foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Před ateliérem Olbrama Zoubka.
REPORTÁŽ: Každý milovník děl Olbrama Zoubka ví, že tento bard s nezaměnitelným rukopisem a obdivovatel Alberta Giacomettiho desítek let tvořil své úžasné práce v Salmovské, dříve Krupiční ulici na Novém Městě.
Není dlouhá, měří sotva 200 metrů a leží mezi ulicemi Lípová a Ječná.
V momentě, kdy vstoupíte do nenápadného domu, veškerý shon, hluk a kvap současného života končí. Ocitnete se v místě, kde během několika desítek minut nahlédnete do historie Československa. Bohužel té, na kterou by mnoho z nás nejraději zapomnělo.
„Ano, to je páter Toufar,“ představuje majestátnou sochu muž, který se na ní s Olbramem Zoubkem podílel. Jmenuje se Jakub Grec. S mistrem pracoval víc než jednu dekádu a jeho pracovní postupy líčí tak barvitě, že zaujme i naprosté analfabety. Krom toho je restaurátor a ilustrátor.
Při vzpomínce na Josefa Toufara se nám okamžitě vybavila jediná věta z rozhovoru (ZDE) s jeho příbuznou Evou Šinkovskou: „Soudruzi zůstali."
Za Toufarovou sochou se jako na refýži krčí, nebo naopak prosí o naši pozornost další figury všemožných tvarů a velikostí. Zoubkův odkaz par excellence.
„Ano, pravidelně se nás někdo ptá na prodej, ale ne, z toho, co vidíte, není na prodej nic, vše patří Nadačnímu fondu Kmentová Zoubek,” vysvětluje naše druhá průvodkyně. Jmenuje se Eva, příjmením Zoubková. Vystudovala řezbářství na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze a věnuje se volné a užité tvorbě, zejména šperkům a dekorativním předmětům do interiéru.
O tom ale během návštěvy nepadne ani slovo. Eva se halí do kabátu, protože začíná foukat, zatímco Jakub se zaujetím a s cigaretou v ruce dopodrobna vysvětluje postupy. Nad vším dohlíží žena, s níž jsme setkání domlouvali. Polana Bregantová je také dcerou Olbrama Zoubka, ale umělecké geny vyměnila za nenahraditelnou vůni papíru a tvrdých knižních vazeb. Vystudovala knihovnictví a od roku 1996 pracuje jako bibliografka v Ústavu dějin umění AV ČR.
Pozorujeme, posloucháme a většinu času mlčíme.
Posmrtná maska Jana Palacha. Foto: PrahaIN.cz
Téměř ze snů nás vytrhne nenápadná tvář nad dřevěným stolem a pod ranými Zoubkovými pracemi, které jsme takto zblízka v životě neviděli. „Je to Jan Palach, ano,“ odpovídá Polana Bregantová. Jestliže někdo umění nemusí, sochy a kunsthistorie ho míjí, jako se míjejí lidi ve vlacích, musí si zapamatovat alespoň jednu věc. Byl to právě Olbram Zoubek, kdo v roce 1969 v Ústavu soudního lékařství v Praze tuto posmrtnou masku sňal. Ošetřující lékařkou Jana Palacha byla Jaroslava Moserová. Každý, kdo v minulosti studoval 3. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, si jistě Zoubkovy sochy vybaví, stejně jako si je vybavuje autor tohoto článku, když kolem nich nějaký ten týden chodil do posluchárny.
Ale zpátky do Salmovské ulice.
O přesahu Olbrama Zoubka by se totiž dalo hovořit donekonečna. Pomník Milady Horákové na Smíchově, Pomník obětem komunismu na Petříně i kroměřížským obětem holokaustu…
Není nic, co by Zoubek přehlížel a svými prsty nereflektoval.
V jednu chvíli nám dcera Eva podává typickou obálku s fotografiemi. „Máme je tu připravené pro exkurze. Děti si rády prohlíží,“ říká. Otáčíme černobílý kus historie a hledáme letopočty: 1968, 1955, 1969. Zoubek, sochy, Havel.
„Věčná konzerva právě přítomného času,“ vybaví se nám replika Fuksova Spalovače, jako už tolikrát.
Nechceme zdržovat, šedesát minut uteklo jako voda. Fotíme, děkujeme a loučíme se. Vzhledem k významu Olbrama Zoubka, empatii jeho rodiny i blízkých každopádně víme, že ne naposledy.