Praha neokoukaná: Hostivařská přehrada, terorismus a řeka, která se dostala do české hymny. Víte, která to je?

Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje na Pražský hrad. V každé uličce se k mohutné mase přidávají další a další. Nakonec není ve vašich silách udělat krok vedle, protože vás táhlé těsto těl nepustí.

A přitom stačí tak málo. Udělat několik kroků stranou, třikrát čtyřikrát zahnout za roh a dostanete se do míst, která vám o Praze řeknou mnohem víc než cvakání fotoaparátů na Karlově mostě. Atmosféra a krása stověžaté Prahy se totiž ukrývá mimo hlavní turistické trasy. Pojďte s námi.

To místo zná z Pražanů snad každý. Z pěších procházek, v plavkách anebo ve vlnách, jak nás Pánbůh stvořil, i když chápu, že zrovna na to teď není úplně vhodné počasí. Zkrátka to všechno nabízí výlet kolem Hostivařské přehrady.

Než se k ní ale dostaneme, tak si řekneme, že pro naši dnešní procházku je nejlepší variantou dopravy jedna z autobusových linek, která jezdí z konečné stanice linky C pražského metra Háje. Tím autobusem se necháme dovézt do stanice Jakobiho.

Tady se nejprve v městské části Petrovice protáhneme mezi místními soukromými školami a následně zahneme do jedné ze zdejších ulic, které jsou pojmenované po věhlasných světových vědcích, do ulice Bellovy.

Kostel svatého Jakuba Staršího je nejstarší stavební památkou Petrovic. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Petrovice pocházejí z doby Karla IV., dnes by to ale kvůli moderní a panelové výstavbě nikdo nehádal. Tato městská část patří k těm nejmenším v Praze, má sotva dva kilometry čtvereční, ale poměrně velkou hustotu osídlení. Žije tu totiž přes šest tisíc lidí.

Součástí betléma je téměř každý obyvatel

Společně s vynálezcem telefonu, hydroplánu a gramofonu Grahamem Bellem dorazíme do ulice Edisonovy, kde se zdržíme u první zastávky. Tou je vlastně nejstarší budova Petrovic, kostel svatého Jakuba Staršího. Pochází z druhé poloviny 14. století, nicméně hodně ještě románských a raně gotických stavebních prvků bylo setřeno pozdější barokní přestavbou.

O nápravu se začátkem 20. století snažil majitel tehdejšího panství, hrabě Arnošt Emanuel Silva-Tarouca. Ano, to je ten muž, který v Průhonicích dokázal vytvořit jeden z nejkrásnějších krajinářských parků Evropy. A hrabě, původem Portugalec, měl plné zuby nabubřelého baroka, a tak nechal sesadit kostelní báň a vrátil na kostel pseudorománskou střechu a věž. Stejně si poradil i s fasádami. Okolí kostela je i významnou archeologickou lokalitou I. stupně, což značí o nálezu extrémně hodnotných předmětů.

Nejjižnější část Hostivařské přehrady na Botiči má mokřadní charakter.  Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Vhodná doba pro návštěvu je každoročně advent, kdy je tu k vidění vskutku unikátní betlém. Spíš připomíná tablo a podobenky tváří místních farníků jsou situovány do podoby biblických osob. Objevují se tu jak žijící, tak už i zemřelí obyvatelé Petrovic a dnes už betlém čítá víc než 600 postav. Ani krajina nekopíruje biblickou Levanthu, ale naopak vychází z petrovických strání a kopečků.

Petrovice zlákaly i věhlasného výrobce zbraní

K budově cenného kostela přisedá původní petrovický zámeček. Jeho navýsost barokní podoba je však dnes už jen obžalobou špatné péče o památky, a to i přesto, že se s místem pojí řada zajímavostí. Například to, že v druhé polovině 19. století zámeček zakoupil francouzský chemik Nicolas Bellot. Ten založil na Žižkově věhlasnou výrobnu kapslí a nábojů Sellier a Bellot. Jenže něco se musí podnikání vždy obětovat. A Bellot stálým vynalézáním nových a kvalitnějších složek střelného prachu obětoval svůj zrak, který mu poškodil jeden z mnoha výbuchů.

Bellot sice téměř neviděl, zámek kupoval skoro nevidomý, ale podnik rychle bobtnal a rozvíjel se. Dnes je firma s tímto názvem jedním z nejvýznamnějších českých výrobců zbraní a nábojů a přesunula sídlo firmy a výrobu do Vlašimi.

Vody Hostivařské přehrady napájí Botič a Hajský potok. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Po francouzském chemikovi se zálibou ve střelném prachu získal do rukou zámek hrabě Silva-Tarouca a na konci 20. let minulého století rodina Dannerů. Právě v souvislosti s těmito vlastníky je zámek zatížen dlouhodobým restitučním sporem a mezitím chátrá až do havarijního stavu, a to i přesto, že je na seznamu kulturních památek. Zvláště pak zřetelná je devastace hospodářských budov panského sídla.

Vařili tu anebo varovali?

Od petrovického kostela se vydáme dolů z kopce a brzy se napojíme na červenou turistickou stezku, která nám bude dělat průvodce až do cíle naší cesty. Než sejdeme dolů k Botiči, překročíme katastrální hranici a vstoupíme do Hostivaře a můžeme tak přemýšlet, kde Hostivař vzala své jméno.

Na rovinu si ale můžeme říct, že se na tom samotní lingvisté nedokážou shodnout. Každopádně tu ale nebyl nikdo, kdo by kolemjdoucí hosty vařil, s touto kanibalistickou variantou kvůli velké nepravděpodobnosti asi narazíte. Možné ale je, že tu původně bylo hradiště, kde mohli kupci v bezpečí na svých kupeckých trasách přenocovat a dostali zde i najíst a napít, zkrátka, že se tu hostům vařilo.

Další možností vzniku názvu je odvození od vlastního jména, jednoduše řečeno, mohl tu být Hostivarův dvůr nebo Hostivarův hrad. Tato hypotéza ale trochu pokulhává, protože staroslověnština zná vlastní jména Hostislav a Hostivít, ale nikde se neuvádí Hostivar.

A poslední možnou variantou je fakt, že vůbec nemuselo jít o jídlo a vaření, ale šlo o varování. A je to dokonce velmi pravděpodobné. Oblast na východ od dnešní Prahy byla totiž známá hustými neprostupnými hvozdy, které tvořily hranici mezi jednotlivými nepřátelskými slovanskými kmeny. Takže, když přijížděli kupci, místní jim mohli říkat: „Bacha, v těch lesích, do kterých teď vjedete, to může být pěkně o hubu. Dávejte si majzla.“ Zkrátka v dávných dobách to byla oblast nebezpečná a hodně divoká.

Největší pražská vodní plocha

Dnes se tu ale už neztratíme a s největší pravděpodobností nás ani nikdo nepřepadne. Zvláště, když brzy mezi stromy zahlédneme hladinu vodní nádrže Hostivař. Jedná se o největší vodní plochu v metropoli o rozloze 35 hektarů. V pořadí druhý Džbán je pro srovnání třikrát menší.

Přírodní památka Meandry Botiče je plná úrodné zeminy, kterou ve velkém využívali místní zemědělci. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Pozorný návštěvník si všimne dvou rozdílných tváří přehrady. Při cestě z Petrovic nejdřív narazíme na oblast, která je věnována přírodě a zdejším živočichům a rostlinám a která nahrazuje v místech přehrady zaniklé původní meandry Botiče. Tady při poslední velké regulaci přehrady byly dokonce uměle vybudovány tři velké a řada menších ostrůvků, které pomalu zarůstají vodními rostlinami a jsou vítaným útočištěm pro vzácné vodní ptáky. Další části přehrady jsou pak vyčleněny hlavně rekreaci a rybolovu.

Vodní plocha je klíčová pro bezpečnost metropole

Maximálně dvanáct metrů hluboká přehrada bývá často, téměř každoročně, odpouštěna a bývá čištěno dno. Hostivařská přehrada totiž hraje velmi důležitou roli v ochraně metropole před povodněmi, a protože Botič s sebou přináší řadu usazenin, je pravidelné čištění nezbytností.

Když je přehrada vypuštěná anebo je v suchých letech vody extrémně málo, lze na dně přehrady spatřit ještě obrysy pěti původních bazénů, které svědčí o tom, že Hostivařská přehrada byla oblíbeným výletním místem ještě před vznikem vodní nádrže. Výstavba přehrady se uskutečnila v letech 1961-3 a kromě ochrany Prahy před záplavami vyrábí zdejší vodní masa i dost slušné množství elektřiny.

Nás vede trasa po pravém břehu, kde v posledních letech dochází ke zvelebování okolí přehrady. Objevují se tady nové lavičky, ale vyrostlo zde i malebné molo, kde můžeme odpočívat, ležet nebo jen pozorovat hladinu.

Terorismus v českém podání

Naproti dřevěnému molu je na opačném břehu Pražany velmi oblíbená nudistická pláž, která později přechází na levém břehu v klasickou pláž. Ta se stala 2. srpna 1990 dějištěm dosud nevyjasněného teroristického útoku. Na pláži zde vybuchla podomácku vyrobená trubková bomba. Šrapnely zranily lehce několik lidí. Tématu se věnovala celá řada médií, reportáž si můžete pustit například na České televizi. K výbuchu stejné bomby došlo dva měsíce předtím i na Staroměstském náměstí, kde bylo zraněno osmnáct lidí, z toho jeden těžce. Bomby byly totožné a téměř stoprocentně je sestrojil stejný člověk, který však nikdy nebyl dopaden.

Naše trasa vede kolem celé Hostivařské přehrady, která se s námi rozloučí rekonstruovanou hrází. V rámci oprav byla hráz rozšířená o bezpečnostní přeliv, který by měl jednou provždy zamezit ničivým povodním z Botiče.

My se budeme dál držet červené turistické stezky, která nám pár metrů za hrází nabídne turistický rozcestník a odbočku vpravo na místní hradiště s názvem Šance.

Keltové zde upekli nepřátele i s hradbami

Vystoupat na něj znamená zvládnout nějakých padesát výškových metrů. Archeologové právě tam situovali v 9. století slovanské hradiště, z něhož dnes zbyly jen zbytky zdvojeného valu. Každopádně ale mohlo jít o místo, o kterém jsme už hovořili, že se mohlo krýt s místem, kde kupci odpočívali a dostali navařeno a které dalo lokalitě název. Jak podle představ archeologů slovanské hradiště vypadalo, si zde můžeme prohlédnout na modelu.

V přírodní památce Meandry Botiče čaruje tok tohoto potoka s místní krajinou.  Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Každopádně je však jisté, že tu lidé žili už dlouho před Slovany. Své stopy tu zanechali lidé z doby kamenné, bronzové i železné. Hradiště v pravém slova smyslu pak založili až příslušníci lidu kultury bylanské v 5. století před naším letopočtem. Nutno připomenout, že označení kultury bylanské je českým ekvivalentem halštadtské kultury. Toto hradiště ale zničili svým nájezdem Keltové, kteří jej dobyli a zapálili. Svědčí o tom zbytky zde nalezeného zpečeného ochranného valu.

My se vrátíme zpět na červenou stezku a budeme směřovat dál do centra Hostivaře. Doprovod nám teď dělá přírodní památka Meandry Botiče. Na ní si lze ukázat, jak vypadala lokalita před výstavbou vodní nádrže. Botič zde vytvářel klikatící se meandry, které přírodní cestou zpomalovaly tok vody a umožňovaly přirozené rozlivy po lučních nivách.

Botič – pražský Nil

A pokud vám někdo řekne, že Nil a Botič jsou vlastně jedno, tak mu věřte. Rozdíl je jen ve velikosti. Nil každoročními záplavami zvyšoval úrodnost egyptských polí, to samé dělal i Botič. Do zákrut meandrů vháněl tlející listí, které pak při zvýšeném průtoku vyplavil na břeh. Místní lidé ještě na začátku 20. století úrodným humusem z břehů každý rok hnojili hostivařská pole, kde se dařilo pověstným a legendárním hostivařským jahodám, zelí a zelenině. A Praha se po zelenině z Hostivaře mohla utlouct. Dnes jsou Meandry Botiče hlavně domovem mnoha druhů ptáků a krásným místem na procházku.

Nálada vesnické památkové zóny Stará Hostivař.  Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

A když už jsme u toho Botiče, řekli byste, že jeho délka je téměř 35 kilometrů? Pramení u Čenětic a jedinou správnou výslovností je měkce Botič, nikoliv Botyč, jak občas slyšíme. Je to jediná řeka, která se dostala do textu české národní hymny. Ony „vody hučící po lučinách“ jsou skutečně Botičem. Tak se nechal inspirovat Josef Kajetán Tyl v Nuselském údolí v Praze. Dnes by už takovou inspiraci nenašel, protože Botič je v hlavním městě z velké části zatrubněn. Ekologové bijí na poplach a chtějí, aby se všude, kde to je možné, vrátil jeho tok na povrch. V posledních letech se kvalita vody v Botiči extrémně zlepšila, přesto stále lze najít poměrně velké znečištění hlavně fosforem a hnojivy. Do Vltavy se Botič vlévá v Praze u železničního mostu na Výtoni.

Hostivař měl v rodném listě napsanou trojnásobný premiér

Teď ale zpátky do Hostivaře. Kroky nás dovedou až k místu, kde červená turistická stezka přechází hlavní ulici K Horkám. Tady je čas si říct pár slov o nejvýznamnějším hostivařském rodákovi. Tím byl trojnásobný československý premiér a předseda agrárníků Antonín Švehla. Narodil se v Hostivaři v roce 1873, ale k politice se dostal více či méně náhodou. Nikdy ji nechtěl dělat, táhlo ho to vždy k rodinnému statku, který také byl jeho hlavním zdrojem obživy. V Hostivaři si moc památek na rodáka neponechali, jeho rodný dům byl zbořen v roce 1984 a na jeho místě dnes stojí paneláky. Některé hospodářské stavby původního statku se sice dochovaly, ale už je nepoznáte, jedinou památkou je Švehlův dub, pod kterým údajně s prezidentem Masarykem diskutoval o vládních problémech. Nicméně i ten dnes stojí na soukromém pozemku a dostat se k němu je poměrně obtížné.

Tato nejstarší část Hostivaře je dnes kostrou vesnické památkové zóny Stará Hostivař. Jde o soubor devatenácti poddanských usedlostí. Malé, skoro ptačí domky, jsou namačkány vedle sebe v blízkosti Botiče. Dnes jim jejich majitelé vracejí původní podobu, procházejí rekonstrukcí a do řady z nich se vracejí provozovny drobných služeb. Toto místo je velice malebnou součástí městské částí Hostivař.

Kostel Stětí svatého Jana Křtitele může mít základy už z 11. století. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

A pak už budeme stoupat po červené turistické značce vzhůru. Dojdeme k místu, které historici hodnotí jako jedno z nejcennějších v hlavním městě situované mimo centrum města. Tím místem je velice zachovalý komplex místního kostela a zvonice. Jedná se o velice ucelený a historicky velmi ceněný soubor budov.

Fresky způsobily šok a nadšení, nemají srovnání

Začneme kostelem Stětí svatého Jana Křtitele. Prokazatelně pochází ze 13. století, což dokazuje i románská apsida, která je dnes součástí stavby. Jenže archeologické práce v posledních letech odkryly v základech pískovcové desky, které naznačují, že kostel tu mohl stát dokonce už ve století jedenáctém. To by rázem činilo z hostivařského kostela jednu z nejstarších staveb na území hlavního města.

Fascinujícím objevem, který způsobil šok na mezinárodní úrovni, byl nález nástěnných fresek ze 13. století, které zdobí vnitřek apsidy. Restaurátoři je objevili pod velmi silnými nánosy vápna a vnitřních nátěrů. Na freskách je zobrazen jak Jan Křtitel, tak apoštolové i Ježíš Kristus. Za výmalbou jistě stojí duchovní Sázavského kláštera, pod které hostivařský kostel ve 13. století spadal.

Dřevěná zvonice u kostela Stěstí svatého Jana Křtitele v Hostivaři. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Odborníci na nástěnné malby se shodují, že podobné fresky lze najít jen zhruba na pěti místech v Evropě, ty hostivařské jsou ale geograficky nejvýchodnější. Jsou totožné svými rysy a znaky s cambridgskou gotikou a ranými německými gotickými malířskými školami. Z toho se dá usuzovat na autorství fresek, vlastní jméno autora se však asi nikdy nedozvíme. Nicméně na dokonalé odhalení, zpracování, zmapování a zakonzervování nástěnné malby stále ještě čekají. Je nádherné a opojné je zahlédnout, k tomu si však musíte zjistit, kdy je kostelík otevřen při bohoslužbách.

Zvenčí nenápadný svatostánek pak doplňuje místní dřevěná zvonice. Jde o stavbu velmi netypickou pro oblast metropole. Původně to byla márnice, protože kostelík obklopoval v dávných dobách hřbitov, ale na počátku 18. století se zděná márnice změnila na dřevěnou zvonici. I když nemůže stářím konkurovat sousednímu kostelu, tak i přesto je hostivařská zvonice jednou z nejstarších dřevěných zvonic na našem území a je velmi obdivuhodné, že se dřevěná stavba, i když jistě prošla úpravami a rekonstrukcemi, zachovala v takovém vynikajícím stavu.

V minulosti bylo toto církevní centrum Staré Hostivaře významově spřízněno s nedalekou tvrzí. Ta už dnes neexistuje. Na jejím místě však dodnes stojí hospodářské budovy, které slouží jako Ekologické centrum hlavního města Prahy. Jde o lokalitu zvanou Toulcův dvůr a po červené turistické stezce se k ní dostaneme zhruba po 400 metrech.

Ekologický prales

Kromě ubytování zde můžete dnes nakoupit suvenýry ze speciální ekologické manufaktury a můžete se zde i občerstvit dobrotami od ekologických farmářů. V posledních měsících přibyla v lokalitě bývalé tvrze nová naučná stezka. Ta vás seznámí s nově rekultivovanými biotopy původních bažin a mokřadů, které se na březích Botiče objevovaly. Kromě toho se zde můžeme seznámit s různými způsoby pečení chleba nebo vypalování starodávné keramiky. Slouží k tomu speciálně zbudované pece, kolem kterých naučná stezka vede.

Cesta v sadech Československé mládeže se může stát velmi milým a dobrodružným zážitkem. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Pokud si sebou vezmeme fotoaparát, nechme se rozhodně zlákat na návštěvu zdejších sadů Československé mládeže. Jedná se o původní sady z rozesmátých družstevních let. Ekologové je dnes nechávají svému osudu a trochu připomínají ovocný prales částečně zplanělých stromů. Vznikají tady však exkluzivní a neotřelé fotografie, a to všechno za doprovodu stále mečících a bečících stád koz a ovcí, které se tu prohánějí.

Tady náš osmikilometrový výlet Petrovicemi a Hostivaří můžeme ukončit.

Text se opírá hlavně o vědomosti a paměť autora. Dále vychází z veřejných informačních zdrojů a také z webových stránek dotčených pražských městských částí a objektů.