Nejhorší zážitek roku: Půlhodina na vídeňském nádraží

REPORTÁŽ: Vídeňské hlavní nádraží je jedním z nejdůležitějších rakouských dopravních uzlů. Po setmění se však stává rajónem nepřizpůsobivých osob, jak jsme se v průběhu půlhodinového čekání přesvědčili na vlastní oči. Chvílemi jsme měli i strach.

Pražské hlavní vlakové nádraží je nechvalně proslulé především díky přilehlému parku, který je oblíbený mezi lidmi bez domova, narkomany a dalšími nepřizpůsobivými osobami. Vrchlického sady, kterým se také nechvalně přezdívá Pražský Sherwood, jsou kvůli tomu pro některé cestující téměř postrachem. Ostatně situaci na místě jsme se už v minulosti několikrát věnovali.

Zážitky z pražského nádraží jsme tentokrát měli možnost porovnat s hlavním vlakovým nádražím ve Vídni, které, stejně jako to pražské, slouží jako jeden z nejdůležitějších národních i mezinárodních dopravních uzlů a denně jím prochází tisíce cestujících. My jsme na místo dorazili v pátek po deváté hodině večerní a nestačili jsme se divit.

V Praze se o pořádek stará ochranka i policie

Z Prahy jsme zvyklí na již zmíněný park i na jeho obyvatele a běžné návštěvníky. Jsme ale také zvyklí, že většina z nich se pohybuje ve venkovním prostoru a nevchází přímo do nádražní budovy, tedy mezi čekající cestující. Jejich rajónem zůstává park, především pak zdejší lavičky. Stará se o to ochranka i policie, kterou na nádraží vídáme poměrně pravidelně v různou denní i noční dobu. Ve Vídni však byla situace úplně jiná.

Na vídeňském nádraží jsme strávili asi půl hodiny čekáním na navazující spoj. Vzhledem k pokročilé hodině byla většina zdejších obchodů zavřená a potemnělá. Svou půlhodinu jsme proto strávili na sedadlech v hale, odkud se nám naskytl pohled na lidi okolo. Dobrou polovinu z nich tvořily osoby bez domova a další nepřizpůsobiví.

Zápach, výkřiky a opilecký hlahol

Součástí celého zážitku byl poměrně silný zápach a také pravidelné výkřiky a hlahol alkoholem posílených návštěvníků nádraží. Jedna ze sedících dam si v pravidelném rytmu dávala pohlavky, přičemž silou při tom rozhodně nešetřila. Ani bolestnými výkřiky. Další lidé na lavičkách spali, nebo zkrátka jen seděli a nepřítomně hleděli do dáli. Několik se jich bavilo mezi sebou, jiní jen bezmyšlenkovitě vykřikovali. Občas šlo o jednotlivce, nejčastěji však o dvojice nebo skupinky. Nikdo z nich se nechoval agresivně, ani nijak aktivně neobtěžoval ostatní cestující.

Jedna z dvojic hovořila slovensky tak, že nebylo možné to přeslechnout. Šlo o dva muže ve středním věku, také očividně posilněné alkoholem, nebo možná i něčím ostřejším. Jejich velice hlasité chování, potácivá chůze, ale i agresivní slovní výrazy, zaujaly pracovníky zdejší ochranky, kteří jinak kolem procházeli bez jediného slova. Po Slovácích ale požadovali legitimaci, což se nesetkalo s úspěchem. Když se jí ani po několika minutách hlasitých slovenských nadávek nedočkali, poprosili oba muže, aby nádraží opustili. Ani to však nebylo jednoduché. Jeden z pánů se totiž jen sotva držel na nohou a druhý vše hlasitě komentoval.

Celý incident v nás vyvolal velice smíšené pocity, chvílemi jsme měli až strach. Ačkoli ochranka proti některým nepřizpůsobivým lidem zasáhla, dobrý pocit jsme neměli ani z dalších čekajících a musíme uznat, že na pražském hlavním nádraží se v porovnání s Vídní cítíme v nočních hodinách výrazně bezpečněji.