Praha neokoukaná: Co viděli, to ukradli! Tak se chovali Švédové ve Valdštejnské zahradě

Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje na Pražský hrad. V každé uličce se k mohutné mase přidávají další a další. Nakonec není ve vašich silách udělat krok vedle, protože vás táhlé těsto těl nepustí.

A přitom stačí tak málo. Udělat několik kroků stranou, třikrát čtyřikrát zahnout za roh a dostanete se do míst, která vám o Praze řeknou mnohem víc než cvakání fotoaparátů na Karlově mostě. Atmosféra a krása stověžaté Prahy se totiž ukrývá mimo hlavní turistické trasy. Pojďte s námi.

Dnes se zaměříme na malou část Malé Strany, a to na oblast dnešní Valdštejnské zahrady a přilehlých paláců. Důvodů k tomu máme hned několik.

Zbarvující se listí dodává zahradám na podzim, a to nejen v Praze, zvláštní kouzlo. Navíc všechny pražské malostranské zahrady budou přes zimu odpočívat bez přítomnosti návštěvníků, a tak co si nestihnete prohlédnout do konce října, už musí zkrátka počkat na jaro. A tak hurá do Valdštejnské zahrady.

Malá Strana měla dřevěnou silnici už v 8. století

Nejdřív ale ztratíme pár slov o Malé Straně všeobecně. Toto jedno z nejstarších pražských měst bylo osídleno už v době kamenné. Na tuto dobu se moc nálezů ale nezachovalo, nicméně před lety se povedl husarský kousek českým archeologům, kteří objevili v Mostecké ulici při rekonstrukci silnice zbytky dřevěné komunikace z 8. a 9. století. Tato dřevěná cesta sloužila jako nástupiště k původnímu dřevěnému mostu přes Vltavu. Ten dřevěný most později nahradil most Juditin a na jeho místě dnes stojí most Karlův.

Jedna z hlavních os Valdštejnské zahrady; dominuje jí fontána Herkula bojujícího s Kentaurem, který se snaží unést jeho ženu Deianeiru. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Zajímavé je, že už ve 12. století měla Malá Strana na celém svém území kamennou dlažbu. A tím se mohl v Evropě chlubit jen málokdo.

Oficiálně byla Malá Strana ale založena až v roce 1257 a postaral se o to král Přemysl Otakar II. Tou dobou vzniká Malostranské náměstí a síť zdejších ulic. Město v podhradí také přijímá za vlastní magdeburské právo. To byl jeden ze dvou základních právních směrů u nás, který vytyčoval práva jednotlivých měst, jejich povinnosti a privilegia. Druhým významným právním kodexem v našich podmínkách bylo právo norimberské.

S názvem Malá Strana se však setkáváme až mnohem později, protože v prvních desetiletích se místo nazývalo Menší Město.

Popel, rozmach a zase popel

Velkého rozvoje se Malá Strana dočkala za vlády Lucemburků. Karel IV. jí dal jižní hranice, když nechal na kopci Petřín vystavět Hladovou zeď a určil tak dnešní hranice mezi Malou Stranou a tehdy ještě malou obcí Smíchov.

Jenže s husitskými bitvami přišla katastrofa nedozírného rozsahu. Kališníci Malou Stranu vypálili a pobořili k nepoznání. Z původních obyvatel zbyla doslova jen hrstka a ti se museli povinně přestěhovat na pravý břeh Vltavy. Z Malé Strany se nedochoval jediný dům neporušený.

Kašna s rybou je jedinou barokní zcela pískovcovou kašnou ve Valdštejnské zahradě.  Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Malá Strana se stala na více než 60 let mrtvou zónou. Opravdu tu nežila ani noha a teprve na konci 15. století začala čtvrť doslova jako bájný Fénix vstávat z popela. Ale ne na dlouho. 2. června 1541 vzplane v kuchyni jednoho domu na Malostranském náměstí oheň. Malý a nenápadný. Výsledek je však děsivý. V popel se promění dvě třetiny nově postavených malostranských domů, vinice a zahrady vytáhnou oheň dokonce až na Pražský hrad, ohněm popraská skála, na které hrad stojí.

Začne se stavět znovu. Velký rozkvět nastane s vládou císaře Rudolfa II., který přesouvá celý dvůr z Vídně do Prahy. Malá Strana zažívá rozkvět, vznikají tu obrovské paláce a reprezentační prostory. Po návratu dvora do Vídně opuštěné paláce zaplní umělci, malíři a spisovatelé.

Albrechtova hamižnost

Třicetiletá válka vynáší ke kormidlu Albrechta z Valdštejna. Muže sebevědomého, pyšného, schopného a nadutého. Velikost jeho politického vlivu podtrhuje jeho bezpáteřnost, schopnost vytěžit ze všeho něco pro sebe, ale hlavně posedlost dokazovat svoji výjimečnost okolí. Nahrává mu k tomu fakt, že se velmi lacino dostává ke konfiskátním nemovitostem, které sceluje a vzniká tak naprosto ojedinělý architektonický počin té doby – Valdštejnský palác s Valdštejnskou zahradou.

Na pozadí aleje soch se ve Valdštejnské zahradě vyjímá unikátní sala terrena, která svoji velikostí, a hlavně výškou nemá u nás obdobu; dnes ji využívá Senát a pořádají se tu často koncerty. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Dnes chápeme Valdštejnský palác jako nejvýraznější českou památku raného baroka. V době svého vzniku to však bylo pro mnoho obyvatel Prahy místo, kde bylo lepší si odplivonout.

Mohl za to slizký Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna. Bezskrupulozní muž, který se stal jednou z nejmocnějších osobností Evropy, lacino skoupil vše, co se dalo a použil to na obohacení vlastní kapsy. Na Malé Straně vykoupil 23 původních domů, původní palác Trčků, tři velké zahrady, městské brány, vápenku a cihelnu. Všechno poté nechal zničit a postavil zde Valdštejnský palác.

Dispozice zástavby však donutila Valdštejna k tomu, aby vznikl palác nepravidelného tvaru, nicméně s opravdu monstrózními rozměry. Rozměry protáhlé budovy i na dnešní dobu víc než odvážné. Měří na délku 340 metrů a na šířku 172 metrů.

Kdo chce moc, nemá nic

Inspirovat se nechal Valdštejn v severoitalských městských rezidencích, které se výrazně obtiskly do podoby Valdštejnského paláce. Výstavba trvala sedm let a Albrecht z Valdštejna chtěl ve skupování Malé Strany a rozšiřování vlastního sídla pokračovat. Chtěl totiž na Malé Straně vytvořit budovu srovnatelnou s Pražským hradem. Všechno ale zhatila jeho zákeřná vražda v Chebu v roce 1634.

Unikátní kašna Venuše s Amorem je sice ve Valdštejnské zahradě také kopii, ale na rozdíl od jiných v této zahradě, její originál naše země vlastní. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Nicméně i tak můžeme ještě dnes vidět zbytky Valdštejnovy „skromnosti“. Stačí navštívit hlavní sál Valdštejnského paláce, kde v místnosti o rozměrech 24 x 12 metrů můžeme vidět samotného vojevůdce zobrazeného jako boha Marta ve válečném voze. Neméně fascinující je pro návštěvníky i Audienční sál.

Dnes se Valdštejnském paláci velmi často znovu dme pýcha, nabubřelost s politickými ambicemi a válčením s nepřáteli. Sídlí zde totiž Senát Parlamentu České republiky. Obdivovat interiéry paláce je možné, protože alespoň dvakrát ročně pořádá Senát den otevřených dveří.

Zahrada těšila i strašila zároveň

Krásu budovy zvenčí však oceníte i při návštěvě samotné Valdštejnské zahrady. Inspiraci našla znovu v italské architektuře. Jde vlastně o zahradu složenou z mnoha stříhaných živých plotů, kde dominantní úlohu plní vodní prvky, které rozdělují plochu do několika nezávislých oddílů. Ohradní zeď Valdštejnské zahrady se táhne téměř po celé délce dnešní Letenské ulice.

Krápníková stěna ve Valdštejnské zahradě nahrávala různými tvary krápníků k vlastní imaginaci a podpořila v mnohém fantazijní příběhy. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Naprosto omračujícím dojem pro nás přichystá zdejší sala terrena, která tvoří mezistupeň mezi vlastní zahradou a Valdštejnským palácem. Jde každopádně o největší salu terrenu na našem území a údajně je i největší v celé Evropě. Velmi často se tu pořádají koncerty vážné hudby.

To, co je ale ve Valdštejnské zahradě nejvyhledávanější, je zdejší Krápníková neboli Grottová stěna. V době svého vzniku bylo zvykem, že každá zahrada měla své tajemství. A tady padla volba na výzdoby z umělých krápníků ze speciální stavební směsi. A znovu se přesvědčíme o tom, že Valdštejn nebyl žádný troškař. Samotná stěna umocňuje lidskou fantazii, protože poskytuje prostor pro vytváření vlastních příběhů a dějových linek. Umělé krápníky velmi snadno navozují příběhy plné zvířat, příšer či pokřivených obličejů. Součástí grottové stěny jsou i tajné průchody a zákoutí, které vrcholí dobře ukrytou vlastní grottou (jeskyní). Ke krápníkové stěně přisedá i voliéra, kde jsou chováni výři velcí.

Rozhodně se ale musíme zastavit i u výzdoby vlastní zahrady. O tu se postaral dvorní sochař Rudolfa II. Adrian de Vries. Výzdoba pracuje se dvěma základními prvky – kašnami a sochami.

Bylo to naše, nyní je to švédské

Sochy v zahradě patří k nejcennějším uměleckým památkám své doby v celé Evropě. Bohužel jde ale jen o pouhé kopie. Originály totiž uvízly za nehty švédského vojska během třicetileté války. Dnes si je můžeme prohlédnout v zahradách švédského královského paláce v Drottingholmu a nikdy nebyly vráceny, a to i přesto, že česká strana o to mnohokrát usilovala. Ve Valdštejnské zahradě najdeme proto dnes jen zdařilé kopie, které vzniky po roce 1910 podle původních originálů. Tehdy Švédské království umožnilo českým umělcům návštěvu královského paláce a okopírování soch.

Socha Apollona s lukem ve Valdštejnské zahradě; na pozadí vidíme jednotlivé budovy rozsáhlého Valdštejnského paláce. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Valdštejnská zahrada nás potěší čtyřmi výraznými kašnami. K vrcholným uměleckým artefaktům patří kašna se sochou bájného hrdiny Herkula. Autorem je znovu nizozemský sochař Adrian de Vriese a tady zobrazil boj hrdiny s Kentaurem, který se snažil unést Herkulovu ženu Deianeiru. Samozřejmě, že i v tomto případě se jedná jen o kopii původního díla.

Daleko zajímavější osud má kašna s Venuší a Amorem. Je starší než ostatní výzdoba zahrady, protože ji nechal zhotovit pro svoji zahradu Kryštof Popel z Lobkovicz. Fontána vznikala pro zahradu dnešního Šternberského paláce na Pražském hradě. Autorem je norimberský sochař Benedikt Wurzelbauer. Jelikož si Lobkoviczové, známí patolízalové, nechtěli rozkmotřit nejobávanějšího muže tehdejší společnosti – Albrechta z Valdštejna, tak mu kašnu s Venuší a Amorem věnovali jako dar. Jenže i tento originál zmizel po třicetileté válce se švédskými vojsky jako válečná kořist. Po několika letech zmizelo ale i vlastní těleso kašny, které bylo převezeno na zámek Duchcov, který zůstal v rodovém majetku Valdštejnů. Na počátku 20. století byla kašna z Duchcova převezena zpět do Valdštejnské zahrady. To už ale byla v Čechách zpět i původní originální socha kašny. V dražbě uměleckých děl ji vydražilo Uměleckoprůmyslové muzeum, které ji vlastní dodnes a je vystavena v obrazárně Pražského hradu. Do Valdštejnské zahrady se tak vrátila pouhá kopie. Nicméně je to jediná socha, jejiž originál vlastní český stát.

Jezírko na závěr

A čtveřici kašen pak doplňují dvě skromnější, pískovcové. Ta nejméně zdobná je kašna s vodotrysky. Jedná se o nenápadné pískovcové koryto, z jehož středu tryská soustava malých vodotrysků. Najdeme ji v protínání základních os celé zahrady.

Valdštejnská jízdárna tvoří severní hranici Valdštejnské zahrady. Uprostřed jezírka před jízdárnou najdeme nejznámější sochu zahrady - Herkula s kyjem. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Poslední kašnou je ta pískovcová s rybou. Nese jasné barokní prvky a jde v tomto případě o dílo, které nebylo po třicetileté válce zcizeno švédskými vojsky. Jde tak o jeden z mála originálů, který v zahradě zůstal. Vojska se totiž bála, že křehký pískovec by převoz do Švédska nevydržel.

Valdštejnskou zahradou můžeme dojít až ke stanici metra Malostranská. Tady najdeme asi nejznámější zdejší sochu. Jde znovu o dílo Holanďana de Vriese a zobrazuje opět Herkula. Nachází se uprostřed jezírka. I tento Herkules zmizel na severu Evropy a dnes tu můžeme obdivovat jen kopii.

Koně živé nahradili ti pod kapotou

Z Valdštejnské zahrady vystoupíme za zmiňovaným jezírkem. O přirozenou závěru lokality se stará Valdštejnská jízdárna. Vybudována byla v roce 1630 a navrhli ji italští architekti Andrea Spezza a Nicolo Sebregondi. Na konci 19. století však budova přestala plnit svůj účel, koně odešli na jatka a do důchodu a objekt se stal pro historickou část města „zbytečným“.

U Valdštejnské jízdárny najdeme zajímavý a vkusně řešený park. Ten je současně i atriem stanice metra Malostranská. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Jízdárna byla proto pronajata automobilové firmě Laurin & Klement. Vznikl tu montážní a reprezentační prostor na předvádění nových vozů. Této budovy pak využívaly i další české automobilky.

Budova chátrala až do sametové revoluce, kdy byla převedena na Národní galerii, která zde pořádá v současnosti výstavy.

Text vznikl za pomoci otevřených zdrojů, ale především autorových znalostí.