Pochod Praha-Prčice hlásí: máme plno!

Legendární pochod ožívá po dvou covidových letech. A mezi po turistice hladovými lidmi je zájem obrovský. Je všeobecně známo, že chůze je nejzdravější pohyb, vhodný pro každého bez výjimky. Turistika má v Česku velmi hluboce zakořeněnou tradici a pochod Praha-Prčice je něco jako svatým grálem české turistiky.

To, co je Wimbledon pro tenisty, Liga Mistrů pro fotbalisty, Tour de France pro cyklistiku, tím je pro českého turistu pochod Praha-Prčice. Jeho již 55. ročník se letos již tradičně odehraje třetí květnovou sobotu, letos tedy 21. května.

Na účastníky již tradičně čeká několik tras různé délky, od „dětských“ 23 kilometrů až po mistrovskou trasu Karla Kulleho (jednoho ze zakladatelů pochodu), která měří 70 kilometrů.

Startuje se z různých míst Česka, například nejdelší sedmdesátikilometrová trasa startuje tradičně z Prahy-Háje, 42 kilometrů můžou pochodníci jít z Týnce nad Sázavou nebo Benešova, nejkratší třiadvacetikilometrová trasa začíná ve Voticích (kompletní seznam všech tras naleznete na webu pochodu).

Za odměnu dostane každý závodník v cíli botičku, jejich barva se každý rok mění. Zdroj: PrahaIN.cz/Zdeněk Strnad.

Ovšem pozor – tento postcovidový ročník má jednu zásadní změnu. Na rozdíl od minulých ročníků není možno jen tak přijít na start a jít (alespoň tedy oficiálně ne). Ovšem covid za to nemůže: „Protože letos probíhá výluka železničního provozu mezi Olbramovicemi a Chotovinami, byli jsme nuceni se uchýlit k regulačním opatřením včetně omezení počtu pochodníků,“ píšou pořadatelé na webu pochodu.

Špatnou zprávou je, že v současné době jsou již všechny registrace zablokovány, a pokud se tedy chcete Prčic zúčastnit, je k dispozici posledních několik míst na cyklotrasách. Pokud ne, nezoufejte a počkejte si na příští rok: „Věříme, že nepřízeň osudu jsme už za poslední tři roky vyčerpali a od 56. ročníku už bude vše jako dříve,“ říkají pořadatelé.

Běžte do Prčic!

První pochod se šel v roce 1966, a dva roky covidové pauzy byla jediná přestávka, kterou za svou historii měl. Jinak se chodí zcela pravidelně, bez výjimek, za jakéhokoliv počasí – hned prvnímu ročníku totiž počasí nepřálo: „Bylo ošklivé počasí, pršelo, místy padal sníh,” vzpomínal jeden ze zakladatelů pochodu Stanislav Rataj, který rok předtím prčický pochod vymyslel s Jiřím Dvořákem, tehdejším redaktorem časopisu Turista, a Karlem Kullem, který pracoval na ministerstvu dopravy.

O tom, jak vlastně pochod vznikl, se traduje několik legend: podle jedné z nich v redakci časopisu Turista hledali způsob, jak přimět občany tehdejšího Československa k pohybu, a v diskuzi padla slova: „Běžte třeba do Prčic!“

Podle jiné se začalo chodit organizovaně v rámci akce Sto jarních kilometrů… Podle té nejpravděpodobnější hledali tehdejší organizátoři způsob, jak ujít co nejvíce kilometrů během denního světla – Rataj tehdy vcelku pravidelně chodil stokilometrové pochody, které ovšem celé za světla běžný turista urazit nemůže.

A právě v tom spočívá jeden z největších půvabů a důvodů, proč je pochod Praha-Prčice tak populární: jedná se o akci opravdu pro každého, nejen pro špičkové sportovce, kteří nejdelší trasu zvládnou za méně než sedm hodin, přes ty, kteří chtějí aspoň jednou dokázat pořádný výkon (jako třeba autor tohoto textu, který sedmdesátikilometrovou trasu absolvoval dvakrát, a může potvrdit: je to opravdu hardcore), tak pro ty, kteří se na jedné z kratších tras chtějí jen projít krásnou středočeskou krajinou. A i proto se během své historie se pochod stal legendární součástí české (pop)kultury, pravidelně se jej například účastnil bývalý premiér a prezident Václav Klaus, a jeho dávný přítel Ivan Mládek o něm dokonce složil písničku.

Rekord v návštěvnosti zaznamenali pořadatelé v roce 1981, tehdy se do Prčice vydalo 35.732 lidí. Na prozatím posledním 54. ročníku se sešlo více než 26.000 lidí, celkově jejich počet účastníků za celou historii pochodu blíží 1 milionu. A co je jim odměnou? Kromě tradiční botičky, která každý rok mění barvu, nebo tradiční tatranky, je to určitě adrenalinový pocit, že to dokázali. A ten je k nezaplacení.