Náš redaktor za bezdomovce v centru Prahy. Drogy naprosto všude. Naprosto

PRVNÍ ČÁST Redakce PrahaIN.cz se pokusila o sociální experiment, snažila se zjistit, kolik si může bezdomovec vyžebrat za jedno odpoledne v centru Prahy. Redaktor vyrazil brázdit ulice hlavního města v přestrojení. Došlo na vyhazov, nabídku drog, ale také politiky. Vydělané peníze šly na charitu.

V úvodu je potřeba říct, že experiment jsem učinili ze zájmu o danou problematiku, dopředu jsem pak počítali s tím, že vybrané peníze odešleme na charitu. Vybrali jsme Nadaci Jakuba Voráčka, která pomáhá pacientům s roztroušenou sklerózou.

Mnoho z nás si jistě položilo v životě otázku, kolik si člověk na ulici dokáže „vyžebrat”, odpověď se dá bez problémů dohledat na internetu, článků je mnoho. Například webový portál Flowee vydal rozhovor s bezdomovcem Václavem Buralem, kde takové informace najdeme. Nám však šlo také o to, abychom zjistili, jaký život na ulici je na vlastní kůži. A věřte, že to není nic příjemného. 

Přestrojení

Než náš redaktor opustil „teplo” kanceláře v přestrojení. Vzal si staré a drobně roztrhané oblečení, které doplnil kosmetickou úpravou vzhledu, s tím mu pomohla Kristýna Vajnerová ze salonu krásy PURE UP STUDIO.

Mastné vlasy, drobné šrámy, kruhy pod očima, špinavé nehty, ale třeba také řezná rána na noze. 

Před a po...

Vše začalo před obědem v pražských Košířích, nedaleko centra metropole. V plánu bylo jít  přes Smíchov, který je zvýšeným počtem bezdomovců proslavený, následně podél Náplavky až na Karlův most. Finále bylo na Kampě. Článek jsme rozdelili do několika části, podle etap trasy. 

Většina redakce si úkol představovala poměrně snadně. Nicméně redaktor, který pokus absolvoval, nás vyvedl z omylu. Celé odpoledne bylo velmi náročné.

Bylo potřeba podat zdatný herecký výkon a na tváři mít neustále výraz ztrápeného člověka. Do nekonečně se opakující otázka: „Dobrý den, neměl/a byste, prosím, nějaký drobný?“, byla náročná. A zcela upřímně, redaktor byl zpočátku opravdu nervózní. 

První část cesty. Zdroj: Google maps

Smíchov, sehnat drogy jednodušší

Ptát se poprvé v životě náhodného člověka, jestli nedaruje nějaké drobné, bylo skličující a ponižující.

Nervozitě nepomohla ani hned první zkušenost, kdy jsme narazili na cizince se srozumitelnou, ale nepříliš spisovnou češtinou. „Drobná? Podívaj sa na zrcadlo, ty jak vypadáš, kolik ti je? Vypadni od mě.“  

Ušli jsme asi dvacet metrů, oslovili jsme tři lidi, každý nám řekl minimálně jednu delší větu. To byla zajimává zkušenost hned na začátek, jelikož jsme původně počítali, že se kvůli nám lidé na ulici ani nezastaví. 

Druhý oslovený redaktorovi nevlil naději do žil: „Já jsem důchodce, co jste vy? Vůbec nevíte jak to chodí.“

„Živým dvě děti, takhle to dál nejde,“ odpověděla na prosbu o peníze třetí kolemjdoucí, žena středního věku. 

Každopádně další zhruba třicítka lidí už odpovídala jednoduše a s chůzí nepřestala.

U Malostranského hřbitova jsme pak potkali muže se psem. Ještě předem zmíníme, že jsme se opravdu neptali každého, někdy člověk zkrátka uzná, že to nemá cenu. To přesně jsme měli v plánu i v tomto případě. Muž nás ale oslovil jako první: „Nechceš něco... fet, tráva?“ Reakce neproběhla a osoba ještě něco zařvala, těžko říct, co, ale pozvánka na čaj o páté to zrovna nebyla.

Celá cesta až k OC Nový Smíchov byla neúspěšná, kelímek na drobné zel prázdnotou. Každopádně konečně jsme na narazili místo, kde bylo více lidí. U obchoďáku na Andělu to žilo, byl obědový čas. Kapela hrála na kytary a obecenstvo mohlo skupině přispět. Situace chtěl využít i náš redaktor, dal se tedy do práce, zhruba čtyřicítkou kolemjdoucích byl však odmítnut. 

První příspěvek do papírového kalíšku přišel až od mladé ženy, která mohla být věkem pod dvacítkou, kterou „náš” mladý bezdomovec neoslovil, přispěla sama od sebe. 

Měli jsme tu čest u metra Anděl o drobné požádat i rappera Dollara Prynce, který ze Smíchova pochází, což zmiňuje snad v každém svém tracku. Drobné asi dvě sekundy hledal v kapse, ale nenašel. Každopádně snaha byla.

Drobné nám nakonec darovala jiná mladá žena, opět věkem blížící se falešnému bezdomovci. To samé se stalo o pár minut později. 

Suma sumárum: mladému muži zatím přispěli pouze mladší ročníky. Je to hodně zajímavé zjištění, co za tím je ve skutečnosti, nevíme. Ale myslíme si, že jde o soucit se stejnou věkovou vrstvou. 

Stejně jako u Malostranského hřbitova došlo i v uličkách okolo Anděla na drogy.

Po klasické otázce, tentokrát k muži středního věku, se dostalo odpovědi, která rozhodně nebyla očekávaná: „A nechceš spíš něco dobrýho?“ Mohlo se zdát, že muž nabízí například jídlo, to by člověk bez domova možná ocenil. Ještě před jakoukoliv naši odpovědí muž dodal: „Perník.“ Těžko říct, jestli člověk, který žebrá o drobné, by měl peníze na zakoupení dávky pervitinu. Když bylo nabízícímu sděleno, že zatím máme jen čtyřicet korun, šel dál. 

„Drogy mi v životě nabízeli už mnohokrát, ale v přestrojení za bezdomovce, kdy žebrám o drobné na jídlo, bych to nečekal. Je to hodně zvláštní,” uvedl svou zkušenost redaktor.

Poslední zajímavá odpověď přišla ještě na Smíchově. Mladistvé jsme se sice snažili neoslovovat, ale omylem jsme udělali výjimku, zeptali jsme se dívky, která z boku vypadala mnohem starší, než při pohledu zepředu. Nakonec ji redaktor tipoval na méně než patnáct let. „More, nemám, posledních čtyřicet korun jsem dala na vodu... Ale na, tady máš brko, to si mužeš dát,“ řekla a nabídla hořící joint.

Ať žije centrum?

Se zhruba šedesáti korunami v kelímku jsme se vydali na cestu podél řeky. O drobné jsme prosili náhodné lidi, kteří ve většině případů seděli na lavičce. Tady byla nejčastější odpověď, že mají pouze kartu. Každopádně nastaly i připomínky, jako například: „Najdi si práci, seš mladej“ nebo „Drobný nemám, ale mám práci.“

A čím víc se blížilo centrum města, tím se také zvyšoval počet cizinců. Takže byla častěji ke slyšení odpoveď: „Sorry...“ Ale otázku do anglického jazyka jsme neupravovali, jelikož i z vlastní zkušenosti víme, že i v cizině bezdomovci oslovují tamním jazykem. A pravdou také je, že k pochopení naší prosby není potřeba mezinárodní jazyk. 

Na jedné lavičce jsme narazili na pár sedících, kteří nas obdarovali. A opět to byli mladí lidé, maximálně do pětadvaceti let. Ti patřili k těm nejstarším, kteří peníze poskytli. Naší, teď už brilantně naučenou větu, jsme řekli už více než 250 krát. 

Dorazili jsme až na Kampu, kde se zrovna připravoval prostor pro akci koalice SPOLU, která zde měla v odpoledních hodinách začít horkou fázi své kampaně. Nikdo z politiků tu však ještě nebyl. 

V centru města, na Malé Straně, nás úspěch nečekal vůbec. Davy cizinců mladého houmlese rozhodně nepřivítaly.

Další zastávkou byla možná nejproslulejší památka matky měst.

Rychlý vyhazov z mostu

Jednalo o Karlův most.

Kdo by si myslel, že při pondělním odpoledni bude prázdný, tak se rozhodně mýlí. Kamenný most byl doslova narvaný, především turisty z různých částí zeměkoule. 

Celý, více než půlkilometru dlouhý most, jsme obešli tam a zpátky, několikrát. Úspěch se ale nedostavil. Výjimečně jsme narazili i na Čechy, ale ani od nich jsme nedostali takzvaně ani korunu. Takže jsem se rozhodli, že je na čase odpočinek. Jednoduše jsme si sedli a čekali, jestli někteří kolemjdoucí mladého člověka bez domova neodmění.

Vybrali jsme místo přesně uprostřed Karlova mostu. 

Doba strávená zde byla opravdu krátká. Zhruba 15 sekund, pak hned přišla ostraha, která nás slušně, ale nekompromisně vyhodila.

„Celý Karlův most je pronajímám Sdružením výtvarníků, kteří tady malují, či hrají na některé hudební nástroje. Žebrat se tady zkrátka nemůže, ten prostor mohou využívat jen umělci. Od věže dolů je to pak v režii městské policie, takže tam si už dělejte co chcete,“ sdělil pracovník Sdružení výtvarníků a ostraha Karlova mostu pro PrahaIN.cz, když se redaktor snažil vysvětlit, proč na místě sedí. 

„Vypadám alespoň věrohodně?” ptal se redaktor. 

„Opravdu hóóódně,“ zněla odpověď.

Zajímala nás pozornost ostrahy. Při prvním pokusu o zasednutí trvalo opravdu velmi krátce, než jsme byli vyhozeni. Zkusili jsme udělat stejnou věc, tentokrát na začátku mostu. Opět to bylo nekompromistní, tentokrát náš pokus o žebrání na bývalém Kamenném mostě trval asi minutu a půl. Ostraha pak už přišla pouze s úsměvem, jelikož věděla, že se v kostýmu bezdomovce nachází redaktor. „Obcházím to tady pořád, prostě je to zakazáné, je to jednoduché,“ dodal.

Pohledy lidí na bezdomovce

Útočiště náš redaktor nakonec našel hned před vstupem na Karlův most. Kelímek byl položen do jeho bezprostřední vzdálenosti, nešťastný výraz byl samozřejmostí, jako po celou dobu. Na zmiňovaném místě jsme strávili něco málo přes hodinu a půl. 

 

Před vyhlášenou pražskou památkou si redaktor bez domova nakonec vydělal osmdesát korun a dvě eura.

„Musím se přiznat, že na začátku bylo šílené prosit někoho cizího o peníze. Připadal jsem si fakt trapně. Ale postupně jsem zvykl. Do role bezdomovce jsem se vžil tak, že ačkoli sám práci mám, tak mi bylo stydno, když mi starší spoluobčané vytýkali, že jsem líný, a že jsem bych měl jít pracovat, když mám dvě ruce a dvě nohy,” sdělil své pocity redaktor.

„Velmi zvláštně mi bylo v případě, kdy lítost nade mnou vyjadřovali zhruba stejně staří lidé,” dodal. 

„K tomu, abych si uvědomil, co všechno mám, mi ve finále opravdu stačilo jedno odpoledne. Život na ulici bych nechtěl.” 

Podle analýzy Centra sociálních služeb Praha z roku 2020 žije v hlavním městě přibližně 4-5 tisíc osob bez střechy nad hlavou. A ačkoli existuje několik organizací, které se na lidi bez domova zaměřují, situace je stále neúprosná.

V příštím materiálu popíšeme, jak se redaktor vrátil na akci koalice SPOLU, a můžeme rovnou prozradit, že žebral i mezi politiky.

Dočtete se také, kolik celkem nachodil kilometrů a kolik se celkem „vydělal”.