foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz/Koruna Prokopského údolí se jmenuje Hlubočepské plotny - jde o nejkrásnější skalní útvary celé lokality
Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje na Pražský hrad. V každé uličce se k mohutné mase přidávají další a další. Nakonec není ve vašich silách udělat krok vedle, protože vás táhlé těsto těl nepustí.
A přitom stačí tak málo. Udělat několik kroků stranou, třikrát čtyřikrát zahnout za roh a dostanete se do míst, která vám o Praze řeknou mnohem víc než cvakání fotoaparátů na Karlově mostě. Atmosféra a krása stověžaté Prahy se totiž ukrývá mimo hlavní turistické trasy. Pojďte s námi.
Přemýšleli jste někdy, co muselo být v Hlubočepích hluboké, aby se to dostalo i do samotného názvu této městské části? Bylo to studny. Z velké hloubky se tu musela čepovat voda ze studní. A vinu na tom má zdejší zvrásněný vápenec, který nás vlastně bude provázet celou naší procházkou po této městské části.
Hlubočepy historicky byly vždy spíše na okraji zájmu. Byla to prostá vesnická obec, která se hodila pouze pro pěstování ovoce či vína. Ještě zhruba v polovině 19. století tu žilo jen 350 obyvatel.
K návštěvě využijeme dopravní linku 153, kterou zajišťují malé autobusy a vyrazíme s ní ze stanice U Zvonu na pražském Smíchově a dorazíme až na konečnou Nad Konvářkou.
Oblast mýty prolezlá
Odsud se vydáme přes náhorní plošinu Dívčích Hradů. Ta severní část patří ještě Radlicím, jižní, za výběhy koní Převalského, už je pak spolehlivě hlubočepská.
Je to místo opředené legendami, o kterých v koutku duše tušíme, že se vlastně nikdy asi nestaly, protože až nápadně připomínají mýty, které s sebou nesou v ústním prehistorickém podání vlastně všechny národa světa. Je ale dobré na chvíli zavřít oči a představit si, že nedlouho po smrti moudré Libuše právě tady ženy prý poprvé pocítily, jaké to je být diskriminován a odstrkáván. Najednou poznaly, že si jich muži nedostatečně cení, a proto tady vybudovaly mužům navzdory dřevěný opevněný hrad. Jmenoval se Děvín.
Psali jsme
Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje…
Podle bájí to byla doba, kdy ženy zhrubly, navlékly na sebe válečnou výzbroj, svět zapomněl na sex, protože ženy byly na levém břehu Vltavy a muži naproti na Vyšehradě a obě strany na sebe přes vodu plivaly urážky a nenávist.
Právě tady nakonec muži silou ženy porobili, Děvín zapálili a nešťastnou šéfovou všech žen Vlastu odvlekli, aby ji pak krutě mučili a usmrtili.
Dnes se tu nachází ty nejkrásnější výhledy na metropoli. Z hrany vápencových skal je tu možné spatřit jako na dlani snad největší část Prahy z jednoho místa, zcela právem patří právě toto pražské místo k nejvyhledávanějším výletním lokalitám metropole.
Jenže ono tu skutečně hradiště bylo, to koneckonců potvrdila i práce archeologů, kteří tu objevili základy malého hradu, který ale vyrostl až ve 14. století a velmi brzy zanikl. Podrobnosti přináší web Národního památkového ústavu.
Na druhou stranu musíme ocenit fakt, že se tu můžeme volně procházet a obdivovat české hlavní město, protože tato oblast patřila k nejdéle veřejnosti uzavřeným a zapovězeným místům. Ještě před sto lety byste se vstupu na tuto plošinu domáhali zcela marně. Bylo tady totiž dělostřelecké cvičiště československé armády.
Zdejší profil je velice členitý a na značenou stezku tu opravdu nenarazíte. Za to zde najdeme desítky a stovky vyšlapaných steziček, které si tu vyšlapali milovníci adrenalinových výhledů, aby našli, co nejvíce omračující výhledy.
Z dálky viditelné vápencové zuby
Ty vám každopádně nabídnou skalní útvary Hlubočepské plotny. Jedná se o téměř kolmé, ale spíše hodně ukloněné vápencové skalní stěny, které se tyčí nad klikatící se železniční tratí.
Dokonale, i když jen zdálky, si je můžete prohlédnout, když se vydáte na Barrandov tramvají, anebo pojedete vozem od Barrandovského mostu po ulici K Barrandovu.
My k nim ale dojdeme z vrchu od Děvína. Nemá význam připomínat, že tady se musí každý krokem předem promýšlet, protože jde o místo poměrně nebezpečné. S velikou láskou o něj pečují lezci, kteří si právě na Hlubočepských plotnách procvičují s oblibou své schopnosti a dovednosti. Plotny jsou oficiálně dvě, kvůli ostrému svahu mezi nimi zde však vznikly celkem tři významné lezecké lokality. Což dokazuje i web Českého horolezeckého svazu.
A ještě z jednoho důvodu bychom měli být hodně opatrní. Vápencové podloží má otevřenou náruč pro všechny rostliny a živočichy, kteří milují teplé a zároveň kyselé prostředí, a tak není divu, že právě tady můžeme najít nejvíce motýlů a hmyzích představitelů z celé Prahy.
Protože jsou Hlubočepské plotny skloněny k jihu, nikdy se vám pohled na ně neomrzí. Sluneční paprsky vám totiž dokáží tyto mohutné skály rozehrát v mnoha odstínech barev, a tak, když je budete pozorovat, zjistíte, že se někdy jeví do oranžova, jindy budou mít nádech až do červena a rozhodně vás nepřekvapí ani nafialovělá barva těchto až čtyřicet metrů vysokých skalních obrů.
Kouzelná zahrada ukrytá mezi skalami
Až budeme přesyceni výhledem na nádheru jižní Prahy, plynule ze svahu dokloužeme do ulice Na Placích. A v této ulici zpozorní vždy všichni zahradníci. Tady se nachází Haladova zahrada. Místo, které už od 50. let 20. století obdivují všichni milovníci skalek a alpinek. Právě tady manželé Haladovi založili, z části na skále, z části na suti z blízkého vápencového lomu, jedno z největších českých alpinárií.
Skalničky tu vyrůstají ve zcela přirozeném prostředí, jsou dovezeny z mnoha koutů světa, například z Bulharska, Tibetu nebo Jižní Ameriky. Téměř přirozeně tu roste přes dva tisíce skalničkových druhů. Manželům Haladovým se navíc podařilo vysadit a vypěstovat na zahradě i několik vzácných stromů, mezi kterými prim hraje metasekvoj čínská nebo borovice osinatá.
Po smrti obou manželů začala zahrada zarůstat a pustnout, ale díky pochopení Prahy 5 došlo před pár lety k její obnově a dnes patří k nejkrásnějším zahradám v Praze. Je to místo, o kterém opravdu vědí jen milovníci alpinek, ale rozhodně je velmi přitažlivé a stojí za to, aby se o něm dozvěděli i ostatní. Je to dokonce tak unikátní místo, že se sem sjíždějí odborníci z celého světa. Otevřeno je tu ale pouze o víkendu. Podrobnosti poskytuje web páté městské části.
Úkol zněl jasně!
Hlubočepy zaujímají pouze malou část Prokopského údolí, vlastně jen jeho samotný závěr. Přesto se v katastru této městské části nachází jedno návštěvnicky velmi oblíbené místo, které stojí za to prozkoumat o poznání pečlivěji. Stačí nám k tomu jediné, že se vydáme po zelené směrem dovnitř údolí a zhruba po čtvrt kilometru využijeme odbočku této zelené trasy a zahneme doprava.
Dostaneme se k místnímu jezírku. Jde vlastně o umělou vodní nádrž. To zjistí všichni pozorní pozorovatelé, protože jim dojde, že vodní nádrž nemá žádný viditelný přítok ani odtok. Toto jezírko vzniklo na místě bývalého lomu. A lom tu byl založen v roce 1874, kdy byly na mnoha místech Prahy zbourány hradby, vzniklo velké množství stavebních parcel a byl potřeba kámen a vápno na stavby. Jenže lom fungoval jen třicet let, protože v roce 1905 dělníci narazili na spodní prameny a ty postupně lokalitu původního lomu zatopily.
Lidé si tu často pořizují velké množství fotografie. Důvodem je pochopitelně hezká přírodní scenérie, na druhou stranu toto místo vyhledávají i příznivci jednoho z nejoblíbenějších českých filmů – Pelíšků. Kdo by si nepamatoval tu úžasnou scénu: „Úkol zněl jasně: Nesmí projet žádný muž s koženou brašnou. Ozvou se výstřely a v jezírku končí pomateným milicionářem i zastřelený pošťák s brašnou plnou dopisů.“ A právě tyto scény z legendární komedie se natáčely u hlubočepského jezírka v Prokopském údolí.
Psali jsme
Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje…
Naše dávná historie v kameni
Od jezírka v Hlubočepích se budeme vracet zpět po zelené stezce směrem do centra samotné čtvrti. Nutno poznamenat, že Prokopské údolí, ale i samotné Hlubočepy jsou svou podstatou stejné lokality, které proslavila Zlatá horečka. Stačí kopnout a najdete nějaký poklad.
Jenže v tomto případě nejde o drahé kovy, ale o informace z dávné historie naší Země, které na sebe vzaly podobu zkamenělin rostlinných i živočišných druhů. A takovým průkopníkem paleontologie byl v této oblasti v 19. století Joachim Barrande.
Jenže v Hlubočepích si dnes beztrestně moc kopnout do skal nemůžeme, protože jsou pod přírodní ochranou. Nicméně stačí jen trochu trpělivosti a rozhodně nemusíte odcházet s prázdnou. Stačí se jen pozorně na zdejší skalky zadívat a vždy najdete v drolivém podloží nějaké pozůstatky z prehistorie naší planety.
Smyčky na železniční trati
Hlubočepy ale milují turisté a návštěvníci i z jiného důvodu. A opět za ním stojí zdejší poněkud divoký terén. Když na začátku poslední třetiny rychle rostoucí Praha navazovala železniční spojení s okolními městy, tak byl tento skalnatý profil obrovským problémem. Vyřešit to musela trať, která se mezi zdejšími skalami kroutí jako had, vytváří smyčky a překonává vysoké převýšení. A protože připomínala známou rakouskou železnici, vžil se pro ni název Pražský Simmering.
Když půjdeme z Prokopského údolí po zelené turistické stezce, tak železniční trať nějakým způsobem překročíme hned pětkrát. Asi nám brzy dojde, že v tomto případě nejde jen o jednu trať, ale hned o dvě, které z Prahy míří do Hostivic a do Rudné.
V místech, kde se obě železniční trasy kříží, vznikly unikátní viadukty. Někdo jim říká dolní a horní, jiný severozápadní a jihovýchodní. Každopádně jde o velké inženýrské stavby, které se klenou 20 a 25 metrů nad zemí a mají délku kolem 100 metrů.
Jejich výstavbou už před více než 150 lety čeští odborníci dokázali, že lze pokořit téměř každou krajinu.
Koleje umožnily bádání terénu
V Hlubočepích jsou tři chráněná území, kde to opravdu výše zmiňovanými zkamenělinami jen hýří, jde o lokality Pod Žvahovem, Pod školou, a hlavně přírodní památka Železniční zářez. Přímo tou prochází právě zelená turistická stezka.
Tady se historie naší planety odkryje nejlépe, protože při vzniku železnice byla zdejší skála odstřelena dynamitem. Nádherně je tak vidět, jak se v druhohorách skládaly jednotlivé geologické vrstvy na sebe. A některé z nich jsou extrémně bohaté právě na zkameněliny devonského období. Jen jejich sbírání je extrémně nebezpečné, protože se skalní stěny nacházejí v těsné blízkosti železniční tratě. Více se dozvíte třeba na webu hlavního města Prahy.
Zelená turistická stezka nás nakonec dovede až na místo, kde se zvedá známá Barrandovská estakáda, což je poměrně nově vzniklé dopravní tramvajové spojení s Barrandovem. Tady u turistického rozcestníku zelená stezka končí.
My se s tím ale ještě nespokojíme a vydáme se ulicí Na Zlíchově asi půl kilometru směrem ke Smíchovu.
Ten kostel nešlo postavit jinak
Jen tak můžeme obdivovat jeden z nejromantičtějších pražských kostelů. Známý zlíchovský filipojakubský kostelík stojí na skalním ostrohu nad řekou Vltavou a každému padne hned do oka.
Místo je tak výjimečné, že není divu, že tu první románský kostelík stál už ve 13. století. Jeho podoba se nám bohužel nezachovala, a tak tu můžeme dnes obdivovat jen jeho barokní přestavbu. Zajímavé také je, že kvůli velmi neschůdnému kamenitému terénu není kostel situovaný jako obvykle k východu, ale k severu. Prostě jinak to tady na té skále postavit nešlo.
Oslava tramvajové dopravy
Definitivní tečku za dnešní procházkou Hlubočep pak udělá nenápadný pomníček hned u kostela svatého Filipa a Jakuba. Ten upomíná na moderní dopravní historii metropole. Právě v tomto místě dosáhl dopravní podnik, tedy promiňte, v té době to byly ještě Elektrické dráhy hlavního města Prahy, první stovky kilometrů natažených tramvajových kolejí. Stalo se tak téměř před sto lety. Událost připomíná web zaměřující se na pražskou tramvajovou dopravu.
Jen tak pro zajímavost, za těch sto let přibylo v Praze jen dalších 50 kilometrů tratí, a tak můžeme předpokládat, že na další, tentokrát 200kilometrový milník, si budeme muset ještě nějakou tu dekádu počkat.
Nesmíme ale na ty tramvaje tolik žehrat. Protože tady využijeme jejich služeb a necháme se odvézt do centra města.
Příště se vydáme na druhou procházku Hlubočep. Tentokrát ale zamíříme na Barrandov, kde se zaměříme hlavně na zdejší luxusní vily pro prvorepublikovou smetánku.