foto: Pavlína Patková, PrahaIN.cz/Výhled na jezero Garda z cesty na vrchol Monte Baldo – Cima Valdritta.
REPORTÁŽ: Redakce PrahaIN.cz během svého putování po oblíbených turistických destinacích nevynechala ani okolí italského jezera Garda, byť tam zavítala v období ne úplně tradičně dovolenkovém.
O místě jsme měli reference od našich přátel a velmi jsme se na pár dní pobytu u jezera těšili. „Na Lago di Garda se s rodinou vracíme každý rok na týden. Hlavně proto, že tam máme pocit, jako bychom přijeli domů. Všechno je tam blízko – voda, hory, dobré jídlo i místa na výlety, takže si každý najde svoje. Máme tam už svoje oblíbené kavárny a pláže, kde nás poznávají. Je to místo, kde jsme spolu, nikam nespěcháme a vznikají tam ty nejlepší rodinné vzpomínky. Proto se tam pořád vracíme,“ vysvětluje Zdena Berendlová.
My jsme do regionu Trentino-Alto Adige vyrazili v průběhu měsíce října a předpokládali jsme, že na koupání v jezeře už to nebude. Plavky jsme tak nechali doma a nutno říct, že nás to nakonec zamrzelo. Předpovědi počasí slibovaly teploty dosahující bezmála 20°C, realita ale byla v době, kdy v ČR soustavně pršelo a na vrcholcích hor se objevovaly již první sněhové poprašky, ještě lepší. Sluneční žár, bezvětří a teploty nakonec vyšší než 20°C vylákaly k jezeru nejenom milovníky pro tamní region typické vodní sporty, ale i plavce.
My jsme ale zůstali věrní svému původnímu plánu a vyráželi jsme na treky do hor, do Gardských Alp. Dali jsme na doporučení našeho okolí a nenechali si ujít například úchvatné výhledy z Monte Baldo. Neskončili jsme však na hřebeni v místě, kam nás za 19 eur na osobu vyvezla lanovka, ale vydali jsme se na samotný vrchol Monte Baldo – Cima Valdritta. Tam jsme došli po zhruba třech hodinách šestikilometrové trasy s nijak dramatickým převýšením, ale po povrchu poměrně technicky náročném.
Terén, který nás čekal na tomto úseku, rozhodně nebyl žádnou procházkou po turistické stezce. Cesta se změnila v suťovitý a prudce stoupající svah z ostrých vápencových kamenů, po kterých jsme museli místy doslova lézt. Brzy jsme narazili i na hladké skalní útvary s řetězy, které sloužily jako jistící opora při výstupu. Další řetězy nás pak provázely i po vrstevnicích podél prudkých svahů, kde by zaváhání v chůzi mohlo znamenat nepříjemný sešup dolů.
Výhledy ze samotného vrcholu však stály za to. Pohled na jezero byl úchvatný, ale protože jsme před sebou měli ještě zhruba 11 kilometrů sestupu do městečka Cassone, vydali jsme se po krátké zastávce na vrcholu znovu na cestu. Litovali jsme, že jsme si ráno nepřivstali, protože nám bylo po absolvování pár kilometrů jasné, že za světla už to nestihneme. S bolavýma nohama jsme nakonec šťastně dorazili do cíle, cestou jsme i stihli obdivovat kamzíky a chvílemi jsme při chůzi po kamenité cestě i toužili se jimi stát.
S ohledem na skutečně teplé počasí a nepříliš komfortní terén nás putování po hřebeni stálo poměrně dost sil, ale na druhou stranu jsme si odvezli domů i krátkodobou památku na výlet v podobě příjemného odstínu opálení.
V průběhu pobytu u gardského jezera jsme navštívili i místní cukrárny, kavárny a restaurace. Ceny nás velmi mile překvapily, pizzy začínaly na 11 eurech, tedy přibližně na 275 korunách, zhruba ve stejné cenové relaci jsme objednávali i těstoviny, nenechali jsme si ujít třeba pravé italské carbonara za 12 eur, kopečky zmrzliny za 2 eura a kávu od 1,50 eur. Přespávali jsme v cestovatelském autě a například kemp Europa přímo u jezera v městečku Torbole nás za větší auto a tři dospělé vyšel na jednu noc na 46 eur, tedy na 1 150 korun.