Praha neokoukaná: Horní Krč aneb Funkcionalistické domy krví prolité

Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje na Pražský hrad. V každé uličce se k mohutné mase přidávají další a další. Nakonec není ve vašich silách udělat krok vedle, protože vás táhlé těsto těl nepustí.

A přitom stačí tak málo. Udělat několik kroků stranou, třikrát čtyřikrát zahnout za roh a dostanete se do míst, která vám o Praze řeknou mnohem víc než cvakání fotoaparátů na Karlově mostě. Atmosféra a krása stověžaté Prahy se totiž ukrývá mimo hlavní turistické trasy. Pojďte s námi.

Dnes si spolu prochodíme část čtvrté městské části, místo které většina z nás profrčí bez povšimnutí a které málokdo považuje za výstavní část Prahy. Přesto i tady se udály věci zlomové, hodně zborcené krví a tragické. I tady se objevují stavby zcela průlomové a zásadní, ale i raritní a my kolem nich často projdeme bez povšimnutí. I tady žili lidé zcela výjimeční nebo s výjimečnými osudy.

Kde se vzal ten podivný název Krč? Je to mnohem jednodušší, než si myslíte. Ve staročeštině a v některých místech naší země i nářečně znamená Krč pařez. Takže už víme, co krajinu této městské části na Praze 4 dřív pokrývalo. Dnes tu žije přes 27 tisíc obyvatel a rozlohově patří mezi středně velké pražské části. Když mluvíme o Krči, tak máme dnes na mysli rozlohu o velikosti 521 hektarů.

Třicetipodlažní budova V Tower je nejvyšším obytným domem v Praze. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Pokud máte na botách uvázané pevně tkaničky, tak můžeme vyrazit na cestu. A začneme v nejsevernější části Krče u staveb, které jasně napoví, že dnes začneme putování v ryzí současnosti.

Pražské mrakodrapy

Nejsevernější část Krče tvoří totiž tři ikonické domy, které jsou vidět zdaleka a dnes tvoří neopakovatelnou část pražského panoramatu. Jsou součástí tzv. Pankrácké pláně, tedy jediného místa v metropoli, kde je možné stavět výškové budovy. Tou nejikoničtější je už šest let „V Tower“, věž, která má podle architekta Radana Hubičky symbolizovat ony zdvižené prsty v symbolu vítězství, údajně i mužský a ženský princip.

Každopádně to ale symbolizuje tři miliardy prostavěných korun v mnoha tunách železobetonu. Budova má třicet pater, i když jich původně měla mít ještě víc, a měří téměř 104 metrů.

Budova Main Point Pankrác nepatří k nejvyšším stavbám, ale rozhodně se jedná o jeden z nejzajímavějších a nejkrásnějších nových domů v Praze. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Je třetí, ale spíše až čtvrtou nejvyšší budovou v zemi. Ten nepochopitelný rozpor vzniká v okamžiku, kdy mluvíme buď o výšce střechy, anebo vůbec o nejvyšším bodě stavby, protože budovy zpravidla zdobí ještě vysílače mobilních operátorů. Tak tedy v tomto případě je výška střechy V Toweru 103,9 metrů nad zemí a na první místo brněnského AZ Toweru ztrácí 710 centimetrů. I s anténou na střeše měří 106 metrů a k prvenství pražské budovy City Empiria jí chybí rovných 25 metrů.

Každopádně se jedná o luxusní bydlení s privátními bazény, exkluzivními službami a posilovnami, vlastním systémem ochrany a bezpečí a s armádou soukromých hlídačů, na které se nechali nalákat například hokejista Jaromír Jágr nebo mediální magnát Jaromír Soukup.

Možná o poznání architektonicky zajímavější, byť ne tak okázalá, je sousední budova zvaná Main Point. Vyrostla ve stejné době, a i v tomto případě se jedná o železobetonovou stavbu. Budova ve tvaru zaoblených trojúhelníků přímo přetéká moderními technologiemi, a to včetně čištění okolního vzduchu, takže chytrá fasáda pomáhá ekologii tím, že plní stejnou funkci jako stovka vysazených stromů. A to nemluvíme ještě o zahradě na střeše této jedné z nejzajímavějších staveb metropole.

Hotel Panorama v Praze je se čtyřiadvaceti podlažími šestou nejvyšší budovou čtvrtého městského obvodu. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Abychom však byli absolutně přesní a korektní, tak musíme říct, že malé části obou staveb leží i v katastru Nuslí, z velké části to jsou ale budovy krčské. Nicméně třetí ikonická stavba leží kompletně v Krči. Jde o hotel Panorama. Oproti předcházejícím dvěma budovám je to vlastně už takový dědeček, protože hotel oslavil v letošním roce čtyřicet let od svého otevření.

Světlý brutalismus na Pankrácké pláni

Výšková čtyřiadvacetipatrová stavba architektů Vlada Alujeviče a Aloise Semely stála na počátku zrodu Pankrácké pláně. Byla to druhá výšková stavba v oblasti, která následovala budovu Motokovu, dnešní City Empiria. Když byl hotel Panorama dostavěn, společně s tehdejším Motokovem se tu krčily první dvě vlašťovky oznamující jaro v budoucí moderní podobě města.

Alujevičova a Semelova budova je sice v podstatě brutalistická, nicméně přeci jen pracuje s měkčími, a hlavně světlejšími materiály a na rozdíl od jiných budov tohoto stylu nepůsobí v okolí tak tvrdě.

Zvláštní malebnost hřbitova Nusle dokreslují i okolo stojící výškové budovy. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Ve zhruba stejném čase a ve stejném stylu „světlého brutalismu“ je postavena budova na opačné straně ulice Na Strži. Je o poznání menší, dnes tu má fitcentrum Hana Kynychová, je tu taneční škola a spraví vám tu zuby, ale ještě před několika lety vám tu tak maximálně vylepšili politický profil a zvedli socialistickou morálku, šlo totiž o sídlo oblastního výboru KSČ.

V brutalistickém slohu je postavena i za budovou zastrčená bývalá pobočka České pošty. Polostátní podnik ji v posledních měsících prodal, a proto už nemůžeme obdivovat ryze brutalistické vnitřní vybavení. Nevěšte ale hlavu, brutalismu si užijeme ještě dost.

Krč kdysi symbolizovala zdánlivě obyčejná věc - višeň

Tak stavby posledního půlstoletí máme zdárně za sebou a teď je čas podél ulice Na Strži zamířit k místnímu hřbitovu. Než tam ale dojdeme, otočíme kolo dějin na začátek historie Krče. Ta se začala psát v roce 1222, kdy je o Krči vůbec první zmínka jako o majetku Vyšehradské kapituly. Do historických pražských měst je odsud ovšem v té době ještě zoufale daleko.

Hrob vynálezce pušky zadovky Sylvestra Krnky na Nuselském hřbitově v Krči. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

A ještě poměrně hodně vody musí českými řekami protéct, než na trůn usedne císař Karel IV. Ten zanechal v českých zemích nesmazatelnou stopu nejen v politice, architektuře, ale i třeba v zemědělství.

Díky němu poznali Češi vinnou révu a švestky (proto se jim také říká dodnes někdy karlátka). Jenže Karel IV. se zasloužil i o masivní rozšíření třešní a višní v českých podmínkách, které se u nás pěstovaly do té doby jen sporadicky. V té době na klášterních zahradách rostly v podstatě jen jablka a výjimečně hrušky.

V tom však krčtí velkého císaře předběhli. Jak napsal například Deník.cz, Vyšehradská kapitula popisuje pěstování višní v Krči už v roce 1328 a jde možná vůbec o první písemný důkaz pěstování tohoto ovoce v našich zemích.

Višně pak následně dál drží v Krči pozici vlajkové lodě a rozšiřují tradici a věhlas i v pozdějších stoletích. Višňový sad sice v první řadě proslavil Antona Pavloviče Čechova, ale hned za ním Krč. Sláva zdejších sadů mizí až v okamžiku, kdy pozemky v Krči ustupují mohutné vilové zástavbě.

Dnes by to tu projíždějící formané už nepoznali, právě tady kdysi stával hostinec Zelená liška. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Ne vždy se tu ale višňovým květům a plodům zcela dařilo. Když českou krajinou zmítaly husitské nepokoje, byla celá Krč, a to včetně sadů, v roce 1434 vypálena.

Muž s krví na rukou

A pomalu jsme dorazili ke hřbitovu, který se nachází na dohled od třech výškových budov. Je označován jako Nuselský, i když leží v Krči. Jedná se o stejný nesoulad jako v případě Malostranského hřbitova na Smíchově. Dřív se musel hřbitov nacházet daleko za hranicemi obce v nezastavěné části. Jenže časem zástavba pohltila i hřbitovy a ty se často, stejně jako v tomto případě, stály součástí katastru jiné obce.

Tady do složitého vztahu Krč/Nusle v souvislosti se zdejším hřbitovem vstupuje v 19. století ještě obec Michle, které pohřební plochy také citelně chyběly, a tak i Michle spolufinancovala v polovině 19. století vznik tohoto hřbitova.

Funkcionalismus domu na sídlišti Zelená liška je pomalu potírán novodobými stavebními úpravami. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

I na tomto hřbitově odpočívá řada významných osobností. Najdeme zde například hrob dnes už skoro zapomenutého sedminásobného světového rekordmana v chůzi Václava Balšána nebo Petra Škvrněho. 31letý velmi talentovaný portrétní fotograf zemřel krátce před svou svatbou při autonehodě.

Světově nejproslulejší osobností na zdejším Nuselském hřbitově je ovšem Sylvestr Krnka, a to i přesto, že česká veřejnost příliš mnoho neví, o koho jde.

Tento rodák z pošumavského Velkého Boru je v podstatě největším vrahem českých dějin. Myslíme to pochopitelně nadneseně, protože Krnka nedělal nic jiného než svoji práci a dělal ji skvěle. Krnka byl puškař, kterému se podařilo objevit pušku-zadovku, tedy zbraň, která se nabíjela zezadu, a tím odpadlo zdlouhavé a nebezpečné ládování zpředu, kdy byl střelec velmi zranitelný případnou palebnou odvetou. Tímto vynálezem se však válečná mašinérie smrti a umírání urychlila a zjednodušila.

Některé části sídliště Zelená liška vznikaly až po druhé světové válce, důkaz najdeme přímo zapracovaný do omítky. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Za tyto zásluhy získal Sylvestr Krnka řadu vyznamenání a řádů, zpravidla ze zemí, které jeho koncept pušky-zadovky přijaly do výzbroje svých armád. Náhrobek Sylvestra Krnky tak prozrazuje, že byl držitelem ruského rytířského řádu, ruské válečné medaile, černohorského řádu anebo švédsko-norské válečné medaile.

Divočina kolem Zelené lišky

Abychom situaci kolem názvu a místa zdejšího hřbitova ještě více zkomplikovali, tak je nutné připomenout, že hřbitovu se někdy také říká Zelená liška. To se ale odvíjí od místního zvyklostního názvu, který koneckonců přebírá celé sídliště sevřené dnešními ulicemi Na Strži, Olbrachtova a Budějovická. Jenže i tady budeme muset udělat několik značně vysvětlujících oprav.

Za tímto názvem stojí původní zájezdní hostinec Zelená liška. Hostinec vznikl v barokní době v roce 1720 a údajně měl na vývěsním štítě namalovanou zelenou lišku. Na cestě z Prahy do Benešova a Budějovic si ho velmi oblíbili formani a pro ně tu vydržel fungovat až do konce 19. století.

Už poválečné domy na sídlišti Zelená liška. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Tehdy byla barokní budova zbořena a na jejím místě vyrostla dílna na výrobu bot, později v meziválečném období došlo ke změně artiklu a vyráběly se tu samopaly a ruční granáty a po II. světové válce neškodné polovodiče. Původní budova hostince stála na rohu dnešních ulic Budějovická a Hanusova, což už je o pár metrů v dnešní městské čtvrti Michle.

Daleko zajímavější však je, že při vyslovení názvu Zelená liška se na vás lingvisté podívají dost nechápavě s lehkým úšklebkem a za vašimi zády si možná i zaťukají na čelo. „Kdo kdy slyšel, aby liška byla zelená?“ a předkládají argumenty, před kterými je třeba kapitulovat.

Nejde podle nich o Zelenou lišku, ale o Zelenou lísku. A ještě je to pikantní tím, že se nejedná o keř s lískovými oříšky, ale o staročeskou zdrobnělinu archaického slova lícha, což značí úzký pruh pole. Nezvratitelné triumfy jazykovědcům dávají do rukou názvy dnešních blízkých ulic: Za lískem, U lísku, Pod lískem anebo současné jméno autobusové zastávky Lísek.

Ukázka názvu jedné ze stanic pražské městské hromadné dopravy, která dokazuje, že s místními názvy lze pracovat i bez chyb. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Suma sumárum, ke zkomolení muselo dojít už někdy v baroku, kdy se ze Zelené lísky stala Zelená liška a my tuto chybu omíláme téměř tři století a chybně jsme dokázali pojmenovat nejen celé sídliště, hřbitov, novodobou restauraci, dnešní jinou autobusovou zastávku, ale třeba i vyhledávanou veterinární kliniku.

Zelené lišce se upsala i ikona filmového výtvarnictví

Zdejší funkcionalistické cihlové sídliště Zelená liška začíná hned za hřbitovní zdí a za jeho vznikem stojí pražským magistrátem vypsaná architektonická soutěž na domy s minimálními sociálními byty. Ty vyrostly v letech 1932-1938 podle hlavního návrhu architekta Antonína Černého. Ten však nebyl jediným architektem v oblasti. Černý byl vyznavač funkcionalismu a je podepsán třeba pod podobou paláce Broadway v Celetné ulici nebo pod vlastní poválečnou vilou na Babě.

Prohlídku funkcionalistického sídliště Zelená liška si naplánujme tak, abychom mohli projít kolem domu s adresou Za Zelenou liškou 953/1a. Tady žila jedna z nejvýznamnějších postav filmových šedesátek. Žena extrémně nadaná, obdařena a talentovaná, umělkyně, která se stala šedou eminencí řady filmových hitů té doby. Jmenovala se Ester Krumbachová a byla to výtvarnice, scénáristka, kostýmní návrhářka a v jediném případě filmu Vražda Ing. Čerta i režisérka.

Pamětní deska velké filmové výtvarnice Ester Krumbachové, která žila v ulici Za zelenou liškou. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Byla obdařena naprosto výjimečným výtvarným konceptuálním pohledem, kdy byla schopna sladit i ty nejmenší detaily. Jenže i ji dostihly zákazy a ústrky, a tak se ke slovu dostal alkohol a němé přítelkyně, které nikdy nezklamaly, kočky. To všechno si pamatuje tento dům v ulici Za Zelenou liškou, kde můžeme vidět pamětní desku na tuto výraznou osobnost českého filmu.

Součástí sídliště Zelená liška byla i v roce 1932 otevřená první Ústřední strojní prádelna, která se stala v té době jedinou prádelnou svého druhu v republice. Ženy tu ve společných prostorách namáčely, praly, sušily, žehlily a mandlovaly prádlo a také určitě klábosily.

Druhá podobná ohromná samoobslužná prádelna se objevila až za dalších dvacet let na pražském sídlišti Solidarita. Tato funkcionalistická perla sloužila svému účelu až do roku 1995 a o dalších jedenáct let později byla vymazána z mapy a zbořena.

Krvavá lázeň na funkcionalistickém sídlišti

Mezitím však stačila prádelna posloužit ještě jako ohromná provizorní márnice v době Květnového povstání v roce 1945. Zem Zelené lišky je totiž hojně krví nasáklá. Zkreslené historické manipulace totalitního režimu způsobily, že dodnes přetrvává v lidech přesvědčení, že největší ztráty na lidských životech a nejtěžší boje se vedly v blízkosti budovy Československého rozhlasu na Vinohradech.

Jeden z původně funkcionalistických domů na sídlišti Zelená liška, který byl dějištěm krvavé tragédie v posledních dnech II. světové války. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Není to tak úplně pravda. K nejtěžším bojům docházelo v oblasti Krče a Pankráce. Dosvědčují to pamětní desky obětí, které se v Krči objevují na téměř každém druhém domě.

Proč tomu ale tak bylo? Z jakého důvodu? Opomeňme vůbec diskuzi nad zbytečností vyvolávat ozbrojené povstání v posledních dnech téměř šestiletého konfliktu, kdy frustrovaní a vynervovaní Němci, kterým se sypala půda pod nohama, neudrželi často nervy na uzdě, a došlo tím pádem ke zcela zbytečným a obrovským ztrátám na životech civilního obyvatelstva. Ale zaměřme se na to, proč právě v této části Prahy.

Hitlerovské jednotky postupovaly na pomoc kolegům do vzbouřené Prahy od jihu. Levý břeh byl však celkem dobře hlídán českými bojovníky na Dívčích hradech, kde bylo možné z návrší, z míst, kde už od první republiky fungovalo dělostřelecké cvičiště, kontrolovat přístupovou cestu.

Navíc ještě došlo k pokusu vyhození do povětří Lahovického mostu přes Berounku. Nálože však most jen poškodily, a tak byly vytvořeny k zastavení nacistických kolon za mostem barikády. Němci však svými tanky tyto barikády včetně odvážných bojovníků rozjezdili na svých pásech.

Pamětní deska, která připomíná osudy lidí, kteří nepřežili běsnění Němců na konci II. světové války v ulici Obětí 6. května. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Jinak tomu bylo na pravém břehu Vltavy. Tady se dostali Němci až do oblasti Krče celkem pohodlně. Tady se ale zasekli a museli čelit trvajícímu a neustálému ostřelování z okolních domů. Frustrace, stres a běsy války si na sídlišti Zelená liška vyžádaly ukrutnou daň.

K největším obětem na životech došlo v tehdejší Úsobské ulici (na počest mrtvých byla po válce přejmenována na ulici Obětí 6. května). Němci zde nejprve postříleli 35 osob, které se ukrývaly ve sklepě jednoho z domu, později vtrhli do dalšího domu, ze kterého lidi ze sklepa vyvedli na dvůr a tam je zastřelili. V druhém případě zemřelo 16 lidí. Oba masakry přežila, podle webu Svornost hrstka lidí, která však musela v hromadě těl předstírat smrt. Mezi mrtvými byli nejen muži, ale i ženy, dokonce těhotné, a i děti. Ze strany nacistů docházelo ještě k posmrtnému bodání do mrtvol bajonety či k vypichování očí.

Na obou domech s čísly popisnými 553/12 a 554/4 můžeme dnes najít pamětní desky se jmény zákeřně zabitých obětí květnového konce války v Praze.

Brutalistická perla Domu bytové kultury pochází od přední české architektky Věry Machoninové. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Nemysleme si ale, že sídliště Zelená liška vyrostlo celé ve funkcionalistickém meziválečném období. V tomto případě šlo jen o kostru současného sídliště, postupně k němu byly přistavovány další budovy, a to dokonce i po válce a na počátku 50. let. Zvídavému oku pozorovatele jednotlivé, byť drobné různorodosti ve stylu zdejších domů, jistě neuniknou.

Brutalistickou perlu dnes hyzdí reklamní poutače

Opusťme ale toto tragické místo a vydejme se ke známému obchodnímu centru Budějovická. Nebudeme tu obdivovat zdejší výlohy, ale necháme se ohromit jednou z nejzdařilejších brutalitických staveb v zemi – bývalým Domem bytové kultury (DBK), píše o něm například Prague.eu.

Za jeho podobou stoji česká bohyně brutalismu Věra Machoninová, která na této budově výjimečně nespolupracovala v tandemu se svým mužem Vladimírem. Z jejich spolupráce vzešly tak výjimečné práce jako obchodní dům Kotva, hotel Thermal v Karlových Varech nebo české velvyslanectví v Berlíně.

Jeden z vrcholů projektu Věry Machoninové; eskalátorová šachta, kde se naproti sobě vždy dotýkají půlpatra; v podstatě osmipatrová budova tak nemusí být přehnaně vysoká. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Zpět ale k budově DBK. Budova měla být otevřena společně se zahájením provozu na červené lince metra C v roce 1974. Vlivem zpožděné stavby se tak stalo s velkou slávou a za přihlížení sdělovacích prostředků až o sedm let později.

V projektu dnes 95letá Machoninová vsadila na osm nezávislých pater, které se dotýkají jen v oblasti střední eskalátorové šachty a jsou tak od sebe odsazeny jen na výši půlpatra. Plášť budovy vznikl ze stejného materiálu, který pokryl i fasádu obchodního domu Kotva. Budově ublížilo období po sametové revoluci, kdy došlo k necitlivým úpravám interiéru.

Dnes nám kochání z podoby mimořádné stavby velmi znepříjemňují reklamní poutače rozvěšené po celé fasádě Domu bytové kultury. Ty znemožňují pohled na celistvost geniálně navržených forem tohoto domu.

I umělecká vnitřní  výzdoba Domu bytové kultury si vystačila jen s betonem, dostal však uměleckou formu. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Dům bytové kultury zná jistě každý Čech, který běhá po světě déle než 50 let. Za socialismu udělal režim z tohoto velkoprostorového obchodu svou výkladní skříň, a tak cesty mnohých obyvatel tehdejší Československé socialistické republiky nevedly v Praze na Hradčany, za kulturou nebo památkami, ale do Krče do DBK, kde bylo při troše štěstí možné sehnat třeba záclony, trochu zajímavější nábytek nebo možná nějaký potřebný kuchyňský spotřebič, když ostatní obchody zívaly prázdnotou.

Co však každopádně po architektonické stránce zaujme, je Machoninové nápad, jak vyřešit vzduchotechniku obsluhující interiéry obchodního centra. Z průduchů vznikla pod vedením věhlasné architektky alej ocelových stromů, která rozhodně nemá ve světě obdoby. Na tento jedinečný nápad narazíte často, když budete listovat světovými učebnicemi architektury.

Naprosto unikátní řešení průduchů vzduchotechniky u Domu bytové kultury v Krči, Věra Machoninová z nich udělala alej ocelových stromů. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Těžko přehlédnutelná výšková budova v sousedství Domu bytové kultury patří centrále České spořitelny. Tady je nutné připomenout, že je sedmou nejvyšší budovou městského obvodu Praha 4 a dosahuje výšky 76 metrů. Při vzniku této budovy už nepřevládal brutalismus, ale na vrchol se dostával modernismus 90. let. 

A znovu potoky válečné krve

Od brutalistického fenoménu musíme projít kolem zdejší polikliniky do ulice Hornokrčské, která nám dává najevo, že jsme v sídelní jednotce Horní Krč. Budeme postupovat mezi rodinnou vilovou zástavbou a budeme hledat dům s adresou Hornokrčská 699/21. Než se na místo dostaneme, najdeme pár minut, abychom zase listovali v dějinách Krče.

Během třicetileté války v roce 1628 se dějiny Krče začínají zamotávat. V té době existují vlastně stále dvě obce – Horní a Dolní Krč. Mezi nimi jsou zahrady a sady a každá z těchto osad se vydá vlastní historickou cestou. Dolní Krč se stává majetkem kláštera obutých karmelitánů svatého Havla, zatímco Horní Krč podléhá špitálu u svatého Bartoloměje. Zdánlivě malicherná záležitost se však s dalšími roky bude postupně prohlubovat a rozdíly mezi oběma částmi se budou umocňovat. Více se dočtete například na webu Prahaneznámá.cz.

Centrála České spořitelny patří k nejvyšším budovám v Praze, dosahuje výšky 76 metrů. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Takzvaná Brettschneiderova vila, ke které jsme zamířili, se nachází v ohbí ulice Hornokrčské na křižovatce s ulicí Rodvinovskou. Je to nenápadná stavba, která však ve svých zdech skrývá památku na další válečný masakr. 

O masakru v Úsobské ulici jsme hovořili podrobně, druhé krveprolití se tam uskutečnilo ve večerních hodinách 6. května. Ještě ani v Úsobské ulici nezaschla krev a v Brettschneidově vile se následující den 7. května v 9 hodin ráno střílelo znovu. Tématu se věnovala například ČT24.cz.

Ulicí se potloukala jednotka SS Wallenstein, která v tomto domě narazila na skupinku osmnácti se ukrývajících se civilistů a povstalců. Nacisté, z nichž velká část podle svědků masakru mluvila chorvatsky a slovensky, začali do skupiny mužů v zahradním altánku střílet.

Brettschneiderova vila v Horní Krči, která se stala dějištěm krvalečného masakru na konci II. světové války. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Majitelka domu Kateřina Brettschneiderová sledovala celou scénu z okna vily, vědoma si toho, že ve skupině odsouzené ke smrti je i její syn a manžel. Když dozněly výstřely, esesáci zase odtáhli do krčských ulic.

Brettschneiderová se vrhla na hromadu těl, třináct mužů bylo mrtvých, ostatní zranění, Kateřina je ošetřovala. Mezi zraněnými jako zázrakem byli jak její manžel, tak syn. Běsnění však ještě nebyl konec.

Když Brettschneiderová ošetřila spolu se sousedy z okolních domů těžce zraněného syna Viléma, část nacistů se vrátila a Viléma dobili. Tragický příběh Kateřiny Brettschneiderové nebyl dlouho znám, až před pár lety ho odkryla kniha Krvavé finále Jiřího Padevěta. A to i s ironickým dovětkem. Kateřinina manžela Jindřicha, který masakr se štěstím přežil, po válce nahnala komunistická nomenklatura ještě do jednotek PTP, protože byl živnostníkem...

Seznam obětí, které byly zmasakrovány v altánu Brettschneiderovy vily. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Musíme přiznat, že konec dnešního putování Horní Krčí nebyl úplně optimistický a radostný, nicméně i to patří k životu v české kotlině. A nebylo by správné před historickými milníky naší historie zavírat oči a tvářit se, že se nestaly.

Na oplátku můžeme ale slíbit, že příští putování dolní částí Krče už bude trochu optimističtější a méně krvavé. I když jenom možná.