foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz/Zámek Hostavice
Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje na Pražský hrad. V každé uličce se k mohutné mase přidávají další a další. Nakonec není ve vašich silách udělat krok vedle, protože vás táhlé těsto těl nepustí.
A přitom stačí tak málo. Udělat několik kroků stranou, třikrát čtyřikrát zahnout za roh a dostanete se do míst, která vám o Praze řeknou mnohem víc než cvakání fotoaparátů na Karlově mostě. Atmosféra a krása stověžaté Prahy se totiž ukrývá mimo hlavní turistické trasy. Pojďte s námi.
Dnes se projdeme oblastí Hostavic v devátém pražském obvodu a zároveň ve čtrnácté městské části. Budeme ale sledovat hlavně velký příběh plný vizionářství smíchaný s fanfarónstvím, příběh plný těžké práce, ale i osudy ovlivněné velkými obavami a strachem. O tom všem vypráví příběh vesničky a dnes městské části Hostavice.
Na polích všude rudé šťavnaté plody
I když byla vesnička založena už někdy v 15. století, po staletí nedoznávala větších změn. Jednoduché vesnické domky, rozsáhlé zahrady a velká pole. Žilo se tu zkrátka zemědělským životem, čas lidem ubíhal ne podle kalendáře, ale podle zemědělských prací. Na jih nedaleko od samotné vesnice se pěstovaly ve velkém jahody, a tak se této místní části začalo říkat Jahodnice.
Zimní slunce maluje dlouhé stíny i na Hostavický zámek. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Všechno se začalo pomalu měnit až ve druhé polovině 19. století. Tehdy mezi zahradami vyrostla nízká jednopatrová vila s výrazným rizalitem zakončeným nápadným trojúhelníkovým štítem v historizujícím stylu. I když šlo opravdu jen o vilu, tak mezi ostatními mnohem skromnějšími budovami přímo čněla, a tak se jí začalo říkat Hostavický zámeček. A protože tou dobou vznikaly po Praze jako houby po dešti budovy v módním neorenesančním stylu, tak i zámeček Hostavice dostal novorenesanční kabát.
Hostavický zámeček měl být pýchou zdejšího velkostatku. Měl všem ukázat, jak se majitelům daří a že půda kolem Hostavic dává úrodu, která dokáže velmi slušně uživit.
Nový stát, nové naděje
Zlom přichází v roce 1918. Vzniká nový samostatný československý stát. Ve společnosti je jasně cítit euforie a nadšení, že všechno, co teď přijde bude jen naše, československé a lepší. I Hostavice se mění. Přichází nový majitel. Hostavický statek kupuje velkostatkář Kolman, a i když je to člověk životem spojený se zemědělskou půdou, tak si uvědomuje, jak snadno se dá na zdejších pozemcích zbohatnout. Do Prahy je sice z Hostavic stále ještě hodně daleko, ale i tady letí ceny pozemků a stavebních parcel raketově nahoru.
Slibovaný ráj pro legionáře
Když do jednání vstupuje Legio-centro záložna, Kolman neváhá a na zemědělskou minulost zapomíná.
Československá společnost je tou dobou plná novodobých hrdinů. Jsou to legionáři, kteří se vracejí jak z východní, tak ze západní fronty. Lidé jsou si vědomi, že bez nich by nebyl samostatný stát a chtějí jim za to projevit vděk. Ve vedení Legio-centro záložny padne návrh, aby byl každý legionář odměněn tím, že mu bude za velmi výhodných podmínek nabídnut k odkupu pozemek na výstavbu vlastního bydlení. Volba padne na lokalitu nedaleko Prahy. Jmenuje se Jahodnice a je součástí Hostavic.
Velkostatkář na odkup pozemků kývne a obětuje tak zdejší jahody, které se na pražský trh v nové sezóně už nedostanou. Legio-centro záložna bývalá jahodová pole rozparceluje a připraví jednotný projekt prvorepublikového satelitního městečka. Základem mají být sady Československých legií, kolem parku pak mají vznikat budovy v jednotném stylu. Pozemky jsou laciné a pokud na jejich koupi legionáři přeci jen nedosáhnou, mají k dispozici velmi výhodný úvěr s dlouhou dobou splatnosti. Začíná se stavět a nově vzniklé ulice získávají jména po největších osobnostech legionářského světa.
Zuby si začíná brousit i Baťa
Velkostatkář Kolman sice přišel o část svých latifundií, nicméně stále vlastní obrovské pozemky v samotných Hostavicích. O pár let později, na konci 20. let 20. století, další výrazný muž této bohaté epochy československých dějin o tři sta kilometrů dál jihovýchodně od Prahy uvažuje, jak rozšíří své impérium.
Jmenuje se Tomáš Baťa a bez uzardění o něm můžeme říct, že patří k největším světovým obchodníkům. Město Zlín vykřesal téměř celé vlastní pílí, vizemi a nadšením. Vzniklo zde obrovské obuvnické impérium, které otevřelo mnoho obchodních poboček na celém světě. I v Praze je řada jeho prodejen s botami, ale Baťa chce zanechat v Praze hlubší stopu. „Když to šlo ve Zlíně, proč by to nemohlo jít i v Praze,“ přemýšlí Tomáš Baťa o tom, že by zřídil firmu na výrobu obuvi v blízkosti hlavního města nového mladého státu.
Jezero vzniklé ze slepého ramene říčky Rokytky je na dohled sídliště Černý Most. Kdysi právě tady mělo stát Baťovo Zahradní město. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Hledá vhodné pozemky, kde by nejen vyrostla fabrika, ale kde by, stejně jako ve Zlíně, mohl nabídnout domácí zázemí i svým zaměstnancům. Volba padne na Hostavice. Tomáš Baťa osloví architekty a projektanty a ti vytvoří vizi Zahradního města. Nesmíme si ale Baťovu představu plést s dnešním Zahradním městem, které nemá s tímto projektem nic společného. Baťovo Zahradní město má stát na pozemcích Hostavic.
Zaměstnanecký luxus Zahradního města
Centrum má podle architektů tvořit ohromné náměstí s velkým spolkovým domem. V něm budou kavárny, restaurace, prodejny, provozovny služeb a úřady. Hlavní důraz je ale kladen na výstavbu dvojdomků a samostatných domů pro zaměstnance Baťovy budoucí továrny. Domy mají být zasazeny do krajiny zahrad ve skupinách, kolem mají být nízké ploty. Kromě toho by mělo dojít i k výstavbě obchodních domů, škol, pošt, ale hlavně sportovního stadionu, letního koupaliště a tenisových dvorců.
Tomáš Baťa je z projektu nadšený, jede s ním seznámit představitele Velké Prahy a státu. I oni sdílejí jeho optimismus. Jenže pak přijde 12. červenec 1932 a osudný pád letadla v Otrokovicích. I když stroj spadne jen z výšky zhruba 20 metrů, Tomáš Baťa umírá.
Obuvnickou dynastii přebírá Jan Antonín Baťa a ten stejně jako jeho nevlastní bratr projektu v Hostavicích věří a fandí. A dokonce tak silně, že po dvou letech od otcovy smrti usedá s velkostatkářem Kolmanem k jednacímu stolu, aby se domluvili na kupní smlouvě. Výsledné podpisy stvrdí to, že velkostatkář prodává všechny pozemky včetně Hostavického zámečku, Baťa na pozemcích v lokalitě Na Čihadle položí základy Zahradního města.
Kvůli Hitlerovi je všechno jinak
Jenže tou dobou už druhý rok v Německu vládne kancléř Adolf Hitler a atmosféra ve střední Evropě začíná houstnout. Nová mladá republika víc než Zahradní města potřebuje silnou armádu, vyzbrojenou a vycvičenou. Hledají se místa, kde se budou vojska cvičit.
Tehdejší politická reprezentace státu už původní nadšení z projektu z počátku 30. let nesdílí a Jan Antonín Baťa vidí jen nesouhlasné kroucení hlavami. Z projektu během minuty sešlo. Vláda nařizuje, že v Hostavicích vyroste vojenské cvičiště. Baťa pozemky pod cenou prodává a projekt zůstane navždy jen na papíře.
Po II. světové válce jsou poslední zbytky soukromých pozemků v Hostavicích vyvlastněny. Zámeček je zestátněn a slouží školním účelům.
Zmizík na legionáře
Legionářská čtvrť v Jahodnici v 50. letech 20. století je přejmenovaná. Nová jména dostávají i tamní ulice, tvrdý komunismus maže poslední stopy po legionářích.
V následujících 30 letech je setřen i architektonicky jednotný ráz zdejší legionářské kolonie. Každý si předělává dům po svém, vlastníma rukama a svépomocí a oblast je tak architektonicky a urbanisticky zcela znehodnocena. Až teprve v roce 1995 chce zastavit Praha 14 ničení takto cenné lokality. Je už ale pozdě, řada stavebních úprav je zcela nevratných. Městská část získá alespoň příslib, že se zdejším ulicím někdy vrátí jejich původní názvy.
Po revoluci se stěhuje do Hostavického zámečku soukromá vysoká sportovní škola. Nezůstane tu dlouho, její místo brzy zaujme soukromá základní škola.
Sýpka Kolmanova velkostatku v Hostavicích, kterou s celým statkem ve 30. letech koupila firma Baťa a chtěla tu vytvořit město podobné Zlínu. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
I přesto dnes Hostavice stojí za procházku. Zámeček je opraven, můžeme ho obdivovat, stejně jako bývalý zámecký park. Je veřejnosti přístupný. Na dávnou historii odkazuje zdejší sýpka a také nejstarší památka v obci, šindelová zvonička. Malebná je ovšem procházka kolem meandrů Rokytky Na Čihadlech, kde mělo stát zamýšlené Baťovo Zahradní město.
Hostavice byly připojeny v roce 1968 k Praze a na kraji Jahodnice vyrostlo v 70. letech sídliště. Dobrou zprávou je, že se na zdejší lány vrátily opět jahodové keříky. Jejich věhlas zatím není tak obrovský jako před více než sto lety, ale kdo ví, třeba brzy doženou ve věhlasu své kolegyně z Kunratic.
Článek se opírá o vědomosti a paměť autora, veřejně přístupné zdroje a web zmíněné městské části.