foto: Jakub Mračno, PrahaIN.cz/Ulice Na Jarově. Ilustrační foto.
PŘÍBĚH: Helena, šestačtyřicet let, absolventka středního odborného učiliště kadeřnického. Tři děti, dvě práce, aktuálně v rozvodovém řízení. Narodila se na Vysočině, už dvacet let ale žije v Praze, kde působí ve svém oboru. A s nůžkami to opravdu umí.
Protože se už několik roků handrkuje s manželem, musela si na Jarově najít bydlení. Nejen pro sebe, ale také pro své tři dospívající děti. Nejen jejich identitu chce pečlivě skrýt. Sama nám řekla, že se za svou chudobu nestydí, ale dětem chce dopřát normální život.
„Stalo se, že jsem měla k večeři kostky cukru, ano, stalo se to,“ popsala Helena.
Nad svým osudem hůl neláme. Věci bere, jak leží a běží, říká. To jsme ale na konci příběhu. Všechno začalo zhruba v roce 2021, kdy si Helena přestala se svým stále ještě manželem rozumět. Postupem času oběma došlo, že by byl nejlepší rozvod. Rozhodnutí neprovázely žádné hádky ani hysterické scény.
„Řekli jsme si, že půjdeme od sebe, chvíli to trvalo. Ani jsem nepočítala, že by nám nechal byt, ani jsem nepočítala, že by zůstal s dětmi nebo že by se občas postaral. S kamarádkou jsme se dohodli, přenechala mi garsonku a jsem na Jarově,“ říká Helena. Nepůsobí u toho sklesle, rozpolceně, ale ani rozzlobeně. Několikrát zopakovala, že se před osudem nehodlá ohnout.
Dvě práce
Problém ale nastal ve chvíli, kdy se s mužem domluvili i na tom, že on každý měsíc pošle deset tisíc korun. Především na jídlo, na kroužky, na oblečení. „V tomhle věku děti rostou, zná to každý. Oblečení, boty, brusle, lyže, plavky, klasika,“ shrnuje Helena. Nakonec ale dohoda neplatila. Manžel před několika měsíci přestal platit cokoli.
„Poslal mi jen kontakt na právního zástupce, abychom se domluvili na rozvodovém stání. K tomu dojde, ale problém jsou ty peníze. Protože jsem hrdá ženská, určitě ho nehodlám prosit. Jenomže už mi dluží hodně dlouho a dostává mě to někdy do blbé situace. Kromě své práce stříhám ještě soukromě. To ale není tak pravidelné, protože se musím postarat o kluky a nechci, aby lidi chodili k nám, byt není velký a jsme tu čtyři,“ dodává.
Její dny vypadají tak nějak podobně. Ráno připraví snídaně, svačiny, nejstarší děcko pomáhá těm mladším a kolem půl osmé se za všemi zavírají dveře. Helena odchází do kadeřnictví, kde bývá podle potřeby. Maximálně ale do okamžiku, kdy musí někoho někde vyzvednout. Jde především o odpolední kroužky. Potom nastává chvilkový odpočinek, nákup, večeře, učení. A tak pořád dokola.
Zatím 80 tisíc
„O víkendech někdy pohlídá máma, objedu pár lidí, takže jsem schopná si za víkend vydělat třeba dva tisíce. Zaplatím obědy nebo výlet a jsem, kde jsem byla, je to někdy opravdu náročné, ale fakt si nestěžuju. Jenom mi přijde divné, že člověk, kterého znáte takové roky a máte spolu děti, se může zachovat tak blbě.“
Když se ptáme, čím to je, krčí rameny. Prý se dostal do problémů. Podnikání, půjčky, koronavirus, pandemie, dluhy a úroky. „On se o tom nechtěl nikdy moc bavit, ale asi už to trvalo dlouho, nevím,“ líčí dál Helena. Díky kamarádce se dostala k právníkovi, který za ni připraví potřebné dokumenty nejen k rozvodovému soudu, ale rovněž k alimentům.
„Nechci si od toho nic slibovat, ale jde o děti, takže věřím, že všechno nakonec dobře dopadne. Když se můžu postarat já, přece se může postarat pán všechno lidstva,“ směje se, když v tu chvíli se už v kadeřnictví otevírají dveře a vchází asi osmdesátiletý muž. „Paní Helenko, už jsem se těšil,“ říká hlasitě. „Jsem tu jen na zastřižení těch pár šedin, co mi zbyly,“ doplňuje.
S Helenou se loučíme ve středu dopoledne. Její příběh budeme sledovat i nadále. Podle ní manžel k začátku října dlužil kolem osmdesáti tisíc korun. Papír na to ovšem není. Řekli si to kdysi v kuchyni při vaření.