foto: Karel Tichý, PrahaIN/Frekventovaná ulice prochází zalesněným terénem přírodního parku.
PŘÍBĚHY ZAPSANÉ DO MAPY: Denně procházíme či projíždíme ulicí, jejíž název vnímáme jen okrajově, jako pouhou pomůcku při orientaci v městské džungli. Přitom pojmenování ulic po význačných lidech je způsobem, jakým společnost vyjadřuje úctu svým hrdinům, odbojářům, vědcům, umělcům či politikům. Odhadem asi polovina názvů ulic připomíná tyto osobnosti, jejichž zásluhy chceme připomenout.
Frekventovaná ulice za křižovatkou s Plzeňskou navazuje na Kukulovu a poté směřuje na jih Přírodním parkem Košíře-Motol. Lesnatým terénem pokračuje přes Vidouli k Rozvadovské spojce. Poté ze severu obtáčí sídliště Nové Butovice a v Jinonicích ústí do ulice Jeremiášovy. Ulice byla podle webového portálu Pražský uličník pojmenována roku 1981, kdy si akademická obec připomínala nedožité osmdesáté narozeniny vědce, jehož dílo získalo světové uznání.
Bucharova ulice
Ulice nese jméno RNDr. Emila Buchara (1901–1979), českého astronoma, jednoho z průkopníků družicové geodézie, profesora Českého vysokého učení technického, člena korespondenta Československé akademie věd a člena Mezinárodní astronomické unie.
Za významnými vědeckými úspěchy Emila Buchara stála jeho obdivuhodná houževnatost, mimořádné nadání a v neposlední řadě průbojnost. Narodil se v Podkrkonoší, podle Biografického slovníku českých zemí jako nejmladší z jedenácti dětí. Od dětství projevoval živý zájem o astronomii – už v devíti letech, tedy v roce 1910, sledoval Halleyovu kometu jednoduchým dalekohledem, který si za pomoci otce sestrojil. Po maturitě se rozhodl vydat za svým snem a studovat astronomii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.
V roce 1925 s prázdnou kapsou odjel do Paříže, kde se mu podařilo získat na půl roku místo astronoma v astronomickém a meridiánovém oddělení na univerzitní hvězdárně v tehdejší francouzské kolonii v severní Africe, Alžírsku. Observatoř stála ve čtvrti Bouzaréah na předměstí města Alžíru na břehu Středozemního moře. Byla známá příznivými podmínkami zejména pro pozorování malých planet a asteroidů. V době, kdy zde Buchar od června do prosince 1925 pracoval, byl ředitelem observatoře François Gonnessiat, uznávaný francouzský astronom.
Psali jsme
PŘÍBĚHY ZAPSANÉ DO MAPY: Denně procházíme či projíždíme ulicí, jejíž název vnímáme jen okrajově, jako pouhou pomůcku při orientaci v městské…
Jedné podzimní noci, 17. listopadu 1925, Buchar podle serveru planetky.cz při fotografování hvězdné oblohy zpozoroval, že jedno z těles má vlastní pohyb vůči ostatním hvězdám. Jako jediné mělo na fotografické desce tvar čárky. Při podrobném zkoumání usoudil, že se jedná o novou planetku. Osobně vypočtené efemeridy zaslal univerzitnímu profesorovi Vladimíru Václavu Heinrichovi (1884–1965), řediteli Astronomického ústavu v Praze. Zprávy o objevu nové planetky označené AlgerW. 1925 přinesly francouzské i berlínské noviny. Buchar novou planetku pojmenoval po své mamince Tynka. Originálním postupem stanovil i poruchy její dráhy, způsobené Jupiterem. Za svůj objev – šlo o vůbec první planetku objevenou českým vědcem – získal cenu ministra školství; na základě tohoto pozorování také vypracoval svou disertační práci (1927).
V říjnu 1926 podnikl Buchar ještě jednu cestu do Alžíru. Vrátil se v březnu 1927, pravděpodobně kvůli onemocnění zimnicí. Poté působil až do roku 1929 jako asistent v Astronomickém ústavu univerzity, kde se věnoval hlavně pozorování a výpočtu drah dvojhvězd a planetek, studoval také zatmění Slunce a Měsíce.
Jeho plat asistenta nebyl valný, protože ústav zápasil o každou korunu a přednost měl nákup moderního přístrojového vybavení, a tak se rozhodl z existenčních důvodů opustit vědeckou dráhu. Nastoupil jako vrchní měřický komisař do Vojenského zeměpisného ústavu v Praze-Bubenči, kde se později stal zakladatelem oboru geodetické astronomie a geofyziky. Zabýval se zde především určováním zeměpisných souřadnic trigonometrických bodů základní sítě.
Až po druhé světové válce dostal Buchar konečně možnost uplatnit se jako vědecký pracovník a vysokoškolský pedagog. V září 1945 podal rektorátu ČVUT žádost o docenturu, v lednu 1946 byl navržen na řádného profesora pro obor sférické, teoretické a užité astronomie při Vysoké škole speciálních nauk ČVUT, jímž byl jmenován v srpnu 1947. Od roku 1948 vykonával funkci děkana, pak byl po roce 1953 vedoucím katedry vyšší geodézie, astronomie a geofyziky Zeměměřické fakulty ČVUT, kde založil a vedl observatoř astronomie a geofyziky. Po zřízení ČSAV (1952) byl zvolen členem-korespondentem, působil jako tajemník kolegia astronomie, geofyziky, geodézie a meteorologie. V roce 1955 mu byla udělena hodnost doktora fyzikálně-matematických věd.
Jako jeden z prvních se v geodézii zasloužil o výzkum s použitím umělých družic Země; po vypuštění první umělé družice Sputnik 1 v říjnu 1957 jako první na světě určil ze sledování jejího letu dynamické zploštění Země.
I když byl Buchar uznávaným vědcem, považoval za těžiště své činnosti pedagogickou práci, při níž vychoval celou řadu geodetů a vědeckých pracovníků světové úrovně. Byl autorem mnoha odborných prací a vydal také vysokoškolská skripta i učebnici sférické astronomie.
Profesor Buchar zastupoval naši republiku v řadě mezinárodních organizací. Byl členem Mezinárodní astronomické unie (IAU) a několika jejích komisí, členem Mezinárodní unie geodetické a geofyzikální (IUGG), pracoval ve výboru pro výzkum kosmického prostoru (COSPAR). Díky němu v roce 1960 byl národní výbor (komitét) COSPARu vytvořen i v Československu a prof. Buchar mu předsedal 16 let. Byl také poradcem ministerstva zahraničí pro využití kosmického prostoru při OSN atd.
Na jeho počest byla pojmenována planetka (3141) Buchar z nejvzdálenější oblasti pásu asteroidů, objevená Antonínem Mrkosem na Kleťské observatoři v roce 1984.