foto: B. Winckler, Wikimedia commons/Wincklerův obraz zachycující tragickou povodeň
Alenka Zárybnická nebo Tánička Míková by nám asi změny počasí vysvětlily mnohem fundovaněji a lépe, my však budeme při pátrání po největší pražské katastrofě spoléhat spíše na historické záznamy. Právě v těchto dnech si připomínáme 240 let od toho, co Prahu smetla největší povodeň v její historii.
Blížil se konec února roku 1784. Praha žila ve zmatku. Neuplynulo ani 14 dní od okamžiku, kdy svým rozhodnutím císař Josef II. spojil dosavadní čtyři pražská města v jedno jediné – Královské hlavní město Prahu. Úředníci byli naštvaní, lidé nevěděli, kde mají svůj úřad, byly zmatky ohledně povolení, práv a trhů. O tom PrahaIN.cz psala koneckonců před pár dny.
Jenže na Prahu a na téměř celou Evropu se hnala ohromná katastrofa. Drtivá většina obyvatel Evropy tehdy ani netušila, že nějaký Island existuje, natož, že na něm předcházejícího léta vybuchla sopka Lakagigar. Jenže současné poznatky z výzkumu životního prostředí nám celkem dobře dokáží tehdejší situaci rekonstruovat. Podrobně si o tom, co se stalo, můžete přečíst v publikaci Climatic and other responses to the Lakagígar 1783 and Tambora 1815 volcanic eruptions in the Czech Lands, kterou vydala v roce 2017 Geografie nebo v Meteorologickém buletinu z roku 2004.
Za všechno může popel
Do ovzduší se tehdy vznesly tisíce tun jemného sopečného popela. A ten udělal z počasí v Evropě pořádný guláš. V první řadě došlo k vytvoření sopečné clony nad téměř celým kontinentem. V létě prý v Evropě bylo k nevydržení.
Zima byla ještě horší. Bylo pošmourno, sluneční paprsky nemohly dopadat na zemský povrch, a tak se velmi citelně ochladilo. Čechy zaznamenaly neuvěřitelnou dva a půl měsíce trvající nepřetržitou sérií dní s teplotami hluboko pod nulou.
Co však bylo ještě horší, že kvadriliony a kvadriliony miniaturních zrnek sopečného popela se staly v atmosféře takzvanými kondenzačními jádry. Začaly na sebe nabalovat vlhkost a vznikly z nich kapky, které se ale v citelně extrémně chladném vzduchu proměnily ve sněhové vločky a ledové krystaly. Stále chumelilo.
V nížinách i v Praze napadlo velké množství sněhu, ten prý zasypal i přízemní okna. V podhůří a na horách to bylo ještě horší. Vesnice, ale i celá města byla doslova odříznuta od světa, lidé umírali, nebylo je ale kam pohřbívat, protože země byla pod obrovskou bílou peřinou a byla na kost zmrzlá.
Zamrzly velké evropské řeky. Přes Labe, přes Vltavu běžně jezdily těžké formanské vozy, protože šířka ledu byla až 150 centimetrů.
Mráz ztratil sílu a přišla tragédie
Poprvé se oteplilo až ke konci února 1784. Situaci zhoršil ještě intenzivní déšť, protože vzduch byl velmi teplý. Teploty rázem vyskočily nad nulu, některé zdroje uvádí, že až na deset stupňů.
Naneštěstí byla půda stále na kost zmrzlá a nebyla schopná vláhu vsakovat. Po zmrzlém povrchu srážky stékaly, přidávala se k nim vláha z tajícího sněhu, a protože schopnost absorpce půdy byla minimální, sníh měnil půdu v lepkavé bláto, které se sunulo do údolí.
V pátek 26. února 1784 konečně popraskal vltavský led v Praze. Tehdejší povodeň popisuje i web Hlavního města Prahy.
Lidé neměli ani čas se bát
Neexistovaly mobilní sítě, rozhlas ani televize a Pražané vůbec netušili, co se na ně valí. V té době už byly České Budějovice kompletně pod vodou, stejně jako Písek, Plzeň, Strakonice nebo Beroun. Všude byly zaplavené domy, ulice, stržené mosty a mrtví.
Během noci se situace v Praze extrémně zhoršila. Zaplaveno bylo 114 ulic a 785 domů. Voda se dostala až na dnešní Mariánské a Staroměstské náměstí, Vltava rázem vystoupala o čtyři až pět metrů. Z dnešního pohledu bychom řekli, že pod vodou by bylo Rudolfinum, Filozofická fakulta a Právnická fakulta UK, Nemocnice na Františku, pražský magistrát, Klementinum, UMPRUM, Uměleckoprůmyslové muzeum, kompletně celý Josefov, Betlémská kaple, voda by se zastavila na hraně Karlova náměstí. Podrobně můžete vyčíst průběh povodně roku 1784 také v materiálech Historického ústavu Akademie věd České republiky autorky Evy Semotánové.
To ale nebylo všechno. Z mapy zcela zmizela Kampa, voda na levém břehu se vylila až ke kostelu svatého Mikuláše. Kompletně zaplavena byla Špitálská pole, tedy dnešní Karlín, pod vodou byla i velká část Libně a Trojský zámeček se ocitl celý na malém ostrově.
Rozběsněným tokem Vltavy pluly mrtvoly lidí i zvířat, ohromné ledové kry, zbytky stavení, stromy i s kořeny, zbytky trámů. A všechen tento bestiální koktejl narážel do Karlova mostu, který se však v té době jmenoval Kamenný. Bylo jen otázkou, kdy povolí. Stalo se tak 28. února 1784 krátce po šesté hodině ranní, kdy nevydržel podemletý šestý pilíř. Zřítil se a do běsnící vody spadla i mostní strážnice s pěti vojáky.
Kamenný most pohřbívá voda
Voda si tak prorazila volný průchod, nicméně o den později 29. února 1784 šílený proud zaútočil i na osmý pilíř Karlova mostu. Ani ten nevydržel a stal se další obětí velké vody. Odvážní Pražané, když viděli pohromu, nelenili a z malostranského břehu vyrazili na pomoc patronu české země. Právě nad osmým pilířem se totiž tyčila socha svatého Václava, která nyní balancovala nad ohromnou propastí divoké vody. Odvážlivci prokázali ohromné odhodlání, sochu sesadili a odvezli do bezpečí. Nezachránili však jednu sochu anděla, která se zřítila do vltavských vln.
Byla to potopa doslova biblických rozměrů a české země mohlo uklidnit jen jediné, že v tom nejsou sami. Stejně tak se rozvodnil Dunaj, spláchl do svých vod část Vídně a Budapeště, Odra zpustošila polské území, pod vodou Seiny byla Paříž a celá severní Francie, jih Francie zase zaplavila Loira. Německo nikdo nepoznával, Rýn, Mosela a Spréva z něj udělaly bažinu.
Mrtví se počítali na tisíce
Kolik tehdy zahynulo v nespoutané vodě lidí, se dá těžko odhadovat. Žádné záznamy neexistují. Přesto střízlivý odhad mluví o stovkách mrtvých v Praze, v Čechách o tisících. Kvalifikované odhady o obětech extrémní zimy a následných povodních v celé Evropě hovoří o stovce tisíc obětí.
Hydrometeorologové odhadli podle počítačových modelů, že korytem Vltavy se tehdy v Praze hnalo téměř 5 tisíc kubíků vody za vteřinu. V roce 2002 to bylo ještě o tisíc kubíků víc, škody ale tehdy nebyly tak obrovské.
Jen co velká voda opadla, začalo se s opravou mostu. Rekonstrukce se však protáhla až do roku 1788. Za dalších 102 let byl při další povodni Karlův most znovu pobořen.
Je až neuvěřitelné, že v roce 2004 objevili potápěči na dně Vltavy značně omletou a vyhlazenou sochu anděla, která se přesně před 240 lety při velké povodni zřítila do řeky. Pískovcová socha byla vyzvednuta a dnes si ji můžete prohlédnout v Lapidáriu Národního muzea. O nálezu sochy anděla informoval například historik Daniel Novotný na webu Prahy 13.