foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz/Ukázka kvalitní zástavby na Rohanském nábřeží v Karlíně; vlevo oceňovaný Main Point, uprostřed Danube House a napravo Nile House
Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje na Pražský hrad. V každé uličce se k mohutné mase přidávají další a další. Nakonec není ve vašich silách udělat krok vedle, protože vás táhlé těsto těl nepustí.
A přitom stačí tak málo. Udělat několik kroků stranou, třikrát čtyřikrát zahnout za roh a dostanete se do míst, která vám o Praze řeknou mnohem víc než cvakání fotoaparátů na Karlově mostě. Atmosféra a krása stověžaté Prahy se totiž ukrývá mimo hlavní turistické trasy. Pojďte s námi.
Co je srdcem osmého pražského obvodu? No přeci Karlín. A je to místo šedivé, ale i přebarevné, místo, kde podle písně Ivana Hlase Evropu odděluje od zbytku světa viadukt, lokalita, kde místní lidé ničili víc než cizí a oblast s dělnickou legendou, kde však dnes narazíte spíš na managery ve slušivě padnoucích oblecích. Zkrátka paradox nad paradoxy. A to nás baví ze všeho nejvíc.
Němci na jedné a Češi na druhé straně
Startovní praporek nám odmávne trasu u přestupní stanice metra Florenc. Když vystoupíme na povrch, budeme sice stát na pevné zemi, ale ještě před takovým osmi sty lety bychom byli po kolena ve vodě, možná po pás či po krk a možná bychom ani na zem nedosáhli. Zdejší louky byly totiž záplavové a Vltava se na ně rozlévala každou chvilku. Proto tu žádné domy široko daleko nestály. Situace se začala měnit, když se v oblasti dnešního Poříčí usadili němečtí obchodníci a založili tu doslova německé městečko kolem kostela svatého Petra, kterému dnes říkáme Petrská čtvrť.
Češi nesměle k této oblasti přilepovali své nuzné domečky směrem do centra dnešního Karlína. Jenže Karel IV. v roce 1348 hodil do všeho vidle tím, že nechal postavit široké hradby Nového města Pražského. Čechům nezbylo nic jiného, než koukat na monstrózní zeď a bujet dál do centra dnešního Karlína, a to včetně založení vlastního kostela Obrácení svatého Pavla a špitálu, který se rozkládal kolem něj. A proto se lokalita jmenovala Špitální nebo Špitálské pole, někdy se to dokonce zkracovalo na Špitálsko. Na název Karlín bylo ještě moc brzy.
Budova muzea Hlavního města Prahy na Florenci. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Kde přesně novoměstské hradby stály, není dnes složité určit. Je to přesně v místech, kde se dnes nad povrchem táhne Severojižní městská magistrála.
Mezi oběma lokalitami rozdělenými zdí se čím dál tím víc rozevíraly ekonomické nůžky. Německé Poříčí jako součást Nového Města byl bohatý a honosný „region“, Špitálsko byl domov pracovité chudiny s nuznými domky. A tak to bylo skoro tři století.
Kamarádi poslali vzduchem dělové koule
Všechno změnila až třicetiletá válka. Jenže pokud se domníváte, že na vině jsou zlí Švédové či Sasové, šeredně se mýlíte. V roce 1639 hrozilo obléhání Prahy právě ze strany Švédů, a tak vešlo v platnost nařízení, že všechny budovy ve vzdálenosti menší než 200 metrů od městských hradeb musí být okamžitě strženy, protože by mohly sloužit jako kryty a štíty nepřátelského vojska. A tak si pražští kanonýři z domků, a dokonce i ze špitálského kostela udělali cvičné cíle a všechno poslali k zemi.
Smutnou ironií je pak skutečnost, že to nebylo potřeba. Švédská vojska sice k hradbám přitáhla, ale jen tu přenocovala a druhý den po nich nezbyly ani stopy.
Nyní je ale čas zaměřit pozornost už na to, co nám lokalita nabízí k procházce a putování historii na chvíli odložíme. Jen ještě musíme znovu připomenout polohu novoměstských hradeb a dvousetmetrové ochranné plochy, o které jsme se před chvílí zmínili. Tento prostor dnes vlastně vymezují magistrála a Negrelliho viadukt. Právě v této oblasti nastal rozvoj Karlína nejpozději, a to až v druhé polovině 19. století.
A začneme trochu spornou budovou Muzea hlavního města Prahy na Florenci. Spornou z pohledu katastrálního zařazení. Je sice součástí osmého karlínského pražského obvodu, katastrálně je však přiřazena k Novému Městu. Původně jako muzeum sloužil pouze kavárenský pavilon, ten ale množství exponátů hromadících se v muzeu přestal brzy stačit. A tak s koncem 19. století byl vypsán konkurz na architektonickou podobu nové budovy muzea.
Praha jako na dlani
Vyhrál Antonín Balšánek a muzeum bylo slavnostně otevřeno 27. září 1900. Na výstavbě se však podíleli i jiní umělci té doby. Tady je potřeba zmínit úctyhodný a výrazný reliéf v čelním tympanonu, který vytvořil sochař Ladislav Šaloun.
Hudební divadlo v Karlíně. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Dnes je nejvyhledávanějším exponátem pražského muzea slavný Langweilův zmenšený model metropole. Z kartonu vyřezané a do nejmenších podrobností přesné kopie pražských domů, ulic a náměstí jsou i vybaveny svítícími lucernami. Původní kavárenský pavilon existoval dlouhá léta ještě vedle nového muzea. A to až do 70. let, kdy bagry pavilon odstranily, aby magistrála mohla vést v té nejpřímější podobě.
Tady bylo království cirkusáků
Naše kroky povedou dál Křižíkovou ulicí a my míjíme po pravé ruce Hudební divadlo Karlín. Ještě nedávno to bylo největší divadlo, do kterého se vešlo 1.244 diváků, po rekonstrukci už je tu místo pro něco málo přes devět stovek a na první místo se počtem míst dostala Státní opera. Zdánlivě barokní budova vyrostla v poslední čtvrtině 19. století v pseudostylu a jen málokdo ví, že tu na začátku byli doma cirkusáci a šantánové varietní pokleslé povyražení. Trochu vyšší formu tam po první válce zanesl Karel Hašler a doma tu byl kabaret. Ještě později se přidaly moderní operetky a na začátku 30. let se změnilo stolové zařízení na klasické divadelní. V době okupace to byla domovská scéna pro Vinohradské i Národní divadlo. K Hudebnímu divadlu v Karlíně neodmyslitelně patří jména Oldřich Nový, Jan Werich, Ljuba Herrmanová, Soňa Červená, Vlasta Burian, Laďka Kozderková nebo v posledních letech Lucie Bílá.
Historická budova hradla číslo 4 mezi jednotlivými větvemi Negrelliho viaduktu. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Jen pár metrů za divadlem dorazíme ke světelné křižovatce, která se nachází přímo pod Negrelliho viaduktem. Tady se nebudeme rozhlížet kolem dokola, ale zvedneme oči vzhůru. Negrelliho viadukt se zde rozděluje do dvou větví a mezi nimi se nachází malebná a snadno přehlédnutelná technická památka historického hradla. Pochází z roku 1871. Ještě před pár lety byla téměř rozpadlou barabiznou. Zachránila ji až celková rekonstrukce viaduktu a rozhodnutí památkářů a železničních historiků zajímavou železniční památku zachovat. Budova je postavena z režných cihel s hrázděním a dokonce se uvnitř nachází ještě původní systém hradel, přístupná je však, vzhledem k tomu, že stále leží mezi dvěma velmi frekventovanými tratěmi, velmi sporadicky.
Nový rozvoj Špitálska ale začal paradoxně z druhé strany. Původní rozpuk od západu rozstříleli pražští kanonýři a Špitálsko poté znovu usnulo. Probudila je až výstavba obrovské budovy Invalidovny na opačném konci lokality. To byl konec první třetiny 18. století a Špitálsko začalo ožívat z druhé strany. Netrvalo dlouho a pražští radní si začali Špitálska všímat. Brzy došli k názoru, že by bylo vhodné lokalitě udělit titul oficiálního předměstí Prahy, a tak se také v roce 1816 stalo. Jenže ještě nejméně půl století fungoval už několikrát zmiňovaný stavební reverz, a tak i když se sice stalo Špitálsko oficiálním předměstím Prahy, tak tu stále bylo dvě stě metrů plevele.
Název, nad kterým si Češi lámali jazyk, vyřešili po svém
Co se ale změnilo byl název. Špitálsko už nevyhovovalo, pražští konšelé si chtěli ve Vídni nahnat nějaké ty plusové body, a tak na počest manželky císaře Františka I. změnili název na Karolinenthal. Tento název se ale příliš neuchytil, protože Češi ho neúmyslně komolili, byl na ně složitý, a tak brzy už to byl Karlín, jak ho známe dnes.
Budova Karlínských kasáren sloužila posádkové hudbě. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
To už ale nastává období všeobecného rozkvětu oblasti a do této doby spadají i počátky výstavby budovy hned za Negrelliho viaduktem. Jde o karlínská kasárna. Dnes se však nesmíte leknout její zbídačelé a zchátralé podoby. Praha překvapivě tehdy žádnými velkými kasárnami nedisponovala, a tak bylo rozhodnuto o jejich výstavbě právě na karlínském předměstí. Donátorem obrovské budovy se stal podnikatel Vojtěch Lanna. A skutečně kasárna byla tak rozsáhlá, že se stala rázem největší budovou v Praze. Dostala klasicistní podobu, pokud ji však pod drolící se fasádou vypozorujeme. Za II. světové války to tu obsadil německý wermacht a nad vraty se objevila cedule s názvem Hindenburgova kasárna. Stejně divokou, ale krátkou epizodu dobrodružství zažila budova v roce 1968 po okupaci vojsk armádami Varšavské smlouvy, kdy odsud vysílal Československý rozhlas informace o ruském vpádu do zahraničí, a to v bulharštině a srbochorvatštině.
V poválečných letech zde sídlily různé složky Československé armády. Radost místním dělal hlavně armádní orchestr, který cvičil skladby pro potěchu všech obyvatel Karlína na nádvoří a ryčná hudba byla slyšet na velkou vzdálenost. Po revoluci se budova potácela mezi životem a smrtí a vyhráno nemá ještě ani dnes. Konají se tu sice atraktivní venkovní koncerty, divadelní představení, přednášky, workshopy, fungují tu různé komunity, kavárny a provozovny, vyrostla zde i rozhledna, na záchranu budovy to však nestačí. Budova by údajně měla sloužit i jako nový pražský justiční palác. Jenže víceméně stále chátrá.
Synagoga vedle kostela, Karlín ctil náboženský smír
V polovině 19. století tak už nelze rozkvět Karlína ničím zastavit. Je zde postavena plynárna, která zásobuje pražské pouliční lampy svítiplynem, a tak se historie Karlína začíná čím dál tím intenzivněji provazovat s historii Prahy. Jelikož se stavělo vlastně na zelené louce, tak karlínské ulice získaly pravoúhlou podobu, tak jak ji mají moderní světová města, třeba New York. Díky pravoúhlé síti komunikací byl Karlín přehledný a moderní a v té době mezi českými městy zcela výjimečný.
Karlínskou synagogu navštěvovala slavná pražská židovská spisovatelka Lenka Reinerová. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
My si ale nenecháme další zajímavé kapitoly historie Karlína utéct mezi prsty, a tak zamíříme kolem budovy kasáren až na křižovatku s ulicí Vítkovou. Tady uděláme malou odbočku vlevo.
Místní radní si už Prahu vazalsky navázali dodávkami plynu do veřejných lamp a teď stojí o to, aby si Karlín vybudoval i výkladní skříň. Tou se mají stát zdejší synagoga a kostel, které vznikají téměř současně.
Karlínská synagoga byla slavnostně otevřena v roce 1861. A nutno poznamenat, že byla určena hlavně pro bohatší vyznavače Davidovy víry, o čemž svědčilo původní poměrně přepychové vybavení. Nic to nemění na tom, že na konci 19. století patřila karlínská židovská komunita k jedné ze tří nejpočetnějších v Čechách.
Ukrytá synagoga přežila
Trochu zmatek působí stavební styl. Původně byla synagoga postavena v kompilaci maurského a novorománského stylu, jenže ve 30. letech 20. století přišla výrazná přestavba, která kromě zmiňovaných stavebních slohů přidala, a to hlavně do interiéru, výrazné funkcionalistické prvky. Paradoxem však je, že to, co způsobilo snížení architektonické hodnoty stavby, jí v dobách nacistické okupace zachránilo život. Synagoga se díky potření některých znaků tak typických pro synagogy dokázala více skrýt do karlínské zástavby a přežila. Němci ji nezničili ani nevypálili. Po válce se však dostala do rukou Československé církve husitské.
Zajímavostí budovy je pak fakt, že to byla nejoblíbenější pražská synagoga poslední žijící představitelky německožidovské pražské literární komunity – Lenky Reinerové. Pamětní deska však na zdi synagogy připomíná jinou významnou osobnost, místního rabína Jicchaka ben Mordechaje. Veřejnost ho však zná pod jménem Isidor Hirsch a dnešní vyznavači Davidovy víry tomuto univerzitnímu profesorovi vděčí za překlad Tóry a židovské liturgie do češtiny.
Pohled na vstupní dveře do kostela svatých Cyrila a Metoděje se sochami Břetislava Kafky v nadživotní velikosti. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Druhou výstavní budovou té doby se stal kostel svatých Cyrila a Metoděje, který zaujímá klíčové postavení na Karlínském náměstí. Této monumentální budově věnovala PrahaIN.cz na webu celý samostatný článek, a tak je na místě jen připomenout, že slavnostnímu usazení základního kamene byl přítomen i císař František Josef I. s manželkou Alžbětou Bavorskou, zvanou Sissi.
Ullmannova budova patří k nejúžasnějším církevním budovám 19. století. Zároveň jde o jednu z nejvýznamnějších novorománských památek na našem území. Interiér kostela může být pro mnoho návštěvníků příliš tmavý, nicméně ho nelze zhodnotit jinak, než že s tu maximálně vytříbeným citem vznikla čistá a dokonalá esence neorománských tvarů. A aby té karlínské pýchy nebylo málo, tak kostel svatých Cyrila a Metoděje disponuje jednou z nejvyšších kostelních pražských věží. Sahá až do výšky 74 metrů.
Doba, kdy Karlín přijímal německé uprchlíky
Když už stojíme na největším karlínském náměstí, neměl by nám uniknout dům, který stojí na rohu náměstí na křížení ulic Křižíkova a Kollárova. Je nenápadný a má oficiální adresu Křižíkova 179/26. Dnes tu sídlí oblíbená a vyhledávaná restaurace, před sto lety se však tento dům stal sídlem exilového předsednictva německých sociálních demokratů. Tato strana byla v Německu po nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 zakázána a rozprášena. Část německých sociálních demokratů odešla bojovat do španělské občanské války, mnozí skončili ve vězení či na popravišti, jiní se rozutekli po celém světě. Praha jim poskytla otevřenou náruč na celých pět let. Pak už jim začalo být horko i tady. Vzpomínkovou desku odhalila při své návštěvě v metropoli v roce 1990 jedna z klíčových osobností německé sociální demokracie, první kancléř SPD Willy Brandt.
Budova Paláce Karlín vznikla jako ředitelství firmy Kolben-Daněk. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Dost politiky a pokračujme po ulici Křižíkově. Nastala znovu chvíle podívat se do minulosti Karlína. V roce 1896 se pražská závislost na karlínském plynu vytrácí, protože lampy v metropoli jsou nahrazeny lampami na elektřinu, ale Karlín brzy najde jiný způsob, jak si Prahu znovu k sobě připoutat.
Po vesnici tramvaje přeci nejezdí
Radní vehementně totiž podporují myšlenku Františka Křižíka na vytvoření první pražské elektrické tramvajové dráhy. Co na tom, že vlastně po Praze ani moc nepovede, bude směřovat hlavně do Karlína a do Libně. A když tato zpráva začala plnit nejen české stránky novin, ale i ty rakouské, došlo císařskému dvoru ve Vídni, že Karlín už dávno není pouze obcí. Má dokonce i tramvaj, a ty přece po vesnicích nejezdí, a tak je Karlín v roce 1903 hrdě povýšen na město.
Jenže tím se musí řešit velmi pikantní a neobvyklá situace. Radní sousední Libně už dávno kývli na nabídku Prahy a spojili se s hlavním městem Českého království. Karlín ale vehementně svatební návrhy odmítá. Radní se bojí, že se skokově zvýší činžovní daň. V té době je dokonce Karlín i samostatným okresem, pod který spadají téměř všechny dnešní části Prahy na pravém břehu, a to až po Zbraslav.
Ovšem tím vzniká paradoxní a nepříliš žádoucí situace, kdy Pražan musí například při cestě ze Starého Města do Libně vyjít z katastru hlavního města, vstoupit dokonce do jiného okresu, aby mohl do hlavního města za Karlínem znovu vstoupit. Tuto prekérní situaci nakonec vyřeší až zamýšlená výstavba Libeňského mostu.
Daně nerostou, ale přístav končí
Všechno se ale definitivně mění k 1. lednu 1922, kdy je Karlín připojen do katastru Velké Prahy. Činžovní daň se nakonec nezvýší a jediné, co jde nahoru, jsou ceny pozemků v Karlíně. I proto rozhodne pražský magistrát krátce po připojení Karlína k Praze o tom, že se velká část vysloužilého a nevyužívaného přístavu zasype. Zvedne se tak břeh Vltavy, voda se nebude pravidelně při vyšších stavech rozlévat do Karlína a město získá lukrativní pozemky.
Budova Corsa Karlín se díky netradiční rekonstrukci stala Stavbou roku. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
To už jsme ale stačili dojít na křižovatku ulic Křižíkova a Thámova, do míst, kde se dnes nachází stanice žluté linky metra B Křižíkova. Jen tak pro zajímavost, metro je do Karlína přivedeno 2. listopadu 1985. Červená linka C je už dávno v provozu, ale tento den se otevírá i žlutá linka B a její trasa končí na přestupní stanici na Florenci. Za další čtyři roky se linka prodlouží o dvě stanice v Karlíně – Křižíkovu a Invalidovnu a o dvě v Libni – Palmovku a Českomoravskou.
Funkcionalismus i moderna
My ale stále stojíme u výstupu ze stanice metra Křižíkova. Tady najdeme jeden z fascinujících pražských funkcionalistických paláců. Jeho architektem je Bohumír Čermák a na nezvykle zakulaceném vstupním portálu má hrdý nápis Palác Karlín. Jde o budovu, která vznikla na přelomu 20. a 30. let minulého století za peníze firmy Českomoravská Kolben-Daněk, která ji používala jako své ředitelství. Funkcionalistické učebnicové tvary zůstaly až do současnosti, a to i přesto, že na konci 20. století budova prošla výraznou přestavbou vedenou módním španělským architektem Ricardem Bofillem.
Psali jsme
Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje…
Na tuto výjimečnou budovu však navazují dvě neméně zajímavé a pozoruhodné moderní stavby. Na Křižíkově ulici jde o Corso Karlín a za rohem v Thámově ulici jde o komerčně-bytové centrum. Obě tyto stavby si po zásluze odnesly ocenění Stavba roku.
Od funkcionalistického Paláce Karlín pokračujeme dál ulicí Křižíkovou a cesta se nám rázem změní, jako bychom pomalu našlapovali do pohádky. Vstupujeme totiž do jedné z moderních chráněných alejí na území hlavního města. V Křižíkově, ale i v kolmé Šaldově ulici se ponoříme do zeleného tunelu vzniklého ze vzrostlých jedinců dřezovce trojtrnného. Tento poměrně rychle rostoucí strom zde vytvořil skutečně nepropustnou zelenou a na podzim krásně zlatě zbarvenou hradbu listí a větví. I proto se tato alej stala v roce 2016 jedním z finalistů soutěže Alej roku. Sice nevyhrála, ale místní ji stejně považují za tu nejkrásnější.
Secesi znesvětili fašisti
Alej nás dovede až na Lyčkovo náměstí. To z velké části zaplňuje jedna z nejkrásnějších školních budov v naší republice. Je postavena ve stylu secese a velmi často jí využívají pro své záběry filmaři. Autorem architektonického návrhu je Josef Sakař. Budova však neměla zcela jednoduchou historii, ač školním účelům sloužila od roku 1906, za druhé světové války z ní nacisti žáky vyhnali a zřídili tu kožedělné dílny, které pracovaly výhradně pro potřeby válečného průmyslu.
Budova školy na Lyčkově náměstí patří k nejkrásnějším budovám v Karlíně, za II. světové války sloužila wermachtu. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Další pohromou pro školu byly ohromné povodně v roce 2002. Voda tehdy zaplavila Karlín do výšky prvního patra. To se týkalo celé městské čtvrti. Karlín se stal nejpostiženější pražskou čtvrtí, mnoho domů podmáčení nevydrželo a sesunuly se k zemi. Karlín však zažil i ztráty na životech.
Nový Karlín se zrodil jako Afrodita z vody
Jenže na kolena to Karlín nesrazilo. Právě naopak. Uvolněné prostory po zřícených domech se staly základem nové moderní výstavby. Protipovodňové hráze, dokončené v roce 2006, nejenže zpevnily břehy, ale umožnily vybudovat další unikátní budovy a k těm se z Lyčkova náměstí vydáme. Stačí jen projít z náměstí ulicí Urxovou na ulici Sokolovskou, po které jezdí v Karlíně tramvaje a tam zahnout doleva. Tisíckrát zmiňované paradoxy vývoje, kdy nové doplní staré, nás ale mírně přibrzdí i tady na Sokolovské třídě.
Vzpomínáte na naše nedávné povídání o jezuity vybudované Via Sancta z Těšnova do Staré Boleslavi? Jde o mariánskou poutní cestu zabudovanou do svatováclavské tradice. V těsné blízkosti tramvajové zastávky Urxova můžeme vidět jedinou dochovanou kapličku z této trasy v centrální části města.
-lezela-na-Tesnovske-trati.jpg)
Budova dolního Libeňského nádraží (nádraží Karlín) ležela na Těšnovské trati. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
A na tomto místě nám dojde, že na každé místo a budovu, stejně tak na jakoukoliv krajinu, ať už přírodní nebo městskou, se musíme dívat v širším kontextu. Jen to nás potom naučí danou lokalitu chápat, cítit a dobře přečíst. Proč je právě za touto kapličkou vyvýšený a zdánlivě zcela nepatřičný násep? Všechno má své důvody, tedy i toto. Jde totiž o pozůstatek původní Těšnovské železniční dráhy, která byla svého času pro metropoli klíčovou a která spojovala centrum města s nádražím Vysočany. Její život se naplnil na konci 60. a začátkem 70. let minulého století, kdy bylo zbořeno nádraží Těšnov a z trati byly vytrhány koleje. Zůstal jen násep.
Všechno nám to doklapne, když půjdeme ulicí Sokolovskou a na světelné křižovatce zahneme doprava do ulice Šaldova. Narazíme na unifikovanou budovu autosalonu, která vznikla modernizací tramvajové vozovny, ale za ní je autoprovozovna a opravna se zcela nepatřičnou budovou s historickými prvky. Kde se tu vzala? A co nám připomíná? Ano, přesně takovou podobu na sebe braly c. a k. nádražní budovy. Jde o historickou budovu karlínského nádraží, které však neslo označení Praha-Dolní Libeň. Poslední vlak touto cestou projel v roce 1972, kdy Těšnovská železnice zpívala labutí píseň.
Výstavní skříň městského urbanismu
A už konečně můžeme hodit historii za hlavu a oddávat se jen žhavé současnosti. Stojíme na Rohanské nábřeží, které lze ambiciózně nazvat jediným moderním pražským bulvárem. Najdeme tu neotřelé a zajímavé budovy, které vznikly v těch nejlepších domácích i zahraničních architektonických ateliérech, prostornou mnohaproudovou komunikaci. Aby tyto domy nezapomněly, že vznikly jen kvůli tisícileté vodě a ohromné katastrofě, dali jim architekti názvy odkazující na jména říčních toků anebo na vodní prostředí. Můžeme se tu tak setkat s rezidenčními domy s názvy Říční zahrada, Říční diamant, Vltava, Amazonka, Nil, Mississippi, Missouri nebo Dunaj.
Další ukázka moderní zástavby Rohanském nábřeží - budova Amazon Court. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Při procházce touto moderní částí města je nutné mít na paměti, že ještě před sto lety by tu žádný dům stát nemohl. Všude tu totiž byly jen vody nezkrocené Vltavy a doky karlínského přístavu. A také řada ostrůvků, menších i větších. Všechny byly zasypány a navždy zmizely z mapy. I tématu zaniklých vltavských ostrůvků věnovala PrahaIN.cz prostor v samostatném textu.
Je ale těžké pracovat s imaginární představou, je nutné ji zakotvit v prostoru. A k tomu nám postačí poloha současné karlínské ulice Pobřežní. Její název není rozhodně náhodný. To je totiž ta ulice, kam v minulosti dosahovaly doky karlínského přístavu, která byla jistotou prvního kroku na suché pevnině. Dnes se Pobřežní ulice nachází někde 150 a jinde až třeba 300 metrů od dnešního břehu Vltavy. Tento prostor mezi ulicí Pobřežní a dnešním břehem řeky si Češi vybudovali sami a vyrvali ho z náručí přírody, stejně tak, jak to udělali třeba Holanďané s drtivou většinou svého území. A to je obdivuhodné.
Stojíme obklopeni moderními architektonickými výzvami, mezi kterými ční budova s názvem Main Point. I ona leží na místě, kde kdysi vládla jen Vltava, i když svým jižním okrajem přisedá k ulici Pobřežní. Stavba nám dokazuje, že Karlín může být chápán nejen jako oblast s bohatou architektonickou historií, ale i s výjimečným současným vrcholným architektonickým snažením. Tato budova je jedna z mála současných pražských staveb, která se objevuje v soudobých světových učebnicích architektury. I z tohoto důvodu byla v době svého vzniku vyhlášena nejlepší kancelářskou budovou světa.
Ukázka moderní výstavby na Rohanském nábřeží v Karlíně - Nile House. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
A znovu cítíme dopad dělových koulí
A je zázrak, že v místě, kde vlastně vlaje reprezentativní zástava moderní karlínské zástavby, se kruh uzavírá. Hned vedle budovy Main Point se nachází blok domů ohraničený ulicemi Pobřežní, Prvního pluku, Sokolovskou, Vítkovou a Negrelliho viaduktem. A právě tady stál kdysi hrdý kostel Obrácení svatého Pavla a přilehlý špitál. Budova, která naše povídání o Karlínu otevírala.
Psali jsme
Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje…
Budova, na kterou byli Karlínští pyšní, dokud jim ji Pražané z důvodu bezpečnosti nerozstříleli. Původní kostel, i když klesl do trosek ve spršce dělových koulí, se ale ve skutečnosti nechtěl tak snadno vzdát svého práva na život. Po třicetileté válce sílily snahy o jeho obnovu a na rozvalinách vznikla nová církevní stavba. Neměla však už takovou symboliku jako kostel předcházející a nepomohlo mu ani to, že císař Josef II. v rámci církevních reforem jeho činnost ukončil.
Bezúčelný kostel chátral až do poloviny 19. století, kdy byl zbořen a na jeho místě pak vyrostla obrovská přístavní zahradní hospoda Růžodol. Velmi oblíbené místo Pražanů, kde teklo pivo po litrech, dalo se tu koupat, zpívalo se a tančilo a v zahradě voněly růže.
Main Point byla svého času vyhlášena za nejlepší komerčně administrativní budovu světa. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
My projdeme pod Negrelliho viaduktem a vstoupíme do ulice Sokolovské, která nás dovede znovu ke stanici metra Florenc.
Jen ještě vzdáme tichou vzpomínku ženě, která navždy změnila dějiny československého sportu, ale i politiky a občanské odvahy. V domě na adrese Sokolovská 351/25 se totiž 3. května 1942 narodila sedminásobná olympijská vítězka Věra Čáslavská. Její odkaz připomíná pamětní deska, kterou tam nedávno umístila radnice osmého pražského obvodu.
Text se opírá hlavně o vědomosti a paměť autora. Dále vychází z veřejných informačních zdrojů a také z webových stránek dotčených pražských městských částí a objektů, o kterých text pojednává.