_2.jpg)
foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz/Kulisa středověké Paříže na Barrandově vznikla podle návrhu architekta Ondřeje Nekvasila.
Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje na Pražský hrad. V každé uličce se k mohutné mase přidávají další a další. Nakonec není ve vašich silách udělat krok vedle, protože vás táhlé těsto těl nepustí.
A přitom stačí tak málo. Udělat několik kroků stranou, třikrát čtyřikrát zahnout za roh a dostanete se do míst, která vám o Praze řeknou mnohem víc než cvakání fotoaparátů na Karlově mostě. Atmosféra a krása stověžaté Prahy se totiž ukrývá mimo hlavní turistické trasy. Pojďte s námi.
Dnes sice ještě zůstaneme v katastrálním území Hlubočep, ale naše kroky povedou po čtvrti, která se jmenuje Barrandov. To rozhodně není historický název. Vznikl uměle až na konci 20. let minulého století, kdy se s výstavbou v této lokalitě začínalo. Její historický název Habrová nebyl pro mediálního magnáta Havla dostatečně přitažlivý, a tak si název půjčil od Joachima Barranda, francouzského paleontologa, který většinu svého profesního života prožil na skále právě na tomto místě.
Lokalitě se dnes říká trochu pejorativně Chudákov, protože hodnoty zdejších vil a pozemků šplhají do astromických výšin. My ale nebudeme pátrat po tom, kdo ve vilách bydlí, jakou mají cenu, ale spíš se zaměříme na jejich historický odkaz, na střípky odlesku filmové historie a možná i na trochu toho historického bulváru.
Na skok do Paříže
Jenže hned na začátek se vydáme ještě mnohem hlouběji do historie, a to až do 14. století a přeletíme mnoho kilometrů. Během pár minut se dokážeme totiž ocitnout v Paříži před 800 lety. Není to kouzlo. Jen se musíme trochu prodrat místním mlázím.
Na začátek trasy se necháme dovézt trochu nebulvárně tramvají a vystoupíme na stanici K Barrandovu. Tady přejdeme rušnou ulici K Barrandovu a za budovou zdejšího supermarketu najdeme cestičku mlázím, která nás po 300 metrech dovede k oplocení areálu Barrandovských ateliérů.
Psali jsme
Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje…
A tady se stane to kouzlo. Naprosto věrné kulisy středověké Paříže, od kterých nás odděluje jen vysoký drátěný plot. Celé historické místo je dílem filmového architekta Ondřeje Nekvasila. Tyto kulisy slouží jako exteriéry pro natáčení českých a zahraničních dokumentů či hraných filmových děl. Kulisy lze spatřit ve fantasy seriálu Carnival Row, v seriálu Soumrak templářů anebo v dokumentu Jako letní sníh o učiteli národů Janu Amosi Komenském. Podrobnosti přidává filmový specializovaný web Czech film commission.cz.
Rozhodně nedoporučujeme podlézat či přelézat plot, abyste si pořídili lepší snímek, a to i přesto, že podle vybouleného pletiva se o to mnozí snaží. Místní ostraha je velice bdělá.
Samotné rozměrné kulisy jsou variabilní, dají se upravovat. A co víc, podle stavebního ruchu se postupně rozšiřují.
Když se vydáme podle plotu celého objektu, dojdeme až na křižovatku s ulicí Filmařskou. Předtím si ale můžete vychutnat jeden z mála nádherných výhledů z koruny Barrandovských skal na údolí řeky Vltavy.
Továrna na sny
Při vstupu do Filmařské ulice se dáme doleva a za chvíli dojdeme na centrální prostor celé oblasti, Kříženeckého náměstí. Tady nás upoutá hlavní kancelářská budova s věží, která byla dřív vodojemem. Tato budova dala celému filmovému barrandovskému průmyslu tvář a dostala se do konce loga.
Když by se nám podařilo dostat za vrátnici, dostaneme se do míst, kde se nachází deset špičkově vybavených ateliérů, z nichž jeden je jedním z nejmodernějších a největších ateliérů na světě. V dalších budovách je schované ohromné množství kostýmů, rekvizit a dekorací. Ve všech případech jde o největší sbírky svého druhu na světě.
Další budovy pak slouží jako filmové laboratoře. Natočený materiál se tu zpracovává, stříhá, tvoří se zde postsynchrony, dabuje se tu.
Psali jsme
Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje…
Své sídlo tu má i televize Nova. Je to obrovská továrna na sny, která začala vznikat v roce 1931 pod vedením hlavního architekta Maxe Urbana. A je dobré připomenout, že první film, který se tu začal natáčet, byla detektivka Vražda v Ostrovní ulici. Tehdy se psalo datum 25. ledna 1933. Podrobnosti nabízí samotný web barrandovských ateliérů.
Nastal ale čas se otočit zády k filmovým ateliérům a vyrazit do zdejší vilové zástavby. Předesíláme, že na Barrandově napočítáme zhruba stovku vil a povídání o každé z nich by zabralo alespoň pět minut. My se však budeme snažit vybrat jen pár těch nejzajímavějších.
Vrátíme se do sestupného profilu ulice Filmařské. Téměř na jejím konci po pravé ruce budeme mít vilu Vladimíra Fröhlicha (Filmařská 3). Je to zvláštní budova z červených cihel. Poměrně nezvyklý materiál do této skupiny funkcionalistických budov.
Na následné křižovatce s ulicí Barrandovskou se dáme doleva a hned vystoupáme po úzkém schodišti do ulice Lumiérů. Tady nemůžeme přehlédnout vilu Bohuslava Černého (Lumiérů 26/354). Domov si zde na barrandovském kopci ve stylu španělské haciendy nechal vystavět stavební rada ve výslužbě Bohuslav Černý se svou ženou Vlastimilou. Při pohledu na tento dům zajásají všichni milovníci zahradní architektury, protože propojení domu se svažitou zahradou je naprosto unikátní. Podrobnosti nabízí web poznejdomy.cz
Hned protější dům s adresou Lumiérů 189/25 zaujme zase svými extrémně puristickými rysy. Budova bez naprosto žádných ozdob, vytyčující jen přísně strohé linie je vilou Antonína Zímy. Šlo o vrchního auditora československé pobočky společnosti Schell.
A hned třetí dům v lokalitě, vila Eugena Proschka (Lumiérů (440/28) pak rozšiřuje zdejší stavební slohy o další.
Ve stejné ulici pak po levé ruce narazíme na vilu s adresou Lumiérů 41. Tuto budovu si nechal od Maxe Urbana, hlavního architekta oblasti, postavit sám Miloš Havel. Nesloužila však pro něho, ale pro významné hosty barrandovských ateliérů. Byla to vila, kde bydlely zahraniční hvězdy, které točily na Barrandově anebo obchodní partneři, když dojednávali nákupy československých filmů. Po II. světové válce se do budovy přestěhovala mateřská školka. Prodeji této vily se věnoval například web E15.
Tady se natáčel Kristián a tady pařila Mandlová
Hned naproti této budově na křížovce ulic Barrandovská a Skalní stojí funkcionalistická vila Josefa Auerbacha. Budova byla zapsána na seznam kulturních památek. Pro milovníky stříbrného plátna je však fenoménem. Právě tady se natáčely kultovní záběry jednoho z nejslavnějších filmů – Kristián. Dnes vila zarůstá postupně zelení, ale i tak můžeme vidět místo, kde zářil Oldřich Nový, Nataša Gollová a Adina Mandlová.
A právě u největší hvězdy předválečného filmu – Adiny Mandlové ještě chvíli zůstaneme. Pokud sejdeme ještě o něco níž, do míst, kde se Barrandovská ulice stáčí v ostré zatáčce doleva, můžeme spatřit nádhernou funkcionalistickou vilu v zahradě. Je na adrese Barrandovská 46 a právě tady předváleční a váleční bulvární novináři hodně často nakukovali přes vysoký plot. Bydlela tady totiž Adina a často tu pořádala opulentní večírky a party.
Po druhé světové válce se do vily nastěhoval její dlouholetý milenec Miloš Nedbal, který tu setrval až do své smrti v roce 1982. Stavbu připomíná i památkový katalog Národního památkového ústavu.
Budeme dál sestupovat ulicí Barrandovskou, až přijdeme ke stěžejní vile celé oblasti, k vile Miloše Havla. Jde o obrovskou budovu, respektive komplex budov, který byl už v době svého vzniku zcela ukryt před zraky veřejnosti. Tady šlo o místo, kde žil největší filmový magnát československé historie. I dnes je pohled dovnitř zcela zapovězen. Obdivovat můžete jen zhruba 200 metrů dlouhý plot pozemku s dokonalou tepanou prací.
Po revoluci se vrátila vila do majetku rodiny Havlových, nicméně dlouho tu nevydržela a byla prodána. První porevoluční roky byly k věhlasné vile nepříliš lichotivé, protože zde byl pánský klub.
Ze stejného místa pak můžeme obdivovat i vily ležící mezi ulicemi Skalní a Barrandovská.
K těm patří především vila Karla Struppla (Barrandovská 190/20). Jde o rodinný dům kombinující ve svém tělese režné zdivo a dřevo. Zajímavě působí přesahující střecha, která automaticky vytváří oddechová místa. Vilu ve svažité zahradě pro ředitelského radu Zemské banky projektoval Vladimír Grégr.
Hned vedle najdeme vilu Bernarda Marka (Skalní 446/20). Ta vznikla až za II. světové války a svým stylem se vymyká všem ostatním budovám v oblasti. Manželé Markovi požádali dvojici architektů Antonína a Jaroslava Gabrielových o vytvoření domu v anglickém Cottage stylu. Dům s dřevěnými částmi zapuštěný do zahrady se vzrostlými stromy působí přitažlivě i dnes, i když už prošel mnohými stavebními přeměnami.
Jednou z nejpůsobivějších je rodinná vila generála letectva Viléma Stanovského (Skalní 177/22). Přímo ukázkově funkcionalistická vila sedí na malé skalce. Autorem projektu je architekt Vladimír Grégr.
Barrandovskou ulicí pak budeme sestupovat k hlavní komunikaci a po cestě si po levé ruce všimneme památníku, který připomíná přesný začátek výstavby na barrandovském kopci.
Na ulici Pod Habrovou se zapomíná
Nesmíme ale zapomenout, že vilová výstavba na Barrandově neprobíhala jen ve vrchních partiích, ale naprosto výjimečné stavby najdeme i v ulici Pod Habrovou, což je slepá ulice téměř souběžná s hlavní komunikací K Barrandovu. Tady je dobré dojít téměř až na konec ulice a vracet se zpět. V tu chvíli budeme mít všechny připomínané vily po pravé ruce.
Tou naprosto nezapomenutelnou je vila Jaroslava Čížka (Pod Habrovou 182/10), která byla postavena ve funkcionalistickém stylu v roce 1931 pro ředitele Banky Slavie Jaroslava Čížka. Dodnes je monumentální bílá stavba vyzařující klid první republiky.
Další dvě vily stojící v řadě za sebou nezapřou přísně funkcionalistický ráz s přísnými ostrými hranami. Dnes je oddělují barvy jejich omítek, v době vzniku to však nebylo. Tyto domy jsou spíš zajímavé svými obyvateli. V první z nich na adrese Pod Habrovou 159/12 žil Josef Rössler, což byl syn Josefa Rössla Ořovského, velkého sportovního propagátora, muže, který jako první v Praze použil lyže a sjel s nimi zasněžené Václavské náměstí.
Ve stejné ulici pak nepropásneme ani vilu Lavoslava Reichla (Pod Habrovou 389/18), což byl ředitel filmových ateliérů. I u ní je ale potřeba se zastavit, protože dům s adresou 1295/20 je jasnou ukázkou neofunkcionalistického stylu a důkazem, že i dnes mohou vznikat stavby s naprosto unikátním vyzněním, které neznehodnocují tak cenné okolní budovy.
Tady výlet po Barrandově ukončíme. Zdánlivě jsme zapomněli na důležitou část této lokality, kterou jsou Barrandovské terasy, kterým nedávno rekonstrukce vdechla nový život. Těm se ale PrahaIN.cz věnovala v samostatném článku.
Příště se podíváme s rubrikou Praha neokoukaná do Komořan.