foto: Adéla Houbová, PrahaIN.cz/Státní opera
REPORTÁŽ: Na společenské události, ke kterým patří ples nebo třeba návštěva divadla, obléká většina národa společenské oblečení. Ženy sahají po společenských šatech a podpatcích, muži zase po obleku. Ani ve Státní opeře ale není výjimkou, že narazíte na člověka v roztrhaných džínách, mikině a kšiltovce.
Do Státní opery jsme se vydali na představení Madama Butterfly od Giaccoma Pucciniho.
Kdo v budově opery byl, ví, že se jedná o skvost. Překvapující pro nás ale byly dotykové obrazovky umístěné před každým sedadlem. Nic podobného jsme v divadle zatím neviděli. Celou atmosféru velkoryse zdobeného prostoru tyto malé digitální přístroje bohužel trochu narušovaly.
Před začátkem představení a o pauzách nabízely informace o představení, například obsah jednotlivých dějství nebo obsazení, ale také program Národního divadla či historii budovy. V průběhu představení pak promítaly text právě zpívaných árií, a to buď česky anebo anglicky.
Jejich ovládání bylo navíc trochu nešikovné, protože při posouvání textu občas reagovaly přepnutím stránky, takže pro dočtení článku, jsme se museli zase proklikat zpátky tam, kde jsme skončili.
Při zhasnutých světlech jsou obrazovky trochu rušivé. Foto: redakce PrahaIN.cz
Džíny a zimní čepice
Šokem pro nás ale bylo oblečení některých diváků. Na klasické džíny jsme si už v rámci návštěv divadelních představení zvykli. Nerozhází nás ani barevné tenisky nebo kostkované košile. V tak reprezentativním prostoru, jakým Státní opera bezesporu je, jsme ale rozhodně nečekali roztrhané džíny, zimní čepice ani mikiny.
Z modelů, jež jsme v hledišti zahlédli, musíme vypíchnout mladou slečnu, která si do šatny patrně zapomněla odložit pletenou čepici s oušky nebo pána, který chodil po foyer v kšiltovce. Nechyběly ani pohorky a vzorované svetry. Trochu komicky pak diváci působili dohromady s těmi, kdo se vyfikli opravdu do gala. Občas ani nebylo patrné, že všichni přišli na stejnou akci.
Divák dává najevo, že si je vědom slavnostního okamžiku
„Dress code bývá předepsán jen pro mimořádné události. Svým zevnějškem dává ale divák najevo, že si je vědom slavnostního okamžiku, který v divadle prožívá. Očekáváme proto, že svým zevnějškem, oblečením a chováním respektuje divák v hledišti a přilehlých prostorách divadla společenské zvyklosti obvyklé při návštěvě divadelního představení,“ uvádí ke vhodnému oděvu Národní divadlo na svém webu.
Omluvou některých může být fakt, že šlo o zahraniční turisty, kteří možná před příjezdem ani netušili, že do divadla půjdou. Rozhodně to ale neplatilo pro všechny případy, někteří nevhodně oblečení jedinci totiž mluvili česky.
Neadekvátní oblečení značí pohrdání či ignoraci
Hned dvou odborníků z oboru etikety jsme se zeptali, co si o nevhodném oblečení na společenských akcích myslí oni. Oba shodně uvedli, že neadekvátní oblečení značí pohrdání prostředím, ignoraci, či nízkou sociální inteligenci.
„Divadlo, koncert v koncertní síni, ples, to jsou tradiční akce, při kterých se vyžaduje společenské oblečení. Jestliže někdo jde do Státní opery nebo do Národního v roztrhaných džínách nebo ve svetru, demonstruje tím své pohrdání prostředím, historií té budovy, uměleckými výkony i krásně oblečenými lidmi kolem. Dává najevo, že mu nic z toho nestojí za to, aby se slušně oblékl, tak jak to platí celá staletí, a to všude na světě. Ostatně i on sám se ochuzuje o prožitek z té slavnostní akce, protože jinak prožíváme koncert v Opeře ve svetru a jinak v obleku, ve společenském oblečení cítíme výjimečnost a vzácnost toho okamžiku (asi jako nevěsta si bere na sebe výjimečně krásné šaty, aby si ten slavnostní okamžik v životě užila),“ uvedl pro PrahaIN.cz znalec etikety Ladislav Špaček.
Psali jsme
Druhá sezóna režijního dua SKUTR v čele činohry Národního divadla měla naplno předvést jejich koncepci. A jedním z vrcholů mělo být představení…
Turisté nejsou informováni, organizátor to toleruje
Jeho kolega Daniel Šmíd ještě dělí nevhodně oblečené návštěvníky na turisty a ty, kdo se mohli doma v klidu připravit. Ti mají totiž podle něj možnost si najít informace o adekvátním oblečení a využít je v praxi. „Pokud to neudělají, můžeme se dohadovat, zda jde o ignoraci, nízkou sociální inteligenci nebo o čirou nevědomost, že podobné informace jsou dostupné. Druhou skupinu nevhodně oděných mohou představovat turisté odchyceni pouličními prodejci vstupenek před Obecním domem. Ti podle mých informací nejsou informováni o tom, že se do opery dostanou jen ve formálním oděvu. Protože to není pravda. Státní opera je vpustí téměř jakkoli dovnitř,“ přiblížil Šmíd.
A my musíme souhlasit, protože i při naší návštěvě byl dovnitř vpuštěn každý, kdo se prokázal platným lístkem.
Pravidla pro vstup na kulturní akce by se měly podle něj zpřísnit: „A nyní přecházím k protistraně, samotné Státní opeře, která by měla být ve vyžadování formálního oděvu přísnější, třeba jako Rudolfinum. Ale není. Podle mých zkušeností je tomu však podobně u sousedních státních oper, například ve Vídni. Přísně formální oděv, tedy tmavý oblek s bílou košilí a motýlkem pro muže a polodlouhé šaty pro dámy není vyžadován. V zásadě nesouhlasím s tím, abych lidé chodili do opery jinak oděni než (z mého pohledu) adekvátně, tedy velmi formálně oděni. Pokud to však toleruje sám organizátor, tedy Státní opera, brzy se na nás – formálně oděné – budou ti v džínách a mikinách dívat skrze prsty.“
„Není proč snižovat nároky na oblečení návštěvníků divadel a koncertů, i jejich outfity jsou součástí kulturního zážitku. Ze 60 procent je náš zážitek dán uměleckými výkony na scéně, ale ze 40 procent to je všechno kolem nás: plyšová sedadla, zlacené štuky, nádherné lustry - a slavnostně oblečení lidé kolem nás,“ dodal Ladislav Špaček.
Muž by měl mít tmavý oblek a žena polodlouhé šaty
A jak to má tedy vypadat správně? Oba pánové se shodují, že nejpřijatelnějším dress codem do divadla je Formal, hraničně pak Semi Formal. Muž by tedy měl mít tmavý oblek, světlou košili, tmavou kravatu či motýlek a černé boty i ponožky. Přijatelné jsou i tmavé kalhoty se světlejším sakem, bílou košilí, tmavou kravatou či motýlkem a černou obuví.
Ženy by pak měly obléci společenské polodlouhé šaty, malé černé nebo sukni s halenkou, případně sukňový či kalhotový kostým. Doplnit to mohou i sakem. Samozřejmostí jsou pak boty na podpatku, ideálně lodičky.
„Za nevhodné považuji krátké kalhoty, džíny, tričko, mikinu, vzorované košile, krátké sukně či šaty, tenisky, sandály, „martensky“, čepice se štítkem. Já osobně bych si do opery neoblékl nic jiného než dress code Black Tie, tedy smoking, moje žena by měla dlouhou večerní. A byli bychom tam asi ve velké menšině,“ uzavřel Daniel Šmíd.