foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz/Protest postižených spoluobčanů před Ministerstvem práce a sociálních věcí
REPORTÁŽ: Nebyl to rozhodně nejhlučnější protest, ale rozhodně ten nejsmutnější. Týkal se totiž těch, kterým už sám osud připravil nejednu hořkou chvilku. Před budovou Ministerstva práce a sociálních věcí potichu protestovali hendikepovaní spoluobčané.
Vyjadřovali tím svůj nesouhlas s návrhem na opětovné zvýšení úhrad za hodinou sazbu osobní asistence a dalších služeb péče. Nebylo to ale poprvé, co se lidé s postižením zastřešení iniciativou Žít po svém pustili do protestů. Poslední velký protest se konal téměř před rokem před Úřadem vlády.
Důvody protestu zůstávají stále stejné. Obava, že navýšení finanční sazby za osobní asistenty a jinou péči vyloučí tyto lidi zcela ze společenského života. A ta obava v době dalšího utahování opasků nabývá na čím dát tím větší realitě. I proto předali členové iniciativy protestní listinu zástupcům ministerstva.
V České republice v současné době žije 30 tisíc lidí s těžkým postižením v produktivním věku a nedostupnost osobní asistence jim brání v tom, aby mohli žít po svém. I proto si koneckonců zvolili toto slovní spojení jako název samotné iniciativy.
Postiženým v tom brání jednak finanční problémy, protože současné státní příspěvky pokryjí osobní asistenci u postiženého průměrně na čtyři a půl hodiny denně. U lidí, kteří jsou často zcela odkázáni na pomoc ostatních, je to zoufale málo.
Druhým problémem je současný akutní nedostatek osobních asistentů. Touto absencí pečovatelského personálu trpí s výjimkou velkých měst celá Česká republika. V některých oblastech země se na osobního asistenta čeká dlouhé týdny, případně je jich tak zoufale málo, že kvůli jejich zaplněnosti jsou intervaly mezi jednotlivými návštěvami extrémně dlouhé.
Své o tom ví i Magdaléna. Narodila se ve stejný rok, kdy se udála černobylská jaderná katastrofa, její postižení bylo známo hned od porodu – dětská mozková obrna. V dětství a mládí podstoupila řadu náročných operací, které částečně pomohly s pohyblivostí spastických končetin. S úsměvem říká, že počítání a pohled do map jí moc nejde, ale spoustu věcí zvládá sama, i když se pohybuje na invalidním vozíku.
Co všechno z běžných činností zvládáte?
Dokážu provádět základní hygienu, ve sprchovém koutě zvládnu i sprchu. Sama se obléknu, učešu. Zvládnu si ohřát jídlo v mikrovlnné troubě. Rozhodně si ale neuvařím. Mám problém se vším, co vyžaduje jemnou motoriku. Takže třeba uchopování drobných předmětů, šití a podobné věci opravdu se svýma rukama nezvládnu.
K čemu využíváte pomoc osobního asistenta?
Právě na tyto věci. A pak také v cestách na úřady, když je potřeba něco zařídit či nakoupit. Úřady a všechny veřejné budovy jsou už ze zákona sice bezbariérové, ale to se nedá říct o všech cestách. A taky se třeba stane, že i bezbariérový chodník je potřeba opravit a už jenom samotná stavební překážka může být pro postiženého člověka ohromný problém.
Osobní asistent se stává takovým vašim přítelem a pomocníkem.
A někdy je potřeba si vyjít i třeba jenom na kávu nebo na procházku. Já mám kolem sebe poměrně dost známých a kamarádů, takže netrpím ztrátou kontaktů se společností, ale vím o spoustě lidí s postižením, kteří jsou sami a osobní asistence není pro ně jen praktickou pomocí, ale je to hlavně o tom necítit se odstrčeně.
Shání se osobní asistent snadno?
Nežiju v Praze, ale ve velkém městě ve východních Čechách a nejsou problémy s asistenty, i když se často střídají. Nedokážu si ale představit žít na venkově, kde péče osobních asistentů je téměř nedostupná.
Pojí vás s osobním asistentem silné pouto?
Už jsem jich zažila za svůj život několik. Často to byli mladí studenti a musím říct, že i když přestanou tu práci později vykonávat, tak se většinou čas od času s nimi potkávám. A to je velice příjemné.