foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Sněžka. Turisté nikde
REPORTÁŽ: Z neplánovaného pochodu na Sněžku se stala poměrně zajímavá sonda současných poměrů. Hned úvodem totiž musíme přiznat, že naše zřejmě nejoblíbenější hory zely o víkendu prázdnotou.
Z řady rozhovorů s místními navíc vyplynulo, že ani červen není považován za kdovíjaký měsíc. Domácí „publikum“ tak nahrazuje zejména to polské a německé. Kdo však někdy chodil po horách, zjistí, že to nestačí.
Během osmi hodin jsme na vytyčených stezkách napočítali tak možná padesát lidí. Oproti předešlým letům se jednalo o vyložené překvapení.
To ostatně začalo už pátečním příjezdem do Pece pod Sněžkou. Město bylo tiché, klidné, vylidněné. Pár jedinců se vyskytovalo maximálně u místní pizzerie. Chata, kde jsme se na dvě noci ubytovali, je určena pro cirka osmdesát lidí. Sousedy jsme hledali marně. Bylo nás tam všehovšudy pět.
Říkali jsme si, že během soboty se to určitě změní.
Ráno 1. července jsme vyrazili přes Luční boudu k naší nejvyšší hoře. Počasí nám přálo. Slunce prosvítalo skrz pár mraků, foukal mírný vítr. Zkrátka a dobře ideální čas.
Typický pohled. Nikde ani noha. Foto: PrahaIN.cz
Už prvních pár kilometrů nás ale zarazilo. Nepotkali jsme nikoho.
Protože do Krkonoš jezdíme roky, můžeme bez uzardění připustit, že jsme podobnou „poušť“ nezažili. Dokonce jsme chvílemi přemýšleli o tom, že jsme sešli z cesty. Nesešli. Lidi nebyli nikde. Asi po dvou hodinách jsme dorazili na populární Luční boudu.
Pec zela prázdnotou
Poslední dva roky v ní nebylo přes oběd k hnutí. Kdo zná, ví. Pravá část je restaurace, levá je určena pro samoobslužný servis. Výběr je celkem bohatý. Od knedlíků po polívky. Protože nás čekal ještě docela ostrý výšlap, dali jsme si jen koláč, kávu a čočkovou polévku. Ta stála devadesát korun, ostatní po padesáti.
Luční bouda byla taky téměř prázdná. Napočítali jsme maximálně třicet lidí. Ze všech cest, kterými je okolí propleteno, přicházela jedna rodina.
Dokonce i obsluha nám řekla, že nic podobného nepamatují.
Luční bouda existuje asi od 17. století a je nejstarší horskou chatou na hřebenech Krkonoš a jednou z největších v Evropě. Ubytování ve spacáku začíná na 990 korunách, apartmán Sněžka stojí téměř 8 tisíc za noc. Venku, kde se kouří u stolů, ale ani v okolí nebyli lidé. Foto: PrahaIN.cz
Další kilometry v nohách, další marné hledání turistů. Na ty jsme nakonec narazili až na Sněžce. A jak jsme uvedli, v drtivé většině se nejednalo o Čechy, ale o Poláky a Němce. Na Sněžku navíc nešli pěšky, použili lanovku. Chvíli jsme pobyli a vypravili se zpátky do Pece pod Sněžkou.
Celý výlet mohl zabrat maximálně sedm hodin. S dětmi by se to protáhlo, trénovaní dospělí to určitě zvládnou za mnohem menší časovou porci. Nás nic netlačilo. Pršet nemělo.
Po návratu do města žádné překvapení nenastalo. Viděli jsme tak deset lidí, kteří postávali u pizzerie. Žádná auta, žádné autobusy, žádné typické davy. Čím to, neví nikdo. Kdykoli jsme se zeptali, následovalo pokrčení ramen a zvláštní pocit nejistoty, jak tahle ekonomicky podivná sezona vlastně dopadne.
V neděli jsme místo opustili. V kolonách jsme nečekali.
Krkonoše jsou překrásné. Foto: PrahaIN.cz