Praha neokoukaná: Centrální Smíchov a místa, kudy chodil rozcuchaný génius Albert E.

Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje na Pražský hrad. V každé uličce se k mohutné mase přidávají další a další. Nakonec není ve vašich silách udělat krok vedle, protože vás táhlé těsto těl nepustí.

A přitom stačí tak málo. Udělat několik kroků stranou, třikrát čtyřikrát zahnout za roh a dostanete se do míst, která vám o Praze řeknou mnohem víc než cvakání fotoaparátů na Karlově mostě. Atmosféra a krása stověžaté Prahy se totiž ukrývá mimo hlavní turistické trasy. Pojďte s námi.

Dnes si nohy dopředu mazat alpou opravdu nemusíte. Těch kroků uděláme jen pár a zaměříme se na samý střed Smíchova, který je už počtvrté cílem našich procházek. Projdeme si oblast Anděla a centrální náměstí 14. října.

Nápadný muž s divokou kšticí

Začínat však budeme v Lesnické ulici. Je to druhá levobřežní kolmá komunikace k Vltavě před Jiráskovým mostem. Je plná vznosných a výstavních domů. Nás bude ale zajímat jen jeden. Ten, který má číslo 1215/7. Tady najdeme bronzovou bustu autora Milana Bendy, která zachycuje jednoho z největších géniů lidské historie. Byl jím teoretický fyzik Albert Einstein.

Lesnická ulice, která byla na dva roky domovem Alberta Einsteina. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Právě v tomto domě žil, když tři semestry v letech 1911-12 přednášel na pražské univerzitě. Mistrův pražský pobyt pro Einsteina znamenal, že právě v Praze začal přemýšlet o čase jako čtvrtém rozměru. Ale ani on, ani jeho srbská manželka, matematička Mileva Maričová zde nebyli příliš šťastní.

Po roce a půl proto rychle zmizeli do svého oblíbeného města Curychu, kam se vždy s láskou vraceli. I přesto je však Einsteinův pražský pobyt jedním z lákadel zahraničních turistů a fotografii domu, kde velký génius žil, si pořídili už tisíce a tisíce návštěvníků hlavního města. Pobytu Alberta Einsteina se věnuje i web Karlovy univerzity. A musíme i poznamenat, že v době svého pražského pobytu rozhodně neměl Einstein tak výrazné a rozcuchané vlasy. Ty pro něj byly typické až v období II. světové války a v poválečné době. Při jeho pobytu to byl ještě pán s krátkým účesem.

Busta v Lesnické ulici připomíná dům, ve kterém v letech 1911-12 žil a pracoval Albert Einstein. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Čím je 14. říjen tak výjimečný?

Na konci bloku domů v Lesnické ulici, kde žil dočasně jeden z největších fyziků dějin, začíná centrální část Smíchova, jeho skutečné centrum a srdce. Dnes se celý prostor jmenuje náměstí 14. října, ale málokdo tuší, co se právě tento den stalo. Ruku na srdce, víte, co tak důležitého se stalo 14. října?

Událost, na kterou pojmenování celého náměstí upomíná, se váže k jedné z dominantních staveb, které tu najdeme. Tou budovou je smíchovský Národní dům. Národní dům i sousední Smíchovská tržnice pocházejí z ateliéru architekta Aloise Čenského, který bývá označován za otce pražské secese. Obě budovy byly dostavěny jen krátce před příjezdem Alberta Einsteina do Prahy.

Z Národního domu se stalo kulturní a společenské centrum tehdy ještě samostatného Smíchova. Musíme si uvědomit, že Smíchov byl povýšen na město až v roce 1903 a k Praze byl připojen ještě o dalších 19 let později. Národní dům po celou tuto dobu plnil úlohu místa ke společenskému setkávání místních obyvatel.

A právě tady, 14. října 1918, se uskutečnil pokus o vyhlášení samostatné socialistické Československé republiky rad, což je jiný název pro vyhlášení samostatného státu. Akci tehdy doprovázela generální stávka, která reagovala na tragickou situaci v zásobování potravinami v celém Rakousku-Uhersku.

Secesní budova Smíchovské tržnice. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

14. října 1918 se vyhlášení československé samostatnosti ještě nezdařilo, stávka byla potlačena, stávkoví vůdci byli zatčeni a telegramy rozeslané po Čechách rozesmutnily ostatní stávkující v celé zemi. Jen v Písku telegram nepochopili nebo spíš ho špatně dešifrovali, a tak dlouze a předčasně v malém jihočeském městě vyhlásili a oslavovali vznik Československé republiky. Z euforie se probrali druhý den, to je pak pořádně bolela hlava. Jenže to je už trochu jiný příběh. Podrobnosti o historických událostech nabízí web Vojenského historického ústavu.

Secesní Národní dům dodnes plní svou funkci, stejně jako budova vedle, Smíchovská tržnice. Jen tu dnes nenajdeme k prodeji přebytky soukromých zemědělců a hospodářů, ale prodejnu jednoho významného obchodního řetězce.

Stěhující se kašna

V parkové úpravě před čelními portály obou zmiňovaných budov najdeme Medvědí kašnu. Jedná se o jednu z nejznámějších a nejcennějších pražských kašen, která má však tu smůlu, že velmi často měnila svou adresu. Původně se nacházela v blízkosti Dientzenhoferova pavilonu na předpolí dnešního Jiráskova mostu. Byla součástí výrazné barokní zahrady. Když se začalo okolí zastavovat malými průmyslovými podniky a ze zahrady byly ukrajovány tu větší a tu malé kousky pozemků, přesunula se Medvědí kašna na náměstí Kinských před dnešní Justiční palác.

Tady vydržela až do konce 2. světové války. Jenže v souboji se sovětským tankem na obrovském podstavci prostě neměla šanci, a tak se přesouvala znovu, tentokrát na dnešní náměstí 14. října.

Medvědí kašna je vrcholné barokní dílo, které vytvořil sochař Jeroným Kohl na konci 17. století. Jméno získala od soch medvědů, kteří stojí na zadních nohách a podpírají svými tlapami spodní vodní mísu. Korunu kašny představuje Neptun s trojzubcem stojící na vrchní vodní míse.

Medvědí kašna Jeronýma Kohla se vyjímá skvěle na pozadí secesního Národního domu na Smíchově. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Fontána je vrcholem českého vodního baroka, ale také jednou z nejohroženějších současných památek. Byla vytvořena z měkkého hořického pískovce, který téměř za tři a půl století značně zvětral a rozpadá se. V posledních letech na fontánu několikrát zaútočili i vandalové a cenné sousoší poničili. Nic nepomáhá ani zpevňující kúry, kterými je čas od času hořický pískovec oživen. Více nabízí web o pražských kašnách.

Můj dům, můj hrad podle Dientzenhofera

Celou západní část dnešního náměstí 14. října pak v dřívějších dobách zaujímala usedlost Portheimka. Dodnes tu stojí barokní letohrádek, který si sám pro sebe a svou rodinu nechal postavit v první třetině 18. století excelentní architekt Kilián Ignác Dientzenhofer. A protože se jednalo o soukromé sídlo, musela to být doslova výkladní skříň baroka. Bohužel z původních bohatých stropních výmaleb se do dnešního dne dochovala jen jediná, která se jmenuje Bakchanálie. Zbytek nenávratně pohltil požár v 19. století.

Když architektonický mág baroka ve věku 62 let zemřel, zanechal za sebou zhruba 200 nádherných budov, 13 dětí a usedlost. Tu odkoupil František Ferdinand Buquoy a vtisknul stavbě mírně rokokovou podobu. Dnes budova nabízí velmi atraktivní expozici skla.

Portheimku nechal postavit Kilián Ignác Dientzenhofer pro svoji rodinu. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Co je ale dnes fascinující při pohledu na Portheimku, je skutečnost, jak hluboce je zapuštěna pod úrovní dnešní komunikace. Dokazuje to, kolik vrstev zeminy, dlažby a v neposlední řadě i asfaltu bylo na smíchovské ulice položeno za poslední tři a půl století. Podrobnosti o historii zajímavé budovy nabízí web této historické památky.

Z omračující zahrady zbylo dnes už jen torzo

Zahrada, která usedlost doprovází, sice nese stále hrdý název Portheimka, ale s barokní krásou už nemá vůbec nic společného. Zmizely původní altány, skleníky plné subtropických, tropických a exotických rostlin, sochy, fontány a ozdobné záhony. Dnes tu najdeme jen pár laviček a trochu klidu v rušné městské části. Rapidně se zmenšila i výměra zahrady, původně dosahovala totiž až k vltavským břehům.

V loňském roce v zahradě přibyla plastika ve tvaru dýmky. Tento památník má připomínat publicistu a spisovatele Ferdinanda Peroutku. Ten žil v sousedním domě v ulici Matoušova 1286/5. Dýmka byla totiž Peroutkovým neopomenutelným atributem. Autorem pomníku je architekt Radek Talaš.

Centrální chrám Smíchova

Ačkoliv se to nezdá, sousední bazilika svatého Václava je mnohem mladší než usedlost Portheimka. Přesto vytváří dojem starodávné stavby. Může za to stavební sloh neorenesance, který v letech 1881-5 okouzlil a postrčil k tvorbě architektonického návrhu Antonína Barvitiuse.

Bazilika svatého Václava viděná přes zadní trakt. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Bez jakýchkoliv debat lze říci, že právě smíchovská svatováclavská bazilika patří k nejvýznamnějším novorenesančním budovám země. A to nemluvíme ještě o jejím skvostném interiéru. Plochostropá bazilika se chlubí dvěma postranními loděmi a je vyvedena v poměrně temných tónech hnědé barvy. Omračující je pak zdejší dokonale propracovaný kazetový strop. V ostrém kontrastu s teplem dřevěných obkladů pak působí kazatelna a oltář, které jsou tesané z bílého istrijského mramoru.

Nezvyklé jsou i vstupní portály, které jsou zdobeny pestrými italskými majolikovými výjevy ze života českých světců. V našich podmínkách, a v těch pražských vůbec, se nikde jinde s podobným architektonickým znakem nesetkáme.

Už z dálky upoutají dvě více než padesátimetrové věže, jejichž zvony svolávají několikrát denně řadu věřících. Jejich velice libozvučný zvuk je slyšet po celém Smíchově. Je to také jeden z mála pražských kostelů, který je volně otevřený po velkou část dne. Podrobnosti nabízí Památkový katalog Národního památkového ústavu.

Obchodní a průmyslové srdce

Cesta od svatováclavské baziliky směrem k velmi frekventované stanici metra Anděl pak bude pro nás jako cesta časem. Právě tady na dohled centrální části ještě kdysi samostatného Smíchova se začala rodit jeho kouřová průmyslová historie. První manufaktura byla založena už v roce 1816.

Šlo konkrétně o slavnou a významnou Porgesovu kartounku. Jenže obrovský průmyslový rozkvět oblasti začal až s rokem 1852, kdy je tu otevřena slavná Ringhofferka nebo chcete-li Ringhofferovy strojírny, které se brzy stávají nejvýznamnějším strojírenským podnikem celého Rakouska-Uherska. Historii průmyslového areálu Ringhofferky mapuje i web aktualne.cz.

Jen o dalších 17 let později je položen základní kámen Akcionářského smíchovského pivovaru, dnešního Staropramenu. V poslední třetině 19. století, kdy je sice Smíchov stále ještě jen obcí, ale už má od roku 1838 statut pražského předměstí, můžeme sledovat na některých obrazech paradoxní výhledy. Petřínské svahy jsou na malbách zachyceny s rozkvetlými stromy a za nimi se tyčí nekonečné sloupy kouřících komínů. I proto se Smíchovu začalo říkat Pražský Manchester a podle odhadů zde byly zhruba tři stovky komínů různých manufaktur a továren.

Netradiční pamětní deska v místě, kde stávala původní budova Ringhofferových závodů, kde továrník vyrobil první vagon. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Dnes jich zbyla sotva třicítka. Zmizely v podstatě i všechny velké smíchovské fabriky. Jediný, kdo drží dnes prapor hrdě dál ještě nad hlavou, je pivovar Staropramen.

Z fabriky se stal komerční kolos

Ale zpět k Ringhofferce. Dělníci tu nejprve vyráběli technologická zařízení pro cukrovary, pivovary a potravinářské provozy, ale brzy celá fabrika přešla na výrobu lokomotiv, nákladních i osobních kolejových vozů a později i tramvají. Po znárodnění se z fabriky stala Vagónka Tatra Smíchov a čas po sametové revoluci pomalu celou výrobu zničil a rozprášil.

Po vyčištění ekologických zátěží vznikl na ploše Ringhofferovy fabriky prostor pro novou zástavbu. Vyrostlo tu obchodní centrum Nový Smíchov. Stráž mu jakoby dělá před ním zachované historické průčelí továrny, které je chráněno jako historická památka, a to i přesto, že se vlastně jedná jen o skelet původní budovy. Pokud budete mít dojem, že právě tady moderní stavitelé zapomněli vozová narážedla, tak se mýlíte. Jde ve skutečnosti o nápaditou pamětní desku, která připomíná právě existenci tohoto důležitého závodu.

Synagoga přežila navzdory všemu

Přesně naproti pamětní desce můžeme narazit na další neočekávanou stavbu. Jde o budovu jediné funkcionalistické synagogy v Praze. Původní smíchovská synagoga tu vznikla už v roce 1863 a byla velice zdobná, postavená v maursko-novorománském stylu. Drtivou část finančních nákladů šla tehdy za zakladatelem fabriky Franzem Ringhofferem, který byl zároveň v té době i starostou Smíchova a pochopitelně v jeho žilách kolovala židovská krev.

Smíchovská synagoga dokázala přečkat nacismus i komunismus. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Jenže ve 30. letech 20. století přišel do módy funkcionalismus a tehdejší přehnaná zdobnost se přestala líbit i židovským věřícím. Synagoga tedy prošla funkcionalistickou přestavbou, a to že se stala méně nápadnou stavbou, byl jeden z důvodů, proč i na tak exponovaném místě přežila světovou válku. Druhým důvodem byla pragmatičnost nacistů, protože si ze synagogy udělali sklad předmětů a cenností, které ukradli či zabavili židovským rodinám.

A konečně třetí důvod, proč přežila i výrazný poválečný průmyslový rozvoj v okolí, byl fakt, že v dobách reálného socialismu využila Tatrovka synagogu jako sklad lokomotivních motorů. Do rukou židovské obce se budova vrátila až po sametové revoluci a ještě před generální opravou, která na ni čekala s příchodem nového tisíciletí, stačil využít režisér Vladimír Michálek její znehodnocené interiéry na natočení řady scén z filmu Anděl Exit.

I dnes se však podíváte dovnitř jen výjimečně. Důvodem je to, že Židovská obec využívá Smíchovskou synagogu nikoliv k náboženským rituálům, ale jako židovský archiv. Další zajímavosti z historie smíchovské synagogy nabízí web holocaust.cz.

Budova, které si dostatečně neceníme

Není zvykem příliš často při našich toulkách hovořit o výjimečných moderních stavebních počinech. V případě Zlatého Anděla tuto výjimku však učinit musíme, ale zároveň je nutné udržet si od stavby poměrný odstup. A to je myšleno jenom v dobrém. Protože jen tak lze spatřit fenomenální nápad francouzského uznávaného architekta Jeana Nouvela.

Sto padesát milionů malých kovových teček vytváří na skleněném plášti domu Zlatý Anděl obraz andělské bytosti. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Ten nechal na plášti z pokoveného skla této desetipatrové, velmi nepravidelné budovy, vytvořit speciální technologií 150 milionů drobných bodů. Z těsné blízkosti si řeknete možná jenom: „Puntíky, co jiného?“ Když ale odstoupíme, tak užasneme.  Před očima najednou z prosklené plochy vystupuje do prostoru postava anděla. Jeho podobu našel francouzský architekt ve filmu Nebe nad Berlínem.

Stejným způsobem jsou na plášti viditelné i zlomky textů literátů, kteří jsou nějakým způsobem spojeni právě s Prahou. Takže se tu můžete začíst v Ortenovi, Kafkovi, Apollinairovi či Meyrinkovi.

Budova Zlatého Anděla vznikala v letech 1999-2000, když v té době tu byl už 20 let nevyužitý prostor po odstřeleném domě. K výstavbě obchodní centra Zlatý Anděl se mnozí stavěli velice skepticky, nakonec se však ukázalo, že přestavba staré části města jako je Smíchov může být smysluplná, zajímavá a může původní stavby dokonce i doplňovat. Zlatý Anděl tak vlastně odstartoval obrovskou rekonstrukci a obnovu celé lokality. Postavě věhlasného francouzského architekta se věnuje i specializovaný architektonický web archiweb.cz.

Co si ale budeme povídat, některé památkové budovy na to doplatily. Platí to především pro slavnou Ringhofferovu vilu. Průmyslník Ringhoffer totiž zastával názor, že musí být svým dělníkům nejblíž, jak jen to jde, a tak nebydlel nikde v klidné části města s velkou zahradou, ale nechal si původně klasicistní dům přestavět od Osvalda Polívky v raně secesním slohu. A dá se říci, že z oken vily viděl skutečně za plot své fabriky.

Budova spíš proslula pod názvem zámeček baronky Ringhofferové a v dobách socialismu byla jeho devastace jen částečná, protože vila sloužila jako zdravotní středisko. Naštěstí byla stavba zachráněna prohlášením za kulturní památku. Nicméně okolní stavby si s ní zle zahrály. Až těsně k jejímu čelu byly přistavěny budovy Smíchov Gate a hotel Ibis. Zezadu zase těsně ohrožují chráněnou budovu nájezdové rampy do Strahovského tunelu. Vlastníkem nemovitosti jsou dnes Adam Vitarigov a Medina Abdulajevna Vitarigová.

Dost ale žehrání, proto se teď rychle vydejme z nejrušnější smíchovské části – Anděla do klidnějších míst na vltavském nábřeží. Poslouží nám k tomu poměrně frekventovaná Lidická ulice, kterou vozí tramvaje Pražany směrem na Karlovo náměstí.

Most v národních barvách

Hranici Smíchova tu tvoří Palackého most. Na rozdíl od Jiráskova mostu je Palackého most doslova kmetem. Vznikl totiž už v roce 1878 po dvouleté stavbě a na druhou stranu je pravda, že most z druhé poloviny 19. století byste dnes poznávali jen stěží. Těch důvodů je hned několik. Ač se to nezdá, most byl barevný. V dobách rakousko-uherské monarchie ctil dokonce české národní barvy, což bylo něco nepředstavitelného.

Historický snímek Palackého mostu. Tehdy na něm byla ještě velká pískovcová sousoší, ale i výběrčí budky. Ani jedno po spojeneckém bombardování na Palackého mostě už není. Zdroj: volné užití

Nepředstavitelné je to i dnes, když si uvědomíme, jak se vlivem exhalací dokázala podoba mostu změnit. Zábradlí bylo vyrobeno z kararského mramoru a bylo čistě bílé. Vlastní těleso mostu se stavělo z červeného pískovce a pilíře s oblouky byly vytvořeny z modré žuly. Dnes se při letmém pohledu jeví Palackého most jako šedivý, při podrobnějším sledování však stopy barev ještě odhalíme.

Po mostě vedly, stejně jako dnes, koleje. Ale nebyly od tramvají, ale ty původní sloužily ještě koněspřežce.

Nejvýraznější změnou oproti původní podobě ale je odstranění čtyř obrovských pískovcových sousoší. Ty zachycovaly legendární výjevy z českých mýtických časů. Sousoší stála na strážních výběrčích boudách, které se po dvou nacházely na každém břehu.

Během spojeneckého náletu na jaře 1945, kdy Američané zaměnili Prahu a německé Drážďany, to Palackého most skutečně odskákal. Jedno sousoší bylo zcela zničeno a zbývající tři byly velmi poničeny.

Výletní loď pluje podél Janáčkova nábřeží u břehu Prahy 5 mezi Jiráskovým a Palackého mostem. Na pozadí je Palackého most. V době výstavby byl bílo-červeno-modrý, dnes vlivem exhalací splynul do jednotné šedivé barvy. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Po osvobození bylo rozhodnuto, že sochy budou odvezeny na Vyšehrad, kde zdobí zdejší park dodnes, budky na vybírání cla byly zbourány, most opraven a hlavně rozšířen.

Dnes lze o mostu říci, že je celokamenný se sedmi mostními oblouky, z nichž největší je ten středový, který má rozpětí 32 metrů. Šířka mostu je 14 metrů a jeho délka bez pár centimetrů rovných 230 metrů. Do svého oficiálního pojmenování se mu říkalo Smíchovský a změnu názvu zažil ještě v době II. světové války. Palacký nebyl fašistům po vůli, a tak se jmenoval Mozartův. Palackého most připomíná i webová encyklopedie druhé pražské městské části.

A tady na břehu Vltavy je čas naši dnešní procházku Smíchovem ukončit. Praha neokoukaná vás vezme na Smíchov i příště. To ale bude definitivně naposled. Zaměříme se tentokrát na jeho nejjižnější část a bude to hlavně výhled do budoucnosti centrální městské části pátého pražského obvodu.