Praha neokoukaná: Chodov aneb Panelák, ze kterého si udělala URNA střelnici

Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje na Pražský hrad. V každé uličce se k mohutné mase přidávají další a další. Nakonec není ve vašich silách udělat krok vedle, protože vás táhlé těsto těl nepustí.

A přitom stačí tak málo. Udělat několik kroků stranou, třikrát čtyřikrát zahnout za roh a dostanete se do míst, která vám o Praze řeknou mnohem víc než cvakání fotoaparátů na Karlově mostě. Atmosféra a krása stověžaté Prahy se totiž ukrývá mimo hlavní turistické trasy. Pojďte s námi.

Na mapě České republiky najdeme Chodov hned několikrát. Chodovem se to přímo hemží v Karlovarském kraji. V okrese Sokolov najdeme stejnojmenné město, a dokonce i obec. Další obec se stejným názvem najdeme v okrese Karlovy Vary a v okrese Cheb nalezneme znovu Chodov, a navíc Zadní Chodov. A poslední Chodov je pak k mání v okrese Domažlice v Plzeňském kraji. Existence všech těchto názvů se dá víceméně odvodit od Chodů, strážců našich západních hranic, či od vesnic s jejich potomky usazenými o něco hlouběji do pohraničí.

Komunitní centrum Matky Terezy ve čtvrtém pražském městském obvodě vzniklo jako první svatostánek zasvěcený této ženě v České republice. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Jak ale objasníme název části Prahy, která byla k velkoměstu připojena v roce 1968? Tady nám zase pomůže kniha Místní názvy Antonína Profouse. Ten se domnívá, že název dnes pražského Chodova je odvozen od vlastního jména Chod, že se jedná tedy o takzvaný Chodův dvůr, tedy obec patřící muži jménem Chod.

Chodovu vládli moudří kmeti

Trocha historie nikoho nezabije, a tak si můžeme říct, že první zmínkou o Chodově je zápis z roku 1185. Jde vlastně o dávný soudní spor. V něm se uvádí, že chodovští kmeti, kteří byli svobodnými sedláky, byli pozváni před Vyšehradskou kapitulu, aby pomohli jako svědci řešit vleklý spor z jiné obce. Jak pře dopadla, se ze zápisů nedozvíme, nicméně máme jasno v tom, že už téměř před 850 lety byl Chodov obydlen.

V průběhu historie byl Chodov, a hlavně zdejší tvrz, zpravidla v rukou stejných majitelů jako nedaleké Kunratice. Na historii Chodovské tvrze je ještě čas, stačí jen, když si řekneme, že povětšinou šlechta a panstvo střídavě trávily čas v Kunraticích a na Chodově. Posledními majiteli, za kterých prošla budova tvrze klasicistní úpravou, byli Korbové z Weidenheimu, ti nakonec chodovskou tvrz na počátku 20. století prodali pražské obci. 

Mírně zvlněná krajina chodovského Centralního parku ukrývá pod zemí tunely metra. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

V té době má Chodov zhruba 1300 obyvatel, a ačkoliv zůstane ještě téměř padesát let samostatným sídlem, tak i přesto ovlivňuje jeho život hlavní město Praha. Pražská obec totiž odprodává zdejší pozemky, předtím odkoupené od Korbů, na stavební parcely a počítá s tím, že právě tímto směrem se v daleké budoucnosti bude Praha rozšiřovat. Z těchto původní parcel vznikla lokalita, které dnes říkáme starý Chodov. 

Roku 1950 se mění název obce, z Chodova je rázem Chodov u Prahy, aby nedocházelo se záměnou s ostatními Chodovy na západě Čech.

V roce 1968 dochází k připojení k metropoli, následně se bagry, radlice a jeřáby pouštějí do výstavby Jižního Města. Více se o historii dočtete například na stránkách Komunitního centra Matky Terezy.

Lidé Chodov houfně opouštějí

Dnes je městská část Chodov třetí nejlidnatější pražskou čtvrtí, žije tu 50 tisíc obyvatel, přesto se Chodov postupně vylidňuje. Rozlohou patří k těm největším. Je na třináctém místě a zabírá plochu téměř sedmi a půl kilometrů čtverečních. Zhruba stejnou pozici drží i v hustotě obyvatel. Žije tu 7 200 obyvatel na kilometr čtvereční.

Autorem socialistickorealistického pomníku na Chodovském hřbitově je Jan Hána. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Náš pěší výlet můžeme začít paradoxně až na konečné červené linky metra C Háje. Jakmile přejdeme přes ulici U Modré školy, budeme rázem v katastru Chodova. A tady se před námi otevře pohled na jednu z nejvýraznějších budov této čtvrti.

Během výstavby sídliště Jižní Město v 70. a 80. letech 20. století komunistická nomenklatura budovala kromě domů dopravní spojení, kulturní domy, obchody, dokonce i zeleň a odpočinkové zóny, každopádně, a s největší pravděpodobností úmyslně, zapomínala na výstavbu kostela. Výsledkem tohoto „opomenutí“ byla skutečnost, že jediný kostel v lokalitě s kapacitou 100 míst sloužil pro 80 tisíc obyvatel.

Moderní a inspirativní kostel

Všechno se začalo měnit až po sametové revoluci, ale ještě dalších patnáct let trvalo, než bylo v listopadu vydáno stavební povolení na budovu Komunitního centra Matky Terezy. Náklady na výstavbu byly 150 milionů korun, v průběhu stavby však muselo dojít k redukci projektu, protože se podařilo sehnat jen 116 milionů korun. Nutno poznamenat, že celý komplex byl už od prvotní myšlenky chápán jako přísně a stroze ekumenický prostor, tedy místo pro všechny věřící bez ohledu na vyznání a náboženství.

26. května 2007 bylo slavnostně toto centrum otevřeno. Autorkou návrhu je architektka Vítězslava Rothbauerová, která se nechala vést betonovými oblými tvary. Vnější prstenec pozemku je kružnice o 35 metrech, samotná kaple má průměr 15 metrů. Velice moderní vnitřní prostor nabízí kapacitně 400 míst, které lze použít na bohoslužby, koncerty, výstavy a společenská setkání.

Betonové pomníky připomínají sovětské padlé vojáky během osvobozování Prahy. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Ve zcela moderním až ultramoderním stylu je pojato i vnitřní vybavení. Oltář je z bílého strohého mramoru, sanktuárium zase tvoří moderní vypouklá bronzová koule. Ze stejného materiálu je i věčné světlo. K výčtu materiálů musíme připočíst ještě sklo a v omezené míře i dřevo. Veškeré vybavení kostela víc než církevní budovu připomíná high-tech sídlo, ale před uměleckými díly Pavla Šlégla, Stanislava Honzík a Daniela Ignáce Trubače je potřeba smeknout.

Zajímavostí stavby je i fakt, že velkým donátorem komplexu byl věhlasný český textař Michal Horáček. Komunitní centrum je také první českou stavbou, která byla zasvěcena Matce Tereze.

Jeden z pražských centralních parků

Samotné komunitní centrum je výchozím bodem pro vstup do jednoho z pěti pražských central parků, který podle webu MČ Praha 11 prošel výraznou revitalizací. Ten chodovský na rozdíl od toho největšího stodůleckého nepracuje s tak výraznými výškovými rozdíly. Je také o poznání menší, chybí tu dominanty jako tubus metra na Stodůlkách a k ideálnímu odpočinkovému pocitu tu postrádáme také vodní prvek. Další pražské centralní parky najdeme v Kbelích, na Pankráci a na Černém Mostě.

Přímo pod zelenou plochou mírně zvlněných trávníků je vedena linka pražského metra. Samotný park vlastně tvoří spojnici mezi stanicemi metra Háje a Opatov. V blízkosti druhé jmenované stanice najdeme dvě naprosto nepřehlédnutelné výškové budovy. Než se ale na ně zaměříme, tak nás zajímá to, co leží u jejich paty.

Kam s květnovými mrtvými?

A tím je Chodovský hřbitov. Jde o jeden z nejmladších pražských hřbitovů, který začal vznikat až v roce 1935. Jenže k jeho slavnostnímu založení a otevření došlo až o deset let později, na sklonku II. světové války. Vznikem hřbitova byla zodpovězena otázka, kam pohřbít padlé z květnového povstání českého lidu. Na hřbitově na Chodově našla věčný odpočinek i část padlých sovětských vojáků z osvobození české metropole. Ty tu mají i speciální velkolepý pomník.

Hřbitov v posledních letech prošel výraznými úpravami, dostal novou ohradní zeď a uprostřed hřbitova vysvětil Dominik Duka nově vztyčený kamenný kříž s pozlaceným Kristem.

V privátním hrobu najdeme místo posledního odpočinku jednoho z nejvýznamnějších českých ekologů a botaniků Emila Hodače. Leží tu po boku své manželky Věry, také významné botaničky. Na hřbitově se také natáčely scény z filmu Babí léto se Stellou Zázvorkovou a Vlastimilem Brodským.

Betonoví strašáci

A teď už můžeme zvednout hlavu do výše. Nad hřbitovem se tyčí dvě z monstrózních panelových sídlištních budov. Jsou téměř totožné, ale přesto mezi nimi můžeme najít drobné rozdíly. Obě budovy mají 21 podlaží, obě byly dostavěny v roce 1983, ale jejich výšky jsou rozdílné.

Bývalý Hotelový dům Opatov podle seznamu nejvyšších pražských budov měří 70 metrů a měl žlutou fasádu, protože prošel rekonstrukcí a zateplením, zatímco vedlejší Ubytovna Sandra (někdy známá i jako Hotel Veritas či hotel Twin) má 64 metrů, když počítáme antény na střeše, dostaneme se na 68 metrů. A to všechno obaleno v ještě původní šedé fasádě. Další rozdíly jsou v tom, že Hotelový dům Opatov vlastní Magistrát hlavního města Prahy, zatímco Ubytovnu Sandru Městská část Praha 11.

Hotel Opatov a ubytovna Sandra procházejí zevrubnou rekonstrukcí. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Nicméně ještě před nedávnem byly obě budovy postrachem nejen Jižního Města, ale i celé Prahy. Sloužili totiž jako ubytovna a jednolité složení obyvatelstva v podobě nasmlouvaných zaměstnanců vedlo k tomu, že téměř každodenně tu policejní složky musely řešit výtržnosti, porušování nočního klidu, vandalismus a podobně.

Naštěstí už se našly peníze na jejich výraznou rekonstrukci. V současné době probíhá jejich zevrubná přestavba, kromě malometrážních bytů zde mají vzniknout i mnohem větší byty a tím se změní složení místní populace.

Hotelový dům Opatov, ačkoliv byl už léta uzavřen, a skutečně reálně mu hrozila i demolice, což dokazuje web panelaky.info, tak přeci jen na Chodově stát zůstane. V době absence ubytovaných pracovníků dům ale nezel zase až tak prázdnotou. Sloužil jako výcvikový prostor pro hasiče a policii, zvláště pro Útvar rychlého nasazení (URNA). Jeho členové zde zkoušeli například chytání nebezpečných vrahů a teroristů v sídlištní zástavbě. Je tak možné podle webu panelaky.info narazit uvnitř obrovské budovy na spoustu vystřílených nábojnic, stopy po kulkách a všude rozvěšené terče v podobě obrysů lidského těla. Řada původně zamčených dveří je vykopnuta. To všechno jsou následky nácviku zásahu proti nebezpečným pachatelům.

Při pohledu na obě budovy pak můžete zažít jisté déjà vu, protože nabydete dojmu, že podobné stavby jste už někde zahlédli. Máte pravdu, socialističtí plánovači příliš neřešili originalitu, a tak na stejný dům, tentokrát pod názvem DUM, můžete narazit i v Modřanech.

Jiný svět

V těsné blízkosti velkých budov najdeme stanici metra Opatov. Ta v podstatě leží pod jednou z klíčových ulic oblasti – pod ulicí Chilskou. Když tuto ulici podejdeme, otevře se před námi najednou zcela odlišný svět. Chodov si na rozdíl od minule navštívených Hájů ještě zachoval původní zástavbu. A ta na nás čeká.

Busta Miloslava Švandrlíka na starém Chodově. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Několik souběžných ulic protažených od severozápadu k jihovýchodu utváří zajímavý mikrokosmos uvnitř panelákového inferna. Zpravidla jednopatrové vilky si zuby nehty drží maloměstský a klidový ráz.

Středobodem tohoto klidu Jižního Města je parková zóna nazvaná Švandrlíkovo náměstí. Najdeme tady i bustu velmi plodného českého autora od sochaře Miroslava Pangráce. Nedaleko odsud Švandrlík žil a v roce 2009 mu Městská část Praha 11 udělila čestné občanství. Krátce na to spisovatel a humorista zemřel. O zhruba půl roku později byla tato plocha pojmenována na jeho počest - Švandrlíkovo náměstí.

Jedna z pravěkých pražských ulic

Za pozornost ale určitě stojí jedna z těch naprosto běžných a nenápadných klidných ulic. Ale která to je, když jsou si všechny tak podobné? Zcela výjimečné postavení mezi všemi ostatními má ulice Starochodovská. Dnes po ní projede tolik aut, že vám nebude dělat žádný problém je spočítat, ale dřív to byla jedna z klíčových pražských ulic.

Ba co víc, ta ulice, a ještě dřív cesta, tu byla mnohem dřív než samotná Praha. Archeologické nálezy, které se prováděly v okolí před výstavbou sídliště Jižní Město, totiž odkryly zvýšené zatížení lokality, ale nikoliv bodové, jak je zvykem u sídlišť či hradišť, ale lineární, což svědčí o velmi hustě užívané cestě. Není proto vyloučeno, že v tělese dnešní Starochodovské ulice vedla jedna z nejstarších pravěkých cest na našem území.

Archeologové zjistili, že Starochodovská ulice (cesta) fungovala už v pravěku. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Ohromný význam měla ulice Starochodovská i v poválečném období. Byla to totiž jedna z hlavních pražských výpadovek. To se při pohledu na ní může zdát dnes velmi úsměvné. Nicméně právě tudy směřovala z metropole veškerá doprava směrem na Benešov, České Budějovice a do Vídně. Dnes tuto roli už několik desítek let vzala na svá bedra sousední ulice Türkova.

Rozhodně bychom ale neměli ulici Starochodovskou přehlížet. Naštěstí tlaky na její přestavbu a posídlištění už dávno skončily a místní jsou hrdí na to, že jejich životní prostor je natolik odlišný od prostoru sousedního. Navíc ulice srší výjimečnou atmosférou a historie minulých staletí a desetiletí tady na mnoha místech obtiskla svoji stopu.

Po staletí oblíbená hospoda

Třeba dnes zcela nenápadný dům v ulici Starochodovská 28/64 byl původní velmi vyhlášenou zájezdní hospodou, kde zastavovali formani, aby se občerstvili. Věhlas hospody včetně její proslulé kuchyně spadá až do 16. století, ale jistě má i mnohem starší kořeny. Krajinu by v té době nepoznal ani ten největší optimista, všude kolem byly močály a mokřady. Hospoda, která čerpala z mnohasetleté tradice, zde vydržela až do roku 1897, kdy budova lehla popelem. Po modernizaci se v prvním patře objevil nový sál, který se stal základem zdejšího Sokola, než byla vybudována vlastní chodovská sokolovna. 

Na tomto místě stála už v 16. století na starém Chodově vyhlášená hospoda, kde zastavovali formani. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Ve stejné ulici nás pak může zaujmout vzpomínka na pruské obléhání Prahy. Vzala na sebe podobu pruského křížku s datací 1868. Nepřehlédneme ani sochu svatého Isidora nebo alej deseti památných jasanů.

Rozhodně za pozornost pak stojí i fakt, že dnešní ulice Starochodovská se až do roku 1990 jmenovala Stalinova a šlo vlastně o jednu z posledních ulic v celém východním bloku, která nesla jméno po krvavém sovětském diktátorovi.

Když z jatek vznikne kostel

Hned za výše zmiňovanou historickou hospodou na Starochodovské ulici se nachází původní kostel svatého Františka z Assisi. Každý, kdo si před jeho budovu stoupne, tak si musí zákonitě položit otázku, zda se jedná skutečně o kostel. Venkovní podoba tomu totiž vůbec nenasvědčuje.

Socha svatého Isidora, patrona rolníků stojí ve Starochodovské ulici naproti bývalému Chodovskému dvoru. Ten ale musel ustoupit výstavbě nových ulic. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

A ti, co pochybují, mají pravdu. Místní věřící to velmi neradi slyší, ale kostel vznikl v roce 1938 přestavbou z původních jatek. Ta se proměnila v kostel přistavěním věže, nové střechy a sakristie. Průmyslový původ je z nezdobné budovy velice čitelný. Kostel dostal v roce 1938 zvon, který ale na místě vydržel jen čtyři roky, než jej nacisti roztavili na zbraně.

Velice strohý je tento kostel i uvnitř, a tak snad jediným zdobným prvkem svatostánku je fasádní freska svatého Františka z Assisi od akademického malíře Karla Solaříka.

Toto byl dlouhá léta jediný kostel na pražském Jižním Městě, a navíc i na něj měli komunisté políčeno. Počítalo se s tím, že bude muset ustoupit výstavbě nového metra. Nakonec si však místní věřící jeho setrvání vymohli. Přesto se tu dlouhá léta uvnitř tísnili stovky věřících v neutěšených prostorech.

Kostel svatého Františka z Assisi vznikl těsně před druhou světovou válkou přestavbou ze zavřených jatek. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Kostel svatého Františka z Assisi si podle webu hrady.cz si mohl vydechnout až s otevřením Komunitního centra Matky Terezy, kde jsme náš dnešní výlet začínali. A právě tady, u svatého Františka, dnes s cestováním Prahou skončíme. Příště nás čeká dokončení procházky Chodovem, včetně unikátní Chodovské tvrze.