Praha neokoukaná: Kbely – letecká sláva, cesta přes tisíc let stará, ztracení sysli a místo, kam musel Karel IV. pěšky

Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje na Pražský hrad. V každé uličce se k mohutné mase přidávají další a další. Nakonec není ve vašich silách udělat krok vedle, protože vás táhlé těsto těl nepustí.

A přitom stačí tak málo. Udělat několik kroků stranou, třikrát čtyřikrát zahnout za roh a dostanete se do míst, která vám o Praze řeknou mnohem víc než cvakání fotoaparátů na Karlově mostě. Atmosféra a krása stověžaté Prahy se totiž ukrývá mimo hlavní turistické trasy. Pojďte s námi.

Kbely – dnešní cíl našeho společného toulání českou metropolí. V průběhu celé trasy nám bude vonět letecký kerosin, možná uvidíme i typicky rychlý pohyb syslů a určitě, vícekrát než by se očekávalo, se dotkneme základů české státnosti. Kde ale začít? Překvapivě v Letňanech, protože tam nás spolehlivě na konečnou doveze červená linka C pražského metra.

Už několikrát jsem byl očitým svědkem toho, že návštěvníci Prahy užasli nad tím, že jedna z linek metra končí vlastně uprostřed polí. Tak to prostě je. Tentokrát dopravní rozvoj města předběhl stavební developery, což ale není vůbec na škodu. Stanice metra Letňany se skutečně nachází v podstatě a i doslova na zelené louce. Nic však už nemůže zabránit tomu, aby se okolí stanice Letňany stalo v krátké budoucnosti jednou z nejvíce prosperujících rozvojových zón metropole.

A je celkem jedno, co tu vyroste. Nezáleží, zda v souboji „mužského egoismu“ zvítězí Babišův projekt vládní City, Bémova olympijská vesnička nebo Hřibova meganemocnice či tu jen vyrostou další obytné domy pro nové pražské obyvatele. Každopádně ale můžeme vsadit krk na to, že za takových deset let to tu už nikdo nepozná.

A možná i proto bude ten výlet zajímavý. Uchováme si v paměti moderní předindustriální Letňany s občasnými prázdnými plochami, a to dřív, než tu bude zastavěn každý metr volné plochy.

Oheň pronásleduje veletržní prostory

Od metra půjdeme Beladovou ulicí ke světelné křižovatce u největší výstavní plochy pražské metropole. Jsme u areálu Letňanského výstaviště. Je poměrně mladé, vzniklo teprve na přelomu tisíciletí a vystavovatelé mají k dispozici více než sto tisíc metrů čtverečních plochy, kde se konají veletrhy, výstavy, ale i konference a koncerty.

Letiště v Letňanech je národní přírodní památkou kvůli výskytu kolonie sysla obecného. Více než pět let tu však nikdo žádného nespatřil. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Letňany se tak staly logickým pokračovatelem odkazu pražského výstavnictví po Holešovicích. Obě lokality však mají společného mnohem víc, než by se mohlo na první pohled zdát.

Třeba oheň. Holešovický Průmyslový palác, tedy jeho levá část shořela během katastrofálního požáru v roce 2008 po veletrhu zubařské techniky. V Letňanech blaflo o třináct let později, když se tu předváděly stany a turistické potřeby. I tady však škoda přesáhla částku několika stovek milionů korun.

Travnaté letiště ve stínu asfaltových Kbel

Nechme veletržní plochy za sebou a stočme se po cyklostezce A 265 kolem plotu letňanského letiště. Jde o jedno z veřejných vnitrostátních a neveřejných mezinárodních letišť v Praze. Jeho historie jde s velmi malým časovým odstupem ve šlépějích slavnějšího kbelského souputníka.

Na konci 20. let minulého století se civilní doprava v sousedních Kbelích rozrůstala raketovou rychlostí, a tak bylo potřeba založit nové letiště. Proto vznikly Letňany. Šlo o letiště záložní, výcvikové, zkušební a výzkumné. Do Letňan se stěhoval i letecký výzkum a výroba. A není tajemstvím, že původně tu koexistovaly vedle sebe hned tři letištní plochy, čakovické letiště ale později zaniklo.

Po II. světové válce byl však letecký průmysl v našich podmínkách násilně potlačen a letňanské letiště začalo sloužit víceméně jen a pouze Výzkumnému ústavu leteckému a Svazarmu. A i proto si dokázalo udržet travnatý povrch, na rozdíl od letiště v Kbelích, které dostalo brzy asfaltový koberec. Travnatý povrch také umožnil snadnější směrovou změnu přistávací dráhy. Tu si vyžádala v 60. a 70. letech postupná výstavba sídliště Prosek. Než se však tráva přizpůsobila novému směru náletu letadel, stěžovali si piloti, že na větších boulích nikdy nepřistávali.

Sysel obecný. Zdroj: Wikimedia Commons, autor T. Kebert (k volnému použití)

Jinak zdejší letiště platí za jedno z nejbezpečnějších. V historii letňanské přistávací plochy lze dohledat jen jeden tragický pád ultralightu z 26. srpna 2005, který skončil úmrtím dvou osob.

Syslí kuckání tu už stěží zaslechnete

V neposlední řadě přítomnost travního porostu velmi potěšila zdejšího nejvzácnějšího obyvatele - sysla obecného. Ten je velice specifický a velice zranitelný živočišný druh. K životu potřebuje rozlehlé travnaté či stepní plochy, kde snadněji rozpozná blížícího se nepřítele a stihne zmizet v jedné z mnoha nor. Na letištích to provozovatelům nevadí, ale majitelé golfových hřišť po zahlédnutí syslů většinou páchají sebevraždu.

Sysel byl kdysi velmi hojný hlodavec, v 50. až 70. letech minulého století byl ale téměř zcela vyhuben. Jednak proto, že rozoráváním mezí a travnatých ploch přišel o řadu míst svého ekosystému, nepomohlo mu ani přehnané hnojení průmyslovými hnojivy a v neposlední řadě za každého mrtvého sysla se vydávaly finanční odměny. Ústy tehdejší propagandy byl sysel imperialistický hlodavec, který škodil na socialistických polích.

A právě rozlehlou travnatou plochu využil sysel k tomu, aby si na letišti v Letňanech vybudoval rozsáhlou kolonii. A to byl také důvod k tomu, že lokalita získala nejvyšší možnou ochranu a stala se z ní národní přírodní památka. Zdánlivě šťastný příběh roztomilých hlodavečků se ale happyendu nedočkal, ale nepředbíhejme.

Řekni, kde ti sysli jsou, co se s nimi mohlo stát?

Ještě v roce 2006 tu žilo přes 700 jedinců, což byl zcela výjimečný počet pozorovaný na našem území. Ale pak jejich stavy začaly velmi prudce klesat. Co bylo příčinou, se dnes můžeme jen domnívat. Bez důkazů se hovořilo o tom, že developerům došlo, že výskyt extrémně chráněných syslů postaví před jakoukoliv výstavbu stopku, a tak jednali rychle. Možná syslům vadily podzemní otřesy spojené s výstavbou metra či okolních budov. Nebo je skolily nemoci, na které jsou roztomilí hlodavci náchylní. Ve hře byla dokonce i hromadná otrava, nicméně pravdu se už asi nikdy nedozvíme. Jisté však je, že syslí populace vymizela extrémně a nezvykle rychle.

Svatokřížskou kapli najdete jako jednu z původních 44 kapliček na Svaté cestě. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Sondu do syslí odysey můžeme ale zakončit blýskáním na lepší časy. Z Letňan možná navždy zmizeli, metropoli však neopustili. V posledních třech letech byli sysli totiž spatřeni na několika místech v blízkosti pražské zoologické zahrady.

Sysly už necháme syslům i jejich téměř tragickému osudu a otočme se k nim obrazně zády. Jen tak si můžeme všimnout dvou zajímavých staveb, které spatříme uprostřed pole. Jde o dvě kapličky, které lemují takzvanou Svatováclavskou poutní cestu. A abychom byli konkrétní, tak ta blíž k nám se jmenuje Kájovská a vzdálenější je Jeníkovská.

Cesta stará přes tisíc let

Těch kapliček bylo původně 44, jejich výstavba je ale vlastně spíš koncem celého příběhu. Pokud se chceme dostat na jeho začátek, musíme se vrátit zpět o téměř 1.100 let. Tehdy touto cestou, kterou dnes vytyčují zmíněné kaple, jezdil pravidelně z Prahy do Staré Boleslavi kníže Václav. Na svou poslední cestu se vydal na konci září roku 935. Ani on sám netušil, že u dveří kostela ve Staré Boleslavi najde svoji smrt.

Důvod zavraždění i dnes, po tak dlouhé době, stále dráždí a vzrušuje české historiky. Dnes se však spíš přikláníme k názoru, že víc než o úkladnou bratrovraždu šlo tragické nedorozumění mezi dvěma ne příliš sehranými partami sekuriťáků. Smrt si pro Václava přišla 28. září 935. Brzy nato byl prohlášen světcem a patronem naší země.

Cesta zpět však už byla složitá a Václav, respektive jeho tělo, si na ni musel počkat celé tři roky v kryptě staroboleslavského kostela. Za celou tu dobu se podle legendy neobjevily na Václavově těle žádné stopy rozkladu a hniloby. I to byl zázrak, který umožnil jeho svatořečení.

Zakladatel svatováclavské tradice Karel IV. šel první a pěšky

Teď však musíme v příběhu trochu poskočit až do 14. století. Tehdejší panovník, císař Karel IV., si byl vědom síly václavského kultu a velmi ho uznával. I proto se rozhodl, že založí tradici Svatováclavských poutí ve stopách, kudy vedla oblíbená Václavova cesta. Poprvé se poutní trasa připomínala v roce 1351 a v jejím čele tehdy kráčel samotný císař Karel IV. společně s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic. Jenže po zhruba 70 letech vzplanuly v české kotlině ohně husitských válek a tradice zapadla.

Letecký maják na letišti v Kbelích je technickou památkou. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

A znovu vyvstala až v době, kdy lidé víc než kdy jindy potřebovali morální a duchovní vzpruhu s odkazem do milostivé historie. Tou dobou byl čas, který následoval po konci třicetileté války. Každý chtěl ze sebe setřást zvěrstva a hrůzy extrémně šílené a běsné války. A ke slovu se dostali jezuité. Pro ně bylo vzkříšení náboženské tradice a pouti velmi vítané, žádoucí a výhodné. Když se lidé oddávají náboženství a modlitbám, většinou nepřemýšlejí o vraždění. Další výhodou bylo, že nebylo třeba přemýšlet o nějaké trase, ta tu už přeci byla. Jediné, co jezuitům příliš nevonělo, byla představa, že by předmětem uctívání měl být odkaz jakéhosi českého patrona. A tak bylo nutno vyznění poutní cesty změnit.

Jezuitské čarování s historií

Pomohlo Palladium, ochranný obraz země české s ochranitelským obrazem Panny Marie. A to bylo pro jezuity jiné kafe! Panenka Maria přesně zapadala do jejich škatulek. A tak se jezuitská propaganda mohla pustit do práce a věřte, že jezuité byli mistři v propagandě, od kterých se mohli učit i nacisti a komunisti a že se ve finále od nich v mnohém přiučili. Bylo potřeba vzít od každého kousek, na nikoho nezapomenout, připomenout odkaz každého, aby nebylo vidět, že se něco skrývá, ale přesto nevhodné potlačit a potřebné vytlačit. A jak to vypadalo v praxi?

V první řadě potlačíme svatého Václava tím, že pojmenujeme samotnou trasu Mariánskou poutní cestou, později na naléhání byl název lehce obroušen na nevinné Via Sancta. Vycházet se nebude z Pražského hradu, což by moc připomínalo světskou moc, ale bude se vycházet od městských bran na Těšnově, místa údajného zjevení svaté panny. V průběhu trasy budou vybudovány po cestě unifikované kapličky o rozměrech 530 x 300 x 110 cm, každá z kaplí bude pojmenována po jednom místě v českém království a bude mít svého donátora. Jméno však kaple získaly po lokalitách se silným jezuitským zastoupením a donátory byly šlechtické rody, které byly s jezuity víc než za dobře.

Kapličky jsou vzdáleny od sebe zhruba 450 metrů, což je zhruba délka Karlova mostu. Zde je alespoň letmo připomenut odkaz císaře Karel IV. Kapličky budou stát vždy po levé straně poutní cesty, což je strana víry a srdce, nikoliv boje a meče. Tato podmínka o levostrannosti už dnes u Via Sancty neplatí bezezbytku. A tou hlavní změnou bylo, že trasa nekončí ve Staré Boleslavi u kostela, kde byl svatý Václav zavražděn, ale je protažena zhruba o 300 metrů k nově postavenému kostelu, který stavěli a starali se o něj jezuité, a kteří tu na poutníky čekali a lapali do svých tenat. Navíc, světe div se, je kostel náhodou zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie.

Krajinu už znovu zdobí kapličky

V průběhu dalších staletí však řada kaplí zanikla a konce 20. století se dočkalo jen sedmnáct z původních čtyřiačtyřiceti. Každý rok se však počet kaplí navyšuje, protože místní občanská sdružení si vzala za cíl všechny kaple v přesných replikách obnovit.

Neméně zajímavé je si uvědomit, kde před téměř čtyřmi stoletími vedla hlavní cesta. Na příkladě kapliček si můžeme nenápadnou, ale neustálou změnu české krajiny velmi trefně dokumentovat.

Hergot kýbl, to je ale název!

O tom všem můžeme přemýšlet dál při cestě po cyklostezce a také o tom, kde Kbely, do kterých pomalu vcházíme, vzali vlastně svůj název. A všichni ti, co sázejí podle první signální na kbelík či dřevěný škopek, mají pravdu, alespoň to tvrdí lingvisté. I když stoprocentní pravda to být taky nemusí. Co nám však zůstává ukryto je, v jakých souvislostech byla obec po kbelíku vlastně pojmenována.

Zajímavé je sledovat i vývoj psané formy názvu obce. Nejstarší zápis mluví o obci Kbel, později se objevuje i Quel, což by mohlo zasít stín podezření, že název může pocházet od výrazu označující pramen, ale v okolí obce se pramen hodný vstupu do názvu nenachází a  ani se nikdy nenacházel. Tato domněnka brzy vymizí s tím, jak se obec přejmenovávala dál na Kbela a Gbele nebo v 15. století na Gvele. Následovalo Gbell, Kbell, až konečně v roce 1854 byla stanovena úřední verze jména na jediné správné - Kbely.

Letecké muzeum Kbely. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

To už ale pozor na budovy po naší levé ruce. Jde o původní historické hangáry s čísly IV a V, které tu zbyly v areálu staré Aerovky. Jde o expozice leteckého muzea vystrčené mimo hlavní výstavní plochy. Největším tahákem těchto dvou hangárů je letoun Aero A-18, který tu vznikl přesně před sto lety, pak přehlídka strojů typu Delfín a Albatros.

Letiště vyprávějící barvitý příběh

Naše cesta ale vede po cyklistické stezce po ulici Hůlkova. Ta ústí na výpadovku vedoucí na Starou Boleslav. Přímo před námi za silnicí se rozprostírá obrovský areál letiště Kbely. A nyní přišla ta správná chvíle, zapátrat trochu v historii.

Představitelé nového československého státu si hned po vzniku republiky uvědomovali, že bez letiště se mladý stát opravdu neobejde. A tak už v listopadu 1918 bylo zákonně rozhodnuto o prostoru, kde by mělo letiště stát. Šlo o planinu v blízkosti obce Kbely. Každý rok objem letecké dopravy a počet přepravených osob narůstal a čím dál tím víc lidí propadalo letecké mánii. Jenže brzy to už přestávalo stačit, a tak Praha, ale i Československo hledalo prostor pro nové a modernější letiště. Nicméně až do roku 1937 byly Kbely hlavním státním aeroportem, a to až do slavnostního otevření letiště na Ruzyni.

Už v té době mělo ale Kbelské letiště na své ploše stíny dvou leteckých nehod. K té první došlo 9. září 1921, kdy zalétávací pilot Rudolf Valenta testoval prototyp letadla Aero A-8. Podle knihy Aero 1919-1999 šlo o velmi zajímavý stroj, který měl kabinu pilota nezvykle umístěnou pod náběžnou hranou křídla. Jenže v ten zářijový den se cosi pokazilo, Valenta let nezvládl a křápl strojem na dřevěnou budovu leteckých dílen. Pilot byl zraněn těžce, jeden z dělníků lehce, prototyp byl zcela zničen, vývoj zastaven a svět přišel o letadlo Aero A-8.

Dalším klenotem v koruně tehdejšího československého leteckého průmyslu byl stroj BOHEMIA B-5. Jednalo se vlastně o první motorové letadlo vyrobené v Československu, které vyrobil spolek Bohemia na plzeňském letišti na Borech. Tady uskutečnil stroj několik letů se svým pilotem Rudolfem Polaneckým. V květnu 1919 vítal stroj nad Plzní prezidenta Masaryka, ale po cestě zpět havaroval. Po opravě stroje došlo k přesunu na pražské Kbely. V srpnu 1922 Polanecký dostal za úkol uskutečnit cvičný let se strojem Phöenix D II. Dopadlo to špatně. Stroj dopadl na letištní plochu a pilot v troskách zemřel. První československé motorové letadlo osiřelo, a protože nebyl nikdo, kdo by jeho pilotování zvládl, znamenalo to i rozpad celého spolku Bohemia. Smutný konec to znamenalo i pro sirotka letadlo. To odkoupil továrník Wiesner z Chrudimi. Brzy mu však vyoperoval motor a udělal z něj nedůstojného kluzáka, který nakonec skončil stejně ve stodole pod senem. Jen díky neuvěřitelné píli nadšenců a hledání původních částí letadla se stroj po mnoha desítkách let mohl dočkat znovu kompletace a mohl se vrátit s velkou slávou do výstavní expozice v Kbelích.

Nacisté ochromili činnost letiště, komunisté s oživením nespěchali

I nacisté si bezezbytku uvědomovali strategickou důležitost stavby, a tak když v polovině března 1939 obsadili zbytek Československa, jejich jedna z prvních cest vedla do Kbel, kde areál letiště násilně zabrali, aby zamezili případnému odletu či příletu nepřátelských strojů. Původně chtěli letiště zničit, nakonec si však uvědomili, že jeho potenciál je obrovský, a tak jen ochromili provoz na něm a z budov a hangárů vznikly letecké a opravárenské dílny.

Letecký maják s vodojemem v Kbelích. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Po skončení války se vrátil do Kbel provoz, ale pouze vojenský a tamní letiště začalo fungovat jako hlavní letiště naší armády, a tak je tomu dodnes, kdy je 24. základnou dopravního letectva. Každopádně tu však působí muzeum, které mapuje historii českého letectví od nesmělých začátku Jana Kašpara, který v roce 1911 letěl poprvé z Pardubic až do Velké Chuchle, až po současnost.

A muzeum připomíná i smutné okamžiky. Jednu z nich zažilo letiště Kbely 8. srpna 1957, kdy se během předváděcího letu zřítil stroj Orličan L-60 Brigadýr. V jeho troskách zemřel pilot Ľudovít Dobrovodský. Jeho život byl víc než pestrý. Svou leteckou kariéru odstartoval za II. světové války v nacistických barvách na Messerschmittech sestřelováním sovětských strojů. Pak ale dezertoval na sovětskou stranu a po několikaměsíčním pobytu v zajateckém táboře vytvořil kostru československého pluku v Buzuluku. Dva roky po konci války byl šéfem stíhacích náletů na zbytky banderovců ve východoslovenských lesích, pak se stal předváděcím pilotem zahraničního obchodu Kovo v Indii a na Cejlonu. Jeho život ale vyhasl na letišti v Praze-Kbelích. Hrob pilota Dobrovodského najdeme v Rohovládové Bělé na Pardubicku. 

Letiště není ale jen asfalt a přistávací runway

Ke Kbelskému letišti patří i řada ikonických budov. Tou bezesporu nejdůležitější je letecký maják, vrchol architektonické moderny. Byl uveden do provozu až v roce 1928, ale jeho stavba dodnes překvapuje vizionářstvím a předvídavostí architekta Otakara Novotného. I proto je výjimečnou technickou památkou. Fascinující je jeho podoba. U paty má stavba šestiboký půdorys, nahoře už jde o budovu zcela kruhovou. Navíc kromě navigačních potřeb a signalizace řeší jeden velmi palčivý problém, a to jak spolehlivě rozvádět po letišti vodu. Ta je jednoduše zachycena v obrovském rezervoáru na vrcholu. Maják je totiž i vodojemem. Celková výška stavby je 43 metrů.

Budova majáku je natolik ikonická, že se dostala i do znaku městské části Praha 19. Vyplňuje ve stříbrné podobě celou pravou červenou polovinu znaku, na levé straně jsou modrostříbrné vodorovné pruhy. Pokud se právě díváte na znak, může vám připadat, že jsem si popletl strany, ale pravda to není. Jednoduše řečeno - v heraldice levá je pravá a obráceně. Znak se nikdy nepopisuje z pohledu pozorovatele, ale držitele, který jej má před sebou. A stejně je to s barvami. Při popisech znaků a vlajek nikdy nepoužívejte slova bílý a žlutý. Heraldikům se při tom ježí chlupy na zádech. Ti barvy bílou a žlutou neznají, pro ně jde o stříbrnou a zlatou.

Maják tu můžeme ještě vidět, další ikonické stavby, kterým se říkalo Gočárovy domky, už ne. Letectví se v dobách počátků stalo modním hitem a mánií a každý architekt chtěl něčím přispět. Josef Gočár navrhl tři domy, které sloužily jako restaurace, technická a administrativní budova, jenže při postupném rozšiřování letiště dřevěné Gočárovy domky začaly překážet a měly se odporoučet k zemi. Včas snad v nich byly ale rozpoznány přelomové architektonické počiny doplněné o unikátní zpracování, a tak byly dva domy přesunuty do pražské ZOO, kde slouží dodnes. Třetí dům se podařit nezachránilo.

Kutnohorská kaple na Via Sancta. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

A ještě jedno významné výročí je úzce spjato s letištěm ve Kbelích, ač nemá nic společného s leteckými motory a vrtulemi. Z letištní plochy poprvé začal vysílat Československý rozhlas, tehdy ještě Radiojournal. Psalo se datum 18. května 1923 a my jsme této významné události v dějinách českých médiích věnovali na webu PrahaIN.cz celý článek.

Místo kadmiové smrti krásný park

Je potřeba dotoulat se ke šťastnému konci. Proto se vydáme po ulici Mladoboleslavské podél zdi místního letiště až na světelnou křižovatku s ulicí Vrchlabskou. Tady se dáme doleva a ulice Vrchlabská nás zavede do samého středu pražských Kbel. Centrum obce je velmi malebné, plné zeleně a je platnou moderní částí české metropole. Nikdo ani netuší, že Vinořský potok, který právě tady v bezejmenné nádrži a přilehlé pramenné oblasti startuje svou téměř třináctikilometrovou trasu do Labe, ještě před pár lety patřil k nejvíce znečištěným a kontaminovaným tokům na světě. Mohly za to extrémně toxické sloučeniny kadmia, které do vody vypouštěly letecké opravny pod socialistickým vedením. Dnes je tu však zdravo, krásně a je tu i spousta zajímavých věcí, které bychom neměli opomenout.

Každopádně zaujme jedna z kapliček zmíněné Via Sancta. Tato se jmenuje Kutnohorská a je přímo ideálem pro všechny ostatní, co se týká oprav a rekonstrukcí. Místní o ní víc než příkladně pečují. Je v pořadí devatenáctá a i ona měla kdysi na kahánku, kbelští si však život bez ní nedokázali vůbec představit, a tak prošla kosmetickou úpravou, rekonstrukcí a dnes víc než hrdě odkazuje na to, že místní si své historie velmi považují.

Velmi zajímavý pomník Československé republiky v Kbelích. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

To koneckonců dokazuje i pomník Československé republice, který najdeme v parčíku hned přes ulici. A je to výjimečný pomník, nejde však o způsob provedení, ale o fakt, že kbelský pomník republice jako jeden z mála v naší zemi připomíná území našeho státu v té původní, tedy komunisty neokleštěné podobě. Na mramorové desce lze spatřit obrysy naší země včetně oblastí Zakarpatské Ukrajiny, které po roce 1945 skončily v područí Sovětského svazu a dnes jsou součástí Ukrajiny.

Úplnou tečkou za výletem do pražských Kbel pak bude návštěva modernistického kostela svaté Alžběty Durynské. Tato církevní novostavba byla vysvěcena 13. června 2004. Kostel nemá v podstatě ostré hrany a symbolizuje obětavost a dobročinnost svaté Alžběty. To je přetaveno do podoby kostela, který připomíná obrovský bochník chleba s odkrojenými krajíci, které už byly rozdány potřebným. Průčelí dominuje zvonice ve tvaru otevřeného rámu završeného pozlaceným křížem.

Velmi zajímavý pomník Československé republiky v Kbelích. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

O stavbě kostela se ve Kbelích uvažovalo více než sedmdesát let. Dokonce lidovecký předválečný politik František Nosek zde zakoupil pozemek pro tyto účely, jenže nikdy nenastala vhodná doba na jeho stavbu. Dlouhá léta na pozemku stála jen nedostačující kaple. Betonový kostel mohl vzniknout až na začátku našeho století podle návrhu architekta Bernardo d´Ambrose.

Světice roztroušená po celé Evropě

A závěrem ještě pár slov o ženě, které je tento moderní kostel zasvěcen. V našich podmínkách poměrně neznámá Alžběta Durynská byla v Německu žijící uherská královna z 13. století. Spřízněna s českými dějinami byla přes Václava I. a svatou Anežku Českou, pro které byla sestřenicí. Když jí bylo čtrnáct let, vdávala se. Během čtyř let porodila tři děti a v osmnácti letech ovdověla. Přísná svatební politika a neúprosní příbuzní ji chtěli znovu provdat, jenže ona odmítla, zamilovala se do ideálu chudoby Františka z Assisi, prodala klenoty, opustila děti a utekla od dvora. Pečovala o chudé, morem nemocné a stavěla pro ně v Marburgu lazaret. Zemřela sedřená, vyčerpaná a pravděpodobně i morem nakažená v pouhých 24 letech svého věku. O její ostatky se následovníci doslova rvali, a tak není divu, že je pohřbena na mnoha místech. Velkou část kostí najdeme v chrámu svaté Alžběty v Marburgu, ale její lebka je třeba ve Stockholmu. Některé tělesné relikvie ukrývají i české kostely. Alžbětě jsou zasvěceny obrovské chrámy v Budapešti, ale i v Košicích, blízko kterých se údajně narodila. V Praze k její osobnosti najdeme nejčitelnější odkaz na Slupi, kde dodnes existuje nemocnice, která nese její jméno.

Text se opírá hlavně o vědomosti a paměť autora. Dále vychází z veřejných informačních zdrojů a také z webových stránek dotčených pražských městských částí a objektů, o kterých text pojednává.