Počet revizorů v Praze? Padnete. A vstanete ve středu

Téměř nikdo je nemá rád, říká se o nich, že jsou ztracené existence, jsou terčem nadávek a nezřídka kdy dostanou i „na budku“. Řeč je o pracovnících přepravní kontroly, lidově revizorech. Jednoho takového jsme vyzpovídali.

Pražský Dopravní podnik zaměstnává tisíce lidí, ale na pozicích revizorů je jich minimum. Zatímco dříve se o místo hlásilo i několik set lidí, nyní je zájem minimální a revizoři prostě nemají šanci pokrýt síť pražské hromadné dopravy.

Už před několika lety proběhlo médii, že Dopravní podnik hlavního města (DPP) má dlouhodobě problém doplňovat stavy revizorů.

Mluvčí DPP Aneta Řehková sdělila na dotaz redakce PrahaIN.cz, že aktuálně zaměstnávají 150 pracovníků přepravní kontroly. To je v kontextu celé sítě opravdu tristní číslo a v praxi to znamená, že potkat revizora je dnes spíše vzácnost.

Šanci nemají kriminálníci ani psychopati

Od revizorů podnik očekává maturitu a znalost alespoň jednoho cizího jazyka, procházejí také pohovorem u psychologa.

Zájemce o práci přepravního kontrolora čeká návštěva posudkové komise, která se skládá z psychologa, vedoucího odboru přepravní kontroly, právníka a personalistů. Poté adepti absolvují měsíční kurz, kde se učí zákonné normy, jak se chovat k cestujícím a další nutné znalosti. Nejvíce uchazečů je vyřazeno na základě psychologického vyšetření.

Práce revizora je ale abnormálně stresující. I když uchazeči projdou výběrem i kurzem, mnoho z nich poměrně rychle končí. Někteří, kteří složí zkoušky, které nejsou úplně jednoduché, jsou schopni skončit během týdne.

Často se vyplatí jezdit načerno

Cestou do redakce jsme se chopili příležitosti a podařilo se nám přesvědčit k rozhovoru revizora, přímo v rámci jeho pracovního výkonu. Odpovědi na některé naše otázky vyloženě překvapily. Revizor chtěl ale zůstat v anonymitě.

„Problémem je, že je nás málo. V podniku je zaměstnáno přes sto kolegů revizorů, ale na jednotlivých směnách je nás ale odhadem čtyřicet,“ sdělil na dotaz, kolik revizorů obstarává všechny dopravní prostředky v rámci jedné směny. Dodal také, že klasická směna u něj trvá devět hodin a rozhodně si neodpočine.

Revizor přiznal, že není rozhodně v jejich silách být všude. Navíc se často i setkává s argumenty, kdy mu cestující říkají, že díky jejich malým počtům se jim nevyplatí kupovat jízdenky, protože je stejně nikdo nekontroluje.

„Řekněme si to upřímně, jsme v Čechách. Chápu to, když si to člověk propočítá, levnější je jednou za čas zaplatit tisícovku, než za každou jízdu zaplatit třeba 40 korun za lístek,“ dodává revizor.

V rozhovoru jsme se také zeptali na množství černých pasažérů. Z jeho slov vyplynulo, že s postupným postcovidovým nárůstem cestující jich přibylo a zvedla se i jejich agrese. „To, že se před revizory utíká, je klasika. Ale to, že někdo vytáhne třeba nůž, už je velký problém. Já osobně se do konfliktů raději nezapojuji a za lidmi neběhám.“

Také přiznal, že slovní a někdy i fyzická agrese od cestujících není při jeho práci ničím výjimečným.

„Ono si za to občas mohou kolegové i sami. Kdo se neumí chovat normálně v životě, podepíše se to i v práci. Pak si o nás lidé i právem myslí, že jsme ztracené existence,“ dodal.