foto: Archiv PrahaIN.cz/Ilustrační foto
Dnes je cesta po městských ulicích celkem v pohodě. To nejhorší, co vás může potkat, je skutečnost, že si na nerovném pražském chodníku podvrtnete kotník.
Staré kroniky však pamatují dobu, kdy procházka pražskými ulicemi byla mnohem větší adrenalin.
V Praze, ale pochopitelně i v ostatních městech Českého království, ale i celé Evropy, se příliš neřešily splašky. Tedy respektive jejich ukládání. Je pochopitelné, že každá domácnost produkovala odpadní vodu, ať už třeba z mytí nádobí, těla nebo šlo o odpad, který vznikl zcela přirozeným vyměšováním lidského těla. Neexistovala kanalizační síť, a tak se tyto splašky buď vylévaly na ulici, to v tom lepším případě, anebo se rovnou chrstly na ulici z okna, to v tom horším případě a nikoho příliš netrápilo, že možná šel někdo zrovna pod oknem.
Druhým problémem, i když popravdě řečeno ne tak zapáchajícím, byla otázka svodu dešťové vody. Dřív se svod dešťové vody do kanalizace vůbec nijak neřešil. Kolem střechy domu byl postaven okap, který ale nevedl pod zem, ale daleko přesahoval otevřeným koncem do uličního prostoru.
Během intenzivnějšího deště jste tak nebyli mokří jen od vodních kapek, ale také od proudů vody, které dopadaly z neukončených okapů na ulici. Šlo vlastně spíš o chrliče dešťové vody, které se dnes zachovaly jen na několika gotických katedrálách, včetně té pražské svatovítské.
To, že dnes jsou dešťové splašky svedeny ze střechy svodem až přímo k zemi nebo dokonce rovnou do podzemní kanalizace, je důsledek dekretu zemského gubernia pro Čechy ze 7. ledna 1774. V těchto dnech si připomínáme jeho 250. výročí. To na svých stranách připomíná Prague City Tourism.
Musíme si totiž uvědomit, proč byly okapové roury vystrčeny co nejdál do ulice. Z dynamiky kapalin víme, že proud vody směřující na podloží má obrovskou sílu. Dokáže nejen vymlít nepevné podloží, takže v případě, že by okap končil těsně u domu, mohlo docházet k zašpinění fasády domů, ale také neustálým působením kapaliny do jednoho bodu mohlo dojít k ohrožení statiky domu, protože mohlo nastat podemletí základů budovy. A tak bylo v zájmu majitelů nemovitostí, ale i samotných stavitelů, aby okapové roury trčely co nejdál do ulice.
Jak popsal Martin Ebel z Národního technického muzea v Praze pro server iRozhlas.cz, hlavním důvodem, proč byl dekret přijat, byl velký balíček protipožárních opatření, které od roku 1755 Protipožárním řádem zaváděla císařovna Marie Terezie. Součástí tohoto balíčku byla i výstavba protipožárních zdí mezi jednotlivými domy a další.
Císařovnu rakouské monarchie k tomu vedly tragické požáry českých měst. V té době každé město bylo výrazně poničeno nezkrotným ohněm. Praha velmi utrpěla požárem z května 1754, kdy bylo zničeno Židovské město, více se dočtete v časopisu Vesmír.cz, o pět let později lehly popelem Karlovy Vary, ve stejné době zmizela z mapy kvůli ohni i velká část Klatov nebo Českých Budějovic.
Nařízení však nenacházelo u lidí téměř žádný ohlas a okapové roury dál trčely do pražských ulic. To se začalo měnit až po třinácti letech platnosti dekretu. Tehdy byly totiž v roce 1787 zavedeny tvrdé postihy za nerespektování tohoto nařízení.
První okapové svody byly v Praze ze dřeva, později se začaly stavět z mědi. V dnešní době je část okapových svodů z pozinkovaného plechu, ale stále častěji budovy pracují se svody z umělohmotných materiálů.
Na nás ale je, až zase půjdeme za deště po pražské ulici, abychom si uvědomili, že díky Marii Terezii a dekretu zemského gubernia pro Čechy nemokneme ještě víc.