foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz/Chodovská tvrz je téměř dokonale kruhová stavba, přetnutá jen nálevkovitým vstupem na nádvoří bývalé tvrze
Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje na Pražský hrad. V každé uličce se k mohutné mase přidávají další a další. Nakonec není ve vašich silách udělat krok vedle, protože vás táhlé těsto těl nepustí.
A přitom stačí tak málo. Udělat několik kroků stranou, třikrát čtyřikrát zahnout za roh a dostanete se do míst, která vám o Praze řeknou mnohem víc než cvakání fotoaparátů na Karlově mostě. Atmosféra a krása stověžaté Prahy se totiž ukrývá mimo hlavní turistické trasy. Pojďte s námi.
K naší první procházce Chodovem jsme využili stanici metra Háje, teď bude stačit, když vystoupíme na stanici Chodov. Metro nás vypustí do blyštivého světa největšího obchodního centra v České republice. Dnes se jmenuje Westfield Chodov.
Komerční chodovské rekordy
Prvenství mu však patří pouze, co se týká počtu obchodů uvnitř obchodního kolosu. Těch tu napočítáme rovné tři stovky. Co se týká velikosti prodejní plochy (102 tisíc metrů čtverečních), zaostává Chodov za nákupním centrem v Letňanech. Tam je prodejních prostor ještě o 25 tisíc metrů čtverečních více.
Westfield Chodov skrývá uvnitř 300 obchodů, což z něj dělá největších obchodní centrum v zemi, centrum v Letňanech má však větší prodejní plochu. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Nicméně na Chodově je k dispozici největší komplex promítacích sálů v zemi, tedy největší české kino. A každopádně je nutné poznamenat, že centrum na Chodově patří mezi vizuálně nejkrásnější obchodní centra v republice. Brzy oslaví už 20. narozeniny.
My tu ale nejsme od toho, abychom se věnovali nákupům. Než po pěší lávce přejdeme přes dálnici mířící na Brno, tak náš pohled sklouzne na komplex kancelářských objektů s názvem The Park vpravo od obchodního centra. Abychom byli přesní, těch kancelářských chrámů je tu celkem dvanáct a dohromady mají využitelnou plochu ještě větší, než má obchodní Westfield Chodov.
Budova je velmi ceněna pro svoji architekturu, za kterou stojí ateliér Jakub Cigler architekti. I tady na nás volá řada rekordů. Ty se ale netýkají kancelářských prostor, ale cinkání peněz při prodejních transakcích. Poslední prodej v roce 2016 byl největší historickou transakcí s kancelářskými objekty v našich podmínkách. Za nákup zaplatila, podle webu Hospodářských novin, firma Deka Immobilien 10 miliard korun.
Prodej kancelářského komplexu The Park na Chodově byl největší realitní komerční transakcí v Česku. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Sídlo zde mají významné české centrály světoznámých firem jako například IBM, DHL nebo Samsung.
A pak přijde rána do očí. Přesně tak totiž působí. Stojí tu už téměř 45 let, a i když se jeho okolí už mnohokrát změnilo, šťastný a pyšný výraz z jeho tváře to nevymazalo. Taky vždyť je to Budovatel metra. Přesně tak se jmenuje bronzová socha Františka Radvana, která je jedinou připomínkou časů, kdy se stanice metra Chodov jmenovala ještě Budovatelů.
Byly to doby, kdy budovatele metra velebili lidé na Jižním Městě za dobré dopravní spojení, populární herci jim recitovali básně a zpěváci vystupovali na oslavných koncertech, a ještě navíc se sami budovatelé stávali objekty uměleckého zájmu.
Socha Budovatel metra připomíná časy, kdy se stanice Chodov jmenovala ještě Budovatelů. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Díla Františka Radvana z ulic povětšinou už zmizela, protože byl poplatný režimu. Pro Rakovník a Pelhřimov vysochal samotného Klementa Gottwalda. Budovatel metra tu ale zůstal, stejně jako jeho nejvýznamnější dílo, Pomník tradičního běhu Praha – Běchovice, který najdeme v centru Běchovic.
Nejstarší stavební památka Jižního Města
Ale teď už přejdeme přes lávku pro pěší, která nás přenese přes deset jízdních pruhů nekonečného dálničního asfaltu a ulicí K Dubu dorazíme k ulici Türkova. Za ní se skrývá nejstarší budova Jižního Města.
Řeč je o Chodovské tvrzi. Ta začala vyrůstat na místě původního selského dvora na přelomu 13. a 14. století. Prvními doloženými majiteli tvrze, ale i celého panství byli členové křižáckého řádu Strážců božího hrobu. Někdy se jim říká i Jeruzalémští rytíři.
Počátky Chodovské tvrze sahají až do přelomu 13. a 14. století. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Jenže ti odsud rychle zmizeli hned na začátku husitských válek a tvrz si pro sebe uzmul pražský husita Janek Puškař. Pak se tu majitelé střídali jak na běžícím páse a každý něčím přispěl k obnově tvrze.
Významněji se do dějin Chodova i tvrze zapsali Michnové z Vacínova. Těm oblast spadla do klína v průběhu třicetileté války. Po tomto válečném konfliktu získala tvrz, v té době už zámeček, barokní úpravu.
Psali jsme
Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje…
I když výstavba nových budov a komunikací v druhé polovině 20. století sebrala Chodovské tvrzi téměř veškeré přilehlé pozemky, není problém si představit, jaké byly původní stavební dispozice. I dnes je patrné, že jde o téměř dokonale kruhovou budovu s průměrem 32 metrů. Ideální kruh je pouze na jednom místě prolomen nálevkovitě se rozevírajícím vstupem.
Ještě dnes snadno rozpoznáme, že tvrz chránil deset metrů široký vodní příkop. Ten dnes už nedosahuje původní hloubky a stal se z něj suchý příkop. Za povšimnutí pak stojí zachovaný gotický portálový vstup, který se nachází na omítce hned proti dřevěnému mostku, který vede přes původní vodní příkop.
Sochařská výzdoba u Chodovské tvrze. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Dnes slouží Chodovská tvrz jako společenskokulturní centrum, působí tu i letní scéna Divadla na Jezerce. Tvrz je zasazena do zeleného parku, ale ticho zde nehledejte, blízké rušné komunikace vám ho nedopřejí. Potěšit se můžete alespoň ze čtveřice pískovcových soch Ivana Jilemnického. Tento soubor se nazývá Sluneční vůz.
Církevní dům navazuje na tvrz
Jen pár metrů za tvrzí vyrostl v letech 2003-6 Sborový dům Jana Milíče z Kroměříže. Jde o společenské centrum Českobratrské církve evangelické a jde o jednu z nových církevních budov na Jižním Městě, která svou podobou navazuje na Chodovskou tvrz.
Sborový dům Jana Milíče z Kroměříže. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Má podobu kruhové výseče, téměř totožné, která právě tvrzi chybí. Jen ty rozměry jsou pochopitelně trochu větší. Otcem projektu je architekt Jiří Veselý. Dominantní na budově je věž se dvěma zvony.
Jak tvrz, tak i sborový dům jsou součástí parku. Ten je v severní části koncipován tak, aby poskytl i možnost sportovního vyžití. Najdeme zde minigolfové hřiště, discogolfové terče a dětské hřiště s prolézačkami.
Vtip Davida Černého
Když překročíme navazující ulici Mírového hnutí, vstoupíme do nejméně zalidněné části Chodova, na Chodovec. Pokud bychom prostor využili k natáčení Krkonošských pohádek, jistě by tu byla do země zatlučená cedule s nápisem: Tady je Babišovo!
Právě tady totiž najdeme centrálu Agrofertu a také hlavní stan politického hnutí ANO. Pomyslnou vstupní bránou je ale vtipná skulptura výtvarníka Davida Černého.
London Buster je umělecký vtípek výtvarníka Davida Černého. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Tvůrce pracoval s kovem a laminátem a vznikl velmi zábavný symbol letních olympijských her, které se konaly před dvanácti lety v Londýně. Tehdy stál London Booster před Českým olympijským domem v Londýně. Autobus je reálný a pochází z roku 1958, Černý mu však přidělal laminátové ruce a zadek a zakomponoval důmyslný mechanismus, který odlehčený autobus vzpírá, takže opravdu působí, že červený dopravní prostředek dělá kliky. Celá umělecká iluze je ještě podpořena tím, že při klikování autobus heká.
London Booster, jak uvádí web Umění pro město, neunikl zájmu londýnské veřejnosti, a i když se původně zamýšlelo, že zůstane v Londýně natrvalo, vrátil se zpět do Prahy a zakotvil na Chodovci.
Na budovu archivu čekala metropole desítky let
Od klikajícího autobusu urazíme 200 metrů ulicí Klíčova a zahneme doleva do ulice Archivní. Ta koneckonců už podle názvu odkazuje na to, co tu najdeme.
Jde o komplex budov, ve kterých se ukrývá Archiv hlavního města Prahy, Národní archiv a Státní oblastní archiv. Budovy jsou opravdu velkolepé. Když přistoupíte až k jejich patě, zjistíte, jak jsou monstrózní.
Sklo, kachle, nezvyklé barvy, to jsou poznávací znaky komplexu archivních budov na Chodovci. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Pro mnoho obyvatel Prahy jsou budovy příliš hrubé, a to i přesto, že je zjemňují zvláštní pseudověžičky. Na mnoho Pražanů působí negativně i volba použitého stavebního materiálu. Zatímco vrchní část budovy tvoří pásy zrcadlových skel a působí poměrně lehce, spodní oddíly jsou těžkopádné z homogenního kamene. Velké celistvé plochy rozbíjejí zářivě barevné kachle. Celková kompozice je sice poměrně originální, nicméně nezvyklá. Navíc budovy se nacházejí na mírném návrší, a tak jsou z velké části metropole patrné jako obludné nedobytné pevnosti.
Praha dlouhodobě bojovala s extrémním nedostatkem archivních prostorů. Až v roce 1992 získalo hlavní město zcela unikátní budovu. A když si řekneme, jaké technologické zázraky ji vyplňují, možná řada z vás zváží své přísné posudky na její venkovní podobu.
Technologický zázrak
Jádro tvoří bezokenní depotní čtrnáctiposchoďový blok, uvádí to web Hlavního města Prahy. Třináct pater je nad zemí, jedno pod úrovní povrchu. Na každém patře se nacházejí čtyři sály, ty jsou doslova napěchovány archiváliemi v regálech. ÚIožný prostor všech regálů dosahuje délky 48 kilometrů.
Psali jsme
Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje…
Celý depotní blok je propojen s další stavbou, ve které se nacházejí přednáškové a konferenční sály, badatelny, ale i restaurátorské dílny, fotoateliéry a místnosti, kde se nejcennější archiválie mění v digitální materiály. Veškeré nově přicházející materiály se musí nejprve zbavit nečistot a prachu a pak se ve speciálních dezinfekčních komorách ničí plísně, které papír poškozují nejvíce.
K nerušenému chodu zařízení slouží i vlastní výrobní generátor elektrické energie. Důmyslné rozvody vzduchotechniky udržují neustále v depotním bloku konstantní teplotu a vlhkost. Pro případ požáru je tu zabudováno speciální hasicí zařízení. To pár sekund po zjištění požáru neprodyšně uzavře celý depotní blok a naplní ho inertním plynem. Ten lidem neublíží, ale během dalších pár sekund spolehlivě jakýkoliv požár uhasí.
Na konci ulice Archivní zahneme do ulice Türkovy a hned se před námi začne odvíjet extrémně zajímavý historický příběh. Na jeho počátku byla skvělá a velkolepá vzletná vize, na jeho konci pak jedna malá, omlácená betonová brána.
Hřbitov ze všech nejvelkolepější
Ve 20. letech minulého století už bylo na Olšanských hřbitovech hodně narváno a Praha stála před rozhodnutím, kam bude pohřbívat. Kremace byly tehdy spíš jen ojedinělou záležitostí, a tak se radní rozhodli pro výstavbu čtyř obrovských hřbitovů. Z nich jediný se podařilo přivést na svět, ten v Ďáblicích. Zamýšlené hřbitovy na Ruzyni, v Hostivaři a na Chodovci se založení nedočkaly. I když na Chodovci chybělo málo.
Rozpadající se betonová brána je jediná věc, která zbyla po hřbitově na Chodovci. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Už v roce 1925 se veřejnost dozvěděla, že chodovecký hřbitov bude mít rozlohu 59 hektarů, čímž by ve velikosti ještě předběhl hřbitovy na Olšanech. Architektonická podoba byla svěřena do rukou jednomu z nejnadanějších architektů a urbanistů doby, Bohumilovi Hübschmannovi. Ten vytvořil návrh osově souměrného hřbitova s pravidelnými pravoúhlými odděleními. Na Chodovci měl vyrůst i moderní nástupce národního pohřebiště na Slavíně. Hübschmannovy plány počítaly s hrobkami 180 českých výjimečných mužů a žen. K nim měla návštěvníky doprovodit dvouřadá lipová alej.
Všechno bylo v roce 1932 připraveno, ovšem Chodov, který byl samostatnou obcí a nepatřil ještě k Praze, se vzepřel a výstavbu velkolepého hřbitova odmítl. Nic nezmohly nové přezkumy, odvolání, další posuzování ani soudy.
Až po pěti letech 6. září 1937 Zemský úřad zamítl námitky Chodova a výstavbu hřbitova povolil. Stavět se začalo v roce 1938, ale hned první stavební práce odhalily, že zdejší výška podzemní vody je extrémně vysoká a ve vykopaných hrobech by se neustále držela voda. Sen se okamžitě rozplynul.
Plastika Oskar od Jaroslava Róny na pražských Roztylech. Foto: Kamila Šedivá
Pražští radní tak řešili otázku, co bude s téměř 60 hektary pozemků. Nakonec je využívala armáda jako cvičiště. Na konci II. světové války byla na Chodovec převezena stavební suť, která zůstala po požáru pražské Staroměstské radnice. Sutiny pak byly archeology mnohokrát prosety a zakopány na hřbitově, který vlastně nikdy ani neexistoval. Z velkolepého projektu tak zbyla jen betonová vstupní brána, která je však už dnes v tak žalostném stavu, že možná odpočítává poslední dny života. Na historické digitalizované mapě Městské knihovny v Praze z roku 1938 lze vidět plány velkolepého hřbitova.
Roztylské užitné umění
Od zamýšleného hřbitova na Chodovci přejdeme po lávce přes dálnici a objevíme část Chodova, které se říká Roztyly. Tady na žádné památky nenarazíme, jde jen o monobloky povětšinou nižších panelových domů.
Prase na procházce vytvořil na Roztylech Čestmír Suška, člen skupiny Tvrdohlaví. Foto: Kamila Šedivá
Zajímavé na Roztylech je ale využití užitného umění v prostoru. Není v Praze sídliště, kde bychom našli víc plastik ve veřejném prostoru než tady. A některé jsou opravdu výjimečné a zaslouží si naši pozornost. Je proto víc než žádoucí proplétat se místními ulicemi.
Například v ulici Babákově narazíte na Oskara. To je zvláštní zvíře vytvořené z terakoty a betonu Jaroslavem Rónou. A je jen na naši fantazii rozhodnout si, o jaký živočišný druh se jedná. Jen o pár metrů narazíme na Prase na procházce. Nenechte se ale zmást, k praseti má bronzová plastika Čestmíra Sušky, stejně jako k procházce, hodně daleko. Nicméně imaginativní plastika na kupě kamenů od člena umělecké skupiny Tvrdohlaví prostor strohého sídliště každopádně oživí.
Další trojici zajímavých skulptur nabízí Pošepného náměstí. Petr Trmač sem umístil svého mramorového raka, Josef Vajce zase vápencové Slunce. Nejkrásnější plastikou celých Roztyl je však Vzduchoplavec. Bronzová plastika na vysokém soklu vyznačující se štíhlými nádhernými proporcemi od Jiřího Kryštůfka patří mezi opravdu nejkrásnější kousky užitného umění v celé metropoli.
Raka z mramoru vytvořil na Roztylech Petr Trmač. Foto: Kamila Šedivá
Tyto plastiky se na roztylském sídlišti objevily na konci 80. a počátkem 90. let. Pár dalších plastik přibylo v prvních letech tohoto tisíciletí, od té doby se však v masivním množství nová díla neobjevují. A tak je možná závěrem na místě radnici připomenout, že v oživování veřejného prostoru by se nemělo polevovat.
Po intenzivní procházce panelovými čtvrtěmi Háje a Chodov nás příště v rámci projektu Praha neokoukaná čeká pražská čtvrť, kde o panelových bytech mohli jen číst. Zavítáme na samotný východní okraj metropole, do Královic.