Praha neokoukaná: Invalidovna aneb Když v plamenech zemře sedm osob a navíc olympijské ambice

Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje na Pražský hrad. V každé uličce se k mohutné mase přidávají další a další. Nakonec není ve vašich silách udělat krok vedle, protože vás táhlé těsto těl nepustí.

A přitom stačí tak málo. Udělat několik kroků stranou, třikrát čtyřikrát zahnout za roh a dostanete se do míst, která vám o Praze řeknou mnohem víc než cvakání fotoaparátů na Karlově mostě. Atmosféra a krása stověžaté Prahy se totiž ukrývá mimo hlavní turistické trasy. Pojďte s námi.

Ani Karlín se nám minule nepodařilo projít celý, a tak je v podstatě slušností dnes tento rest odčinit. Naše minulá procházka Karlínem sice končila u nových a moderních budov na Rohanském nábřeží, nicméně bodem obratu naší trasy pro nás bylo Lyčkovo náměstí.

A tam také odstartujme. Nutno na začátek ale ještě připomenout, že moc optimistické to dnes nebude. Naše stopy budou provázet bolest, složité historické milníky, zklamané a zhroucené ambice, utrpení a smrt. Vlastně ani název lokality, kam dnes míříme – Invalidovna, k nadšení příliš neláká.

Invalidovna začíná vlastně vstupem do parku, který se dnes jmenuje Kaizlovy sady, což je od Lyčkova náměstí skutečně jen pár rychlých kroků. Na samé hraně parku se nachází budova, která ovlivňovala historii nejen Karlína, ale v podstatě na dlouhá léta každého z nás. Mluvím o Národním domě v Karlíně.

Vzestupy a pády Národního domu

Když byl Karlín v roce 1903 povýšen na samostatné město, chlupy na zádech všech místních radních se vzedmuly pýchou. Koneckonců v Karlíně bylo už všechno, jezdily tu vlaky i tramvaje, byla tu plynárna, stal tu velký kostel i synagoga. A zraněná ješitnost místních představitelů, kteří měli dlouho vedle slavnější Prahy pocit otloukánka, konečně dostala na bolístku adekvátní náplast.

Něco málo ještě ale chybělo. Dokonale reprezentativní prostory. Královské Vinohrady, Smíchov, a dokonce i Nusle v té době už měly své národní domy, v Karlíně ale stále chyběl. Samostatné město tak nemělo místo, kde muži mohou ve fracích popíjet a kouřit doutníky a ženy šustit svými krinolínami. Karlínská radnice tlačila na rychlou nápravu, ale výstavba se poměrně zpomalovala, a tak k přestřižení slavnostní pásky u novostavby došlo až v červnu roku 1911.

Národním domem v Karlíně doslova kráčely české politické, rozhlasové i hudební dějiny. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Budova vznikla podle návrhu architekta Josefa Sakaře v secesněklasicistním slohu a skutečně musela náročné požadavky karlínských radních uspokojit. To okouzlení může dnes zažít každý, protože poměrně pravidelně se zde pořádají dny otevřených dveří. A první, co vám podlomí kolena, je mohutné tříramenné mramorové schodiště. Nádherný pozůstatek dávných noblesních a pompézních dob.

Heydukova muška jenom zlatá a rudé legitimace

Při slavnostním otevření promlouval písecký občan, básník Adolf Heyduk a určitě přišla řadu i na jeho stěžejní dílo: „Co je štěstí? Muška jenom zlatá...“ a po chvíli obtěžkané vzletnými slovy se obyvatelé Karlína nahrnuli dovnitř. Tam spatřili kavárnu, restauraci s kuželkářskou dráhou, vinárnu, hospodu, zimní kulečníkový sál, v prvním patře velkolepě pojatý velký sál na candrbály a plesy, neméně povedený malý sál, šatny, galerie a spolkové místnosti.

Budova to už tehdy byla moderní, protože celou ji osvětloval výhradně proud elektrický a vytápěl vzduch teplý. To však nebylo všechno. Venku stál dřevěný altán, koneckonců stojí tam dodnes, a to byl středobod zahradní hospody pro neuvěřitelných 2 000 lidí.

Národní dům v Karlíně se dnes znovu pyšní řadou secesních původních ozdob. Foto: Klára Škodová

14. května 1921 se tu sešlo několik stovek odrodilců od Československé sociální demokratické strany dělnické, kterým se nelíbil vnitřní vývoj v jejich partaji. Tahanice uvnitř strany o směřování trvaly už déle než rok a řada členů už z toho byla pořádně otrávená a otevřeně koketovala s mámivými myšlenkami Komunistické internacionály. V karlínském Národním domě bylo přijato bezpodmínečně všech jednadvacet podmínek Kominterny a byla zde o dva dny později založena Komunistická strana Československa.

Mezi ustavujícími členy byl anarchismem prosycený komunistický básník Stanislav Kostka Neumann nebo pozdější blekota a člověk neschopný udržet myšlenku, ministr školství Zdeněk Nejedlý. Z ustavujícího sjezdu se však z důvodu nemoci omluvil Josef Hybeš. Nicméně to komunistům později vůbec nevadilo, a i přesto byli schopni v roce 1952 ulici, ve které Národní dům stojí, přejmenovat právě na ulici Hybešovu.

Adorace události z dubna 1921 šla dokonce tak daleko, že později byla na budovu umístěna oslavná pamětní deska a samotná budova byla v roce 1978 prohlášena národní kulturní památkou. Tím byla významem postavena na stejnou úroveň jako má třeba Karlštejn nebo Pražský hrad.

Tyto dva přešlapy a snahy o hledání rudého grálu se o mnoho let později vyřešily samy. Pamětní deska byla po sametové revoluci z budovy sejmuta a místo našla za závěsem v suterénu, kde ji spatříte právě jen při dni otevřených dveří pořádaných Českým rozhlasem. Zhruba ve stejné době byl Národní dům v Karlíně také vyvázán ze seznamu národních kulturních památek.

Pamětní deska založení komunistické strany je dnes ukryta v suterénu Národního domu v Karlíně. Foto: Daniela Růžičková

Pojďme se ještě vrátit do roku 1921, kdy se v Karlíně poprvé mávalo rudými legitimacemi. Tehdy nebylo ještě rozhodnuto o maximální podřízenosti bolševické Moskvě, ale spíš šlo o okouzlení komunistickými ideály. Stranu do náruče leninismu a později stalinismu nasměrovali až takzvaní „karlínští hoši“ v čele s Klementem Gottwaldem. To už je ale záležitostí jiné doby a i jiných lokalit v Praze.

Národní dům kupuje rozhlas, místo něj zní ale Němci

Dubnové komunisté intermezzo však obyčejné Karlíňáky nijak netrápilo a Národní dům žil svým vlastním spolkovým životem až do konce roku 1938, kdy objekt zakoupil Československý rozhlas pro budoucí rozšiřování vysílání.

Jenže k tomu už nedošlo, protože po březnovém záboru zbytku okleštěného Československa nacistickými vojsky z karlínského éteru zní Rundfung Chloumek. Jde o odkaz na lokalitu Chloumek u Mělníka, kde stál vysílač sudetoněmeckého pronacistického vysílání.

Po osvobození v roce 1945 se budova vrací do majetku státního rozhlasu a začíná devastace. Velkokapacitní vzdušné secesní prostory v přízemí jsou rozsekány papundeklovými příčkami na malé králíkárny, které zakryly i původní secesní výzdobu stěn.

Národní dům v Karlíně otevírá své brány pravidelně, stačí jen využít Dne otevřených dveří Českého rozhlasu. Foto: Klára Škodová

Architektonický odkaz hodně hlasitě pláče, ale kultura slaví. V prvním patře totiž vzniká legendární studio A Československého rozhlasu, které se zasloužilo o rozvoj taneční a moderní hudby v českých podmínkách. Téměř všichni slavní umělci zde začínali, Helena Vondráčková se tu poprvé ponořila do Červené řeky, první singly tady natáčela i Marta Kubišová, Václav Neckář, Eva Pilarová, Karel Gott, Waldemar Matušek nebo Ivan Mládek.

Voda si s sebou vzala zlé věci

Všechno špatné je pro něco dobré, to se znovu potvrdilo s tragickou povodní v roce 2002, budova sice tehdy utrpěla výraznou škodu, nicméně rekonstrukce donutila architekty k odstranění zoufalých přepážek a znovuotevření velkých secesních prostor. Budova i nadále slouží Českému rozhlasu, ale v mnohem působivějším prostředí.

Doteď jsme obdivovali budovu, která byla ze seznamu národních kulturních památek vymazána. Ve stejném parku ale najdeme pražskou Invalidovnu, jejíž zápis mezi památky s nejvyšší možnou kulturní ochranou se uskutečnil až v roce 2017, do té doby rozsáhlá budova bojovala o svůj život s obdivuhodnou zarputilostí.

Praha versus Paříž

Pramáti všech invalidoven, ta pařížská, měla sloužit zdravotní a sociální péči o vysloužilé, ale i o aktivní vojáky. Tu pařížskou založil Ludvík XIV. v roce 1670 a za dalších šest let byla dokončena. Z Invalidovny u Seiny se tehdy stala jedna z největších a nejrozsáhlejších budov na světě. Její hrany měří 190 a 250 metrů.

Trojramenné mramorové schodiště je ozdobou Národního domu v Karlíně. Foto: Klára Škodová

I výstavba pražské Invalidovny trvala šest let. Jenže se o jejím vzniku rozhodlo o šedesát let později, a to až v roce 1731 za vlády Karla VI. Jenže pravdou je, že mohla stát dřív než ta pařížská a také mohla narůst do ještě větších rozměrů než ta u francouzské Seiny. Ale i tak jsou rozměry naší Invalidovny nezanedbatelné, jde o obrovskou čtvercovou stavbu o hraně 130 metrů. Musím ale dodat, že ve skutečnosti dnes obdivujeme jen pouzou devítinu z původního projektu. Pokud by došlo k uskutečnění celé vize, pražská invalidovna by měla rozlohu více než 15 hektarů a byla by dvakrát větší než největší české náměstí – Karlovo.

Proč ale nebyl tak ambiciozní projekt nikdy dokončen v plném rozsahu? Co tomu bránilo? A proč se s ním začalo tak pozdě? Odpovědi hledejme v životopise Petra Strozziho. Šlo o českého hraběte s italskými předky, a hlavně o vojáka tělem i duší. Strozzi během kariéry utrpěl ve válečných bitvách řadu vážných zranění. Jedno z nejvážnějších si odnesl z bitvy u severoitalské Alessandrie v roce 1658. Felčaři ho dávali rok dohromady a on měl celou dobu čas přemýšlet. Trápily ho osudy válečných invalidů a zmrzačenců, kteří se kvůli zranění i s celými rodinami propadli do bídy.

Nakonec se rozhodl pro napsání závěti, ve které odkázal veškerý majetek, kromě zaopatření své ženy, nadaci pro válečné vysloužilce. Děti Strozzi zaopatřovat nemusel. Jedno z předcházejících válečných zranění ho totiž připravilo o možnost mít vlastní potomky.

Národní kulturní památka Invalidovna v osmém pražském obvodu je obrovskou budovou, mohla však velikostí zastínit i větší pařížskou sestru. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Ze zranění se Strozzi ale nakonec zázračně dostal, byl povýšen a znovu šel z bitvy do bitvy. Dalším úspěšným zářezem na pažbě jeho vojenské kariéry byla bitva s armádou tureckého velkovezíra Köprülüa, ale i ta skončila vítězstvím. Hořký osud však zvrátil kartu. Během slavnostního defilé vítězů přilétla zbloudilá kulka a život Strozziho vyhasl. Bylo mu 36 let a psal se rok 1664. Kdyby se tehdy hned z titulu nadace začalo stavět, Praha by ve stavbě Invalidovny předběhla Paříž. Jenže podle závěti se muselo čekat, až zemře i manželka Marie Kateřina z Khevenhülleru, a ta si dala na čas a přežila Strozziho o padesát let.

Sociální zabezpečení pro válečné veterány

Celou dobu také nebylo jasné, kde k výstavbě invalidovny dojde. Ve hře byla Praha, ale také varianta, že bude upraven do té doby jediný funkční vícekapacitní lazaret v českých zemích, který se nacházel v Hořicích. Nakonec padla volba na Prahu a příhodné místo se našlo na Špitálských polích (dnešní Karlín). Tato plocha měla už první rozpuk východně od pražských bran dávno za sebou, jenže během třicetileté války Pražané cvičně novou zástavbu dělovými koulemi zničili, aby ji švédská vojska nemohla využívat jako štít během dobývání městských hradeb.

Výstavba tak vlastně podnítila rozvoj Karlína z opačné strany. Velkým příznivcem nápadu stavby byl císař Karel VI., který se také osobně zúčastnil položení základního kamene v roce 1732. Projekt to byl úžasný, podle první myšlenky zde mělo svůj domov najít více než čtyři tisíce válečných invalidů nebo vysloužilců, a to i se svými rodinami, což byla z hlediska sociálního velká novinka. S přepychovým ubytováním ale počítat nemohli, místnosti byly obrovskými ratejnami, kde bylo až třicet lůžek, dlouhé široké chodby byly studené a temné. Do architektonického projektu se v duchu vrcholného baroka pustil Kilián Ignác Dientzenhofer.

Pomník Petra Strozziho před pražskou Invalidovnou. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

S úmrtím císaře o osm let později se stavba zadrhla a zároveň začaly docházet peníze ze Strozzovy nadace. Všem bylo jasné, že velkolepý komplex se nepostaví celý. Budova patřila stále armádě, správu nad Invalidovnou ale převzalo pražské arcibiskupství, které komplex zásobovalo řádovými sestrami, duchovními služebníky a zdravotním personálem.

Jak Invalidovna otevírala postupně náruč pro stále větší a větší počet válkou zbídačelých mužů, tak se logicky časem plnil vojenský hřbitov, který celou nedostavěnou Invalidovnu obepínal. Dnes z něj už nejsou patrné žádné stopy, ale park, který se rozprostírá kolem mohutné budovy, je vlastně posazen na tisícovkách hrobů válečných veteránů.

Budova se už sypala, když ji intervence památkářů zachránila

Invalidovna nestála ani čtyřicet let a stala se svědkem největšího selského povstání v okolí Prahy. Vzbouřené nespokojené sedláky vedl proti vrchnosti přezletický rychtář Josef Miran. U Invalidovny však bylo povstání krvavě potlačeno a brzy samotný Miran visel na stromě před lazaretem. Ve Vinoři na jeho počest vysadili Miranovy duby, kterým PrahaIN.cz věnovala prostor v samostatném článku.

Obelisk utonulých zákopníků připomíná obrovskou oběť vojáků během ničivé povodně v roce 1890. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Jenže zpět k samotné Invalidovně. Sloužila vysloužilcům nepřetržitě až do prvních let samostatného československého státu. Tehdy už byl počet zde žijících válečných ztroskotanců natolik malý, že se nevyplatilo provozovat tak velkou budovu.

Armáda se budovy nechtěla jen tak vzdát ani s příchodem samostatného Československého státu, a tak pomalu začala Invalidovnu plnit vojenskými archivy. Teprve ve 20. letech byly petrolejové lampy na chodbách vystřídány elektrickými rozvody. O co víc se tam stěhovaly důležité armádní a vojenské historické spisy, o to méně se dbalo na celkový stav budovy. Po vlhkých stěnách se rozlézala plíseň, opadávala omítka, dokonce i celé římsy. Jenže v tu chvíli zbystřili filmaři.

Temná a extrémně ponurá Invalidovna byla vděčným objektem filmových kamer. Jenže vždy šlo hlavně o její neutěšenou podobu, mnohokrát představovala blázince, nemocnice, lazarety, válečné kláštery, morové kolonie. A že to byly produkce veleúspěšné - Forman zde točil Amadea, natáčel se tu Doktor Živago nebo hollywoodské trháky Hellboy či Mladý Indiana Jones. Z českých produkcí šlo například o seriály Četníci z Luhačovic, Specialisté a z filmů například Athropoid nebo Hlídač č. 47.

I bez ruky se dá pokořit svět

Jedním z posledních válečných invalidů, kteří zde pobývali a léčili se z válečných tragédií a zranění, byl i mladý muž, který přišel ve válečné vřavě I. světové války o pravou ruku a část ramene. Deprese způsobené neutěšenými vyhlídkami na zbytek života alespoň trochu kompenzoval tím, že se jen jednou končetinou snažil obsluhovat fotografický přístroj. Bylo to složité, ani moc dobrých objektů k fotografování tu nenacházel, a tak objevil čarovnou moc světel a stínů, předtím neviděné kouzlo a moc slunečních paprsků. Nebo takové drobnosti jako jsou padající lupeny, pavučiny a rosa na nich. Jmenoval se Josef Sudek a brzy se z něj stal jeden z nejvýznamnějších fotografů Evropy.

Na nejstarším pražském panelovém sídlišti Invalidovna se dnes mísí stará zástavba s novou. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Dnes už na nás pomrkává Invalidovna veseleji, její rekonstrukce nejde příliš závratným tempem, ale už se za svoji potrhanou fasádou alespoň nemusí stydět. Hřbitov v průběhu let zmizel pod zelení parku a zůstaly jen dva velké pomníky, které rozhodně stojí za povšimnutí. První pomník nelze přehlédnout u samotného hlavního vchodu Invalidovny. Odkazuje na toho, bez jehož peněz by stavba nevznikla – na Petra Strozziho. Pomník s jeho bustou vytvořil v roce 1898 sochař Mořic Černil a situoval ho tak, jako by se Strozziho hlava dívala na objekt Invalidovny. Rakouský důstojník tak alespoň obhlíží budovu, kterou nikdy vidět nemohl, ale která by tu bez jeho finančního přispění rozhodně nestála.

V době, kdy sochař Černil odhaloval Strozziho pomník, tak už pět let stál na opačném konci tehdejšího hřbitova (dnešního parku) jiný památník. Jde o obelisk, který se čelem neklaní Invalidovně, ale točí se k ní zády. Naopak čelo směřuje k Vltavě a k ní odkazuje i kamenná kotva a pádlo na vrcholu osmimetrové stavby. Čelní směřování k řece vyjadřuje pokoru, se kterou se česká metropole musela sklonit rozběsněnému toku, který devastoval Prahu během prvních čtyř dnů v září roku 1890. V našich pamětech uložená povodeň z roku 2002 byla mohutnější, děsivější, ale nebrala tolik životů.

Rozběsněný živel na konci 19. století strhl i čtyři pilíře Karlova mostu a zahynulo několik stovek lidí. Smrt ve vlnách našla i dvacítka tehdejších vojenských zákopníků, dnes bychom řekli ženistů, a na jejich statečnost obelisk upomíná. Ti měli za úkol vykopat zákopy a odvodňovací kanály na ochranu města. Jenže rozlícený proud Vltavy dorazil dřív, než se očekávalo a nedal jim nejmenší šanci. Vtáhl je do hlavního toku tak rychle, že muži neměli čas ani vylézt po žebřících ven ze zákopů.

Bruselský duch modeloval nové sídliště

Je čas Invalidovnu opustit a podél tramvajové trati jít dál směrem k Palmovce. Zdejší moderní Futurama Business Park je další moderní a povedenou stavbou současné Prahy a rozhodně přispívá k tomu, že si Karlín otevřel dveře pro velkolepý vstup do 21. století.

Sídliště Invalidovna je nejstarším pražským sídlištěm, vzniklo jako olympijská vesnička pro olympiádu, která se nikdy nekonala. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Proti této budově opět zabodoval výtvarník David Černý, když z korozivzdorné oceli vystavěl 24 metrů vysokou sochu Lillith, která podpírá bytový dům Fragment. Zaměříme se na budovy, které se choulí za komplexem Futurama.

Poválečná stabilizace průmyslu a hospodářství, lepší ekonomické výhledy, nárůst demografické křivky a snaha lidí stěhovat se do měst, to vše si žádalo urychlené řešení bytové otázky. Východiskem měla být výstavba experimentálních panelových sídlišť. Vůbec jedno z prvních v republice a první v metropoli vyrostlo na Invalidovně. Se samotnou myšlenkou sídlištní zástavby Invalidovny se přišlo už za první republiky, jenže tehdy se počítalo ještě s cihlovými domy.

Paneláky, kde lidé bydleli rádi

Panel se přihlásil o slovo v roce 1958, kdy byla vyhlášena hojně dotovaná a komunisty bedlivě sledovaná architektonická soutěž. Vyhrál tým architektů Zelený, Reichlt, Bäumelt, Polák a Šalda. Všichni tito pánové byli ještě nasáklí úspěchem naší země na EXPO v Bruselu, a tak i navržené domy pracovaly hodně s bruselskými tvary a bruselským interiérem.

Vůbec první dům vznikl v roce 1961, ostatní vyrostly hned vzápětí. A nutno říct, že se jednalo o skutečně inovátorské dílo. Panely měly rozpon více než šest metrů, a to umožňovalo vnitřní variabilitu příček, jednotlivé byty ve stejném domě tak mohly vypadat zcela různě. Invalidovna dala vzniknout pětipodlažním, osmipodlažním, ale i dvanáctipodlažním domům. V některých výtahy obsluhovaly jen sudá patra, z nichž se vždy po schodišti sestupovalo o patro níž.

Panelové domy byly ještě ovlivněny levicovou myšlenkou takzvaných kolektivních domů, a tak nikoho nepřekvapily existence kluboven, heren a společných prostor. Budování socialismu bodovalo a lidé byli z nového bydlení nadšení. Bohužel časem kvůli větší produktivnosti a ve jménu většího počtu na úkor kvality šly variabilní příčky k ledu a vznikaly jen uniformní kotce.

Sídliště Invalidovna se pomalu rozrůstalo až do roku 1970 za všeobecného potlesku architektonické obce. To všechno umocňovalo i zapojení užitného umění do výzdoby nového sídliště.

Hurá, bude mít olympiádu

Uvolněný konec 60. let přinesl oteplení také v politickém klimatu a rozdíly mezi Západem a Východem se začaly mírně stírat. I proto v té době vznikla v Praze odvážná myšlenka a iniciativa, že metropole nad Vltavou by se mohla stát v roce 1980 dějištěm konání letních olympijských her. Za lokalitu pro vznik moderní olympijské vesničky byla vybrána právě Invalidovna a budovat se mělo ve stylu experimentálního sídliště.

Hotel Olympik vznikl kvůli olympijským hrám v Praze, veřejnost ho zná také jako dějiště děsivého požáru, který si vzal osm lidských životů. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Aby Praha vážnost kandidatury ještě podtrhla, bylo rozhodnuto o výstavbě hotelu, který ponese olympijské tradice už v názvu, bude se jmenovat Olympik. Jenže události z roku 1968 a nastupující normalizace dávaly jasně najevo, že Prahu čekají jiné starosti než pořádání olympijských her. Ovšem žádný zákaz zatím odnikud nepřišel, a tak se s olympiádou stále počítalo, jen se jásalo trochu víc potichu.

Za architektonickou podobou Olympiku stáli stejní muži jako za samotným sídlištěm Invalidovna. Ke slavnostnímu otevření došlo v květnu 1971 a Olympik se svými 318 pokoji se rázem stal největším hotelem v Praze. Když však podala o pár měsíců později oficiální kandidaturu na pořádání 22. letních olympijských her i Moskva, bylo všem jasné, že v Praze zbyde po olympiádě jen název hotelu.

V roce 1974 na zasedání Mezinárodního olympijského výboru ve Vídni se rozhodovalo o dějišti letní olympiády a českoslovenští soudruzi krátce předtím dostali několik dobře míněných rad. Pod jejich tlakem Praha těsně před zasedáním ve Vídni svoji kandidaturu stáhla.

Když se v 1976 otevíral na Invalidovně nový přidružený pětiposchoďový hotel Olympik Garni, který přidal dalších 267 hotelových postelí, šlo už z hlediska názvu jen o čirou ironii. Praha už podruhé přišla o konání olympijských her, poprvé o ně usilovala už v roce 1924. Tady olympijské plameny nikdy nevzplanou.

Oheň si cestu našel

Jenže osud je někdy hodně ironickým hráčem a potvrdilo se to 26. května 1995. Tehdy v 11. patře hotelu Olympik začalo hořet a schodištěm se oheň velmi rychle rozšířil do vyšších pater. Hasiči dorazili na místo nehody sice během pěti minut, už za jízdy si však všimli, že budou nutné posily, a tak byly přivolány. Krátce po vypuknutí požáru zhruba v 18 hodin se zastavily výtahy a okamžitě se chodby hotelu začaly plnit dusivým, velmi nebezpečným kouřem. Na místo byl povolán dokonce záchranářský vrtulník, který zachraňoval osoby, které se dostaly na střechu hotelu. Oheň se dostal pod kontrolu až po několika hodinách. Bilance však byla tragická. Zemřelo sedm žen a jeden muž. Všechno byli zahraniční turisté. Šlo o tři Belgičanky, dvě Američanky, dvě Finky a jednoho Němce. Zraněno bylo dalších 34 lidí. Příčina nehody byla objevena poměrně brzy po požáru. Šlo o nepořádek v podobě utěrek, časopisů a papírů pohozených na ledničce, které po přehřátí motoru chladničky vzplály. Během půl roku byl hotel opraven, vybaven lepším bezpečnostním systémem a opět se do něj mohli nastěhovat návštěvníci.

Umělecké dílo Vyhlídka na Mars oživuje část Rustonka. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Hotel Olympik má dnes 21 podlaží a dosahuje výšky 73 metrů. Blízký, později otevřený hotel nazvaný Sluneční věž, který patří také do komplexu Olympik, má stejný počet pater, ale je o tři metry nižší.

Za hotelovým komplexem už se pomalu Karlín stává minulostí a na následné křižovatce ulic Na Rustonce a Švábky už definitivně předává vládu Libni.

Jenže výlet po Invalidovně nesmíme uzavírat smutným požárem s tragickou bilancí, a tak ještě přejdeme přes Sokolovskou ulici, po které jezdí tramvaje a vstoupíme mezi komplex moderních budov zvaných Rustonka.

V místě, kde se dřív nacházely staré průmyslové budovy, dnes září stavebně cenné novostavby, a právě tady Karlín vyslal budoucnosti největší výzvu, když tam umělec Jiří Příhoda umístil Vyhlídku na Mars. Umělecké dílo tvoří objekt z leštěné oceli, který na svém plášti odráží kontury okolních budov, a tím opticky rozšiřuje, ale i zahušťuje daný prostor. Vysoký lesk, high-tech tvary, to všechno může vyvolávat pocity, že jste součástí jiné planety. V době instalace byla k objektu ještě připevněna obrovská LED obrazovka, kde se promítaly skutečné záběry rudé planety.

A tady miliony kilometrů od naší planety, a přeci za rohem, výlet Invalidovnou končíme a brzy někdy v Praze neokoukané zase naviděnou.