Praha neokoukaná: Braník aneb Ztracená Isidorka. Doby, kdy se do práce místo tramvají jezdilo po nákladní vlečce

17. 02. 202420:10
Praha neokoukaná: Braník aneb Ztracená Isidorka. Doby, kdy se do práce místo tramvají jezdilo po nákladní vlečce
foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz/I při obrovské strmosti svahu je Branická skála naprosto schůdná.

Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje na Pražský hrad. V každé uličce se k mohutné mase přidávají další a další. Nakonec není ve vašich silách udělat krok vedle, protože vás táhlé těsto těl nepustí.

A přitom stačí tak málo. Udělat několik kroků stranou, třikrát čtyřikrát zahnout za roh a dostanete se do míst, která vám o Praze řeknou mnohem víc než cvakání fotoaparátů na Karlově mostě. Atmosféra a krása stověžaté Prahy se totiž ukrývá mimo hlavní turistické trasy. Pojďte s námi.

Potulování Braníkem jsme skončili v okamžiku, kdy jsme obdivovali křivky železobetonového hada Barrandovského mostu, jak se ladně šikmo vine přes Vltavu.

V brouzdání po historii této části jsme zůstali v době po husitských válkách, kdy Braník vydělával peníze měšťanům ze Starého a Nového Města pražského. Dlouhou dobu se tu neměnilo nic. Braničtí žili velmi spokojeně, pěstovali zeleninu a květiny. Koneckonců i proto jedna z historických ulic této městské části se jmenuje prostě  - Zelinářská.

Dominikánský dvůr, předchůdce pivovaru

A v její blízkosti se nachází budova Dominikánského dvora. Jeho historie se provazuje až s obdobím třicetileté války, kdy císař Ferdinand II. část obce Braník věnuje dominikánům staroměstského kostela svatého Jiljí. Dominikáni tak prostor získávají v roce 1625 a už o rok později zde vaří pivo, které se chtě nechtě stává předchůdcem pozdějšího Branického pivovaru, o kterém jsme mluvili minule.

Dominikánský dvůr v Braníku je značně zchátralou budovou. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

S přibývajícími desetiletími se do areálu stěhovali provozovatelé malých živností, v první třetině 20. století zde existovalo kino Eden, které lákalo na mihotavé světlo filmových promítaček, ale postupně se do celého Dominikánského dvora zakusoval svým zubem čas.

Dnes je dvůr v dezolátním stavu, budovy se rozpadají a chátrají. Budova už přišla o jedno křídlo, nad přežitím dalších visí otazník, a to všechno přesto, že je budova v majetku hlavního města. Uvažovalo se zde o zřízení waldorfské školy, ale zatím je budova neutěšeně zchátralá.

Gagové, mimové a tanečníci

Cesta historií Braníka nás dál vede o jednu ulici výš, do ulice Branické. Tady najdeme Branické divadlo, které ovlivnilo českou kulturní scénu víc, než by se na téměř venkovské divadlo mohlo zdát. Stejně jako v případě Národního divadla, i tady se na kulturní stánek vybíralo, a nakonec vznikla stavba, jejímž architektem byl Václav Šindelář. Do dnešních dní ale zaujme hlavně reliéf tympanonu, který vytvořil sochař Rudolf Březa. Poprvé se tu hrálo v roce 1925, a co jiného mohlo být na programu než Stroupežnického Naši furianti?

V pozdějších letech divadlo využívala Československá televize, která si z něj udělala odloučená studia. Přímo výsostně je však Branické divadlo spojeno s pantomimou a všemi pohybovými uměleckými žánry. Ta nejvýznamnější představení zde odehrál Boris Hybner, Bolek Polívka, ale také zde měla domovskou scénu Pražská pětka – nezávislé spojení pěti avantgardních pražských divadel, včetně divadla Sklep. S nepřízní diváků se divadlo nepotýkalo nikdy, za to s vlhkostí a plísní téměř nepřetržitě. Nutné rekonstrukce přišly na začátku 90. let a zhruba za patnáct let znovu. Dnes se scéna jmenuje divadlo Bravo a odkazuje znovu k základům pohybového a tanečního divadla. Na webových stranách divadla Bravo se dočtete i o jeho historii. 

I Cimrmani prošli Braníkem

Mnoho lidí se domnívá, že Branické divadlo bylo i domovem Divadla Járy Cimrmana, ale to není tak zcela pravda. Soubor Járy Cimrmana měl sice domovskou scénu také v Braníku, ale v jiné budově. Pod Branické divadlo totiž v době největší slávy patřily hned dvě scény. I tu druhou najdeme v Branické ulici, ale musíme urazit zhruba 300 metrů blíž do centra městské části. Na křižovatce s ulicí Školní najdeme divadelní budovu, která se dnes jmenuje Duncan centrum a je zcela zasvěcena soudobému tanci.

Od roku 1975 do roku 1983 zde ovšem hrálo právě Divadlo Járy Cimrmana. Pro Cimrmany to byla vlastně jejich první scéna, kde vydrželo divadlo delší dobu, protože do té doby vystupovali herci v různých klubech bez vlastní scény, jen s krátkodobou výjimkou Reduty a Malostranské besedy.

Braník přes půl století bez zvonů

Nechme už historii divadelnictví v Braníku spát a projděme ulicí Školní k branickému kostelu svatého Prokopa. I ten dokazuje, že historie oblasti se začíná masivně rozvíjet až v druhé polovině 19. a začátkem 20. století.

Zdejší kostel v novorománském stylu vzniká přesně v roce 1900 podle architektonického návrhu Rudolfa Vomáčky. Jednolodní stavba se čtvercovou věží měla dva zvony, ale během II. světové války byly zvony sundány a roztaveny na zbraně.

Braník byl bez zvonů dlouhých 60 let. Až na začátku našeho století se zvony Svatá Anežka a Svatý Vojtěch do věže vrátily a od té doby znovu svolávají obyvatele Braníku na bohoslužby.

Kostel svatého Prokopa v Braníku. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

U kostela stojí ještě za zmínku pískovcová socha svatého Jana Nepomuckého. Ta původně ke zdejšímu svatostánku nepatřila, zdobila už zmiňovaný Dominikánský dvůr, ale když ho v 50. letech začaly obsazovat jednotlivé provozovny služeb, bylo rozhodnuto o převozu sochy ke kostelu. O místní farnosti a kostelu samotném se dočtete na webu farnostbranik.cz.

Tajemství Psár a kněžny Libuše

Braník je poměrně rázovitá a kopcovitá čtvrť. My to poznáme při další cestě. Ulicí Školní dojdeme na její konec, tady se dáme doleva do ulice Mezivrší. Zhruba po 200 metrech se vpravo bude vinout do kopce dlouhé schodiště. To nás dostane zhruba o 25 výškových metrů výš do ulice Vlnitá, která se nachází na úpatí nenápadného kopce Psáry.

A právě v ulici Vlnité na nás čeká budova zámečku Na Křížku. Je to seskupení historizujících budov, které dřív doplňovala ještě vyhlášená pražská vinice. Soubor budov je postaven v druhé polovině 19. století v u nás méně častém eklekticistním slohu. Ten se vyznačuje tím, že spojuje charakteristické znaky různých stavebních stylů do neotřelého zvláštního nového druhu. Dnes je zámeček v držení soukromé firmy.

My se ale zastavme u samotného kopce, který je dnes až po samotný vršek zastavěn a který se jmenuje, jak jsme si říkali, Psáry. Název Psáry není v českých podmínkách příliš obvyklý. Nese ho právě jen tento kopec a obec nedaleko Jesenice.

Objevuje se však v českém kronikářství, a to v kronice Václava Hájka z Libočan.

Nechme teď stranou to, že Václavu Hájkovi historici dokázali už řadu historických překlepů, přešlapů a výmyslů, nicméně musíme zmínit pasáž z jeho kroniky, kde popisuje na straně 65 situaci po smrti velmože Kroka: „Pátý měsíc po smrti Krokově, sešli sú se starší, aby sobě pána a správci volili… Sestry tyto sjevše se na hrad Psáry, obeslaly všecken lid a otázku učinily, kterú by z nich za pána vzíti chtěli… O tom žádný neví, jakým způsobem losovaly, než to se našlo, že nejmladší z nich, kteráž sloula Libuše, vajchodní stranu toho knížetství i s hradem, jenž sloul Psáry, obdržela.“

Co z toho vyplývá? Že v době údajného života Libuše, což podle Františka Palackého mohl být začátek 8. století, existoval nedaleko hradiště Vyšehrad i hrad Psáry. Trochu nám nehraje poloha, protože v tomto případě by Psáry byly zcela evidentně jižně od Vyšehradu. Hrad musel být pouze dřevěný, a tak je téměř vyloučené, že by se archeologům podařilo nějaké pozůstatky po něm objevit. Navíc na samotném vrcholu dnešního kopce Psáry vyrostly v posledních letech novostavby, a tak představa, že kolem nich někdo provádí archeologický výzkum, je prostě nereálná.

Nicméně můžeme se chlácholit tím, že právě toto místo zdědila kněžna Libuše předtím, než vyslala svého bělouše, aby v české krajině našel muže vhodného pro správu českého knížectví. A bělouš, jelikož si cestu dobře pamatoval, dovedl radu starších do Stadic, kde zdejší pole oral Libušin dlouholetý a tajný milenec Přemysl.

Zemanka se zajímavými klenbami

Je ale čas jít dál, protože víc tu prostě nevymyslíme. Na svazích kopce Psáry stojí ještě jedna velmi zajímavá budova. V tomto případě mluvíme o zemědělské usedlosti Zemanka.

Cesta k ní není složitá. Stačí jen pokračovat ulicí Vlnitou až na křižovatku s ulicí Na Zemance, do které zahneme a dojdeme na její konec, přímo před usedlost.

Tato budova nemá tak bohatou historii, její počátky lze najít v první polovině 19. století. Tou dobou dochází k obnově zdejšího vinohradu. Ten původní, starý několik století, byl poničen během válek o rakouské dědictví. Když ale byla postavena zdejší usedlost, přibyl k ní i viniční lis, kde se zdejší réva zpracovávala.

Dnes budova slouží k bydlení, je však na ní stále uvalena památková ochrana, protože se v přízemí budovy zachovaly historické klenby. Podrobnosti přináší památkový katalog Národního památkového ústavu

Cedr jako na libanonských pláních

Z ulice Na Zemance pak naše kroky povedou do ulice U Dubu, kterou najdeme až za hlavní komunikací, která se jmenuje Zelený pruh. V ulici U Dubu hned vedle funkcionalistické vily najdeme údajně největší cedr, který můžeme v naší zemi najít. Leží sice na soukromém pozemku, ale nemusíte mít strach, že ho přehlédnete. Je viditelný do daleka a je to velice dominantní strom. Jeho stáří se odhaduje zhruba na 170-180 let. Podrobně se cedru věnuje například web prazskestromy.cz.

Cedr libanonský na Dobešce. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Je s podivem, že se cedr v Praze uchytil. V Evropě se tento velmi vzácný strom přirozeně nevyskytuje. Jeho čtyři druhy rostou na relativně malých biotopech v severní Africe, v Libanonu, v podhůří Himalájí a v Turecku. Na Dobešce jde o jedince cedru libanonského.

Budeme pokračovat v cestě ulicí U Dubu a na křižovatce s ulicí Nad Lomem zahneme doleva. Hned na další křižovatce odbočíme vpravo do ulice Na Dobešce, ta nás zavede až na hranu Branických skal.

Odkaz architekta Davida Vávry

Ty si prohlédneme nejprve pěkně z výšky. Možnost nám k tomu dává Vávrova vyhlídka. Ta získala jméno po známém herci a architektovi Davidu Vávrovi, pro kterého se stal Braník domovem. Vávra zde na samé hraně skal vyprojektoval dvoumetrovou vyhlídkovou plošinu.

Ta dává možnost impozantního výhledu na údolí řeky Vltavy. Jako na dlani tu máme Barrandovský most, Hradčany a velkou část české metropole.

Barrandovský most z Vávrovy vyhlídky. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Cesta po hraně zdejších skal nabízí nádherné pohledy na město i mimo vlastní vyhlídku. Než si celý zdejší vápencový hřeben projdeme, tak si řekneme několik zajímavostí o lokalitě.

Místo nálezu prvních českých zkamenělin

Jde vlastně o dva nezávislé vápencové výchozy. Historicky jde o první popsané naleziště zkamenělin na českém území. Právě tady jezuitský archeolog Francisco Zeno, někdy také ale František Zen, popsal a zakreslil nález prvních trilobitů a mlžů na území Česka. Stalo se tak v roce 1770, a tím skoro o osmdesát let předběhl svého nástupce Joachima Barranda, který zkoumal skály spíše na opačném břehu Vltavy.

Na druhou stranu ale nutno říci, že Zeno sice obdivoval paleontologii, nicméně jím nalezení trilobité ho, jako jezuitu, jenom utvrdily v tom, že nad vším světským rozhoduje Bůh a nalezené zkameněliny pro něj byly hlavně klíčovým důkazem Potopy světa, kterou seslal na nehodné lidstvo samotný Stvořitel.

Z Branické skály údajně pocházejí nejstarší české zkameněliny. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Na jednom z vápencových vršků bylo vytyčeno historické rozmezí dvou silurských stupňů ludlow a přídol. Tato zdejší hranice pak byla na Mezinárodním geologickém kongresu v Moskvě v roce 1984 vyhlášena všeobecně uznávaným stratotypem a geologové na celém světě od ní odvíjejí dataci nalezených zkamenělin. Význam tohoto místa připomíná web lokality.geology.cz.

Vápno, které se vyvažovalo zlatem

Pro praktický život Pražanů však měly Branické skály mnohem hlubší význam. Od poloviny 18. století vyšlo najevo, že zdejší skalní výchozy jsou ideálním zdrojem vápence. A to se v době klokotného stavebního rozvoje města víc než hodilo. A navíc, zjistilo se, že se jedná o takzvané hydraulické vápno, které je schopné tvrdnout i pod vodní hladinou. Šlo tedy o naprosto ideální stavební materiál, který posloužil při stavbě pražských nábřeží. Dělo se tak až do roku 1928.

Za druhé světové války některé z místních branických štol nacisté výrazně prohloubili a umístili tam podzemní továrny. K jejich zprovoznění ale nedošlo. Štoly provrtávající zbytky vápencových skal zůstaly, po válce tam sloužila kovárna, pak se tu ukrýval led, stejně jako v nedalekých ledárnách. Dnes jsou štoly zavřené pevnými mřížemi. V posledních letech však sílí snahy o to, aby byla alespoň část z těchto šachet zpřístupněna veřejnosti. 

Cesta jen pro odvážné

Odvážní výletníci se mohou na konci cesty po hřebeni Branických skal rozhodnout pro adrenalinový sestup dolů. Je to nádherný pocit po třiceticentimetrovém chodníčku sejít až k samotnému úpatí skály, ale to lze doporučit jen za naprosto suchého počasí, protože ve vlhku se stává skála opravdovou pastí.

Branické skály jsou dominantními skalními útvary na pravém břehu řeky Vltavy. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Tady je nutné připomenout ještě jednu místní legendu. Ta říká, že na vrcholu Branických skal stál kdysi hrad, který střežil nejen bezpečnost ve vltavském údolí, ale i ohromný poklad, který se v Branických skalách nachází. Dnes víme, že legenda míní asi původní dřevěný a již zmiňovaný hrad Psáry, pokud je pravda o bohatství uvnitř, to se můžeme jen domnívat. 

Daleko bezpečnější je ale vyrazit dolů Starou cestou. Při cestě po této silnici navíc rozhodně nemineme jeden zajímavý objekt. Jde o takzvanou Maroldovu vilu (Stará cesta 15/12). Jak už název napovídá, tak tato novorenesanční vila z druhé poloviny 19. století byla domovem slavného českého malíře Luďka Marolda. Jeho nejznámějším dílem je velký panoramatický obraz Bitvy u Lipan, který najdeme na pražském Výstavišti.

Maroldova vila. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Budova, ačkoliv je na ní uvalena památková ochrana, o čemž svědčí i zápis v památkovém katalogu Národního památkového ústavu, prošla výraznými přestavbami. Jedním z dalších majitelů po malíři Maroldovi byl pražský podnikatel Polenda. Ten využíval z vápence tryskajícího pramene, nechal si tu postavit plnírnu a pitnou vodu prodával. Po čase se však přišlo na to, že voda má vysoký obsah čpavku, a tak není pitná. Od té doby je sveden zdejší Branický pramen rovnou do kanálu.

Ať už sejdeme dolů po hřebeni Branické skály nebo po Staré cestě, tak se každopádně ocitneme na ulici Modřanské. Možná, že až právě v tuto chvíli si všimneme, že se pod hřebenem tísní malý dřevěný kostelíček. Tato evangelická stavba ze smrkového dřeva vznikla v roce 1948 podle projektu Pavla Bareše a byl to slib zdejším evangelíkům, že se jedná pouze o dočasné dvacetileté provizorium, než bude postaven kostel nový. Uběhlo téměř 80 let, kostel nikde a dřevěné provizorium stále stojí.  

Evangelický kostel ze smrkového dřeva se nachází přímo pod Branickou skálou. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Domů místo tramvají nákladním vlakem

A od dřevěného náboženského provizoria se můžeme podél Vltavy po Modřanské ulici vydat na prohlídku štol, odkud se dřív získávalo hydraulické vápno pro pražské stavby.

Stačíme si ještě říct, že součástí Velké Prahy se stal Braník v roce 1922. V době připojení však neexistovalo pořádné spojení s metropolí. Tramvaje sice už pod Vyšehradskou skálou jezdily od roku 1910, ale končily svoji trať v Podolí. Teprve až v roce 1924 byly prodlouženy do Braníka, v roce 1933 k Ledárnám, od roku 1959 jezdí pražské tramvaje až do smyčky u branického nádraží.

V prvních letech nového Československého státu tak využívali zdejší obyvatelé cestu tovární železniční vlečkou. Byla na ní povolená dočasná přeprava cestujících. Vlečka spojovala branické nádraží a vedla pod úrovní dnešní Jižní spojky a v místech dnešní ulice Na Mlejnku, odtud podél dnešní Modřanské ulici k vápenkám branického lomu, pak až k cementárně, která stála tam, kde dnes najdeme plavecký stadion.

Z Vávrovy vyhlídky je možné spatřit řeku Vltavu. I místo, kde dřív jezdila nákladní vlečka Isidorka, která zajišťovala dopravní obslužnost Braníku. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Ti, kteří tuto dráhu využívali, tak ji nazývali Isidorkou. Šlo o pojmenování po tehdejším ministru železnic Isidoru Zahradníkovi, který se o zpřístupnění železniční vlečky i pro osobní přepravu výrazně zasloužil. S rozšířením tramvajové dopravy však začala ztrácet Isidorka na významu a se zánikem cementárny a uzavřením vápenky ztratila na významu zcela. Zanikla v 50. letech, kdy došlo k odstřelu nevyužívané vápenky. Problematice této dávno zaniklé železniční trati se věnuje web iDnes.cz.

Jedna z branických štol. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Tím naše procházka Braníkem končí a příště se vydáme do městské části, kde je podle mnohých téměř nemožné najít něco zajímavého. Ale opak je pravdou. Takže příště do pražské čtvrtě Háje.

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných

Komentář

KOMENTÁŘ: Andrej Trump

KOMENTÁŘ: Andrej Trump

12. 02. 202513:02