foto: Jan Rychetský pro PrahaIN.cz/Přemek starší se snaží „virtuálně ožralý” postavit pyramidu z kelímků
REPORTÁŽ: Virtuální vybíjená Hado - 0:1. Stezka opilce či feťáka, anebo házení sekerou. Nepočítalo se. Jízda v závoďáku. Poslední. Lov mezi lukostřelci - 0:1, 1:0, 0:1. V té prostřední hře jsem zabil holčičku. Hráli staří versus mladí. A všechno jsme prohráli. A proč jsem nejhorší ve střední Evropě? Protože ve skrytu duše doufám, že po světě chodí ještě větší lúzři než jsem já!
„Jsem z rodu válečníků, kteří rádi odejdou do podsvětí a dají si páku s Hádem, anebo budou popíjet s bratry ve Valhalle. Jsem Jan, zvaný Hondzilla. Má síla pochází z hlubin Mordoru,” připravím si drsný proslov a pak chci zakřepčit haku, tanec maorských bijců. Znáte to, soupeře musíte vystrašit a po vítězné bitvě sežrat jejich srdce. Prostě „old school warrior”.
V Underground city to vypadá jako v kyberpunkovém románu. Zdroj: Jan Rychetský pro PrahaIN.cz
V nadzemí kyberhlav
Když jsem ale uviděl strhaného tátu s dcerou, toho dne dali výletních patnáct kilometrů, a ještě jeho sympatického syna, který přijel autem a byl naopak čerstvý jako rybička, tak jsem se zmohl jen na mírně vyzývavý výraz. To byli gameři, s nimiž jsem měl poměřit síly. A já, ale nikomu to neříkejte, speciální válečník, který neumí bojovat, všude dostane přes držku a své prohry snáší s pomocí silné vůle a pohlazení křídel bílé holubice míru, ale který teď chce konečně vyhrát. Dát někomu za vyučenou.
Srazíme se v podchodu jednoho činžáku v centru „stověžaté”. Stříbrná plastika s telefonickým ciferníkem a nápisem Automatická telefonní ústředna Praha Těšnov dává tušit, co tady bylo dřív. Vejdeme do pražské Fun Areny, centra virtuální i adrenalinové zábavy.
Stoupáme do druhého patra, do Underground city. K čemu to přirovnat? K místu, kde „kovboj kyberprostoru” Case vyhrává a prohrává své bitvy, jsme v románu Neuromancer. Všude vidno uzavřené i otevřené elektrické obvody, všude busty kyberděvek nebo robotů. Vždyť právě tady probíhají i robotí zápasy. My ale dáváme pro zahřátí jen lidský fotbálek, tedy živou obdobu stolního. A už to začíná.
Tři generace hráčů se postupně promění v klasický souboj staří versus mladí. Přivítám první prohru, pak hned druhou ve virtuální vybice zvané Hado. Ještě pochopím, jak mám nabíjet a jak zesilovat svůj štít, ale už to lítá ze všech stran. Než se s Přemkem starším nadějeme, jsme vybití a to navždy. Dcera Lucie tančí jako roztleskávačka při americkém fotbale a vůbec si neuvědomuje, že zrovna zabila tátu a rozbombardovala jeho kámoše. Toho však bohdá nebude, aby český válečník z boje utíkal!
Psali jsme
Osice leží na samém jihu hradeckého okresu a svírají s Hradcem Králové a Pardubicemi rovnostranný trojúhelník. Jde o menší a velice upravenou…
V objetí blázna
Naším průvodcem je třicetiletý Martin Ondříšek. Vytáhlý maník s bejsbolkou s kšiltem dozadu je doslova „energií na pochodu”. Ve firmě, která provozuje Fun Arenu, je šest let, ale na stezku dospělosti paintballového bojovníka se vydal už ve dvanácti a od té doby se pořád zlepšuje. Dlouhodobý výcvik, kvalitní bojovník. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. A co na to rodiče, že mají syna s psychikou „doživotního hračičky”? „Oni vědí, že si dokážu najít 'normální' práci, ale co je v tomhle světě normální? V tomhle způsobu života mě vždycky podporovali a dnes jsou hlavně rádi, že dělám to, co mě baví. Když tomu člověk propadne, tak ho to pohltí a začne tím žít, což je můj případ,” odvětí. Práce se mu stala posedlostí, jeho dny volna v měsíci by se daly spočítat na prstech jedné ruky, takže sen každého zaměstnavatele.
Náš průvodce Fun Arenou Martin Ondříšek alias blázen. Zdroj: Jan Rychetský pro PrahaIN.cz
Martin má na tričku přezdívku Blázen. Co to? „Dostal jsem ji zhruba po měsíci, co jsem tady začal. Trochu extrovertní člověk, co si na teambuilding se zákazníky vezme kostým baletky a vysekne jim na přivítanou taneček z Labutího jezera. Zábava prostě musí být a já jsem tady pro vás,” přizná. Každou hru ve Fun Areně ovládá. Některou lépe, jinou hůře, ale vždy tak, že může poradit ostatním. Vede nás kybersvětem do další místnosti, která připomíná překážkovou dráhu kdesi na tréninku prvoligových fotbalistů. Jde ale o dráhu prvoligových ochlastů a narkomanů, alespoň v tomhle doupěti zábavy.
Potácení ve střízlivosti
Jsme na cvičáku Drunk Busters alias ožralých nemotorů. Většinou dokážu po půldruhém promile v krvi celkem slušně komunikovat a vždy, až na bolestné výjimky, se dostanu domů a bez zranění. Ne tak s brýlemi simulujícími opilost či účinky drog. Dám si na oči „okuláry”, které mají za zhoršených světelných podmínek člověku evokovat zhruba stejnou hodnotu promile. V letáku k nim se píše: „Velmi vysoký stupeň intoxikace. Absolutní ztráta schopností orientace v prostoru. Dvojité vidění, ztráta schopnosti rozeznávání barev, hloubky a vzdáleností. Objekty jsou velmi rozmazané. Tento stav je již absolutně neslučitelný s vykonáváním jakékoliv činnosti, která vyžaduje soustředění, včetně běžných každodenních úkonů.”
S pocitem, jako bych vypil pět litrů silného intergalaktického vína z jižních svahů planety Čůčo, se vydávám do neznáma. Shodím laťku, kterou bych měl ideálně přeskočit, pyramidu z kelímků stavím snad věčnost, nápis „team” ale složím mnohem rychleji, slalom mezi kužely projdu středem a míčem třikrát obháznu basketbalový koš. Z dráhy pro školkou povinné se stává nepřekonatelná řada překážek. Na brýle nabízející zážitky jako po vyčouzení jointa mariánky nebo požití LSD si raději nechám zajít zrak. Všichni ostatní jsou rychlejší, lepší. Při druhé rundě už absolvuji trasu o poznání lépe. Na ten mezigalaktický chaos si jde postupně zvyknout. Házení sekerou za přísného pohledu mýtického boha Kratose o světnici dál už jde skoro samo. Nedivte se, kluk z vesnice.
Roboti nachystaní k boji. Zdroj: Jan Rychetský pro PrahaIN.cz
Továrna na absolutno
Nejdřív sídlila Fun Arena na Synkáči, pak na Českomoravské a nakonec se usadila tady, poblíž Petrské věže. S tímhle kočovným vývojem dostávaly nové prostory vždy o trochu lepší design. Ten aktuální byl dokončen koncem loňského roku a podílela se na něm komunita sprejerů, například rastamanka s přezdívkou Eta Sychra. A večírky tu bývají dravé. Při Underground city night se například po třech poschodích Fun Areny pohybovalo na sto osmdesát postav v kostýmech pro larpy. Ve třetím patře je deskoherní klub Mana Potion, v jehož baru lze pořídit barevné energy drinky jako od Poison Ivy a hned za rohem stojí obrovský sál Cyber Arcade, tedy arkádová herna. Ani tady mi pšenka moc nekvete, takže skončím se svým závoďákem v rallye se třemi soupeři na krásném čtvrtém místě.
Psali jsme
REPORTÁŽ Kdo z nás by neměl rád opravdovou vesnickou pouť, na kterou se sjede spousta kolotočů, střelnic, autíček, houpaček a stánkařů všeho…
Podnik funguje na rezervace, ale posledně zmíněné herny jsou v určitých dnech volně přístupné. Pořádají se tady teambuildingy, podnikové večírky, narozeninové párty, rozlučky se svobodou, dětské oslavy. Hodně si sem zvykli jezdit Němci. Ostatně Fun Arena se aktuálně stala jedním z nejlépe hodnocených míst na serveru Mapy.cz. Člověk jakoby se zde dostal do časové smyčky. Ocitá se v prostoru, kde hodiny plynou nadsvětelnou rychlostí a zanedlouho zjistíte, že venku už je tma a ze stanice právě odjíždí poslední souprava metra. „To abych si sem příště vzal spacák,” pomyslím si. Prostě čtyři patra zábavy, továrna na absolutno.
A běžné střílečky
A nakonec jsme v předposledním patře Factory Field. Došli jsme sem raději pěšky, protože zaměstnanci „kyberlandu” si prý nemohou vynachválit speciální únikovou hru: „Výtah zastaví, kde se mu zlíbí!” Nejdřív se potrénujeme na taktické airsoftové střelnici. Dráhu, kde se vám staví do cesty různě vzdálené terče, dokáže zkušený střelec projít za několik desítek sekund, ale mně, tedy úplnému „greenhornovi” v tomto oboru, se cesta protáhne na dvě minuty. „Na to, že jsi tady poprvé, dobrý,” vyřkne Martin milosrdnou lež a zaculí se. Vede nás do paintballové zbrojnice a přezbrojujeme. Odkládáme kulomety a dostáváme do rukou luk a šípy s molitanem místo hrotů. Připadám si jako Rambo IV. A zase staří proti mladým, jen s jistou nevýhodou, neboť „supergamer” Martin hraje s nižšími ročníky. Takže bez pardonu. O koho se šíp jen trochu otře, umírá. Jeden bojovník, jeden život.
Toho blázna je třeba sejmout, jinak dlouho nepřežijeme. Myslíme snad oba na to samé, ale na pořádný plán není čas. Skryjeme se do improvizovaného baru a vyčkáváme. Tsssss… Prosviští šíp vedle mě. „Dostal jsem to,” hlásí spolubojovník. Brzy se také stávám „bratrem ve smrti”. Druhé kolo dopadá lépe. Soupeři nás nemohou najít, špatně zasunuli šípy do tětiv, takže máme navrch. V jednom z průzorů se mihne postava a tssss…Drží se za stehno. Dostal jsem jí, celkem vzrostlou dvanáctiletou dívenku. Přemek starší „uloví” oba chlapce. A třetí boj? Už jsem jí měl zase na mušce, ale tak dlouho jsem mířil, že stačila utéct. Dostávám ránu z milosti od Přemka juniora a senior už je taky v pomyslném limbu.
Hodnocení mladších
„Hado se mi moc líbilo. Je to něco mezi virtuální realitou a běžnou vybikou. A navíc mě zaujalo, že v tom Češi nejsou vůbec špatní. Je to maximálně tři na tři, takže k tomu člověk nepotřebuje velkou partu lidí,” říká jednatřicetiletý Přemek mladší, jenž donedávna pracoval pro Facebook a Instagram jako manažer komunikace. Ten na počítači „smaží” hry odmala, nyní má doma „headset” pro virtuální realitu a pořád ho to baví. „Paintball celkem znám, ale to zdejší hřiště mi přijde dost bezva, hodně dynamické. Varianta airsoftu s nasvětlovanýma kuličkama mě zaujala. Připadal jsem si jako stormtrooper z Hvězdných válek,” dodává s tím, že by tady rád oslavil narozky.
Lucie se stala postrachem arény. Zdroj: Jan Rychetský pro PrahaIN.cz
Nejmladší bojovník, jeho dvanáctiletá sestra Lucie, nemá na počítače moc času. Studuje na gymnáziu a třikrát týdně chodí na sportovní gymnastiku. Chce ale změnit oddíl, aby mohla trénovat ještě častěji. Jak říká: „Mají tu hodně zajímavý prostor na paintball a vybika byla cool.” Prý si při ní připadala jako v nějakém komiksu od Marvela. Oba si ale postěžují na lukostřelecké bitvy: „Je to hlavně o technice a pořád musíte hledat šípy.”
Úvahy starších
„Jsem sám překvapený, jak tady člověk omládne. Vyzkoušel jsem si všechno, co bylo možné a úplně klidně bych se sem někdy vrátil. Zkusím to také navrhnout partě svých vrstevníků, protože si myslím, že bychom se tady dokázali zabavit i jako parta skoro dědků,” míní Přemek senior a doplňuje: „Zábavu si tady vybere asi každý. Nenapadlo by mě, že se to dá takhle pěkně poskládat, ani to, že kyberpunkové prostředí může být nakonec i docela příjemné. K tomu přispívá i slušně zásobený bar.”
Nicméně prohra na plné čáře. Co jsem ale čekal? Přemek starší si sice v paintballových bitvách vysloužil hodnost majora, ale já mám modrou knížku, což donedávna platilo i pro kuličkové kulomety a vlastně veškerá složitější virtuální hřiště. Vždyť, než jsem se dostal od Pacmana a Tetris k Wolfensteinovi, Doomu a Duke Nukemovi, uběhlo třicet let. Chápu, dost upocená evoluce. Nelichotivá vizitka nejhoršího gamera ve střední Evropě mi patří, alespoň prozatím. Nuže sláva vítězům, čest poraženým. Hlavně, že jsme si to užili. Ale nakonec mi to nedá a podobně jako Clint Eastwood ve filmu Gran Torino zasyčím: „Smradi, však příště uvidíte!”