Praha neokoukaná: Braník má hřbitov pro sebevrahy, nedostavěný most, neznámý ostrov a rozpadlé ledárny

Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje na Pražský hrad. V každé uličce se k mohutné mase přidávají další a další. Nakonec není ve vašich silách udělat krok vedle, protože vás táhlé těsto těl nepustí.

A přitom stačí tak málo. Udělat několik kroků stranou, třikrát čtyřikrát zahnout za roh a dostanete se do míst, která vám o Praze řeknou mnohem víc než cvakání fotoaparátů na Karlově mostě. Atmosféra a krása stověžaté Prahy se totiž ukrývá mimo hlavní turistické trasy. Pojďte s námi.

Zahájit cestu Braníkem nejde jinde než na hřbitově. Až za hrob se totiž vedou hádky, zda o pražské čtvrti mluvíme jako Braníku, nebo o Bráníku. Zkrátka nikdo si nedokáže představit, co dokáže jedno takové dlouhé ušmudlané „á“.

Dnes už máme v podstatě striktně zafixovaný a jazykově kodifikovaný název této městské části s krátkou samohláskou, přesto když někdo zvláště nad sklenicí piva řekne Bráááník, netáhneme ho hned na kacířskou hranici. Zvlášť když ještě v době poměrně nedávné bylo možné vyslovovat či psát správně obojí.

Bránění nebo obrana?

Tyto boje většinou vyřeší odborníci, kteří pátrají po původu samotného názvu. V tomto případě ovšem historici v oblasti toponymie nechávají oba znepřátelené názory na holičkách. Posuďte sami. Jedna verze říká, že název této čtvrti se odvíjel od obrany, ale zároveň od bránění něčeho. Takže, jak si to máme vyložit? V otázce psaní dlouhého či krátkého „a“ nám to nijak nepomůže.

Na tomto břidlicovém vrchu v přírodní památce U branického pivovaru lze najít zkameněliny i krystaly kalcitu. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Jiná skupina, jejímž zastáncem byl hlavně prvorepublikový starosta Václav Ryba, tvrdí, že odvození jména Braník je mnohem staršího data a sahá v podstatě až do starokeltštiny, kde branos znamená krkavec. Jenže tuto verzi je nutné brát s rezervou, protože hmatatelné stopy, které by spojovaly Braník se starými Kelty, prostě nejsou.

Ale teď opusťme dohady a skutečně se nechme vést historickými jazykovědci. Ti rozklíčovali první písemnou zmínku v roce 1088, ale tehdy se píše o vsi s názvem Branice. My ale pátráme po záhadě s dlouhým „á“. To se poprvé, a nutno podotknout, že na dlouhou dobu naposled, objevuje v roce 1518, kdy je zmínka: „…ze vsi Bráníka za Vyšehradem…“ Další dlouhé „á“ najdeme v zápise z roku 1589, ale pak je s ním zase na dlouhou dobu utrum.

Z toho lze usuzovat, že přeci jen ta dnes upřednostňovaná krátká podoba je mnohem bližší historické skutečnosti a asi oprávněná a správná. Pokud ale toužíte po mnohem hlubší exkurzi do historie místního názvu, tak musím jen doporučit nepřekonatelnou knihu Místní jména v Čechách od Antonína Profouse.

Takže tuto diskuzi můžeme uzavřít trochu laciným a alibistickým zjištěním, že pro Pražany je Braník zkrátka jen jeden a je celkem lhostejné, zda mu dáváme do názvu krátkou nebo dlouhou samohlásku.

Lidí ubývá, stěhují se jinam

Naproti tomu neoddiskutovatelný je fakt, že dnes žije v této pražské části 18 tisíc obyvatel, ale z hlediska vývoje se tato čtvrť postupně vylidňuje. Rozloha Braníka je 440 hektarů a nám se je napoprvé rozhodně nepodaří projít všechny.

Jedna z budov patřící ke komplexu branického pivovaru. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Pomyslnou, i když zcela novodobou, hranicí rozdělující Braník na jižní a severní část je Barrandovský most a Jižní spojka. My se dnes budeme držet jižní části. Předem ale upozorňuji, že procházka nebude zase tak malebná, jak by se mohlo stát. Zkrátka Braník je trochu zapomenutou městskou částí, která by rozhodně zasloužila vzpruhu, očistu a rozkvět.

A doufám, že úvodní tvrzení, že procházku začneme na hřbitově, jste nebrali příliš na lehkou váhu. Branický hřbitov sice nepřekypuje množstvím míst posledního odpočinku slavných a významných osobností jako jiné hřbitovy v metropoli, nicméně alespoň kvůli třem zajímavostem je dobré tento hřbitov navštívit.

Hřbitov pro sebevrahy

Branický hřbitov byl založen poměrně nedávno, a to v roce 1888. Do té doby se pohřbívali místní pod Vyšehradem v Podolí. Trochu tomu nahrávala skutečnost, že Braník byl vlastně dlouhá léta jakýmsi historicky klidným ostrovem v okolním bujícím ruchu. Zatímco všude probíhaly překotné změny, osady rostly a rozvíjely se, Braník si stále žil svým klidným životem převážně zemědělské komunity. Každopádně hřbitov nebyl potřeba, stačil ten pod Vyšehradem.

Jenže s překotným rozvojem Prahy v druhé polovině 19. století začal chybět Praze jeden z klíčových stavebních materiálů, vápno. A tak si v metropoli vzpomněli na Braník a začali ho tu těžit. Jenže skály nepřitahovaly jen pozornost řady nových dělníků, ale i sebevrahů, kteří končili svůj život skokem ze strmých svahů. Na hřbitově v Podolí pod Vyšehradem je nechtěli příliš pohřbívat, a tak jeden z důvodů vzniku nového hřbitova v Braníku lze spatřovat právě ve skocích ze skal.

Klíčová budova branického pivovaru, o jeho znak na cihlové obloze se postaral malíř Mikoláš Aleš. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Koneckonců dodnes je branický hřbitov výjimečným hřbitovem v celé zemi, protože má stále vyhrazený prostor pro věčný odpočinek sebevrahů.

Muž, na kterého se zapomnělo

Naší pozornosti by ale rozhodně neměl uniknout hrob Václava Sedláčka. Je to muž, jehož jméno dnes historie skoro nezná a který nespravedlivě stojí ve stínu Jana Opletala. Nicméně oba mladí muži byli postřeleni 28. října 1939 při protifašistických demonstracích v pražské Žitné ulici. 22letého dělníka Václava Sedláčka si vzala smrt k sobě ještě téhož dne, student medicíny Jan Opletal umírá až o čtrnáct dní později na vleklý zánět pobřišnice. Tou dobou už byl Sedláček sedm dní v rakvi v hrobě branického hřbitova. I tento pohřeb se uskutečnil pod přísným dohledem gestapa, které také určovalo, kdo se obřadu smí a nesmí zúčastnit.

Odkaz smrti medika Jana Opletala byl následně přetaven do vzniku Mezinárodního dne studentstva, odkaz Václava Sedláčka byl zapomenut, a to až do temně groteskního závěru. Gestapo tlačilo na jeho rodiče, aby odkaz syna příliš nepřipomínali, a tak hrob začal chátrat. Václavův bratr Karel se ale jen tak nevzdal a připojil se k protinacistickému odboji. Dostihlo ho však udavačství ostatních Čechů a Karel Sedláček skončil v koncentračním táboře, ze kterého se už živý nevrátil.

Zcela neudržovaný Sedláčkův hrob byl v roce 1959 znovu pronajat a byli do něj pohřbíváni členové jiné rodiny.

Průzkum hrobu po sametové revoluci potvrdil, že se v hrobě kromě ostatků členů jiné rodiny i nadále nacházejí ostatky Václava Sedláčka, a tak zde byla v roce 2018 alespoň umístěna pamětní deska připomínající nebojácný protest mladého dělníka. Mezi významné osobnosti Prahy 2, tedy té části, kde Sedláček zemřel, ho zařadila i encyklopedie této pražské čtvrti.  

Všem ochotníkům postavil divadelní ikonu

V souvislosti s branickým hřbitovem je nutné zmínit jméno Jindřicha Freiwalda, který patřil k nejvýznamnějším architektům meziválečné doby. Jeho doménou byly veřejné budovy, hlavně spořitelny, banky či divadla. Je podepsán pod Jiráskovým divadlem v Hronově, kde se každoročně koná festival Jiráskův Hronov, nebo divadlem Karla Pippicha v Chrudimi a pod bankovními budovami v Hronově, České Skalici a Úpici.

Vršovickou vodárnu najdeme paradoxně v Braníku, přesto zásobovala pitnou vodou právě Vršovice. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

8. května 1945 během Pražského povstání byl zastřelen fašisty přímo v Braníku při práci na své poslední zakázce, kterou byla výstavba vily pro svého přítele Ferdinanda Krále.

Krátce po smrti byl Jindřich Freiwald pohřben na branickém hřbitově, později byly ale jeho ostatky exhumovány a znovu uloženy v rodném Hronově. Jeho osobnost připomíná i web Obce architektů.

Branický hřbitov se nachází v ulici Vrbově, my se vydáme po této ulici pod Jižní spojku. Ještě předtím, než se ulice zanoří pod železnici, odbočíme doleva na místní stezky. Najdeme zde jedno z nejzajímavějších přírodních míst této části města. 

Přírodní památka U Branického pivovaru má dvě oddělené části. Ta v blízkosti branického pivovaru, která byla původně lomem, je dnes celá oplocená a nepřístupná, a tak abychom si prohlédli unikátní paleontologické a geologické místo, musíme se spokojit s částí druhou. Najdeme ji ale velice snadno.

Odlehlé místo s kamennou historií

Ulici Vrbovu přetíná dvojice železničních kolejí, které se vzájemně rozestupují. A vysoký kamenný hřeben, který se nachází mezi nimi, prostě nelze přehlédnout. Stejně jako kamenné výchozy, které hřeben tvoří. A to je to místo, které nás zajímá. Pokud budeme mít štěstí, tak nás v přírodní památce U Branického pivovaru čeká opravdový prehistorický zázrak. Před téměř 450 miliony let právě mezi zdejšími břidlicemi vytékalo na zemský povrch roztavené magma a vznikla tu až dvanáct metrů vysoká žíla vyvřelého čediče. A ten byl, a vlastně do dnešních dnů stále je, vyhledávaným lomovým materiálem s častým využitím. A proto tu byl zřízen v roce 1870 lom, kde se čedič těžil až do roku 1922. Takových lomů jsou v republice stovky, ale v tomto případě si příroda dala práci a udělala dva zázraky navíc.

Ten první vznikl kvůli rychlému tuhnutí a chladnutí vyvřelého čediče. Ten popraskal, vznikly nepravé bahenní pukliny, které dosahují délky až 150 centimetrů. A ty se časem zaplnily nádherným krystalickým kalcitem. Klencové krystaly mohou být i několik centimetrů velké a při troše štěstí se dá na menší ukázky narazit.

Narazit na ten druhý zázrak bude ovšem mnohem složitější a bude vyžadovat mnohem větší štěstí, anebo pečlivou znalost geologie. Jen tak lze odkrýt dvě vrstvy, mezi kterými se nachází prostor, kde se ve zvýšené míře objevují zkameněliny prvohorních hlavonožců a graptolitů. Právě na tomto místě byl také popsán vůbec nejstarší zástupce čeledi mlžů na našem území. K jeho popsání došlo v roce 1985. Lokalitu podrobně popisují botanické a geologické weby, například botany.cz.

V Braníku se bránilo řetězem přes Vltavu

Teď nás čeká cesta do ulice Údolní a než tam dojdeme, tak si připomeňme, že Braník je na mapách od roku 1088. Podle letopočtu je zřejmé, že jediné, co mohl v této době bránit, bylo hradiště Vyšehrad. Ale jak, když Branice byly jen zemědělskou osadou? Velmi specifickým způsobem. V té době totiž okolní skály padaly až do říčního toku Vltavy, byly odbourány až mnohem později, a tak se každý večer zamykala řeka na řetěz. Z jedné strany na druhou byl totiž natažen od skály ke skále řetěz, který nedovolil jakémukoliv člunu či lodi proplout dál po proudu. Bylo to ve skutečnosti velmi jednoduché, prosté a účelné. Blíž k Praze se nikdo nedostal. Po vodě to nešlo a strmé skály u řeky to jinak nedovolovaly. 

Cihlová a secesní budova Vršovické vodárny v Braníku dnes slouží jako zábavní areál. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

V pozdějších letech zisky a daně z osady Branice putovaly do pokladen českých královen a pražských klášterů.

Dlouhou dobu bylo hlavním zdrojem příjmu Braníku vybírání cla za plavené dříví. Karel IV. rozhodl, že tyto peníze budou patřit kanovníkům Pražského hradu. Ke změně dochází až s obdobím husitských válek, kdy Braník začíná vydělávat pro měšťany Starého a Nového Města Pražského.

Mezitím nás ulice Údolní sevřela pod trať a po pravé ruce se rozvinula snad nejkrásnější a každopádně nejmonumentálnější budova celé čtvrti. Tou je bezesporu Branický pivovar. A ačkoliv na značku Braník můžeme celkem spolehlivě narazit v obchodech, tady se pivo s tímto názvem už sedmnáct let nevyrábí. V roce 2007 byla totiž výroba převedena do smíchovského pivovaru. Přesto, pokud zde ucítíme typicky hořkou vůni pivního moku, čich nás nešálí, dnes v budově pivo vaří soukromý malokapacitní pivovar.

K výzdobě budovy přispěl návrhem i Mikoláš Aleš

My ale budeme spíš pátrat po historií nádherné zčásti secesní a zčásti novorenesanční stavby. Papírově firma Branický pivovar vzniká v roce 1899 a velmi rychle roste před očima místních i samotná stavba. Dostavěno je po čtrnácti měsících, a tak se už začátkem září roku 1900 vaří první várka hořkého nápoje.

O výzdobu budovy se postaral návrhem erbů a sgrafit Mikoláš Aleš. Jehož mistrovským dílem v tomto směru je erb svatého Václava, který je patronem cechu sládků a vlastně dlouhou dobu tvořil etiketu samotného branického piva. Více se dozvíte na webu Památkového ústavu.

Pojďme dál. Neopustíme Údolní ulici, ta nás vede ke klíčové komunikaci této oblasti, k ulici Modřanské. Tu přejdeme, podejdeme tramvajovou trať a hned zahneme doleva do ulice Vltavanů. Hned za skleníky zahradnictví na nás čeká další secesní stavba Braníka, a to i přesto, že budova nese značně nepochopitelný název – Vršovická vodárna.

Vršovice v Braníku? Samozřejmě. Může za to voda

Objasnění podivného názvu musíme hledat v samotném principu stavby, a ten se pokusíme ozřejmit. Technologie v budově měla za úkol pod tlakem tlačit vodu do vodojemu v Michli, odtud stékala dolů do Vršovic, kde zásobovala místní domácnosti pitnou vodou.

Čtyřřadá alej v blízkosti Vltavy v Braníku. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Secesní budovu navrhl Jan Kotěra v roce 1907 a zajímavostí je, že se jednalo o historicky první vodovodní systém v naší zemi, kde se voda dezinfikovala chlorem. Budova Vršovické vodárny fungovala svému účelu až do roku 1975, kdy ji nahradily jiné způsoby přepravy pitné vody, a nepotřebný objekt začal chátrat.

Před zhruba 15 lety došlo k rekonstrukci a dnes můžeme obdivovat jen původní cihlový skelet stavby, všechno ostatní je nové. Budova dnes slouží jako zábavní areál, jak potvrzuje web čtvrté městské části.

Za vodárnou zahneme doprava a dojdeme ke břehům řeky Vltavy. Když budeme křížit Vltavskou cyklostezku, tak naše pozornost jistě zachytí čtyřřadou alej, která je vysazená z kanadských topolů a lip a její stáří se odhaduje zhruba na 80 až 100 let.

Znáte Hostrov?

U Vltavy nás zajímá jedna velmi přehlížená, ale zajímavá věc, kterou si málokdo uvědomí. Ruku na srdce, kdo by věděl bez nápovědy, kde se nachází ostrov Hostrov? Podivný název dostal teprve před pár lety od skupiny mladých lidí, ale už se vžil natolik, že sice nevstoupil ještě mezi oficiální názvy, ale na mapě si místo už našel.

I přesto udivuje svými rozměry. Dlouhý je zhruba 600 metrů, jeho šířka se pohybuje pouze mezi 10 až 12 metry. Od branického břehu se nachází ve vzdálenosti zhruba 50 metrů, z druhé barrandovské strany je vzdálenost zhruba 75 metrů.

Pohled z branického břehu Vltavy na Branický most (Most Inteligence), který se paradoxně už ale v Braníku nenachází. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Na Hostrov se dostaneme buď lodí, anebo tam jednoduše doplaveme. Jinak to nejde. V poslední době se stalo velmi módní záležitostí si tu s přáteli udělat hezký piknik. Místo s řadou stromů a s příjemnou trávou je pro to jako dělané. Střetnout se tu však můžete s labutěmi, které občas velmi nervózně a agresivně hlídají svůj hnízdící prostor.

Položme si ale otázku, kde se ostrov namalovaný s přesností strojnického pravítka vůbec vzal? Je to přirozená, nebo umělá záležitost? Nejedná se v žádném případě o přirozený výtvor přírody, ale má co do činění s přilehlými Branickými ledárnami.

Pokud chcete budovat ledárny, tedy místo, kde budete dobývat přírodní led a používat ho k chlazení nápojů a potravin, tak budete mít dva úhlavní nepřátele. Tím prvním jsou pochopitelně teploty nad bodem mrazu a tím druhým neméně významným nepřítelem, je velký proud, který brání tomu, aby se led vytvořil.

Aby se tvorbě velkého proudu zabránilo, byla vytvořena takzvaná ledárenská proudnice, která hlavní proud odváděla z pohledu toku do levé strany řeky, kde dnes vede vltavská lodní trasa. Proudolam se pak přirozeně přeměnil v ostrov, který byl dlouho bezejmenný a teprve v nedávné době dostal jméno Hostrov. O pojmenování ostrova informovala na sociální síti X dvojice mladíků.

Spočítejte rychle pražské ostrovy

Při té příležitosti se nabízí otázka, kolik máme dnes vlastně v Praze ostrovů? Když se dostanete k číslu dvanáct, tak jste počítali správně. Nesmíte se ale nechat ošálit takovými názvy jako Libeňský, Maninský nebo Rohanský ostrov, protože ty ostrovy dnes už vlastně vůbec nejsou.

Hostrov je umělým pražským ostrovem, vznikl jako proudnice určená pro zdejší ledárny. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

My se ale vrátíme zpět do Braníku a po vltavském břehu půjdeme souběžně s ostrovem Hostrovem k Branickým ledárnám.

Začaly se stavět roku 1909 a důvod, proč vznikly, je prostý. V Praze přibylo hospod, hosté chtěli chlazené pivo a ledárna na Štvanici už neuspokojovala poptávku.

Práce v ledárnách vyžadovala tvrdé chlapy

Dlouho se rozhodovalo, kde vzniknou ledárny nové. Nakonec bylo rozhodnuto o Braníku. Málokdo ví, že právě tady se nachází nejchladnější místo celé Prahy. Musela se ale zbudovat proudnice a mělký záliv, kde se led řezal a tahal na břeh.

Zájem o led nebyl jen mezi hospodskými, ale žádaly si ho i potravinářské provozy a pražské nemocnice. Muži pracující v ledárnách byli v zimě ledaři a v létě voraři.

Pohled na Hostrov, jeden z méně známých pražských ostrovů, najdeme ho v Braníku. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

A právě zdejší ledárny byly jednou z prvních staveb u nás, která pracovala se železobetonovým skeletem. Z něj byla vyrobena obrovská vnitřní vana, která byla obložena velmi účinnou korkovou izolační vrstvou. To vše bylo postaveno v ještě větší vaně, rozdíl mezi nimi byl tvořen vzduchovou izolační vrstvou.

Ledárny se chlubily důmyslným systémem odvětrávání a odvodem vody, ta je nežádoucí, brání totiž manipulaci s ledovými deskami, které k sobě přimrzají.

Nebyl problém uchovat led třeba celý rok

Tento propracovaný způsob umožňoval ledařům prodávat led ještě v červenci, srpnu nebo v září. Bylo tu uskladněno až 20 tisíc tun zmrzlé vody. Jen pro vaši představivost, mluvíme o ledové krychli o hraně větší než 27 metrů.

Je pochopitelné, že s přibývajícím technickým rozvojem chladících zařízení zájem o práci ledařů slábl, nicméně definitivní konec za tímto povoláním a vlastně i za existencí Branických ledáren udělala až výstavba Slapské přehradní nádrže. Branickým ledárnám se v diplomové práci „Konverze areálu Branických ledáren” věnoval Tomáš Rain. Pročíst si ji můžete na stránkách ČVUT. 

Mělký záliv Vltavy v Braníku, odsud se ledové kry vytahovaly do branických ledáren. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Ta je příčinou toho, že Vltava v Praze v podstatě nezamrzá, případně jen výjimečně. Přehrada totiž vodu ohřívá o pár stupňů Celsia. Od poloviny 50. let 20. století jsou ledárny nefunkční a budova děsivě chátrá. Prostory se však i po uzavření dál využívaly jako sklady brambor a zeleniny, a tak se dělo až do konce 80. let.

A teď k samotné stavbě Branických ledáren. Ty vznikly dle návrhu architekta Josefa Kovařovice, v secesním stylu je staví firma Nekvasil. Tato společnost stavěla i nedaleký Branický pivovar a Podolské vodárny. Dnes se na ledárny, jejichž současný stav je velice tristní, díváme jako na výjimečné dědictví českého průmyslu, které nemá v naší zemi obdoby. I proto byly ledárny vyhlášeny technickou památkou. Teď však spíš čekají na ránu z milosti, která jejich trápení ukončí. Na žalostný stav Branických ledáren poukazuje i web Památkového ústavu.

Mostní gigant křížící Vltavu

Když půjdeme po břehu Vltavy, tak narazíme na nejdůležitější a nejvytíženější českou komunikaci. Mluvíme pochopitelně o Barrandovském mostu. V katastrálním území Braníka se nachází jeho větší část, ta menší patří k Hlubočepům.

Branické ledárny už jen vzpomínají na dávno zašlou slávu, svoji podobou spíš děsí, a to i přesto, že se jedná o technickou památku. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Jde o nejvytíženější most v České republice. Jen přes Nuselský most je přepraveno denně ještě víc obyvatel, ale tady čísla prudce zvedá podzemní doprava. My se zaměříme na zajímavosti, které tuto brutalistickou stavbu provází.

I tady hraje hlavní prim beton, respektive železobeton. Tentokrát za jeho podobou stojí architekt Karel Filsak. Stavět se začalo v roce 1978, kdy dopravní situace v metropoli přímo volala po novém mostním spojení mezi levým a pravým břehem Vltavy. Nejedná se vlastně o jeden most, ale o soustavu dvou nezávislých, vedle sebe stojících mostů. Jižní polovina mostu byla otevřena v roce 1983, ta severní o dalších pět let později. Od otevření v roce 1983 nesl most jméno dělnického prezidenta Antonína Zápotockého, od roku 1990 je to už jen Barrandovský most.

Most je stále jen nedostavěným torzem

Most je dlouhý 352 metrů, ale samozřejmě v těchto místech není Vltava tak široká. Za zkreslení může fakt, že Barrandovský most je jedním ze dvou pražských mostů, který není postaven k břehům kolmo (tím druhým je Holešovický železniční most). Most Barrandovský dokonce svírá s břehem úhel 52 stupňů, ale jinou podobu mostu zdejší skalnaté prostředí neumožňovalo. Po stavbě vede osmiproudová vozovka, ale zároveň i trasa pro pěší a cyklostezka. Protože se most skládá ze dvou na sobě nezávislých mostních konstrukcí, tak velmi výrazně kolísá šířka mostu, která se pohybuje od 40 do 55 metrů. Mostní konstrukce se nachází 15 metrů nad běžnou hladinou řeky Vltavy, což umožňuje proplouvat pod mostem i velkým říčním lodím.

Jakkoliv by se mohlo zdát, že monstrózní dopravní stavba nás už nemůže ničím překvapit, tak jen málokomu dojde, že se jedná o do dnešní doby nedokončený most. Stále chybí propojení mezi Barrandovskou spojkou a Chuchelskou radiálou, tedy přesně mezi ulicí Strakonickou a ulicí K Barrandovu. Případné diskuze o dostavbě se se železnou pravidelností vedou dlouhá léta, nicméně dnes je pravděpodobnost dostavby téměř nulová. Vyžadovalo by to buď výstavbu další větve přemostění přes Vltavu, anebo stavební zásah do přilehlé národní přírodní památky Barrandovské skály, což je pro ochranáře přírody naprosto nepředstavitelné a nemožné.

Z hřebene Branické skály je krásný pohled na Barrandovský most. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Ještě do poloviny 19. století by zde nebylo možné postavit žádný most, protože Barrandovská skála zasahovala až do vodního koryta. K jejímu odstřelu došlo při stavbě silnice a také při stavbě železniční trati.

Každopádně však první velkolepá zmínka o potřebě mostu v této části Prahy přišla hned po první světové válce, respektive s velkým rozšířením metropole na začátku 20. let. Tehdy vznikly projekty, které zohledňovaly velmi složitý místní terén, a tak jeden z plánů počítal s tím, že zde vyroste most dvoupatrový. Jiný naopak pracoval s mnoha mimoúrovňovými kříženími, několika patry nájezdových komunikací, a dokonce i s výstavbou tunelů v přilehlých skalách. Jenže tehdejší plány zavál prach a na výstavbu se čekalo dalších padesát let.

Ve stejně tvrdém brutalistickém duchu se nesou prvky užitného umění, které jsou na Barrandovský most navázány. Na Branické straně se jedná vůbec o jednu z největších uměleckých skulptur v zemi. Jmenuje se Rovnováha, má rozměry 6 krát 14 metrů a jejím autorem je sochař Josef Klimeš. Škodolibí Pražané ji ale často říkají Červ Dobyvatel.

Právě Rovnováha, ale hlavně lidmi pojmenovaná Hroší a Sloní lázeň na opačné straně Vltavy se také staly prvními lidskými výtvory na území našeho státu, které se masově využívaly v rámci horolezecké přípravy.

A příště si projdeme sever městské části Braník.