foto: Bára Richterová, PrahaIN.cz/Důl Anselm je nejstarší štolový uhelný důl na Ostravsku
REPORTÁŽ: Cílem výletu do Ostravy bylo Hornické muzeum a prohlídka dolu. Vybrali jsme si vůbec nejstarší ostravskou šachtu. Důl Anselm je nyní známý spíše jako Urx, těžba uhlí zde byla ukončena v roce 1991, o rok později byl proveden zásyp jámy. Hornické muzeum bylo založeno ještě za provozu v roce 1987, veřejnost se sem poprvé podívala v roce 1993. A my o více než třicet let později.
Do Ostravy jsme vyrazili z Prahy v sobotu dopoledne, cesta zabrala 3,5 hodiny. Nedělní jízda zpátky trvala stejně. Dálnici D1 jsme absolvovali s jednou přestávkou. I přes ohlášenou sněhovou kalamitu proběhla trasa naprosto hladce.
Bohužel jsme si na webových stránkách, kde jsme vstupenky kupovali, nevšimli, že se Landek Park a Hornické muzeum nenachází v areálu Dolních Vítkovic, kde jsme mylně na prohlídku čekali. Když nás na recepci poslali o deset kilometrů dál, doběhli jsme na prohlídku na poslední chvíli.
„Zdař Bůh. Odkud jste, že jste si takhle spletli místa?“ ptal se muž na pokladně v Landek Parku. Když jsme odpověděli, že z Prahy, jeho odpověď byla jasná. „Tak to všechno vysvětluje,“ řekl a poslal nás do vzpomínkové místnosti, kde prohlídka začínala. Zde bývalý hornický záchranář vyprávěl o historii báňského záchranářství.
Psali jsme
Uranový důl Bytíz nedaleko Příbrami čeká rekonstrukce. Po letech příprav a údržbových prací se plně otevře veřejnosti. Nová expozice, přibližující…
Neskutečně náročná práce
Následně jsme prošli celou expozici, kde jsme si prohlédli soubory dýchací techniky a její vývoj od roku 1883 až do současnosti. Viděli jsme například skutečnou důlní záchranářskou základnu a zkusili jsme si na záda dát záchranářskou dýchací techniku, která byla velmi těžká. Závěrem jsme také navštívili cvičný polygon, ve kterém záchranáři opravdu trénovali. Mohli jsme si ho i vyzkoušet, náročné podmínky ale nikdo z naší skupiny neokusil. Báňská záchranářská služba musela být součástí každé šachty.

Vzpomínkový sál. Autor: PrahaIN.cz
A práce tehdy měli dost.
Prohlídka bylo o to zajímavější, že ji vedl sám báňský záchranář.
A jestli měl tuto náročnou práci rád? Nejdřív chvíli přemýšlel. „Svým způsobem samozřejmě, v té době za to byly i pěkné peníze, ale bylo to moc náročné,“ odpověděl průvodce.
Hodinka utekla jako nic a čekala nás druhá část prohlídky, kde jsme fárali do dolu v těžní kleci.
Opět se nás ujal bývalý horník, který je sice již v důchodu, o své práci by ale dokázal vyprávět hodiny. A poutavě. Vyfasovali jsme helmy, v deseti jsme se natěsnali do výtahu a jeli dolů. „Nás tu jezdívalo osmnáct, naskládali jsme se na sebe jeden za druhým jako na motorce a jeli,“ přiblížil.
Ve výtahu bylo přítmí, z reproduktoru se linul zvuk autentického fárání, měřič ukazoval, že jsme se zastavili stovky metrů pod zemí. Reálně jsme ale byli pět stovek centimetrů pod zemí.
Zdař Bůh
Pak jsme si prošli celé důlní pracoviště, zažili dokonale černočernou důlní tmu, ve které horníci pracovali, viděli jsme různé způsoby dobývání uhlí či prazvláštní havířskou toaletu, která zaujala nejen nás. Na soukromí můžete zapomenout.


V dole. Autor: PrahaIN.cz
Nechyběly ale ani modernější přepravníky nebo kombajn. Některé stroje jsme měli možnost vidět i puštěné.
Náš průvodce prokládal výklad i svými zážitky a zkušenostmi. V závěru neustále koukal na hodinky, prohlídka se chýlila ke konci, ale on by stále vyprávěl.
„Zdař Bůh,“ loučíme se po dvou hodinách. Ještě si prohlídneme řetízkovou šatnu, kde jsme měli pocit, že se zastavil čas. Všechno bylo až neuvěřitelně autentické.
.jpeg)
Řetízková šatna. Autor: PrahaIN.cz
Jako obrovské plus určitě hodnotíme průvodce, kteří jsou všichni z řad bývalých horníků.
Vstupenka na dvouhodinový okruh nás stála 220 korun. Vzhledem k tomu, že kapacita jedné prohlídky je dvanáct osob, určitě doporučujeme zakoupit vstupenky on-line. Nás bylo v první části sedm, do dolu se k nám připojili další tři.