Praha neokoukaná: Jižní Smíchov aneb Kde vznikla odvěká rivalita Sparty a Slavie

Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje na Pražský hrad. V každé uličce se k mohutné mase přidávají další a další. Nakonec není ve vašich silách udělat krok vedle, protože vás táhlé těsto těl nepustí.

A přitom stačí tak málo. Udělat několik kroků stranou, třikrát čtyřikrát zahnout za roh a dostanete se do míst, která vám o Praze řeknou mnohem víc než cvakání fotoaparátů na Karlově mostě. Atmosféra a krása stověžaté Prahy se totiž ukrývá mimo hlavní turistické trasy. Pojďte s námi.

A dnes už konečně opravdu naposled na Smíchov. Zbývá nám už jen prochodit tu nejjižnější část této klíčové pražské městské části.

Hned na úvod musíme přiznat, že se jedná o tu část, která poskytuje nejméně stavebních památek a zajímavostí z celého Smíchova. Ale jelikož je v našem hledáčku i budoucnost české metropole, tak se tu prostě zastavit musíme. Zdejší smíchovské rozvojové zóny jsou totiž těmi největšími v celém hlavním městě. Ale všechno pěkně popořádku.

Smutek Ženských domovů

A začneme u budovy, která si zaslouží naši pozornost, protože ovlivnila život mnoha lidí. Úkol první je spíš pro hodně zdatné pamětníky. Vybavíte si ještě text písničky zpěvačky Petry Janů? „…nic nelze vzít zpátky, tak, jak by sis přál, dopis na dva řádky, zas mě obelhal. V mezerách pod slovy, mlčí ženské domovy, v knize návštěvní je dnes čistý list.“ Bylo to v době, kdy měla ještě hlas jako šmirgl papír a její hlavu nezdobily neposedné kudrliny. Píseň Blues ženských domovů číslo 609 možná nebyla psána přesně o této výrazné smíchovské budově, nicméně osamělost podobných zařízení byla všude stejná.

Funkcionalistická budova Ženských domovů. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Tato slavná smíchovská funkcionalistická budova o sedmi patrech vznikala ve 30. letech 20. století a reagovala na tehdejší společenské změny. Ženy se v té době osvobozovaly od závislosti na mužích a začaly ve větší míře pracovat. Některé z přesvědčení, že chtěly, některé z nutnosti obživy. Většinou pro ty z druhé skupiny vznikly na Smíchově Ženské domovy, tedy zařízení pro svobodné a pracující ženy. Autorem návrhu budovy byl architekt Josef Hlaváček. Dohled nad celým projektem, stavbou a slavnostním přestřižením pásky měla na starost Alice Masaryková.

Bylo tu více než 850 malých bytů a o společenské vyžití pracujících žen se staralo ještě divadlo, tělocvična a kino. Ženy tu poměrně výhodně mohly získat střechu nad hlavou, ale podmínkou bylo, že tu mohou zůstat maximálně dva roky. Za nacistické okupace se z místa stal válečný lazaret. O historii budovy si můžete přečíst na webu Slavné vily.

Dnes můžeme obdivovat hlavně funkcionalistickou podobu, jinak sláva budovy je už dávno minulostí a někteří lidé ze Smíchova mají strach se kolem budovy jen mihnout, a to hlavně ve večerních hodinách, kdy se do okolí stahují problematické existence.

Smíchov City je budoucností Prahy

Hned přes ulici pak před našimi zraky vytane první obrovská rozvojová zóna, s kterou se dnes potkáme. Brownfield bývalých přilehlých záložních a technických budov nedalekého Smíchovského nádraží se dnes mění v obrovskou a novou čtvrť.

Jižní Smíchov je nejrychleji se rozvíjející část Prahy, v blízkosti vlakového nádraží vzniká celá městská čtvrť s názvy ulic po významných českých ženách. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

A s potěšením lze říct, že jde o velice vkusné domy temnějších barev a poměrně nízké budovy se zajímavou nevýstřední podobou. První domy už stojí, část z nich jsou kancelářské budovy, do některých už se nastěhovali první obyvatelé, ale to je jen začátek celého projektu. V současné době je postavena možná pětina nebo šestina celého projektu. Více si o něm můžeme společně přečíst na webu páté městské části.

Tato část moderního Smíchova rozšíří počet pražských ulic nejméně o pět dalších. A projektanti už dnes rozhodli o tom, že ulice ponesou jména po významných ženách, které uspěly ve světě a které proslavily Československo a Česko za našimi hranicemi. Bude tu proto ulice Toyen, Allbrightové, Vackové, Šiklové a Mládkové.

My ale musíme vyrazit dál. Půjdeme ulicí Radlickou, tato cesta nám umožní v odstupu si prohlédnout monstróznost celé rozvojové plochy. Pochopíme, jak je tento prostor velký a můžeme zapojit do hry fantazii a představovat si, jak bude celá plocha vypadat po stavebním znovuzrození.

Smíchovské nádraží se teprve ukáže v plné své síle

Dobře uvidíme i na samotné Smíchovské nádraží. I to se teď nachází v bodě významného stavebního přerodu. Přišlo sice v minulých měsících o vlastní železniční zastávku Smíchovské nádraží – severní nástupiště a železnou lávku, která obě části nádraží spojovala, ale jeho budoucnost je namalována velkolepě a hodně barevně.

Původní fotografie Smíchovského nádraží ještě v době, kdy tu nestála funkcionalistická budova. Zdroj: volná licence

Smíchovské nádraží hrálo vždy v dopravním rozvoji města velkou úlohu. Jenže velmi expandovaný dopravní uzel stojí prostě na nevhodném místě. I když zajišťuje obrovské množství železničních spojů směřujících západně a jihozápadně od Prahy, muselo se s jeho budovou často hýbat.

První název v druhé polovině 19. století zněl Smíchov (od 1895), od roku 1909 do roku 1920 Smíchov státní nádraží, ale neslo také pojmenování Západní nádraží. Znovu připomínáme, že Smíchov vlastně v té době nebyl ani Prahou ani městem, ale jen vesnicí za městem, a tak tomu bylo v podstatě až do 50. let 20. století, kdy sice se sama čtvrť už stala součástí metropole, ale pořád to bylo Západní nádraží, kterému se ale už říkalo Smíchovské. Tehdy šla původní budova k zemi a architekt Jan Zázvorka, otec známé a populární herečky Stelly, navrhl funkcionalistickou budovu nového Smíchovského nádraží. Jenže došlo k posunu celé budovy zhruba o dvě stě metrů jižním směrem.

Vznikla rozsáhlá a prostorná mekka všech cestovatelů s velkými do široka otevřenými prostory. V 80. letech však začaly Smíchovskému nádraží další krušné chvilky. Bylo rozhodnuto, že tudy povede jedna z tras pražského metra a začala se stavět stanice. Budova byla upravována a ve stejném duchu byly postaveny i podzemní prostory podzemní dráhy.

A od té doby se správci ke Smíchovskému nádraží nechovali příliš uctivě. Celá budova, technické zabezpečí i kolejiště velmi chátralo, a tak se v současnosti přistoupilo k mnohamiliardové rekonstrukci.

A jak bude vypadat budoucnost nádraží? Vzniká tu ohromný terminál, který by měl v budoucnu převzít část úkolů zoufale přeplněného hlavního nádraží. Řada železničních spojů by zde měla končit a dál nezatěžovat stanici Hlavní nádraží. I proto, že u Smíchovského nádraží je velký uzel příměstské autobusové dopravy, městské hromadné dopravy a je zde napojení na síť podzemní dopravy. Budoucí podobu Smíchovského terminálu popisuje studie Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy.

Každopádně však zmizí anebo bude silně omezeno zdejší vlakové seřadiště. To si zamiloval i literární historik Pavel Nauman, který už ve 40. letech tento omračující prostor převedl do pohádek pro děti s názvem Pohádky o mašinkách. Kdo by neznal televizní večerníčky, které vznikly v 80. letech, o černokněžníku Zababovi, který postavil tu největší mašinku na světě, ale trochu se mu to vymklo z ruky? Milé děti, tak to vše se podle Pavla Naumana událo prý na Smíchovském nádraží.

My se ale z dětského fantazijního světa vrátíme zpět a půjdeme ulicí Radlickou, kde nemůžeme přehlédnout další jednu z nejvýznamnějších dopravních pražských staveb. Dnes na ni kdekdo nadává, protože bývá často ucpána, ale jen si vzpomeňte, pokud vaše paměť sahá ještě před rok 2004, kdy byla stavba zprovozněna, jak složitě se projíždělo Smíchovem, když tunel Mrázovka neexistoval.

Portál tunelu Mrázovka se nachází pod Pavím vrchem. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Tunel, který zkrotil hustou dopravu na levém břehu Vltavy

Tunel provrtává při své délce téměř 1300 metrů nejen kopec Mrázovka, ale i Paví vrch. Dnes je součástí západní větve Městského okruhu. Jeho vznik ale nebyl úplně bez problémů. Náklady na výstavbu vzrostly z plánovaných 4 na 7,5 miliardy korun a podzemní ražba poničila řadu domů na Smíchově, kterým popraskaly stěny, a to i přes to, že se téměř u všech budov pod tunel prováděla před ražbou bezpečnostní betonová injektáž.

Budova nakonec získala titul Dopravní stavba roku 2005 a technologii její stavby a různé kuriozity a zajímavosti vzniku popisuje dopravní web satra.cz.

Rokoko, co se cudně ukrývá mezi stromy

Projdeme kolem portálů nájezdů do tunelu z ulice Radlické a půjdeme ještě zhruba 200 metrů po chodníku ulice Křížové. Odbočíme z ní až v okamžiku, kdy nahoru do kopce povede dlouhá řada schodů. Po výstupu několika prvních si můžeme ale ještě na chvíli odpočinout, protože pár minut ztratíme u vily Koulka. Tato původně zemědělská usedlost ve střízlivém rokokovém duchu vznikla v druhé polovině 19. století.

Až překvapivě málo zdobná je bývalá zemědělská usedlost Koulka, která se dnes skrývá před zraky veřejnosti hluboko ve vzrostlých stromech. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Ale původ této stavby, dnes téměř neviditelné kvůli neprostupné hradbě okolních vysokých stromů, bychom museli hledat už kolem roku 1690, tehdy se místu říkalo Vorlovka. Od začátku 19. století poté Koulka, více se dozvíte v publikaci Městské části Prahy 5 -Stručná historie architektury. Stoupat po tehdejších zahradách bylo velmi složité a síť dnešních schodů jen kopíruje ty, které tu vznikaly možná už na sklonku středověku.

Později se obrovské plochy zahrad proměnily na stavební parcely a největší mrzačení přišlo s Květnovým povstáním 1945, kdy byla zbořena rokoková zeď, která vytyčovala poslední pozemky už okleštěné Koulky (Vorlovky). Cihly z této zdi se totiž použily na stavbu pražských barikád. Historický popis stavby nabízí také památkový katalog Národního památkového ústavu. Než se ale otočíme ke Koulce zády nepřehlédněme naprosto unikátní litinovou pumpu, která je stále funkční a stojí před samotnou usedlostí.

Magorova studánka

A teď si uděláme test fyzičky a zkusíme si tu více než stovku schodů pěkně vyjít. Nebudeme se ale mučit až úplně nahoru, bude stačit, když dojdeme do ulice Pod Kesnerkou a tady odbočíme doprava. V okamžiku, kdy skončí vilová zástavba, tak v malém lesíku nalevo od silnice spatříme vodní vývěr.

Magorova studánka získala jméno podle Ivana Martina Magora Jirouse, člena kapely Plastic Poeple of the Universe. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Jde o takzvanou Magorovu studánku. Bylo to oblíbené místo dnes už zesnulého člena Plastic Poeple of Universe Ivana Martina Magora Jirouse.

Pro spoustu lidí má místo určitě až kultovní význam, nemusíte však být příznivci této kapely, abyste zjistili, že zdejší prostor by si určitě zasloužil nějakou výraznější rekonstrukci. Asi by stálo za to upravit vodní vývěr, vyměnit lavičky a možná místo i trochu zvelebit. Jistě by to přivítala i řada místních obyvatel.

Nejzapomenutější židovský hřbitov v Praze

Od Magorovy studánky lze mezi stromy zahlédnout už ohradní zeď stoprocentně nejutajovanějšího pražského židovského hřbitova. I zarytí milovníci židovské funerální turistiky jen málokdy mají o starém smíchovském hřbitově potuchu. Nachází se ve slepé odbočce z ulice U Starého židovského hřbitova a dnes jsou k němu přilepeny okolní vily.

Hřbitovní náhrobky na starém smíchovském židovském hřbitově jsou klasicistní a novogotické. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Výjimečné náladě a geniu loci to ale překvapivě nevadí a nic neubírá na jeho síle. Tento hřbitov byl založen na konci 18. století, kdy hřbitovy v Josefově už doslova praskaly ve švech. A pohřbívalo se tu ještě před začátkem II. světové války.

Náhrobků se zachovalo přes 600, ale jen 422 jich je viditelných, ty ostatní už leží pod vrstvou zeminy. Náhrobní stély jsou klasicistní, ale daleko větší potěchu oka udělají ty novogotické, které evokují kouzlo starých židovských hřbitovů. Zvlášť, když na tomto starosmíchovském hřbitově se na výzdobu náhrobků užívalo nezvykle zelené sklo.

Hřbitov je dnes krásně udržovaný a je to skutečně nádherné a malebné místo, ale za to vděčíme rekonstrukci z posledních let. Během socialistické éry byl vandaly několikrát poničen, zeď byla zbořena a už to vypadalo, že bude další ze židovských hřbitovů navždy vymazán z mapy. Naštěstí se tak nestalo.

Na starém smíchovském židovském hřbitově se v dokonalé kondici zachoval dokonce i hřbitovní domek s márnicí. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Co je ale ohromným unikátem zdejšího, doslova miniaturního a komorního hřbitova, je neuvěřitelně zachovaná, i když samozřejmě dnes rekonstrukcí zachráněná budova hřbitovního domku s márnicí. Návštěva hřbitova rozhodně stojí za to a jen musíte mít na paměti, že je potřeba nejprve telefonická domluva. A více se můžete dočíst na webu židovské obce.

Při sestupu od židovského hřbitova využijeme ulice Nad Kesnerou, K Závěrce, Kroupova, Pod Děvínem, Na Konvářce a Nový Zlíchov a skutečně se dotýkáme samotného jižního cípu Smíchova. Dorazíme až do ulice Křížová a po menší historické exkurzi do židovského světa Davidovy hvězdy je čas znovu se podívat do očí přítomnosti a možná i blízké budoucnosti.

Kubistický Dvorecký most roste přímo před očima. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Když budeme sledovat tramvajové koleje, ke kterým sestoupíme, tak v jednom místě zjistíme, že se na svažující estakádě větví a jedna jejich větev končí jaksi v hlubokém prázdnu.

Místo zrodu kubistické nádhery

A to je místo, které hledáme. Když zavřeme oči, můžeme si představit, že během dvou let právě tady vyroste nový pražský most, který se bude jmenovat Dvorecký.

Bude sloužit pouze městské hromadné dopravě, cyklistům, pěším a záchranářským vozidlům. Hlavní důvod, proč vzniká, je aby stabilizoval neutěšenou situaci v pražském tramvajové dopravě. Stále ještě totiž existují v metropoli místa, která nemají alternativu k tramvajovému vedení.

Tato absence alternativních tras se projevuje v okamžiku, kdy dojde k nehodě a tramvajová doprava je ochromena, protože tramvaje nemají možnost objízdné trasy. To je velký problém třeba na tramvajové lince od Výtoně do Modřan a také na levém břehu Vltavy od Knížecí až po Slivenec. A právě Dvorecký most bude takovým alternativním spojením.

Navíc se zkvalitní a zlepší spojení obou břehů Vltavy a v budoucnu bude možné jezdit přímými spoji z Barrandova na Budějovickou.

Pontony, ze kterých se staví Dvorský most, ten bude sloužit pěším, cyklistům a městské hromadné dopravě. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Teď ale k podobě budoucího Dvoreckého mostu. Před sedmi lety byla vypsána mezinárodní architektonická soutěž, kterou vyhrál návrh spojených ateliérů Tubes a Atelier6. Jejich vize se nechala inspirovat kubistickými prvky, tvarovou strohostí, ale zároveň nepřehnanou velkolepostí s velmi zajímavými lomenými plochami. Na jeho podobu se můžete podívat už dnes na webu praha.camp.cz. Dvorecký most by mohl patřit k novým ikonám hlavního města. Zvlášť když budou v kubistickém duchu vybudovány i obě předpolí a také bezprostřední odpočinkové zóny navazující na vlastní most.

Nesmíme se ale domnívat, že myšlenka mostu v této oblasti vznikla až na přelomu 20. a 21. století. Už nacisté měli právě v této oblasti velkolepé plány. Podle jejich návrhů zde měl vzniknout obrovský dvoupatrový most, po jehož vrchní mostovce by vedl dálniční obchvat kolem Prahy a o patro níž by byla vedena železniční rychlodráha a měly tu být chodníky pro pěší.

Tato myšlenka zcela nezapadla ani po druhé světové válce, jen se projekt stále odsouval, a navíc ještě posouval více proti proudu, až se z něj stal nakonec most Barrandovský, tehdy most Antonína Zápotockého.

Součástí vítězného návrhu na právě rozestavěnou budovu Dvoreckého mostu byla i lanovka, která by spojovala jeho předmostí na pravém břehu Vltavy s Kavčími horami. Neměla by to být lanovka visutá, ale pozemní, jakou známe třeba z Petřína a také se nesmíme příliš těšit dopředu. Netušíme, jak totiž skončí posouzení stavby z hlediska vlivu na životní prostředí EIA, a víme, jak zatím skončily velkolepé plány na výstavbu lanovky z Podbaby přes Troju do Bohnic.

Lihovar zatím vypaluje ostré umění Davida Černého

Každopádně už teď v blízkosti staveniště Dvoreckého mostu rozkvétá další brownfield. Jmenuje se Lihovar a jeho původní areál se v nejbližších letech také promění v nové obytné centrum Smíchova. Stojí tu už první domy a jeden z nich nabízí velkolepou přehlídku vyzývavé umělecké tvorby výtvarníka Davida Černého.

Další nová zástavba na Smíchově roste v lokalitě bývalého lihovaru, z něj zůstal jen památkově chráněný komín, všude okolo vyrostou nové budovy. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

A teď je zase čas se rozeběhnout z blízké budoucnosti do současnosti a možná si i trochu zalenošit a odpočinout. A ostrov Císařská louka, který vlastně v budoucnosti bude zasahovat téměř pod Dvorecký most, je pro to naprosto ideální.

Císařská nebo Královská? Ostrov nebo pevnina? Zmatky nad zmatky

Jen zase musíme opravovat spoustu omylů. Císařská louka vlastně není ostrov. Anebo je? A taky se původně nejmenovala Císařská. Tak co je vlastně pravda a čemu se dá vůbec věřit?

Každopádně šlo o velmi vyhledávaný široký travnatý vltavský břeh, který už od nepaměti využívali Pražané k odpočinku. Údajně se tu konala v roce 1297 velkolepá slavnostní hostina u příležitosti korunovace Václava II. římským králem. 

Na ostrově Císařská louka. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Později už prostor tak velkolepou oslavu nikdy nezažil, nicméně pořádali se zde dostihové závody, a dokonce se tu rýžovalo ještě v 19. století zlato, které zlatonosné řeky Otava a Berounka donesly až do Prahy.

Někde se můžeme dočíst, že se zde na travnatých rovinách odehrál historicky první fotbalový český zápas. To ale není pravda. K prvnímu českému fotbalovému utkání došlo už v roce 1889 v Roudnici nad Labem. Mají tu velký kamenný pomník této výjimečné sportovní události. A rozhodně stojí za návštěvu.

Na travnatém břehu tehdy ještě Královské louky se odehrálo o čtyři roky později první pražské fotbalové utkání, a to mezi celky Regatty a Loučně. Co však ovlivnilo dějiny českého sportu mnohem významněji, je fakt, že se tu 29. března 1896 odehrálo vůbec první pražské derby mezi Slavií a Spartou. Popisuje ho i web pražské Sparty.

Jenže už za další tři roky rozhodl ve Vídni císař Franz Josef I. o úpravách splavnosti Vltavy, a tak vzniká uměle Smíchovský přístav a kvůli jeho vyhloubení je vlastně Královská louka oddělena od zbytku pevniny a stává se z ní ostrov. A od roku 1903 také mění název a z Královské louky se rázem stává Císařská louka.

Když se Vyšehrad zrcadlí na hladině Vltavy při pohledu z Císařské louky. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Dnes tu lze najít jeden z pražských autokempů, golfové hřiště, různé sportoviště a taky prostor pro odpočinek. Na severní špičce Císařské louky nám nezbyde nic jiného než se nechat převézt zdejším přívozem. Buď můžeme jako my vystoupit na znamení hned u Smíchovské náplavky po 40 metrech anebo nás přívoz převeze až na druhý břeh na Výtoň.

Náplavka - místo pro odpočinek 

Smíchovská náplavka začíná nabírat dech. Nedosahuje sice takového věhlasu jako její protější novoměstská kolegyně, ale i tady se pomalu začínají probouzet bary, kavárničky a příjemná místa k odpočinku a prohlídce české metropole.

Smíchovská náplavka zatím nedosáhla takového věhlasu jako náplavka na opačné straně vltavského břehu. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Je odsud vidět i na naší poslední zastávku, kterou si musíme připomenout. A tou je železniční most. Ano, tak prosté je jeho originální označení, a to i přesto, že mu lidé říkají výtoňský, Na Výtoni, smíchovský, vyšehradský a všemi různými dalšími názvy.

Byl postaven v roce 1872 a tehdy měl jen délku necelých 200 metrů. Byl ale úplně jiný než ten dnešní. Měl hranatou podobu, pět mostních oblouků, a neexistoval na něm lávka pro pěší, což místní dost kritizovali, protože byli stále odkázáni na přívoz.

Rytina Nového pražského kalendáře 1873 zachycující čerstvě otevřený železniční most pod Vyšehradem. Zdroj: volná licence

Když se Prahou v roce 1890 prohnala obrovská povodeň, která strhla i část Karlova mostu, byly obavy, zda vydrží železniční most. Byl sice poničen, ale vydržel. K jeho rekonstrukci, která přinesla i změnu vzhledu, se přistoupilo až v roce 1901. Most získal jen tři klasické oblouky oblého tvaru, prodloužil se směrem k Smíchovskému nádraží a dosahoval už délky více než 260 metrů a mohli se na něj vydávat i pěší.

Budoucnost mostu je ve hvězdách

V pozdějších letech se stal velmi oblíbeným místem sebevrahů, kteří zde končili svůj život ve vodách Vltavy dřív, než byl vystavěn později most Nuselský. Most kvůli jiskrám od parních lokomotiv častokrát i hořel. Vždy se však podařilo požár uhasit, aniž by ohrozil konstrukci. Ve velké oblibě bylo zvlášť v meziválečném období podlétat mostní oblouky malými letadly. I tento hazard si vyžádal pár lidských životů.

Dnes musí o svůj život bojovat sám most. Kapacitně už nestačí železniční přepravě. Jenže zvedla se vlna nevole mezi milovníky staré Prahy, ti všichni volají po zachování mostu i pro budoucí generace. Podrobnosti o projektu nového železničního mostu přes Vltavu přináší web Správy železnic.

A tady naše procházka Smíchovem už definitivně končí. A dřív, než se vydáme zase poznávat v rámci projektu Praha neokoukaná nějakou velkou pražskou městskou část, dáme si krátký odpočinek v podobě několika návštěv menších městských částí. A začneme už příště v Písnici.