomoci…