Praha neokoukaná: Dolní Krč aneb Šílenství děsivého psychiatra a české Stonehenge, o kterém nikdo neví

Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje na Pražský hrad. V každé uličce se k mohutné mase přidávají další a další. Nakonec není ve vašich silách udělat krok vedle, protože vás táhlé těsto těl nepustí.

A přitom stačí tak málo. Udělat několik kroků stranou, třikrát čtyřikrát zahnout za roh a dostanete se do míst, která vám o Praze řeknou mnohem víc než cvakání fotoaparátů na Karlově mostě. Atmosféra a krása stověžaté Prahy se totiž ukrývá mimo hlavní turistické trasy. Pojďte s námi.

Náš výlet byl minule utopen v kalužích povstalecké krve v Brettscheiderově vile v Hornokrčské ulici. Navážeme přesně ve stejných místech a Hornokrčská ulice nás bude provázet dál. Pěkně z kopce dolů, a z toho jasně vyplývá, že pomalu opouštíme Horní Krč a míříme do té Dolní.

Nejdřív ale musíme překonat průplet komunikace s Jižní spojkou a podél Vídeňské ulice zamíříme k podjezdu pod železnicí. Ještě před ním však zahneme doprava do zdejšího parku. A než se tam dostaneme, budeme zase procházet historii této oblasti. Naposledy jsme konstatovali, že historie obou částí Krče se začala rozcházet.

Krč a Krč jdou na dlouhá léta od sebe

A vyvrcholilo to v roce 1900, kdy je mezi obě obce vražen dokonce klín v podobě okresní hranice. Horní Krč se stává součástí okresu Královské Vinohrady, zatímco Dolní Krč je součástí okresu Nusle. Všechno se změní v roce 1922, kdy je celá Krč připojena do Velké Prahy, nicméně zatím ale nejsou součástí jednoho pražského obvodu, to se změní až v roce 1960.

Rybník Sýkorka v blízkosti zámku Krč. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Park, do kterého jsme zatím vstoupili, je vlastně původním zámeckým parkem, který byl však značně obstříhán dopravními stavbami v okolí. To jsme ale na samotném konci vyprávění o tomto místě. Začít musíme už v roce 1222, kdy tu stála tvrz. Jenže Jan Žižka a jeho husité s ní prostě nesouhlasili, a tak ji poslali k zemi. Z budovy zůstaly dvě století jen ruiny a ty oživili až obutí karmelitáni, kteří rozvaliny přestavěli na letohrádek.

Ukrytá novogotická podívaná

O zámečku Krč se hovoří jako o pražské Hluboké a je to zásluhou toho, že Karel baron Schlosser začal přestavovat budovu do podoby anglické novogotiky. Trvalo mu to celkem dvacet let, a i okolní zahrada se proměnila v roce 1880 v anglický park. Vzniklo tu několik rybníků, v nejvýchodnějším okraji parku se tehdy nacházel Krčský pivovar, který je už dávno minulostí a na jeho místě dnes najdeme jen skladové prostory.

Lesopark anglického typu se plynule vpíjel do okolních svahů a muselo to být bezesporu krásné místo. Dnes si to ale opravdu jen těžko představíme. V době rozvoje dopravních staveb, byl totiž park orámován na jedné straně železniční tratí a na druhé Jižní spojkou a malebnost je rázem tu tam.

Zámek Krč dnes nabízí wellnes hotel, restauraci a golfový trenažer. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

To nemuselo v roce 1880 trápit skláře a velkostatkáře Tomáše Welze, který od barona Schlossera zámek odkoupil. Velkostatkářova rodina zde žila až do komunistického převratu, kdy došlo ke znárodnění. Po sametové revoluci se vrátil zámek Welzovým dědicům a dnes zde najdeme wellness hotel, golfový trenažer a špičkovou restauraci jednoho z Kluků v akci, Ondřeje Slaniny.

Místní hotel se chlubí tím, že zde spokojenými ubytovanými hosty během svého pražského vystoupení byli i všichni členové Orchestru Glenna Millera anebo syn nejslavnějšího hudebníka světa Johna Lennona – Sean. 

Metro žene rozvoj lokality dopředu

Jen málokterou lokalitu do budoucna čeká tak výrazný rozkvět jako právě okolí zámku Krč. Světlé zítřky budou podpořeny výstavbou stanice metra čtvrté linky pražského metra. Koneckonců městská čtvrť Krč je jedinou pražskou částí, ve které vyrostou hned tři nové stanice – Olbrachtova, Nádraží Krč a Nemocnice Krč.

Zámek Krč je typickou ukázkou anglické novogotiky druhé poloviny 19. století.  Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

A když už jsme v těsné blízkosti krčského nádraží, tak je potřeba uvést na pravou míru jednu skutečnost, která mnohé z nás donutila promnout si vší silou oči. Jak jinak reagovat na fakt, že při procházce najednou vidíme, jak vozy pražského metra suverénně sviští po kolejích. Nemáme vlčí mlhu, ani jsme příliš neholdovali alkoholu, ale tak to prostě je. V první řadě je nutné poznamenat, že nejde o normální koleje, ty koleje jsou speciální a spojují právě Nádraží Krč s depem podzemní dráhy na Kačerově. Dopravní podnik zde tak může testovat opravené či nové vozy metra.

My ale šlápneme do bot, protože nesmíme ztrácet drahocenný čas. Čeká na náš ještě pár zajímavých zastávek v Krči, a tak se na křižovatce s ulicí Sulickou, kam jsme došli od Krčského zámečku, dáme doleva. Nebude to trvat dlouho a za chvíli budeme mít po pravé ruce velkou tajemnou zelenou plochu, v ní se ukrývá řada budov a místo s tak bohatou historií, že se tu musíme na nějakou chvíli zastavit.

Krotitelé alkoholových běsů

Myšlenka na zbudování zdejších klimatických lázní na kraji malebného lesa se zrodila v roce 1893 v hlavě Emila Pavlikovského. Ten první pavilony nazval sice tak, že to tu mohlo vypadat spíš jako komůrky v laciném hampejzu – Radost, Rozkoš, Orient a Inka, ale i přesto se tu skutečně nabírala síla a ozdravoval se organismus.

Už o osm let později ale přestaly lázně vynášet a areál v lesním porostu zakoupil MUDr. Jan Šimsa. Těm, kteří četli jednu z nejexcentričtějších českých knih – Váchalův Krvavý román – začíná možná už svítat. Ve zdejším nervovém sanatoriu se sice dávaly nervy do pořádku, ale v první řadě se tu pořádně a zevrubně potírala metla alkoholismu. Tématu se věnoval například Deník.cz.

Šimsovo sanatorium vstoupilo i do dějin české literatury; v Krvavém románu zde řádil šílený psychiatr. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

A autor Krvavého románu zde byl několikrát na „ozdravném pobytu“. Když potom skládal myšlenky na papír, aby věhlasná kniha mohla vzniknout, jedna z jejich důležitých postav byl šílený psychiatr Řimsa. A hádejte, kdože mu byl předobrazem? Další roztomilou podobnost můžeme vysledovat ve jménu hlavní budovy Šimsova sanatoria. Ta se ve skutečnosti jmenovala Nový život, zatímco ve Váchalově Krvavém románů řádí šílený Řimsa v sanatoriu Stará smrt. Šimsovo sanatorium podrobně popisuje i památkový katalog Národního památkového ústavu.

Zdejší alkoholici ale měli k dispozici na povzbuzující procházky celý lesní areál, a to včetně zdejšího lesního divadla. To prý patřilo mezi nejkrásnější v Čechách. Premiérově se zde hrála pohádka Princezna Pampeliška pod režijním vedením Jaroslava Kvapila. Z divadla se do dnešních dní moc nedochovalo, dnes v přilehlém lese jen stěží odhadneme podle terénních nesrovnalostí, kde se nacházelo jeviště a kde hlediště.

Výzdoba parku kolem Šimsova sanatoria nese jasně secesní prvky. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Ani alkoholici se zde ale dlouho neudrželi. Na konci I. světové války už nebylo možné sanatorium dál provozovat, a tak ho doktor Šimsa prodává. Sám se však nevzdává a drží prapor boje proti alkoholismu až do konce svého života. Umírá těsně po skončení té druhé světové války ve věku 80 let.

Místo chlastem nasátých duší přicházejí duše novorozené

Sanatorium sice v roce 1918 osiří, ale ne nadlouho. Hned o dva roky později je zde zřízen jeden z prvních kojeneckých ústavu u nás a tomuto účelu slouží budovy i dnes, po více než sto letech. Dnes je tu dětská péče vedena pod hlavičkou Thomayerovy nemocnice.

Roztomilé secesní budovy Šimsova sanatoria nám zůstanou už navždy uchovány na filmových pásech. Romantické prostředí bylo totiž použito ve filmech Saturnin, Učitel tance, Dým bramborové natě či v seriálu Hříšní lidé města pražského.

Secesní  zdobná podoba fontány u Šimsova sanatoria. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Každá městská čtvrť má své slavné obyvatele. Místo, kde žila Ester Krumbachová, jsme si už ukázali a teď zamíříme k domu, v jehož zdech se střetly hned tři výrazné umělecké osobnosti české kulturní scény. Musíme však pokračovat ulicí Sulickou dál směrem k Thomayerově nemocnici.

Hlavní Sulická ulice v tu chvíli změní jméno na ulici Pod Višňovkou, což je zcela evidentní odkaz na pěstování višní, o kterém jsme psali v souvislosti s procházkou v Horní Krči.

Unikátní zahradní kolo bylo dostavěno jen ze čtvrtiny

Při chůzi po této ulici nám možná nedojde, k tomu by bylo potřeba pohledu z velké výšky, že ulice v této lokalitě byly stavěny podle přísného urbanistického plánu tzv. zahradního kola.

Naprosto unikátní pohled na ještě původní cestu a původní stromy v takzvaném urbanistickém plánu zahradního kola; i tyto vily jsou ještě původní, na rozdíl od jiných, během let už přestavených. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Tento urbanistický plán byl ve velké oblibě na počátku 20. století hlavně v Anglii a spočíval v tom, že z malého centrálního náměstí, které zpravidla vyplňoval malý park, se paprskovitě rozbíhaly uličky s vilami v zahradách. Celé sídliště pak obepínala hlavní průjezdní silnice.

V Praze se však tento projekt nevydařil celý a zastavila ho I. světová válka. Do té doby byly vystavěny jen čtyři paprsky ze čtrnácti, ale i přesto zdejší ulice V Kole a U Kola odkazují právě na anglický urbanistický vzor. A právě do ulice U Kola míříme. Tady se nachází secesní Vila Kamila (číslo popisné 173/4), kterou její majitel pojmenoval po křestním jménu své milované manželky. Tím mužem byl Antonín Zeman, česká kulturní veřejnost ho však zná spíše jako spisovatele Antala Staška. Právě za ním často jezdil na návštěvu do Krče první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk.

Později se do vily přestěhoval i Staškův syn, rovněž spisovatel Ivan Olbracht, a to včetně své partnerky a spisovatelky Heleny Malířové. Ta byla starší sestrou velké české herečky Růženy Naskové.

Vila Kamila je místem, kde se potkalo několik významných umělců; o zdařilou rekonstrukci domu se postaral architekt David Vávra. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Při výčtu těchto osobností se musíme shodnout na tom, že zdi této vily musí být hodně prosyceny uměleckým duchem, a to k tomu musíme přidat ještě výraznou rekonstrukci budovy, kterou před pár lety provedl architekt a herec David Vávra. O rekonstrukci psal i web hlavního města Prahy. 

České Stonehenge se ukrývalo tisíce let pod zemí

Ještě se ale vraťme zpět k nedokončenému urbanistickému plánu anglického zahradního kola. Zčásti můžeme litovat, že nebylo dokončeno, protože by šlo o jediný takový styl zahradního města v naší republice, na druhou stranu můžeme být rádi, protože bychom s největší pravděpodobností mohli, a asi i přišli, o památku daleko starší a zajímavější.

Na počátku minulého století sice vědci o archeologii věděli už svoje, nicméně jejich rozpoznávací a záchranné možnosti nebyly tak velké jako dnes, a tak bychom možná přehlédli to, co bylo objeveno v roce 2001. Přesně tam, kde totiž měla pokračovat výstavba dalšího urbanistického paprsku, stávala už od poloviny 19. století Dívčí zahradnická škola.

Ze Společenské zahrady, kterou založila zahradnice Anna Berkovcová v Dolní Krči dnes zbylo opravdu už jen málo. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Založila ji botanička Anna Berkovcová a dominantou školy kromě obrovských skleníků byla i Společenská zahrada. Škola vydržela až do 70. let 20. století, kdy v ní studovali i pánové zahradníci, jenže pak byla uzavřena a celý areál začal pustnout.

Po dalších třech desítkách let se přišlo na to, že jde vlastně o velmi lukrativní pozemky pro výstavbu, a tak se začalo uvažovat o výstavbě obchodního centra. Jenže zahajovací stavební práce odkryly něco neuvěřitelného. Na místo okamžitě putovali archeologové a ti jen koukali s pusou otevřenou. Na svět se vyklubala stavba stará 7 tisíc let. Jde o takzvaný rondel z pozdní doby kamenné.

Dlouholeté buky jsou dnes jedinou živou připomínkou kdysi velmi vyhledávané Společenské zahrady v Dolní Krči. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Teď je potřeba asi trochu zbrzdit, protože rondel si řada lidí dnes představuje jako kruhovou křižovatku. Se starodávnými stavbami mají podobný tvar. Jednalo se velmi často o místa, kde se lidé té doby shromažďovali, setkávali, prováděli obřady či sledovali hvězdnou oblohu. Každopádně jde proto o místo velmi významné, takové malé české Stonehenge. O nálezu informoval i akademický server Academia.edu. 

Rondel znovu odpočívá v hloubce

Z toho vyplývá, že v oblasti dnešní Thomayerovy nemocnice se muselo nacházet obrovské a významné sídliště pravěkých lidí. Obrovskou odměnou pak pro archeology bylo objevení i druhého rondelu, a hlavně několika tisíc kousků keramiky, které pocházely až z mladší doby bronzové a svědčily o nepřerušeném obývání lokality po dobu několika tisíc let. 

Nejcennější však byl fakt, že v okolí rondelu se zachoval původní neolitický terén nezbrázděný žádnými pozdějšími stavebními pracemi či hlubokou orbou. V roce 2001 se jednalo o obrovský šok neuvěřitelné historické hodnoty. Šlo vlastně o do té doby jediný rondel, který se nacházel na území Prahy. Daleko častější jsou tyto stavby v teplejších oblastech Moravy, Slovenska nebo Uher. Od té doby byly nalezeny ještě další dvě podobné stavby. Jedna ve Vinoři a poslední na Hůrce v šestém pražském obvodu.

Na tomto místě před pár lety archeologové objevili naprosto unikátní Krčské rondely, dnes je místo zasypáno signální vrstvou zeminy. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Tady ale musel být rondel zničen, protože se nacházel v tělese budoucího Pražského okruhu. Ten krčský má mnohem větší štěstí, po důkladném prozkoumání byl překryt signální vrstvou a zasypán. Signální vrstva (zpravidla kanárkově žlutá plachta) každému, kdo zahájí jakékoliv zemní práce, oznámí: „Pozor, tady je v zemi skryto cosi velmi cenného, nekopat!“

Výkladní skříň státní a Masarykovy sociální politiky

Z místa, kde se neolitický rondel nachází, máme už jako na dlani jednu z největších českých nemocnic. Dnešní Thomayerova fakultní nemocnice slouží metropoli už téměř sto let a její historie je víc než fascinující, a tak nám nezbyde než se tu na chvíli zastavit. Paradoxní ovšem na celé záležitosti je, že před těmi 95 lety, kdy byla slavnostně otevřena, nic z toho neplatilo. Tehdy nešlo ani o nemocnici a ani se nejmenovala Thomayerova. O nemocnici se zmiňuje i český památkový katalog Národního památkového ústavu. 

Sám prezident Tomáš Garrigue Masaryk při návštěvě tehdejších Masarykových domovů. Foto: Fakultní Thomayerova nemocnice (pro média)

První léta nového československého státu byla ve znamení zesílené sociální politiky, a to zvláště ve vztahu k seniorům. I z tohoto důvodu bylo rozhodnuto o výstavbě obrovského komplexu se sociálními byty právě pro staré, opuštěné lidi či manželské páry. Jako ideální místo pro jejich vznik bylo vybráno 33 hektarů velké stavební parcely v nedávno k hlavnímu městu připojené Krči.

Během několika málo měsíců zde vyrostl největší ústav sociální péče v Evropě. V šesti velkých budovách našlo nový domov 1200 stařenek a staříků. V jedné budově byl prostor pro ubytování téměř stovky seniorských manželských párů. Další čtyři budovy s 800 lůžky byly postaveny jako chorobince, což nebyly nemocnice v pravém slova smyslu, i když v jejich náplni byla také lékařská péče, ale šlo spíš z dnešního pohledu o léčebny dlouhodobě nemocných.

Sociální politika tehdejšího Československa ale v jednom areálu spojila i péči o nejmenší, a tak tu vzniká i dětský chorobinec a dětské ozdravovny, které vycházejí z odkazu nedalekých, v té době už dávno zrušených a výše zmiňovaných Pavlikovských klimatických lázní v Krči. Na jednom místě tak bylo k dispozici povětšinou 3 300 sociálních lůžek.

Areál poskytoval ten nejmodernější komfort

Jednotnou architektonickou funkcionalistickou podobu jednotlivých pavilonů měl na starost architekt Bohumír Kozák. Právě Kozák pomáhal s návrhy sídliště Zelená liška, ale například navrhl dům pro bratry Čapkovy a podle jeho návrhu vznikla na Žižkově mezinárodní telefonní a telegrafická ústředna v blízkosti dnešního paláce Akropolis.

Areál Thomayerovy nemocnice v Krči viděný z vyhlídky Michelský les. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Zájmem Kozáka bylo vytvořit nový standard pro sociální péči v našich podmínkách, a tak kromě výše zmiňovaných ubytovacích domů vznikla v areálu také další zástavba, která umožňovala prvorepublikovým seniorům kompletní využití volného času. V areálu byla postavena i kaple svatého Václava. Senioři měli k dispozici tenisové kurty, malé golfové hřiště, vyhřívané bazény, rehabilitační pavilony, rozsáhlé kino, malý divadelní sálek, knihovnu, pekárnu, řeznictví, řadu dalších provozoven služeb a obchodů. Mezi jednotlivými pavilony stály skleníky na pěstování ovoce a květin, vysázeny byly morušové sady, které překonaly velikostí i zatím největší podobné sady v Praze kolem vršovického zámečku Rangherka. Dokazují to i internetové stránky Fakultní Thomayerovy nemocnice. 

Myslelo se i na bezpečnost, a tak tu vyrostla četnická služebna, která zajišťovala v lokalitě pořádek. Rozsáhlý objekt měl i vlastní vnitřní dopravu. O ní se staraly na tehdejší dobu pokrokové elektrické vozíky, které vyráběla firma Křižík.

Komplex sociální péče byl nazván Masarykovy domovy a slavnostně byl otevřen na podzim roku 1928 u příležitosti desátého výročí vzniku samostatného Československého státu.

Hnisavé rány válečného utrpení

Dnes už nic z toho neexistuje, snad kromě nemocniční kaple svatého Václava, která slouží i nadále nemocným. Vše se začalo měnit během druhé světové války. Němci po fiasku u Stalingradu nutně potřebovali pro vojáky s válečnými zraněními a omrzlinami rehabilitační prostory, a tak se Masarykovy domovy začaly měnit na válečný lazaret.

Tehdejší Masarykovy domovy v době svého založení; fascinující je pohled na zcela nezastavěné polohy Horní i Dolní Krče. Zdroj: Fakultní Thomayerova nemocnice (pro média)

Nešlo o změnu okamžitou, ale postupnou, nejprve se pro zraněné hitlerovské vojáky vyčlenil jeden pavilon. Jak se však boje u Stalingradu měnily ve vleklou válečnou bitvu, nutnost většího počtu lůžek nabývala na aktuálnosti, a tak se starým lidem na sociálních lůžkách hledaly jiné prostory v Praze či okolí a ze sociálních lůžek se stávala lůžka nemocniční.

Válečná historie promluvila do dějin Masarykových domovů ještě jednou. Po vypálení Lidic byly přeživší děti z této obce, které byly určeny k převychování v německých rodinách, převezeny právě sem a tady se jim dostalo v internaci lékařské péče. Tuto smutnou událost českých dějin připomíná pamětní deska na pavilonu G2, který stále slouží jako dětská klinika.

V průběhu II. světové války se ve vojenský lazaret nakonec proměnil celý objekt. Nebylo tomu jinak ani po jejím konci, jen na lůžka po německých válečných invalidech zalehli ranění vojáci Rudé armády.

Masarykovy domovy v té době hrály také klíčovou úlohu v péči o zubožené přeživší z koncentračních táborů a z totálního nasazení v Říši. V tomto zařízení jim byla poskytnuta veškerá možná péče, byli vyživováni nutričně bohatou stravou, aby nabrali znovu svalovou hmotu a mohli se vrátit do běžného života.

Sociálnímu poslání po válce definitivně odzvonilo

Nedlouho po válce bylo rozhodnuto také o tom, že k původnímu sociálnímu účelu se areál už nikdy vracet nebude, a tak v roce 1954 byla zahájena nová kapitola, když se Masarykovy domovy staly plnohodnotnou pražskou nemocnicí. Z pochopitelných politických důvodů se to neobešlo bez změny jména, a proto od té doby nese zdravotnické zařízení jméno klíčové postavy české interní medicíny Josefa Thomayera.

Tady si dovolíme ještě malou odbočku právě v souvislosti s nestorem českého lékařství Thomayerem. Rozsáhlý materiál publikoval například server euro.cz.

Ačkoliv jeho přínos pro naši lékařskou vědu je titánský a neoddiskutovatelný, zaujímal Thomayer řadu zvláštních postojů, které z něj dělaly ne zrovna ideálního partnera v pracovní komunikaci. Thomayer se narodil v Trhanově u Domažlic a celý svůj život, ale hlavně srdce, upsal obdivu k pošumavské krajině. Koneckonců tu považoval za kolébku českého národa, naopak velmi pohrdal lidmi ze středních Čech, které označoval, a to i veřejně opovržlivým latinským označením dementia mesobohemica, tedy středočeský blb. A dá se jistě pochopit, že to nevnášelo prospěch do jeho komunikace s pacienty. Stejně tak na nože byl s chirurgy, s kterými dokonce vedl otevřenou válku a své pacienty od jejich návštěvy vždy zrazoval. Pověstná byla také jeho obrovská nedůvěra v jakékoliv ostatní lékaře, což se projevilo tím, že sám Thomayer zemřel ve svých 74 letech na rakovinu konečníku, aniž by se svěřil do péče jiného lékaře. Bratrem medika Thomayera byl jeden z nejvyhledávanějších a nejlepších zahradních architektů střední Evropy František Thomayer.

V areálu Thomayerovy nemocnice pak můžeme narazit ještě na jednu zajímavou pamětní desku. Ta se ovšem nachází na interním pavilonu A4. Vzdává poctu Františku Krieglovi. Pro tohoto lékaře a politika, který jako jediný dokázal nepodepsat Moskevský protokol a odmítal přijmout intervenci vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 do Československa, byla Thomayerova nemocnice na tři roky pracovištěm, než ho dostihly restrikce a zákazy, za to že se vzepřel komunistické zvůli.

Dnes je Thomayerova nemocnice jednou z nejdůležitějších a nejklíčovějších nemocnic v našem zdravotním systému. V posledních letech se jí vrátil status fakultní nemocnice a dnes má kapacitu zhruba 1 600 lůžek, tedy o dva tisíce menší než měla v době svého vzniku.

Po areálu běhají čtyřnozí terapeuti se zahnutými rohy

Pro současné pacienty jsou obrovským zpestřením stáda muflonů, která se naprosto volně pohybují areálem celé nemocnice a hrají velkou terapeutickou úlohu. Narazíte na ně kdekoliv a jsou už tak ochočení, že není vůbec problém pohladit si mufloní zvěř v jakémkoliv místě nemocnice.

Konec naší procházky Krčí zůstane i nadále ve znamení bílých plášťů a lékařské vědy, blížíme se totiž k unikátnímu zdravotnickému zařízení IKEM. Ještě předtím však musíme zmínit dvě výjimečné školy, které se nacházejí ve stejné lokalitě, jen na opačné straně dnešní Vídeňské a dřívější Budějovické ulice. Jde o základní a střední školu Aloyse Klara, která zaměřuje svoji pozornost na vzdělávání žáků s poruchami zraku a také gymnázium PORG, které si dokázalo po revoluci vybudovat pověst jedné z nejprestižnějších středních škol v zemi.

Fenomén transplantační medicíny

Podél ulice Vídeňské dojdeme k poslední zastávce naší cesty, a tou je Institut klinické a experimentální medicíny. Nemocnice sice nemá tak velkou tradici jako sousední Thomayerova nemocnice, funguje jen poloviční dobu, tedy padesát let, ale výčet úspěchu tohoto zdravotnického zařízení by zabral mnoho stránek textu, a to i přesto, že v posledních týdnech zkalily pověst instituce policejní razie a obvinění bývalého ředitele Michala Stiborka z vydírání a machinací.

Jak uvádí web IKEM, jde o naprosto zásadní českou nemocnicí ve vztahu k náročným transplantačním zákrokům, vždyť téměř tři čtvrtiny všech transplantací v Česku se uskuteční právě tady. Ročně tu změní majitele více než půltisícovka lidských orgánů, a to často i během mnohahodinových multitransplantačních operací, kdy je jednomu pacientovi transplantováno více orgánů od jednoho či více dárců.

Můžeme být pyšní na to, že největší transplantační centrum v celé Evropě se nachází právě v pražské Krči a do dějin světového lékařství vstoupili zdejší lékaři mnohokrát. Naposledy to bylo v roce 2017, kdy bylo poprvé v naší zemi a potřetí na světě do těla pacienta voperováno zcela a výhradně plně umělé a mechanické srdce. Více se dočtete v textu IKEMu.

Na závěr si snad můžeme jen popřát, že mraky, do kterých se IKEM v posledních měsících zahalil, budou znovu a brzy rozehnány a tento institut bude i nadále dělat čest nejen českému, ale i světovému zdravotnictví.

A my si můžeme jen přát, že mraky nezhatí naši další procházku po pražských čtvrtích. Ta následující nás zavede do sousedního Braníka.