Milo Burdátšovi prošly rukama až tři miliony knih

ROZHOVOR: Na začátku devadesátých let byl v Opatovické ulici otevřen nový antikvariát. Přesně zapadá do zdejšího prostředí a dnes patří mezi nejstarší na území hlavního města. Majiteli Milo Burdátšovi prošly rukama dva až tři miliony knih. „Každou jsem fyzicky vzal do ruky, ohodnotil a vepsal do ní cenu,“ řekl redakci serveru PrahaIN.cz a zavzpomínal také na unikáty, které se u něj objevily.

Chodili jsme k vám číst i nakupovat už někdy v roce 1993. Kdy jste se stal majitelem antikvariátu?

Antikvariát jsem převzal od doktora Jaroslava Jirsy, kterého kdysi za knihkupecký pult zahnal komunistický režim, když byl po roce 1968 vyhozen z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Jako knihkupec jsem k němu nastoupil do antikvariátu, který sem byl přesunut z Ječné ulice na přelomu let 1993 a 1994. Pan doktor Jirsa pak odešel pracovat do sekretariátu k rektorovi Karlovy univerzity a o něco později se stal ředitelem nakladatelství Karolinum. Nějaký úředník mu ale dal podmínku, že nesmí soukromě podnikat ve stejném oboru, proto pak předal antikvariát mně.

Kolik za 30 let vaší prodejnou prošlo knih?

Odhadem asi dva až tři miliony kusů. Všechno mi skutečně prošlo rukama. Každou knížku jsem totiž fyzicky vzal do ruky, ohodnotil a vepsal do ní cenu, byl jsem ta poslední instance, jednodušší věci dělali moji zaměstnanci, ale jakmile se objevilo něco složitějšího, tak jsem sedl a třeba čtyři hodiny v kuse jsem měl vedle sebe banánové krabice s knihami a na čtyři hodiny jsem se změnil na kalkulačku (smích).

Kolik jste měl tehdy zaměstnanců?

Ve vrcholném období sedm. Doba se ale změnila, teď už jsem tady řadu let sám.

Předáte jednou vaši prodejnu svým potomkům?

To určitě ne. I jeden člověk se dnes v antikvariátu těžko uživí. Jsem už dva roky v penzi, a tak to, co si tady vydělám, mi k životu stačí. Obávám se, že klasické antikvariáty začnou brzy mizet, dneska letí pouze antikvariáty internetové. Kolegové z těchto antikvariátů se mi smějí a ptají se mě, proč vlastně pořád svoji prodejnu držím. Knihy odvezou někam do haly za Prahu a pracují z domova pouze na internetu. Neplatí nájem, světlo, teplo. Ale já říkám, že chci dělat klasický antikvariát, nechci mít zasílatelství. To pak můžu zákazníkům posílat cokoliv. Od voňavek třeba až po sportovní potřeby. Ale se já chci pobavit s každým, komu prodám knihu. Chci se ho zeptat, proč ji kupuje, o co se zajímá a popovídat si. V tom je krása našeho řemesla. A to u internetového obchodu nezažiji. Nebudu proto nic měnit. V antikvariátu zůstanu, dokud budu svoji práci zvládat. Doma bych se nudou zbláznil, a navíc svou práci miluji.

Znamená to, že éra klasických antikvariátů definitivně končí?

Domnívám se, že za několik let zůstane v každém městě jeden, možná dva. Záleží na tom, zda v tom kterém městě bude existovat nějaká komunita nadšených čtenářů, bibliofilů a objevovatelů literatury. Antikvariát totiž není o tom, že si jdu na počítači objednat knížku. To je něco úplně jiného. Je o tom, že vejdu do antikvariátu, pátrám v policích a přihrádkách a pak tam něco zajímavého objevím. Něco, co jsem si třeba vůbec nechtěl koupit. Jejda, to neznám, to je zajímavé. Přesně o tom jsou antikvariáty.

Navštěvujete jiné antikvariáty?

Dřív jsem pravidelně některé obcházel. Od té doby, co už nemám zaměstnance, tak nemám čas. Jsem pořád tady. Od rána do večera. Jinak to nejde. Nemohu během dne zavřít na několik hodin. Rád bych si ale občas do nějakého antikvariátu zašel.

Jaké byly nejzajímavější knihy, které se vám dostaly do ruky?

Mám velmi rád zvláštnosti a příběhy knih. Měli jsme tady například knížku psanou srbsky, která se jmenovala Drotár. Byl to překlad slovenského spisovatele do srbštiny. Ten Srb, který to překládal, věnoval tuto knihu na nějakém slovanském sjezdu známé české spisovatelce a překladatelce Žofii Podlipské, kamarádce Boženy Němcové, její sestra byla spisovatelka Karolína Světlá. Do knihy se jí podepsal. Pod tímto podpisem byl ale další podpis a bylo tam napsáno: „Mému miláčkovi Jaroslavu Vrchlickému...Věnuje Žofie Podlipská“. Ona totiž byla jeho tchýní. To ale není všechno. Je tam ještě další podpis s věnováním: „Své mimi...Jaroslav Vrchlický“. Takže do jedné knihy z 19. století, která putovala uvnitř té rodiny, tam každý něco přidal. Nakonec tuto knihu koupila Matica slovenská za velké peníze, protože druhá taková kniha neexistuje. Ona je sama o sobě vzácná, protože je z 19. století, ale je také pozoruhodná svým příběhem. Srbský spisovatel ji předal a pak skončila u herečky Evy Vrchlické, dcery Jaroslava Vrchlického. To byla ukázka knihy, kde nešlo o cenu, ale o ten silný příběh, že vysledujete, kdy se ti lidé setkali, jsou tam i data. Tyto vzácnosti se mi velmi líbí.

Prodáváte také staré mapy. Objevil jste i mezi mapami něco pozoruhodného?

Staré mapy z devadesáti procent jsou vytržené ze starých atlasů, což byla obecná praxe. To nebylo tak, že by někdo ničil atlas, ale někdo, třeba kníže nebo hrabě, si objednal v Holandsku mapy, protože chtěl jezdit třeba do Říma nebo Egypta, a oni mu mapy sešili do atlasu. Každý starý atlas je sám o sobě unikát. On si řekl, co chce. Království české, uherské, Rakousy, Durynsko, Sasko a podobně. Na míru mu udělali atlasy a šlechtic, když jel třeba za sestřenkou na návštěvu do Španělska, tak si z toho vytrhal ty jednotlivé mapy a cestoval podle nich. Nejvzácnější mapa, kterou jsem tady měl, byla ze sbírky Ernesta Denise, profesora historie na pařížské Sorbonně z 19. století. On bojoval za uznání Československa po první světové válce. A do nějaké staré mapy českého království a okolí vlastní rukou zakresloval možné podoby budoucího Československa. K nám byly přivezeny z Paříže a byly v pozůstalosti po československém vyslanci, který se jmenoval Štefan Osuský. Celou první republiku působil v Paříži. Říkali nám, že v Paříži je to neprodejné, protože tam Denise nikdo neznal. V Praze po něm bylo pojmenováno nádraží na Florenci. Národní knihovna o tuto unikátní mapu neprojevila zájem a pak si ji koupil soukromý sběratel. Byla to stará a velmi vzácná mapa plná poznámek a s razítkem. Byla to politická věc, protože Ernest Denis stál u zrodu Československa. Komunikoval s ním Masaryk i Štefánik. V pozůstalosti po panu Osuském byly i jiné fantastické věci.

Co máte na mysli?

Například v jeho pozůstalosti byly desítky kreseb a obrázků slavného malíře světového formátu Františka Kupky. Paní Osuská, manželka velvyslance, která milovala hudbu a výtvarné umění, vedla v Paříži Československý salón. Každý večer se proto u ní scházeli zpěváci, malíři, hudebníci i politici, kteří byli Češi a Slováci nebo k nám měli blízko. Pravidelně tam tehdy chodil i mladý František Kupka. Vždy paní přinesl obrázek. Jako začínající malíř byl věčně bez peněz a v salónu dostal najíst a napít. Do salónu paní Osuské chodili i další slavní malíři. Například František Tichý, Otakar Kubín, Jan Zrzavý a mnoho dalších.

Hovořil jste také o portrétu dcery prezidenta Masaryka.

Ano. Z pozůstalosti pan Osuského jsem tady měl velmi zajímavý obraz s portrétem Alice Masarykové v nádherném klobouku. Nikdo nevěděl, kdo je autorem a signatura byla jenom L. S. Podle data, které bylo na obrazu, jsem zjistil, že byla tehdy v Paříži na zasedání Světové rady Červeného kříže předsedkyní Československého červeného kříže. Během dalšího pátrání jsem zjistil, že tajemníkem československého vyslanectví v Paříži u pana velvyslance Osuského byl jistý Ludvík Strimpl. Nikomu jeho jméno nic neříkalo. On ale byl akademickým malířem, než se vstoupil do diplomatických služeb. A tehdy namaloval Alici Masarykovou a obraz nechali u pana velvyslance. Zůstal u něj až do devadesátých let. Nikdo ten obraz nechtěl. Nabízel jsem to Národní galerii, byl vystaven na výstavě a měl jsem jej asi patnáct let. Pak jsem chtěl, aby byl umístěn na Pražském hradě. Portrét dcery prvního prezidenta, který namaloval diplomat. Také absolutní nezájem. A když jsem tehdy řekl cenu tuším 14 tisíc, tak se ještě na mě dívali jako na blázna. Nakonec jsem ten obraz pověsil v antikvariátu a drze jsem na něj napsal cenu osmnáct tisíc. Jednoho dne do antikvariátu přišel nějaký člověk. Uviděl ten obraz, téměř nadskočil a francouzsky říká, to je Alice Masarykova. A to je obraz od Ludvíka Strimpla! On toho malíře prostě znal. Okamžitě obraz zaplatil a představte si, že ho odvezl zpátky tam, odkud přišel. Do Paříže.

Říkal jste mi, že jednu dobu si u vás doslova podávali dveře zástupci prestižních univerzit. O co tehdy šlo?

Pan doktor Jirsa hned po revoluci antikvariát řídil akademickým směrem. Dokonce měl v záhlaví napsáno Akademický antikvariát KANT. Někdy okolo roku 1993 se na nás k našemu překvapení doslova vrhly univerzity z celého světa. Chtěly po nás všechno, co se týkalo mistra Jana Husa, Jana Amose Komenského, prezidenta T. G. Masaryka, Karla Čapka a Bohumila Hrabala. Tehdy mně bylo necelých třicet. Pamatuji si, jak jsem v té době neustále jezdil na celnici a posílali jsme balíky knih do Japonska, na Miami, do Londýna, do Oxfordu, do Švýcarska a do dalších zemí. Univerzity ty publikace kupovaly pro svoje univerzitní knihovny. Tehdy jsem dokonce dal do novin několikrát inzerát, že vykoupíme knihy zmíněných autorů. Nakonec jsme měli ve sklepě nekonečné zásoby knih s tímto obsahem ze všech možných vydání. Tehdy jsem také zažil jeden z prvních neobyčejných zážitků.

Co se stalo?

Na náš inzerát nám do antikvariátu zavolala paní, že má tisíce knížek o Janu Husovi. A že bydlí za rohem ve Vladislavově ulici. Když jsem tam přišel, tak mi doslova sklapla brada. Viděl jsem publikace a knížky o Janu Husovi ve všech možných jazycích. V němčině, angličtině, všechno, co kdy o Husovi vyšlo, měli doma. A jak jsme se pak bavili, tak jsem zjistil, že je to dcera Miloše Václava Kratochvíla, spisovatele historických románů a taky scénáristy filmu Jan Hus. On už od mládí sbíral všechno o Husovi, husitech a Janu Žižkovi. Všechno, co měla doma, jsme koupili. Ta paní mi úplně na závěr podávala plastiku z červeného skla a říkala, to si vezměte za odměnu. Přitom mi spadla a uštípl se růžek. To byla plaketa a na ní byl komunistický prezident Antonín Zápotocký. Tehdy jsem té paní řekl, proboha, co to je? Vysvětlila mi, že je to státní cena prezidenta Zápotockého za scénář k filmu Jan Hus. Od té doby to mám někde schované ve skladu a vůbec nevím, co s tím mám dělat (smích).

Mezi policemi v zadní části prodejny máte jakýsi záhadný portál s nápisem Collets.

To je další velká kuriozita, která se dostala ke mně do antikvariátu. Určitě znáte příběh spisovatele Salmana Rushdieho. Jeho čtvrtý román Satanské verše, který napsal v roce 1988, označili muslimové za urážku a znevažování islámu a osoby proroka Mohameda. Rushdiemu bylo vyhrožováno zabitím. V únoru 1989 na něj Ájatolláh Chomejní vydal fatvu, kterou spisovatele odsoudil k smrti. Britská vláda spisovateli poskytovala ochranu. Často měnil místa pobytu a jednu dobu tajně přespával uprostřed Londýna v knihkupectví, které patřilo vydavatelství Collets. Arabové se o tom ale dozvěděli, v noci vykopli výlohu a dovnitř hodili granáty. Knihkupectví vybuchlo a začalo hořet, ale naštěstí se požár podařil uhasit. Bylo to ale v neděli a nikdo tam samozřejmě nebyl. Majitel nechtěl otevřít, protože se bál o život svých zaměstnanců, a knihkupectví proto zavřel. Do našeho antikvariátu několik let po revoluci přišla bývalá vedoucí onoho knihkupectví. Řekla nám, že mají v Londýně lehce „jeté“ knížky po tom výbuchu. A zda o ně nemáme zájem. Tak jsme se domluvili, protože prodáváme i knihy v angličtině. Pak z Londýna přijel plný kamion knih a mezi nimi byl i vývěsní štít toho knihkupectví, které napadli teroristé. Tak jsme ho umístili mezi regály s knihami. Jak vidíte, tak i ten štít má příběh. A velmi dramatický.

Antikvariát je součástí velmi zvláštního prostoru uprostřed Prahy. Když z Národní třídy projdete Voršilskou ulicí kolem kostela a kláštera sester Voršilek, vstoupíte do pozoruhodné spleti úzkých uliček. Rázem se ocitnete v trochu tajemném a uzavřeném světě. Hranice téměř dokonalého čtverce tvoří Masarykovo nábřeží, Národní třída, ulice Spálená a ulice Myslíkova. Tímto zvláštním místem doslova kráčely dějiny našeho státu. Koncem devatenáctého století zde bylo postaveno Národní divadlo. V patnáctém století zde vznikl už zmíněný klášter řádu svaté Voršily. Na dohled od kláštera leží Schönkirchovský palác. Téměř v sousedství, na Národní třídě, je další slavný palác známý jako Kaňkův dům. Právě tady je umístěná pamětní deska připomínající události 17. listopadu 1989. V Ostrovní ulici sídlí Knihovna Václava Havla. Do dvanáctého století sahá původ kostela svatého Michala v Jirchářích. Další kostel svatého Vojtěcha na Novém Městě, byl postaven ve třináctém století. V nedaleké Křemencově ulici je pak slavný pivovar u Fleků.