Nový rok v kriminále nikdo nevnímal, říká bývalý disident František Stárek

ROZHOVOR: V dobách totalitního režimu zavládlo na několik dní ve společnosti radostné očekávání. Koncem prosince se lidé chystali na silvestrovské oslavy. Političtí vězni ale žili v úplně jiné realitě. „Příchod nového roku jsme v kriminále vůbec neregistrovali,“ vypráví pro server PrahaIN.cz bývalý plukovník BIS František Stárek.

Konec roku prožil ve věznici na Borech v Plzni, o několik let později také ve vazbě v Litoměřicích. Na oslavy silvestra prý nikdo za mřížemi nemyslel.

„Příchod nového roku nás ve vězení vůbec nevzrušil. Byl nám lhostejný, nikdo ho nevnímal jako něco výjimečného. Prakticky jsme jej vůbec nezaregistrovali. Prošel kolem nás, jako by neexistoval. Pouze jsme přivítali, že byl jeden den pracovního volna navíc. Vězni, kteří jsou odsouzeni na mnoho let, se totiž snaží zapomenout na klasický civilní život a žijí pouze jednotvárným, každodenním chodem věznice. Proto byly rizikové třeba Vánoce. Vždy působily tak, že si vězni najednou vzpomněli na život venku. Že tam mají také někoho blízkého. Svátky je proto vždy úplně vykolejily. Změkli a upadali do těžké nostalgie. Naštěstí jsem nezažil, že by někdo měl o svátcích psychické problémy. Vždycky jsem byl na cele, kde to po této stránce docela šlo. Silvestr byl už úplně klidný. Nový rok nikdo neřešil,“ vypráví Stárek.

Do konce života si prý bude připomínat okamžik, kdy se poprvé dostal do věznice na Borech v Plzni. Ve vazbě strávil šest měsíců.

„Dostavily se u mě úplně stejné pocity, jaké popsal Alexandr Solženicyn v knize Souostroví Gulag. Píše tam, že první cela je jako první láska a budeš si ji navždy pamatovat. Ostatní cely pak budeš vždycky poměřovat s tou první. Ve zvláštní symbióze žijí vězni a dozorci. Například ve vazbě o bachařích téměř nic nevíte. Jsou za dveřmi na chodbě a vidíte z nich pouze oko v okénku ve dveřích. V lágru v Horním Slavkově se zase bachaři snažili být od muklů co nejdál. Odvedli nás a když za námi zavírali katr, v oddíle nás bylo třeba na dvě stě, řekli nám: ‚Třeba se tam zabijte.‘ A odešli. V této věznici byly cely tak nacpané dvoupatrovými postelemi, že musely být přisunuté k sobě, až vypadaly jako manželské letiště. Vedle mě na druhé půlce spal trojnásobný vrah, kterému se říkalo ‚smíchovský řezník‘. Bydleli jsme spolu několik měsíců,“ vzpomíná bývalý politický vězeň.

František Stárek pochází ze sedlácké rodiny z Orlických hor. V roce 1952 jim komunisté ukradli hospodářství a rodinu vystěhovali. Jeho otec byl uvězněn a Stárkův bratr Jaroslav skončil ve vězení na začátku sedmdesátých let. Protikomunistickou činnost, sledování, opakovaná zatýkání, umísťování do cel předběžného zadržení na 48 hodin, výslechy i následné soudy vnímal jako součást svého života.

„Věděl jsem, co dělám, i to, že máme policajty pořád za zadkem. Často mě zatkli, vodili na výslechy a mnohokrát zadrželi na osmačtyřicet hodin. Obvinění a moje umístění do vazby bylo vlastně jen dalším krokem v tom všem, co se mnou dělali. Co jiného jsem mohl od komunistů čekat? I kdyby mě vedli k šibenici, neměl bych jiný pocit,“ říká Stárek.

V padesátých letech minulého století byli političtí vězni umísťováni do stejných věznic a cel. Začátkem osmdesátých let vykonávali tresty mezi obyčejnými kriminálníky.

„Lidé, kteří byli zavření v padesátých letech, pracovali v uranových dolech a dennodenně jim v šachtě šlo o život. Nenávist bachařů v tom hrála také svoji roli. Na druhé straně ale byli pohromadě. Seděli spolu faráři, profesoři, sedláci i živnostníci. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsme ale byli cíleně roztroušeni po různých kriminálech. Estébáci měli za úkol přísně dbát na to, aby se nikdy ve vězení nepotkali dva političtí vězni. Proto jsem vždy seděl mezi kriminálníky, bylo to dost složité. Oni totiž vůbec nerozuměli tomu, proč tam vlastně jsem. Chodil jsem třeba na čaj za jedním brigadýrem. To byl vězeň, který dělal výplaty a byl odsouzen, tuším, za nějaké podvody. Na jeho otázku, za co sedím, jsem odpověděl, že jsem psal a vydával samizdatový časopis, že jsme různě měnili byty, aby naši redakci estébáci nechytili. On se zamyslel a pak se mě zeptal, jestli jsme ty byty při tom vykrádali. On to prostě vůbec nechápal. Pořád hledal, kde se v tom, za co mě odsoudili, objeví nějaký klasický a pro něj srozumitelný trestný čin. A byl na větvi, když nic takového nenašel,“ uzavírá František Stárek.