Praha neokoukaná: Košíře aneb Bunkry, kde chtěli generálové přežít jadernou válku. Dodnes je sem vstup zakázán

Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje na Pražský hrad. V každé uličce se k mohutné mase přidávají další a další. Nakonec není ve vašich silách udělat krok vedle, protože vás táhlé těsto těl nepustí.

A přitom stačí tak málo. Udělat několik kroků stranou, třikrát čtyřikrát zahnout za roh a dostanete se do míst, která vám o Praze řeknou mnohem víc než cvakání fotoaparátů na Karlově mostě. Atmosféra a krása stověžaté Prahy se totiž ukrývá mimo hlavní turistické trasy. Pojďte s námi.

Tématem budiž dnes pomíjivost. Nic není na světě věčné, jen čas. A tak nám před očima mizí místa a budovy spojené s našimi předky, s výjimečnými historickými událostmi nebo s neobyčejnými lidmi. Někdy za to mohou tragédie, někdy zub času a velmi často jen naše liknavost a neochota tato místa chránit, protože už nejsou hezká a nevyhovují současným trendům bydlení. Otázkou je, zda děláme dobře.

Dnes vyrazíme do lokality plné lehkých holek a mužů, kteří voní kolomazí a potem. Už teď začíná řada rozhořčených dam a paní psát e-maily, že rozhodně nejsou žádné rádodajky a dotčení pánové zase, že v žádném případě nejsou špindírové, ale taková pověst prostě Košíře ještě na začátku 20. století provázela.

Stále střežený vojenský prostor v místech, kde vznikaly protiatomové kryty pro vojenské generály. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Byl to zkrátka domov tvrdých mužů, kteří dokázali vzít za práci ve smíchovských továrnách a lechtivé rozptýlení tito pánové k životu také nezbytně potřebovali.

Tajemné prostory v útrobách kopců

Abychom se s výjimečností Košíř ale seznámili dopodrobna, tak výlet začneme na tramvajové zastávce Bertramka. Nešálí vás zrak ani sluch, jsme stále ještě na Smíchově, ale odsud se prosmýkneme ulicí U Trojice, která odděluje Malostranský hřbitov od zbytku Smíchova a dojdeme na rušnou ulici Duškovu, která za chvíli plynule změní jméno v ulici Vrchlického. Jde o jednu z nejrušnějších pražských ulic, takže úvod procházky úplně komfortní nebude.

Nicméně jen tak si můžeme všimnout jedné z nejtajemnějších lokalit v Praze. Mluví se o ní jako o pražské Oblasti 51, dnes na ní do daleka svítí nápisy Vojenský objekt a nikdo vás dovnitř nepustí a nikdo vám ani neřekne, co se uvnitř nachází. Armáda mlčí, a tak můžeme jen vycházet z historických souvislostí.

Prudký kopec, kde dnes začíná Bertramka, je vlastně posledním dozvukem krasových jevů na území hlavního města v pásu Českého krasu. Když bychom šli odtud na jih proti proudu Vltavy, tak se se železnou pravidelností budou střídat hluboká údolí s krasovými kopci, které končí velkým Prokopským údolím.

Jaká škoda, že usedlost Turbovou dnes už s omračující a okouzlující zahradou rozhodně spojovat nemůžeme. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

A krasová údolí vytvářejí vlivem prosakující či protékající vody výrazné a obrovské jeskyně. V minulosti byla známa monstrózní Svatoprokopská jeskyně v Prokopském údolí, ale i toto místo dnes neprodyšně hlídá armáda.

Jen málokdo ví, jak to tam doopravdy vypadá

Z faktů, které jsou všeobecně známy, můžu říct, že jde o vojenský objekt K-116, který obsluhuje vojenský útvar 2508. Jde o jeden z největších a nejrozsáhlejších evropských podzemních systémů. Zvenčí, a to jak z košířské, tak prokopské strany, vidíme jen kilometry žiletkových drátů, desítky kamer, senzorů pohybu, ale třeba i ptačích budek, ke kterým vedou napájecí kabely a které kromě sledovacího zařízení nikdy žádného ptáka neviděly. Vzdálenost mezi oběma vstupy je vzdušnou čarou téměř čtyři kilometry a poskytují značný prostor pro fantazii.

Má se za to, že celá oblast je provrtána chodbami a tunely jako ementál a že některé vedou do speciálních pracovišť, které v okolí stále patří do správy vnitra nebo armády. Jedním z takových míst je Krulišova vila na Pavím vrchu, která sloužila a stále slouží vojenským zpravodajcům. Další z propojení by údajně mělo být s větracími šachtami nedalekého tunelu Mrázovka.

Zdánlivě nevinný parčík s dětským koutkem, ale ve skutečnosti místo, kde vznikaly první perly němého československého filmu. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Pozornosti armády neunikly tyto prostory mezi Košířemi a Prokopským údolím už dlouho před II. světovou válkou, potřebnou infrastrukturu však dovnitř natahali až Němci, kteří zdejší štoly přebudovali na podzemní továrnu na letecké díly Junkers. I to armáda později potvrdila, podle ní zde byly od Němců proraženy tři tunely o délce větší než 300 metrů a o výšce 8 metrů a taky podzemní výrobní hala, navíc uvnitř skály vzniklo i nádraží s překladištěm. Do provozu se však letecká továrna v podzemí prý uvést nestihla. Více například v pořadu Z metropole České televize.

Těsně po válce se prostor stal sice ještě vhodným místem pro sklad zeleniny, a dokonce i pro těžbu vápence, nicméně už počátkem 50. let vyhnala odsud všechny lidová armáda našeho socialistického státu a o prostoru se nemohlo veřejně mluvit.

Bunkry pro elitu československého vojska

Následné dohady připomínají česká Akta X, jen bez Muldera a Scullyové. Všeobecně se předpokládá, že v socialistických dobách se zde zkoušely zbraně a budovalo se tu hlavní velitelství Československé lidové armády pro případ jaderné války, dokonce snad i pro vedení celého západního okruhu vojsk Varšavské smlouvy.

Jak vypadala usedlost Božínka Alberta Vojtěcha Friče se můžeme dozvědět dnes jen ze starých pohlednic. Tuto si nechal vytisknout sám Alberto Vojtěch Frič a zaslal ji do Olomouce. Na rubové straně je jeho rukou připsáno: „Potřebuji semena damsií, ne rostliny, ale ať se za mnou přijedou podívat. Frič". Pohlednice byla před časem nalezena v jedné pozůstalosti. Zdroj: Ivan Milt, Nasobůrky, Klub kaktusářů Olomouc

Co však je pravdou, že na košířské straně vyrůstaly bunkry pro vládnoucí elitu a špičky armády, které mohly pojmout až tisíc lidí. Tady měla vojenskopolitická špička přežít ve skalních norách jaderný konflikt. Bunkry vznikaly v době mezi 50. a 70. lety minulého století a maskovaly se falešnými nápisy Výzkumný ústav chemických zařízení, což byl holý nesmysl, protože žádný takový ústav nikdy neexistoval.

Tyto prostory si lze prohlížet jen zvenčí, dnes prostor stráží moderní stavba, jejímž vlastníkem je podle katastru nemovitostí Ministerstvo obrany. Mezitím půjdeme proti směru provozu Vrchlického ulice a přejdeme přes čtyři světelné křižovatky, na té páté pak zahneme doprava do ulice Jinonická.

Kdysi rajská zahrada, dnes díry v zemi

Mezitím si stačíme říct něco o úplném historickém počátku Košíř. První zmínka je z roku 1146, kdy obec patřila ženským benediktinkám v klášteře svatého Jiří na Pražském hradě.

Kostel svatého Jana Nepomuckého v Košířích je dominantou celé městské čtvrti. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Dlouho tu nebylo slyšet nic jiného než to, jak motyky v rukou jeptišek narážejí na kameny v zemi. Obec to byla ryze zemědělská a až nástup císaře Karla IV. na trůn způsobil, že na zdejších svazích zapustila kořeny vinná réva.

S přibývajícími lety se postupně začaly vinice a zahrady parcelovat a vznikaly hospodářské usedlosti, které dávaly lokalitám jména. A k takové první usedlosti brzy dorazíme. Jmenuje se podle jednoho z majitelů – Františka Xavera Turby – Turbová. Dnešní pohled na kdysi výstavní vilu je velmi žalostný a smutný. Ještě nedávno byli jejími obyvateli jen squateři. Dnes tu stojí nahrbená a smutná. Kolem jsou vykopány ohromující základy nových luxusních viladomů, na kterých se pracuje velmi intenzivně. Na její opravu se ale čeká. Dispozice staveniště však dává tušit, že až novostavby vyrostou, starou Turbovou, pokud to přežije, zcela zakryjí a sevřou.

Bude snad veselejší si vzpomenout na její bohatou historii. Turbová vždy platila za centrum společenských dýchánků a inteligentních hovorů. Umocnil to prvorepublikový senátor Jindřich Šafařovič. Jeho častými a váženými hosty byl například literární kritik Arne Novák, herečka Růžena Nasková nebo bratr majitele Jaroslav, který byl ředitelem Národního divadla. Všichni se vždy rozněžňovali nad atmosférou vily a hlavně nad její zahradou.

Čínský pavilon nechal v parku Na Cibulce vystavět pasovský biskup Leopold Leonard Raymund Thun-Hohenstein. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Ta měla v sobě takové kouzlo, že dokonce vstoupila do dějin literatury. Na začátku II. světové války se na Turbovou přestěhoval jeden z nejslavnějších českých výtvarníků Jiří Trnka. Zahrada ho zcela polapila a uhranula ho, celé hodiny tu dokázal zkoumat její zákoutí, sledoval různé zahradní detaily a průhledy a pak sedl k psacímu stroji a vznikla jedna z nejkrásnějších knih pro děti – Zahrada. Vypráví příběh pěti malých chlapců, kteří jednoho dne překonají strach a ostych a projdou vrátky do tajemné zahrady, která před nimi měla zůstat navždy zapovězena a uzavřena. A to ještě netuší, že nádhernou zahradu hlídá zlý, nesympatický a nevrlý starý kocour.

Samopaly vedle kaktusů

Když bychom šli ještě o nějakých 150 metrů dál ulicí Jinonickou, tak bychom na opačné straně ulice narazili dnes na moderní novostavbu, ale když by se nám podařilo prorazit o několik desítek let i časovou bariéru, představil bych vám usedlost Božínku.

Božínka byla lokalita, kterou na začátku 20. století odkoupil velký kamarád všech Indiánů a milovník pichlavých kaktusů Alberto Vojtěch Frič. Z desítek svých cest po vzdálených končinách si přivezl stovky exotických rostlin, pro které vystavěl kolem vily tropické skleníky.

Pod Čínským pavilonem se nachází podmáčené prameniště cibulkovských potoků. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Frič se sice dokázal domluvit s indiánskými přáteli a dokázal s úspěchem rozpěstovat jakoukoliv cizokrajnou květenu, do své vily si ale nasadil i jeden nezdárný oplégr, který se jmenoval Jaroslav Hašek. Rozpoznal v něm obrovský literární talent, ale také ohromný sklon k sebedestrukci, a tak ho ze strachu před utopením v chlastu raději na nějaký čas ubytoval ve své vile, kde se mohl věnovat literární tvorbě.

Vila se stala pod Fričovým vlastnictvím botanickou zahradou i etnografickým muzeem a v průběhu II. světové války dokonce i odbojářskou buňkou, protože Alberto tu mezi pichlavými králi pouště schovával i samopaly pro partyzány. Konce války se Frič už ale nedožil, zemřel v roce 1944.

Košíře fackovacím panákem a starosta s prostřelenou hlavou

Během dalšího povídání o historii a zajímavých míst Košíř se vrátíme o malý kousek zpět a zahneme doleva do ulice Pod Kavalírkou. Nejprve však musíme překonat malý průchod mezi stavebními zátarasy. Tudy půjdeme zhruba 500 metrů, než narazíme v parku na dětské hřiště.

Socha Dia v parku Na Cibulce. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Mezitím si ale stačíme říct, že i když Košíře ještě dlouho nikdo nespojoval s historií Prahy, tak pro vojska, která se jí pokoušela dobýt, šlo vždy o nárazníkové pásmo, kde si frustrovaní vojáci vybíjeli vztek, a tak zdejší usedlosti často utrpěly značné škody, vinice byly vypálovány a zahrady ničeny.

Všechno se ale začalo měnit zhruba v druhé polovině 19. století, kdy došlo k mohutnému rozvoji průmyslu na Smíchově. Tamní dělníci hledali ubytování, a tak šly tentokrát vinice k zemi kvůli mírovému důvodu, kvůli stavbě nových domů. Košíře jsou připojeny ke Smíchovu, když ale dojde k masivní bytové výstavbě, tak se znovu osamostatní a v roce 1896 se Košíře stávají dokonce samostatným městem a tamní starosta Matěj Hlaváček se zasadí o to, aby ve stejném roce dvě samostatná města – Košíře a Smíchov - spojila soukromá tramvajová linka.

Sláva je to veliká, jenže zhruba o čtyři měsíce později starosta Hlaváček beze slova vysvětlení odejde z košířské radnice, odjede do Prahy, ubytuje se v hotelu Platýz a prožene si hlavu kulí. A to je smutný a dodnes nevyjasněný konec košířského starosty, který se zasloužil o velký rozvoj této lokality.

Košíře Mekkou němého filmu

Ale teď už jsme došli k naprosto běžnému parku, jehož část slouží jako dětské hřiště. Proč je nutné se zastavovat právě tady? Je to jednoduché, stačilo tak strašně málo a zcela by se změnily dějiny českého filmu a asi i topografie Prahy. S největší pravděpodobností by neexistoval Barrandov, i to místo by se jmenovalo Habrová, protože název Barrandov si vymyslel filmový magnát Havel, možná by tam nestály ani Barrandovské ateliéry ani Barrandovské terasy a filmovým městečkem by byly Košíře.

V severní části parku Na Cibulce jsou nejstarší stromy oblasti, jde vesměs o staré duby. Některé z nich jsou i chráněné. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

To ale musíme zavítat do let, kdy byl film nejen černobílý, ale i němý a tichý a o doprovod se staral v biografu jen pianista sedící pod plátnem a ucucávající z půllitru zvětralé pivo. V té době trendy československé kinematografie udával jen jeden ateliér, který měl v Košířích nad vraty nápis: „Rosteme do šíře – Lamač, Košíře“. Každý kdo vstupoval, tak hned věděl, komu to tady říká pane. Byl to košířský rodák režisér a příležitostný herec Karel Lamač.

26. dubna 1926 byla slavnostně přestřižena páska a hned se začalo točit. Vznikaly tu největší perly československé němé kinematografie. Právě tady v Košířích začala legendární spolupráce Lamače s největší českou hvězdou němého filmu Anny Ondrákovou, počátek veleslavné kariéry si zde odkroutil i Vlasta Burian nebo režisér Gustav Machatý. Hned v prvním roce existence zdejšího ateliéru vznikla němá verze Dobrého vojáka Švejka s Karlem Nollem v hlavní roli.

Jenže extrémně hořlavý celuloid, z kterého se tehdy dělaly filmové pásy, způsobil, že 25. října 1929 lehly košířské ateliéry popelem a nezbylo z nich vůbec nic. Kariéra herců se mírně pozastavila, kromě Švejkova představitele Karla Nolla, který byl už v době požáru po smrti, aby se pak mohla znovu nastartovat na pomalu vznikajícím Barrandově.

Poustevna je nejzachovalejší romantickou budovou parku Na Cibulce. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Osudy Lamače a jeho múzy Ondrákové však nebyly dvakrát růžové. Ondráková chtěla svého milence Lamače mnohokrát pojmout za chotě, ale kvůli pracovnímu vytížení Lamače k tomu nikdy nedošlo, a tak se zamilovala do německého boxera Maxe Schmellinga, se kterým prožila dlouhý a šťastný život v Německu. Lamač před nacisty emigroval kvůli židovským kořenům, po II. světové válce se do Československa vrátil, ale rozpínavost komunistů ho donutila k druhé emigraci. Utekl do Německa, kde se přátelil s Ondrákovou a jejím manželem. Smrt si na sebe vzala podobu infarktu myokardu a vyhlédla si Lamače v Hamburku v roce 1952. Bylo to 23 let poté, co plameny ateliéru v Košířích pohřbily jeho sny na ovládnutí československého filmu. Kdyby tenkrát červený kohout nezakokrhal, mohly jsme dnes Košířím říkat Lamačov. Kdo ví?

Budeme pokračovat dál ulicí pod Kavalírkou, která brzy narazí na ulici Musílkovu. Po ní se dáme doleva a budeme pomalu stoupat do kopce. To už ale budeme přecházet plynule do ulice Pod Školou. Nyní se pohybujeme v hájemství dalšího slavného rodáka. V dnešní Musílkově ulici se totiž nacházel Schmitzerův hostinec, místo, kde přišel na svět malý Jiříček, který si na začátku války počeštil jméno na Sováka. Slavný herec prožil v Košířích své dětství, dokonce zde získal své první herecké ostruhy, když vystupoval ve zdejším ochotnickém spolku Mlynářka.

Funkcionalistický klenot už z dálky láká na výšku své věže

Ve 20. letech 20. století už byly Košíře plné domů pro dělníky a státní úředníky a navíc už nebyly samostatným městem, protože v roce 1922 je čekalo připojení k Velké Praze. Zástavba z nízkých cihlových domků nebyla bůhvíjak nápaditá, nicméně Košířím prospěla, protože v budoucnu zde vlastně neexistoval žádný prostor pro výstavbu hyzdících panelových domů, a tak jich napočítáme v Košířích jen nezbytné minimum a ještě jde o nízkopodlažní paneláky.

Jezírko Pod Dianou v parku Na Cibulce. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Domů tu sice bylo plno, ale fakticky tu nebyl žádný pořádný kostel. O jeho stavbě se hovořilo už ve 20. letech 20. století, dlouho se však pro něj nemohlo najít vhodné místo. Nepomohlo ani založení Kostelního košířského spolku v roce 1928. Místo se našlo až o dlouhých jedenáct let později a bylo to místo víc než nezvyklé. Většinou se totiž kostely stavěly na vyvýšených místech, na návrších, ze kterých je kostel viditelný pro oči všech věřících. V Košířích je tomu přesně naopak, pozemek na výstavbu svatostánku se našel na nejnižším místě městské části v blízkosti Motolského potoka, který je však dnes téměř celý zatrubněn.

O to, aby byl „zapadlý“ kostel na očích farníků se tedy musela postarat jeho architektonická podoba. Tu dostal za úkol architekt Jaroslav Čermák a ten navrhl kostel v ryze funkcionalistickém slohu. Zvenčí i zevnitř velice prostý svatostánek pak ohromuje 55 metrů vysokou betonovou věží. Další nespornou zajímavostí pak byl fakt, že ke slavnostnímu vysvěcení a otevření kostela svatého Jana Nepomuckého došlo během II. světové války, což nebylo rozhodně nic obvyklého. Přesné datum slavnostního vysvěcení bylo 17. května 1942, tedy pouhých deset dní před atentátem na říšského protektora Reinharda Heydricha. Více si můžete přečíst v textu Josefa Krušiny.

Cibulce vdechl tajemství a rafinovanost biskup Thun-Hohenstein

Od kostela budeme pomalu stoupat ulicí stále výš. Zdánlivě jdeme sice stále po stejné ulici, ale ona s každým domovním blokem mění jméno. Ulice Pod Školou se změní na ulici Píseckého a následně na ulici V Cibulkách. Z té my dobrovolně odbočíme do ulice U Tenisu. Tato nedlouhá ulice nízkých domků nás dovede kolem, jak jinak než tenisové haly, do parku a k usedlosti Cibulka.

Socha bohyně lovu v pražském parku Na Cibulce. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Ještě než tam ale stihneme dojít, tak si jen připomeneme, že právě tady v ulici U Tenisu prožil své dětství a mládí rozverný mladík, herec a zpěvák, spoluinterpret legendárního megahitu ze 60. let Mám malý stan a porevoluční magnát v oblasti nápojových automatů Karel Štědrý.

A stojíme před usedlostí Cibulka. Žádná jiná budova v Praze neplnila v nedávných dobách stránky novin a úvodní reportáže televizního zpravodajství tak často jako usedlost Cibulka. Nebylo to však kvůli zajímavé historii, lákavé procházce parkem, ale kvůli tomu, že rozpadající se usedlost obsadili mnohokrát squateři a dokonce je odsud vyháněli i policejní těžkooděnci.

Jak uvádí web cibulky.info, historicky první zprávy o Cibulce pocházejí už z doby před více než 600 lety, kdy tato usedlost patřila písaři na dvoře císaře Karla IV. Tehdy ale nešlo o nic historicky výjimečného, co by stálo dnes za povšimnutí, a tak to šlo vlastně až do začátku 19. století, kdy zdejší oblast ve značně neutěšeném stavu v roce 1817 zakoupil hrabě a pasovský biskup Leopold Leonard Raymund Thun-Hohenstein. Podrobnější informace sina webu cibulky.info.

Studánka Nad Dianou v parku Na Cibulce v pátém pražském obvodě. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Ten měl v plánu z lokality udělat jen své letní sídlo, ale nakonec ji věnoval tolik energie, času i peněz, že s ní spojil poslední léta svého života. Hrabě sáhl hluboko do svého měšce v době, kdy byly v Čechách velmi módní takzvané přírodní anglické parky s příběhem neboli krajinářské parky. Každý movitý majitel, každý šlechtický rod pak ve svém parku budoval řadu zajímavých staveb, jezírek, soch a labyrintů, které sloužily k ohromení a k pobavení návštěvníků.

A nejinak tomu bylo na Thun-Hohensteinově Cibulce. My si ta zajímavá oživení pěkně všechna projdeme, ale musíme hezky popořádku.

Cibulka dostala konečně smysluplné poslání

Na úvod se sluší říct, že squatery tu dnes už rozhodně nenajdeme. Za to tu rozhodně burací s největší pravděpodobností stavební stroje. Cibulka totiž před pár lety konečně našla nové majitele – manžele Vlčkovy. Ondřej Vlček dokázal vytvořit se svými kolegy jednu z nejlepších světových firem zaměřujících se na počítačovou bezpečnost. Firma byla tak úspěšná, že byla prodána americkým investorům za mnohamiliardovou cenu. Vlček společně se svoji ženou, lékařkou Katarínou, se pak rozhodli část svého zisku přetavit do založení rodinné nadace, jejímž cílem je poskytnout paliativní péči těžce a nevyléčitelně nemocným dětským pacientům.

Při výstavbě železnice přes park Na Cibulce získaly všechny zdejší potoky tunelové podtoky. Vznikem železniční trati se park rozdělil fakticky na dvě části. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

A právě z tohoto důvodu se rozhodli zakoupit usedlost Cibulka a vytvořit zde dětský hospic. Nezbývá než říci: Děkujeme a klobouk dolů.

A nyní už honem na procházku do zdejšího anglického parku. Na vyvýšeném a úzkém ostrohu nedaleko hlavního vchodu do usedlosti Cibulka nemůžeme přehlédnout Čínský pavilon, který jako přísná hlídka střeží vstup do samotné usedlosti.

Orient, Čína, Japonsko – to vše bylo extramódní

Čínské pavilony byly v době baroka při vzniku krajinářských parků velmi oblíbené. Bylo velmi „in“ přinášet do evropských zahrad nádech romantiky cizích krajů a dodnes se podobné stavby dochovaly například v Kroměříži, Vlašimi nebo Krásném Dvoře. Nádherná a unikátní Čínská bažantnice zdobila i krajinářský park ve Veltrusech, dnešní doby se však nedočkala, neznámý žhář ji před sto lety zapálil jako pomstu za habsburské příkoří na českých zemích.

O autorovi projektu toho pražského Čínského pavilonu na Cibulce nemáme dnes už ani zdání. Víme jen, že ho v dřívějších dobách doplňovaly ještě téměř dvoumetrové sochy Asiatů, které už vzaly dávno za své. Důkaz o jejich existenci nám poskytuje právě němý film Dobrý voják Švejk s Karlem Nollem, který se z malé části v lokalitě natáčel. V posledních letech pavilon už prošel záchrannou rekonstrukcí.

Pod vyhlídkovou věží Cibulka se nachází umělá grotta s postavou Kronose. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Od Čínského pavilonu se můžeme vydat ke zdejšímu potůčku Cibulka, který tvoří přirozenou páteř celé lokality. Jakmile ho přejdeme, tak se hlavní cesta parkem větví. My se nejprve dáme doprava a prohlédneme si jednu ze zdejších působivých soch.

I ty často zdobily parky šlechtických sídel a zpravidla zachycovaly postavy antických bohů či hrdinů. Nejinak tomu bylo i na Cibulce, kde hrabě Thun-Hohenstein nechal vytvořit pro zdejší krajinářský park několik zajímavých pískovcových soch. První, na kterou jsme narazili, je socha toho nejvyššího – boha Dia.

Duby na Cibulce jsou památkově chráněné

Od Dia se vrátíme zpět na křižovatku cest před potokem Cibulka a vydáme se vpravo na stoupavou cestu, která je lemovaná starými duby. Nemusíme být zrovna arboristy či odborníky na památné stromy, abychom dokázali určit, které stromy tu jsou od založení anglického parku. Najdeme jich tu hned několik. Jde ve všech případech o stromy, které dosahují v obvodu kmene zhruba pěti metrů a o všech těchto stromových velikánech můžeme s jistotou říci, že si pamatují hraběte Thun-Hohensteina osobně. Jen pět z nich je však chráněných a mezi nimi je ten s velmi bizarním a boulemi znetvořeným kmenem.

Nicméně zdejší dubová alej byla postupně doplňována mladšími jedinci, a tak radost z dubového stromořadí nic nezkazí, a to i přesto, že nejstarší stromy pochopitelně časem chřadnou.

Vyhlídková věž Na Cibulce pochází z počátku 19. století a je nejstarší pražskou rozhlednou. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Právě duby nás vyvedou na malý kopeček, kde se nachází snad největší pýcha Thun-Hohensteinova anglického parku. Je to malá budova, pár metrů od hlavní cesty, která představuje naprosto přesnou kopii poustevny v saském Meiningenu.

Pro každého návštěvníka parku tu byla dřív připravena zajímavá vychytávka. Uvnitř se nacházely dvě dřevěné postavy. V prahu poustevny bylo důmyslné nášlapné zařízení, po jehož spuštění se daly najednou obě postavy uvnitř poustevny do pohybu. A nadšení návštěvníků parku zpravidla nebralo konce.

Od poustevny půjdeme ještě zhruba 150 metrů rovně přes nově vybudované lesní hřiště a pak se na křižovatce lesních cest dáme doleva zpět dolů k vodnímu toku Cibulka.

Zbožný a milující křesťan končí jako neznaboh

Než tam dojdeme, tak budeme mít čas si říct, že hrabě Leopold Leonard Raymund Thun-Hohenstein si krásného parku moc dlouho neužíval. Zemřel na Cibulce devět let od koupě lokality. Nicméně poslední roky prožil obklopen lidmi z Cibulky a z Košíř. Ti ho milovali, stejně tak obdivně k němu vzhlíželi lidé v místě jeho biskupského působení, v Pasově. Své poddané dokázal dostatečně finančně zabezpečit, se samotnou církví si však v posledních letech moc nerozuměl.

Vyhlídková věž Cibulka sice nepředstavuje dnes místo nejlepšího výhledu na metropoli, ale z historického hlediska je velmi cenná. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Ostatním církevním hodnostářům se příliš nelíbilo, že v závěru života propadl Thun-Hohenstein hazardu a často hrál karban s čertovskými obrázky a co víc, velmi často vyhrával. Církev neobměkčilo ani to, že vyhrané peníze většinou jako správný křesťan rozdal chudým a svým poddanným. Církvi se moc nelíbilo ani to, že se v závěru života zajímal o magii a věci, nad kterými by měl bohabojný křesťan opovržlivě připozvednout obočí a odmítnout. Nepomohly domluvy a rady Thun-Hohensteinovi, a tak po několika důrazných rýpnutí byl bývalý biskup z církve vykázán.

Nicméně místní ho milovali, a tak když na podzim roku 1826 navždy zavřel oči, rakev s jeho ostatky doprovázely z Cibulky na Malostranský hřbitov na Smíchově stovky lidí s loučemi v rukou. Právě na tomto hřbitově odpočívá pod největším a nejhonosnějším zdejším náhrobkem, který je vrcholným dílem sochaře Václava Prachnera. Litinový náhrobek patří vůbec k nejkrásnějším českým náhrobkům a PrahaIN.cz mu věnovala na svém webu větší prostor v samostatném článku.

Mnoho podob vody

To už jsme ale sestoupili dolů znovu k potoku Cibulka, který se zde rozlévá do umělého jezírka nazvaného Pod Dianou. Název vazbí s další pískovcovou sochou, tentokrát s bohyní lovu, která se nachází jen pár metrů od jezírka.

Když se necháme potokem vést proti proudu, tak za chvíli narazíme na studánku, která se jmenuje Nad Dianou a dokazuje nám, že park Cibulka je velmi silnou pramennou zásobárnou podzemní vody. Kdybychom si dali tu práci a všechny prameny, i ty malé, v parku spočítali, zastavíme se na dvouciferném čísle.

Pohled z vyhlídkové věže Cibulka. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Od studánky se budeme vracet podél vodního toku k nejvýraznější stavbě parku, která je viditelná už z velké dálky. Jde o vyhlídkovou věž Cibulka, i v její blízkosti najdeme další z pískovcových soch, která zachycuje tentokrát nejvyššího boha druhé řecké božské generace - Kronose.

Kamenná rozhledna je celoročně volně přístupná, je vysoká 13 metrů a nahoru vede 76 schodů po obvodu stavby. Ani v tomto případě není vyhlídková věž Cibulka ničím výjimečná, protože podobné gloriety či věže lze opět najít v řadě krajinářských parků v celé zemi. Jmenujme například Průhonice, Čechy pod Kosířem, Vlašim, Krásný Dvůr a řadu dalších. Z té na Cibulce se nám však odkryje zajímavý pohled na Motol, Řepy nebo Strahov anebo na zajímavou budovu u paty věže. Tou budovou je novogotická hájovna.

Zub času nás na Cibulce připravil o desítky zajímavostí

Dnes je ale park Cibulka bohužel jen odvarem své dřívější slávy. Za dob hraběte Thun-Hohensteina zde byla řada umělých zřícenin, soch bylo mnohem víc, mohli jsme tu narazit i na další věže či umělé jeskyně. Anglický park dokázal ve svých redaktorských pracech popsat i spisovatel Jakub Arbes.

Vzhůru do Pelíšků

A pomalu se nachýlil čas, abychom dnešní výlet ukončili. Ulice Nad Zámečkem nás dovede do cihlové zástavby, která mnohokrát posloužila jako kulisa filmařům. A ten nejslavnější film se tu natáčel v roce 1999 a jmenoval se Pelíšky. Stačí se tu jen projít a scény z legendárního filmu vám v paměti začnou vyskakovat sami. Například dnes už nezapomenutelnou a pověstnou hlášku: „Proletáři všech zemí, vyližte si prdel,“ křičel tatínek Kraus v podání Jiřího Kodeta z balkonu v ulici Schodová 4.

Košířské ulice jsou častou lokací filmových děl či televizních adaptací, natáčelo se i tady v Musílkově ulici. Poznáváte záběry z filmu Pelíšky? Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Místo si prohlížím a po schodech vzhůru stoupá asi padesátiletá žena: „Taky budete křičet, ať si proletáři vylížou?“ ptá se mě s úsměvem a dodává: „Stal se z toho fenomén. Není týden, abychom to se sousedy aspoň dvakrát neslyšeli. Lidé sem chodí, fotí a filmují si to a z legrace křičí jako Kodet.“

Není to však jediné místo. Vzpomínáte si, jak natěšený učitel Saša (Jaroslav Dušek) běžel s nabídkou kvalitního sexu za tetou Evou (Eva Holubová)? Ta to ovšem chtěla: „Hlavně rychle a potichu.“ Pokud chcete i toto místo najít, musíte hned do vedlejší ulice k domu s číslem popisným Musílkova 68.

Našli jste. Tak nepřestávejte a hledejte klidně dál, protože v těsném sousedství zdejších košířských ulic najdeme deset filmových míst, kde se právě Pelíšky natáčely.

A tady se se čtvrtí Košíře rozloučíme, ale už teď se nemůžeme dočkat, až s projektem Praha neokoukaná vyrazíme do další pražské čtvrti.

Článek se dále opírá o paměť a znalosti autora.