Praha neokoukaná: Loreta je plná zlata, legend a mariánské úcty

Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje na Pražský hrad. V každé uličce se k mohutné mase přidávají další a další. Nakonec není ve vašich silách udělat krok vedle, protože vás táhlé těsto těl nepustí.

A přitom stačí tak málo. Udělat několik kroků stranou, třikrát čtyřikrát zahnout za roh a dostanete se do míst, která vám o Praze řeknou mnohem víc než cvakání fotoaparátů na Karlově mostě. Atmosféra a krása stověžaté Prahy se totiž ukrývá mimo hlavní turistické trasy. Pojďte s námi.

Dnes zamíříme do první městské části. Do míst, kde najdeme ohromné množství zlata, ale také kupu historické nenávisti a zloby. Toho zlata je tu srovnatelně s korunovačními klenoty a o té nenávisti nás přesvědčuje ohromné množství připomínek a pomníků, které nelze přehlédnout a na které se nedá zapomenout.

Jsme v katastrálním obvodu Hradčan a stojíme na Loretánském náměstí. Dnes budeme pozornost věnovat budovám kolem – Černínskému paláci a loretánskému komplexu. Úmyslně uvádíme termín loretánský komplex, protože tady chybuje nejen řada turistů, ale po hříchu často se mýlí i pražští domorodci.

Co je vlastně Svatá loretánská chýše?

Většina z hostů v touze navštívit Loretu zapadne hned do prvních otevřených dveřích a kochá se krásou něčeho jiného než Lorety.

Loretánská chýše na pražských Hradčanech. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

I proto si na úvod musíme říci, že loretánských kaplí najdeme v naší zemi desítky a po celém světě jistě stovky a stovky. Jde vždy o symbolickou kopii legendární Svaté chýše, ve které v Nazarethu žila Panna Maria a kde mělo dojít k zázraku neposkvrněného početí Ježíše Krista.

Andělé se změnili na stavební dělníky

Když ale na konci 13. století vpadli muslimové do Nazarethu, tak andělé vzali jednu cihlu po druhé, Svatou chýši rozebrali a přeletěli s ní přes moře a znovu ji postavili v Itálii. Tak to říká legenda. Dnes samozřejmě víme, že to je nesmysl. Chýše byla skutečně rozebrána cihlu po cihle, ale nemohli za to andělé, ale epeirský kníže Nikeforos Angelos. Jeho vojáci to oddřeli, a to všechno jen proto, že knížecí dcera si brala jednoho z tarentských králů. Kníže se chtěl plácnout přes kapsu a vymýšlel neotřelý svatební dar.

Legenda o andělích s ochrannými helmami na hlavě jak přenášejí „letecky“ Svatou chýši do Itálie, ale vznikla až mnohem později. Je to výsadou baroka, 17. století , a hlavně jezuitů, kteří upřednostnili v uctívání mariánský kult. To oni začali poté po světě ve velkém vytvářet unifikované budovy symbolických loretánských kaplí.

Za pražskou Loretou stojí Lobkowiczové

Jde většinou o kvádrové budovy nacházející se zpravidla uvnitř chámů nebo ještě častěji na kostelních či klášterních nádvořích či rajských dvorech. Uvnitř stavby se vždy nachází alespoň symbolická část cihlového obložení, které je rozetnuto úderem blesku.

Interiér kostela Narození Páně na pražské Loretě. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

I v Praze najdeme Svatou chýši na nádvoří, které je obepnuto z jedné strany budovou loretánské zvonice a z druhé strany kostelem Narození Páně. Nebylo tomu však ale od samého začátku. Pražská Loreta patří k jednomu ze stěžejních a nejdůležitějších poutních míst na našem území. Za její stavbu vděčíme Kateřině Benigně Lobkowiczové. Znovu nám do hry vstupují tolik přítomné církevní a náboženské legendy. V tomto případě říkají, že pražská Loreta obsahuje pár cihel, a dokonce i jeden trám z původního domu Panny Marie z Nazarethu. Co je na tom pravdy se asi nikdy nedozvíme, nicméně je to velmi nepravděpodobné.

Silně pobožná hraběnka Lobkowiczová dala pokyn k výstavbě loretánské kaple na konci první třetiny 17. století a ke slavnostnímu vysvěcení došlo v roce 1631. Dominantou vnitřku kaple je svatá socha černé madony. V té době byla ještě Loreta otevřena do krajiny a obklopovala ji jen šestice malých kaplí.

Za ambity kolem Lorety může Dientzenhofer

To se ale všechno změnilo v roce 1740, kdy byl k přestavbě prostoru pozván jeden z nejgeniálnějších barokních architektů Kilián Ignác Dientzenhofer. Ten Loretu obestavěl ambity a dal tak základ dnešnímu nádvoří, kde ještě nechal vytvořit dvě nádherné kašny. Jedna nese sochařskou symboliku Zmrtvýchvstání Krista, druhá Nanebevzetí Panny Marie.

V době, kdy vznikaly kolem Lorety ambity, stála už před vlastní budovou Lorety chrámová stavba zvonohry. Ta slavnostně zazněla poprvé v srpnu 1695. Jedná se o tu nejznámější pražskou loretánskou stavbu s vysokou cibulovou věží. Právě tam je uložena zvonkohra, která byla ulita v holandském Amsterdamu. Málokdo dokáže odhadnout, kolik zvonků každou hodinu zní a promlouvá. Je jich 27, a to i přesto, že samotná zvonkohra se skládá z 30 zvonků. Tři jsou totiž nezvučné a nehrají.

Dnes je i zvonkohra na automatické spínání

Zvony různých velikostí ulil amsterdamský hodinář Peter Neumann a připevnil je ke klaviatuře. Kdysi se na ní hrávalo ručně a jedním ze členů hudební obsluhy byl i známý písničkář Karel Hašler. Dnes už je všechno automatizováno. Zvonkohra zní poprvé ráno v 8 hodin a naposled v 18 hodin večer. Tím, že se dřív hrálo ručně, byla nabídka písní nápaditější a pestřejší. Od roku 2020 zní stále stejná skladba Maria, Maria nad slunce jasnější.

V rámci mariánského kultu církev vytvořila i ve vztahu ke zvonkohře řadu legend. Jedna z nich praví, že hradčanskému pláteníkovi zemřela manželka na mor. Následně onemocněla i jeho dcera a pláteník se dal na modlení. Panna Maria prosby vyslyšela a dívka se uzdravila. Po procitnutí vyprávěla sen, ve kterém viděla anděly, jak snášejí na zem zvonky. Pláteník z vděčnosti nechal pořídit zvonkohru. Tuto legendu však můžeme rozcupovat okamžitě. Ubohý pláteník by musel být v tom případě příjmením Lobkowicz, protože právě tento rod za vznikem zvonkohry stojí.

Neruda si zabájil

Druhou, ještě poměrně bláznivější pověst, pak líčí Jan Neruda v knize Legenda o Loretě. V jeho podání je příběh za vlasy přitažený ještě víc. Chudá vdova měla 27 dětí a do hry vstupuje mor. Kosí jedno dítě po druhém a za každé z nich zazní na Hradčanech smutný zvuk jednoho zvonku. Když zemřela na mor na konci i samotná vdova, spustila se pro všechny obyvatele celá mariánská skladba.

Valdštejnská zlatá monstrance. Vidět ji můžete v Loretě. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Dnes v patře loretánské zvonice najdeme nejcennější církevní poklad naší historie. Po korunovačních klenotách jde o soubor nejcennějších předmětů u nás. Jedná se o řadu barokních zlatnických prací, a to hlavně monstrancí. Kromě zlata jsou na jejich výzdobu hojně použity i perly, drahé kameny a další cenné kovy. Předměty mají nedozírnou hodnotu a na úplném vrcholu umělecké preciznosti stojí monstrance zvaná Pražské slunce. Hned v závěsu za ní jsou Malá a Velká perlová monstrance a Korálová monstrance.

Loretánský kostelík skrývá omračující fresku

Poslední budova, která v loretánském komplexu vyrostla, je kostel Narození Páně. I za jeho vznikem stojí Kilián Ignác Dientzenhofer a stavba těsně přisedá k budově vlastní loretánské kaple. Z Loretánského náměstí však možnost uvidět kostel téměř nemáte, skrývá ho zvonice v popředí. K vysvěcení došlo v roce 1737 a vrcholným dílem uvnitř ukázkově barokního svatostánku je nádherná stropní freska Václava Vavřince Rainera. Omračující jsou i zdejší řezby a oltáře.

V souvislosti s loretánským komplexem nesmíme zapomenout na dvě daleko starší stavby, které se nacházejí v těsné blízkosti. Bez nich by ale Loreta dnes jen stěží existovala.

Kapucíni byli a jsou strážci Lorety

Mluvíme o klášteru kapucínů a o klášterním kostele. Koneckonců kapucíni se o chod Lorety starají dodnes. A aby nemuseli při její správě v minulosti i dnes stoupat na venkovní půdu a pracně celý objekt obcházet, byla vystavěna z kláštera krytá chodba, která na klášterním komplexu zaujme na první pohled. Tato chodba dnes kříží ulici Kapucínskou.

Velká perlová monstrace, jeden z nejcennějších církevních pokladů. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Zdejší kapucínský klášter je nejstarší u nás a byl založen v roce 1600, a to z iniciativy tehdejšího pražského arcibiskupa Zdeňka Berky z Dubé. Ve stejném roce vzniká i klášterní kostel Panny Marie Královny andělů, jehož výstavbě musela ustoupit část Lobkovické zahrady. Jako drtivá většina kapucínských staveb je zařízení velice prosté, bez ozdob. Největší zdejší ozdobou je mohutný a prostorný betlém z 2. čtvrtiny 18. století, který jako jeden z mála významných starých českých betlémů nezapírá ovlivnělní legendárními neapolskými betlémy. Každoročně v době vánočních svátků chtějí vidět tento unikátní betlém tisíce návštěvníků.

Doba, kdy dělové koule létaly sem a tam

Na areál kláštera a kostela se sneslo v roce 1757 neštěstí v podobě pruského ostřelování Prahy. I proto tu dnes narážíme na jeho důkazy na každém kroku, ať už jde o řadu zaseknutých koulí ve stavbě anebo volně rozmístěných v církevním areálu.

Jenže to nebylo jediné neštěstí, které klášter potkalo. Během II. světové války Němci řád kapucínů z kláštera vyhnali a v areálu zřídili věznici. Po válce, v době komunistického režimu, se do kláštera místo nacistů nastěhovala tajná služba a sídlila zde československá kontrarozvědka.

Místo, kde trpěli důstojníci armády

V této souvislosti musíme připomenout i nechvalně proslulý hradčanský Domeček. Jde o nenápadný patrový dům, který vypadá naprosto nezajímavě. Bohužel opak byl pravdou. Od roku 1948 šlo o velmi obávané vězení s třiceti zřízenými kobkami. V nich byli často i na velmi dlouhou dobu bez procesu uvězněni důstojníci naší armády, kteří se zapojili do zahraničního západního odboje a pro komunistický režim se stali nepohodlnými a nežádoucími.

Nejcennější zlatá monstrance Pražské slunce má opravdu nedozírnou hodnotu. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Zahlédnout tento relikt totality ale lze jen s velkými obtížemi. Hradčanský Domeček se totiž nachází stále v objektu patřící Ministerstvu vnitra. Nejlépe na bývalé vězení důstojníků uvidíme od rampy Černínského paláce. Musíme svůj zrak upřít mezi krytou chodbu nad ulicí Kapucínskou a vlastní Loretu. Spatříme malý domek, jehož poznávacím znamením je ohromné množství komínů na střeše. To je strašidelný Hradčanský domeček. V ulici Kapucínská je také umístěna pamětní deska, která umučené oběti perzekuce připomíná.

Když už jsme zmínili zdejší Černínský palác, tak jemu a jeho zahradám věnujeme poslední část prohlídky loretánského komplexu. Je to stavba, která už nemá přímo s Loretou nic společného, nicméně i s Černínským palácem je spojena řada událostí, které ovlivňovaly chod naší země a také zde najdeme mnoho zajímavostí, které rozhodně stojí za prohlédnutí.

Monstrózní palác plný pýchy

Samotný Černínský palác je považován za druhou největší barokní stavbu Prahy. První místo patří jezuitské koleji na Novém Městě na Karlově náměstí, kterou dnes využívá Všeobecná nemocnice a která je zároveň třetí největší jezuitskou stavbou světa.

Jak už název napovídá, stavbu nechal postavit hrabě Humprech Jan Černín z Chudenic v druhé polovině 17. století. A rozhodně chudý nebyl, to ale tento rakouský diplomat ještě netušil, jaké paradoxy budou osudy obrovského paláce provázet. Podle představ diplomata mělo vzniknout pyšné a honosné sídlo, které bude už do daleka v blízkosti Pražského hradu křičet, kdože to ti Černínové jsou. A aby ten pokřik byl ještě navíc krásný, byli pozváni nejslavnější umělci té doby, aby přispěli na stavbu paláce. K architektonické podobě, malířské a sochařské výzdobě tedy přispěli Giovanni Battista Alliprandi, František Maxmilián Kaňka, Václav Vavřinec Reiner, Ferdinand Maxmilián Brokoff, Ignác Platzer nebo Petr Brandl. Co jméno to pojem.

Jenže stavba se nacházela na samé výspě pražských barokních hradeb, a tak není divu, že při obléhání Prahy byla několikrát vážně poškozena. Poničení paláce přišlo s válkami o rakouské dědictví i během pruského, francouzského i bavorského obléhání Prahy. Nakonec nebylo v paláci bezpečno ani pro uměleckou sbírku Černínů, ani pro samotné členy rozvětveného rodu. Budova se musela několikrát opravovat a nikdo v ní nebydlel.

Přepychový chudobinec

Do budovy se přestěhoval chudobinec, sirotčinec a lazaret a nutno poznamenat, že už nikdy v dějinách Prahy nežili nuzní v tak luxusních podmínkách jako v poslední čtvrtině 18. století právě tady, v Černínském paláci. Jenže to už Černínové z Chudenic už skutečně zchudli, a tak jim nezbylo nic jiného, než nejprve rozprodat umělecky velmi cennou obrazárnu a po několika letech dokonce i samotný palác.

Palác zakoupil stát, potažmo rakouská monarchie a byla tu zřízena vojenská kasárna. Z krásné barokní zahrady vzniklo rozryté vojenské cvičiště.

Janákovým zásahem vstal palác z mrtvých

Tak to bylo až do 30. let 20. století, kdy se k budově dostal architekt Pavel Janák. Ten proslul velkými rekonstrukcemi a oblibou vracet zanedbaným budovám původní tvář i význam. Černínský palác byl v tomto směru pro Janáka obrovskou výzvou. Po nákladné rekonstrukci se do budovy nastěhovalo Ministerstvo zahraničí, které zde sídlí dodnes.

Černínský palác patří k největším českým budovám. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Samotný palác je také místem, kde byl zákeřně ukončen život ministra zahraničí Jana Masaryka. O jeho smrti způsobené pádem z okna bylo popsáno mnoho stran a stále se objevují nové teorie o tragédii, která se tu odehrála v březnu 1948. Každopádně dnes se už bezvýhradně přikláníme k variantě, že tu došlo k politické vraždě, za kterou stála mocná tajná sovětská bezpečnost. Vzpomínka na Jana Masaryka v podobě pamětní desky se nachází na nádvoří Černínského paláce.

Dnes barokní zahrada, ještě před sto lety vojenské cvičiště

Za malou chvíli odpočinku pak stojí i zahrada Černínského paláce. Vznikala s výstavbou samotné budovy a architektem se stal Francesco Caratti. 10. června 1693 byl do zahrady slavnostně zaveden vodovod, aby mohl napájet dvě zdejší fontány. Jde o velkou fontánu s bazénem a kaskádovou fontánu. Po vojenské devastaci, kdy barokní zahrada sloužila jako cvičné bojiště, byla na začátku 20. století během rekonstrukce zahrada rozdělena. Větší část byla znovu osázena ve stylu francouzské zahrady a součástí této části jsou dnes obě velké fontány.

Nejspodnější část zahrady připomíná anglický park. I tady najdeme jednu fontánu, v tomto případě se jedná o pískovcovou mísu s chrličem.

V této anglické části můžeme obdivovat oranžerii. Tu sice najdeme už v původních zahradních Carattiho plánech, nicméně život ji dal až architekt Ferdinand Maxmilián Kaňka. Oranžerie byla ale během francouzskobavorského obležení Prahy zcela zničena, a tak musela v polovině 18. století vzniknout znovu vlastně tatáž identická stavba.

V zahradě je možné spatřit také česko-německý hraniční kámen z roku 1766. Ten se nacházel na česko-bavorských hranicích. Do Černínského paláce se dostal v roce 1990. Tehdy ho jako dar za odstraňování ostnatých drátů na hranici obdržel tehdejší ministr zahraničí Jiří Dientsbier.

Při vzniku tohoto textu autor využíval webu ceskybedekr.cz, první městské pražské části, volných informací a vlastních vědomostí.