Praha neokoukaná: Malvazinky aneb Místo, kam se nakýbloval komunistický krejčí Vasil Biľak

Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje na Pražský hrad. V každé uličce se k mohutné mase přidávají další a další. Nakonec není ve vašich silách udělat krok vedle, protože vás táhlé těsto těl nepustí.

A přitom stačí tak málo. Udělat několik kroků stranou, třikrát čtyřikrát zahnout za roh a dostanete se do míst, která vám o Praze řeknou mnohem víc než cvakání fotoaparátů na Karlově mostě. Atmosféra a krása stověžaté Prahy se totiž ukrývá mimo hlavní turistické trasy. Pojďte s námi.

Slibovali jsme, že na Smíchov si budeme muset vynahradit několik procházek. A jak jsme řekli, tak uděláme. Tentokrát se zaměříme na takzvaný střední Smíchov, tedy oblast Malvazinek a Černého vrchu. Levý břeh Vltavy je totiž tvořen poměrně hlubokými údolími, kterými vedou stěžejní komunikace, a kopci, kde se v minulosti dařilo a stále daří zajímavé vilové zástavbě. Fakticky si dnes projdeme oblast sevřenou na západě hranicemi Smíchova, na severu Plzeňskou ulicí a na východě a jihu Radlickou ulicí.

A i tentokrát bohužel dojdeme ke zjištění, kolik umělecky cenných budov chátrá a nikdo se o ně v současné době adekvátně nestará.

Střední Smíchov rozhodně není městskou částí, kam by proudily davy turistů. A dám ruku do ohně za to, že tuto oblast nezná ani moc obyvatel metropole. K jeho poznání nám dokonale pomůže autobus 153, který odjíždí z tramvajové zastávky U Zvonu. S ním se dokodrcáme do stanice Mrázovka na samotném vrcholu Černého vrchu.

Kdo rád pátrá po literární historii, může zamířit do ulice Fráni Šrámka, na zdejším domě s číslem 15 se totiž nachází jeho pamětní deska, která dává najevo, že právě tady vznikla řada Šrámkových zajímavých literárních počinů.

Vila, která se mění v muzeum

Ulici Nad Bertramkou zná řada českých, ale hlavně německých fanynek legendárního zpěváka Karla Gotta. Jeho vila se nachází až na samotném konci ulice, má číslo 18 a je téměř ze všech stran chráněna zelení, takže návštěvníkovi se příliš pohledu na obydlí nesmrtelného Zlatého slavíka nenaskytne. Teď je tu klid, ale před téměř pěti lety, na podzim roku 2019, kdy Karel Gott zemřel, bylo malé náměstíčko před vilou zaplněné svíčkami a květinami.

Vila zpěváka Karla Gotta prochází náročnou přeměnou na zpěvákovo muzeum. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

V současné době se vila přestavuje na Gottovo muzeum, které by mělo být ještě letos otevřeno pro veřejnost, a tak budou moci návštěvníci zavítat i dovnitř budovy, kterou znala dřív jen hrstka vyvolených a mistrových kamarádů a přátel. 

Odkaz Mozartovy geniality

Přímo pod vilou Karla Gotta se nachází národní kulturní památka Vila Bertramka. I tady sídlil velký umělecký duch. Abychom se ale k barokní památce dostali, musíme celý skalnatý ostroh obejít přes park Mrázovka. Bertramka je budova, kde dodnes uvázl ve stěnách talent a umělecký duch manželů Františka Xavera a Josefíny Duškových. Šlo o českého hudebního barokního skladatele a operní pěvkyni. Ti zakoupili zdejší usedlost v roce 1784 a dali jí jméno Bertramka. Předtím usedlost nesla jméno Pimsbornka, a ještě v hlubší historii Cukrářka. Za oběma umělci sem jezdíval jeden z největších uměleckých géniů historie – Wolfgang Amadeus Mozart. O stavbě se zmiňuje i web Hlavního města Prahy.

Národní kulturní památka Bertramka není dnes v ideálním stavu. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Kde jsou ty doby, kdy byla Bertramka otevřeným uměleckým místem. Dnes k prohlídce potřebujete předchozí telefonickou domluvu a opravy budovy, kterou vlastní Mozartova obec, nejdou tak rychle, jak bylo slibováno a samotnou Bertramku často okupují bezdomovci a lidé z problémových skupin. Místo, které je pod národní památkovou péčí by si zasloužilo jistě mnohem lepší zacházení. Je to smutný pohled.

Náladu si můžeme spravit v samotném parku Mrázovka. Ten vznikl z iniciativy páté městské části až v roce 2006 a dřív šlo spíš o soubor náletových stromů na prudkém svahu. Dnes zde vznikla odpočinková místa, psí i dětské hřiště a vy se odsud můžete rozhlížet po Praze nejen v blízkosti zdejší lanové dráhy, která jen tak pro zajímavost neslouží pouze hostům hotelu, ale všem občanům, a tak je možné se na vrchol Černého vrchu nechat pohodlně vyvézt.

Málokdo ví, že park Mrázovka nabízí ještě jeden omračující výhled na metropoli. A to v blízkosti zdejších tenisových kurtů. Tady ale můžete sledovat jen Vyšehrad a Pankráckou pláň.

Vila, kterou okupoval krejčí Biľak

Z parku Mrázovka pak zamíříme kolem stanice autobusu, kde jsme vystoupili, do ulice U Mrázovky. Tady na nás čekají dvě zajímavé vily. Ta první, která se jmenuje Pickova (U Mrázovky 7), je výjimečná skutečně neotřelou podobou.

Pickova vila zaujme velice netradiční kýlovou střechou, připomíná boky zaoceánských lodí. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Architektem stavby, která připomíná převrácenou loď, je architekt Arnošt Wiesner. Vznikla pro podnikatele Emila Picka a její netradiční zevnějšek pak doplňují ještě čtyři pozornost přitahující mohutné komíny. Podrobnosti přináší Památkový katalog Národního památkového ústavu.

O kus dál stojící Preissova vila (U Mrázovky 17) je typickým architektonickým produktem funkcionalismu. Tady za zmínku stojí spíš historické osudy a události, které se odehrávaly v jejich stěnách. Budovu nechal postavit prvorepublikový ředitel Živnobanky, v té době už zhruba deset let ovdovělý, Jaroslav Preiss pro svoji věrnou sekretářku Jarmilu Demmerovou.

V Preissově vile žili po jejím znárodnění komunisté například Antonín Novotný nebo Vasil Biľak. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Pochopitelně, že to v tom byla i tajná láska, protože krátce poté, co se sekretářka do vily nastěhovala, požádal ji o ruku a slavila se svatba. Po komunistickém převratu ale vilu zabral ústřední výbor KSČ a bydlel tu třeba Vasil Biľak nebo Antonín Novotný. Zajímavosti o rekonstrukci stavby přináší web architektonického ateliéru Pelčák a partner architekti.

Béžová královna

U Preissovy vily odbočíme doprava do ulice Na Cihlářce a užasneme nad jedním z největších skvostů moderní pražské architektury. Mluvíme o slavné Winternitzově vile (Na Cihlářce 10), které se říká podle barvy její fasády Béžová královna. Na její podobě se podílel světově uznávaný architekt Adolf Loos a Karel Lhota. Výstavba ve stylu takzvaného raumplanu dostala budovu do učebnic architektury. Vila, i když to tak nevypadá, nemá vlastně souvislá patra. Všude jsou mezistupně a podesty a vnitřní interiér je tak velice komplikovaný a členěný. Vila vznikla pro věhlasného a oblíbeného židovského právníka Josefa Winternitze. Moc si jí ale neužili, protože celá rodina význačného právníka zažila hořký konec v koncentračním táboře v Osvětimi.

Naštěstí dnes je Winternitzova vila otevřena veřejnosti. Je možné si prohlédnout její fascinující interiéry a také si odpočinout v místní zahradě, která se pozvolna mění v otevřenou zahradní galerii. Přehled aktivit nabízí i web samotné vily.

Winternitzově vile se mezi architekty říká Béžová královna. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Ulicí Na Cihlářce a následně ulicí U Smíchovského hřbitova dojdeme až ke hřbitovu na Malvazinkách. Nemá význam se o něm více rozepisovat, protože smíchovskému hřbitovu věnovala PrahaIN.cz prostor v samostatném článku.

Tak jen připomeneme, že jde o jeden z největších pražských hřbitovů, který vznikl v roce 1876 s novorománským kostelem svatého Filipa a Jakuba uvnitř areálu. A místo posledního odpočinku zde našla řada slavných osobností. Třeba právě na začátku článku zmiňovaný Karel Gott, jehož hrob je v těsné blízkosti další slavné české zpěvačky – Evy Pilarové.

Nedaleko od hřbitova se v mírné zatáčce nachází další zajímavá, dnes opět opuštěná a postupně chátrající vila. Najdeme ji na adrese Na Loužku 8 a jde o budovu, která vznikla podle návrhu Jana Pilaře na konci 20. let minulého století. Byla postavena pro jednu z klíčových postav českého boxu, pro Václava Pondělíčka. Právě on byl v roce 1921 spoluzakladatelem Československé unie profesionálních boxerů. Na Loužku ale nevydržel příliš dlouho, později ho ve vile vystřídal jeden z majitelů firmy na umělecké sklo ze sklárny Přibík a Fischer.

Paví vrch Ministerstva vnitra

Od vily Na Loužku se vydáme ulicí Na Pláni na Paví vrch. A tady nám teprve začnou ožívat zajímavé historické události. Cesta do mírného kopce nás může trochu zadýchat, a tak se můžeme na chvíli zastavit u skupiny chráněných dubů. Zajímavý a lákavý výhled z Pavího vrchu, který se otevírá hlavně do údolí Radlické ulice, nás naopak odmění za výšlap na tento 281 metrů vysoký vrch. Lokalitu připomíná i web Malvazinky v pohybu.

Krulišova vila na Pavím vrchu patřila původně významnému uhlobaronovi, dnes zde sídlí Ministerstvo vnitra. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Trochu nepatřičně tu působí vysoký průduch větrací šachty tunelu Mrázovka, zvlášť když se nachází v těsné blízkosti jedné z největších pražských vil. Na samotné špičce Pavího vrchu si ji nechal vystavět Otokar Kruliš-Randa. Tento muž se stal jedním z nejvýznamnějších československých průmyslníků, odborníků v báňském průmyslu, a dokonce mu protektorátní prezident Emil Hácha navrhl i funkci protektorátního předsedy vlády. Kruliš to ale odmítl, dokonce jako argument uvedl, že se stýká s Židy a s celou rodinou se raději odstěhoval z Prahy do Defurových Lažan v západních Čechách, kde Krulišovi zakoupili velký zemědělský statek.

Když vypuklo na konci druhé světové války v Praze povstání, zabarikádovala se jednotka SS právě v opuštěné Krulišově vile a dlouho odolávala. Okolí Krulišovy vily na Pavím vrchu tak zažilo jedny z nejtvrdších bojů v posledních květnových válečných dnech.

Komunistická pomsta Krulišovi

Po válce si to však komunisté s Krulišem vyříkali po svém. Vilu mu zabavili, nastěhovali tam pobočku Ministerstva vnitra a výkonné rušičky, které Pražanům znepříjemňovaly příjem západních rozhlasových stanic. Stahovala se tam i vlákna telefonních odposlechů. Ministerstvo vnitra nikdy vilu už neopustilo, a i v dnešní době patří Krulišova vila k nejstřeženějším objektům v Praze.

Sám Kruliš byl obviněn z kolaborace s nacisty a ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen. Ve věznici v Mírově pak v roce 1958 ve věku 67 let zemřel.

Opuštěná a smutná konstruktivistická Říhova vila. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Krulišova vila kvůli stálé přítomnosti zaměstnanců rezortu vnitra je v dobrém stavu a nechátrá. To se však nedá říct o sousední budově na adrese Nad Santoškou 1. Je to učebnicový příklad funkcionalistického slohu a podoba stavby vznikla v ateliéru architekta Karla Říhy. Ten si vilu postavil pro vlastní potřebu. V dnešní době je Říhova vila už léta opuštěná, chátrá a zdá se, že je odsouzena k postupnému zániku.

Santoška – vzpomínka na bývalé vinice

Kolem Říhovy vily už naše cesta vede z kopce dolů a my vstupujeme do členitého parku Santoška. Dnes tu rostou krásné vzrostlé stromy, ale ve středověku se tu všude kolem rozkládaly obšírné vinice. I proto mezi nimi vznikla v době baroka usedlost Santoška. Eduard rytíř Doubek ji v roce 1868 nechal novogoticky upravit a v tomto stylu ji můžeme obdivovat dodnes. Více se dočtete na webu Památkového katalogu Národního památkového ústavu.

Největší potěchu z ní však mají děti, protože dnes funguje jako mateřská škola. Jedinými barokními pozůstatky tak zůstávaly dlouho jen barokní plastiky rozptýlené po parku.

Jenže čas a vandalové udělali svoje, a tak dnes můžeme obdivovat, kromě několika nicotných fragmentů ostatních soch, jen ležící skvostnou barokní sochu bohyně Flóry, ale i jí se už začíná bortit obličej.

Socha bohyně Flóry je poslední sochařskou barokní ozdobou parku Santoška. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Park Santoška uzavírají v dolní části dvě pozornost přitahující církevní budovy vznikající téměř ve stejném období 30. let minulého století.

Miladě Horákové ukradli i její oprátku

Funkcionalistickou, 21 metrů vysokou věž korunující hranolovou zčásti prosklenou stavbu kamenným kalichem nejde ani přehlédnout. Samotný kalich dává jasně tušit, že se jedná o kostel Československé církve husitské a budova byla otevřena v roce 1935.

Tou dobou už o poznání komornější evangelický sousední kostel stál. Jeho zrod byl ale o poznání dramatičtější. Evangelickému sboru v průběhu výstavby došly finanční prostředky, a tak museli evangelíci na začátku 30. let vydat emisi loterijních losů, aby vůbec posbírali finanční prostředky na dostavbu kostela.

Před tímto kostelem už téměř patnáct let stojí jeden z pražských pomníků Miladě Horákové. Bronzovou sochu se skloněnou hlavou vytvořil přesně v duchu své typické tvorby sochař Olbram Zoubek. Socha stojí zády do ulice a svým sklopeným pohledem poutá pozornost k pamětní desce před ní, kde se nachází oprátka s vetknutou růží.

Evangelický kostel na Smíchově vznikal ve 30. letech, na jeho výstavbu se nedostávaly peníze, a tak musela být založena speciální loterie. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Po patnácti letech od instalace však zůstala už jen růže, oprátku někdo ukradl.

K sochařské poctě nezdolné političce Miladě Horákové se za chvíli vrátíme, teď ale zamíříme trochu do kopce po ulici Na Václavce. Tady nás budou zajímat hned tři zajímavé stavby.

Ta první je na rozdíl od dvou následných vil poměrně nenápadná. Najdeme ji pár metrů za funkcionalistickým kostelem po levé ruce. Jde o bývalý vodojem a přečerpávací stanici, která byla napojena na systém smíchovského rozvodu pitné vody.

Smíchov kvůli svému kopcovitému terénu musel pracovat s přečerpáváním vody ve zdejším vodovodním řadu. Zajímavou stavbu s prvky secese technologií vybavila zdejší věhlasná firma Ringhoffer.

Vila s pohádkovým výzorem

Zhruba po 150 metrech nás na opačné straně ulice upoutají dvě opravdu výrazné stavby, které nesou něžná a romantická jména Václavka a Helenka.

Obě budovy vznikaly na počátku 20. století a hodně je ovlivnila tehdy probíhající secese, nicméně zvláště vilu Helenku řadíme do stylu eklekticismu a historismu, protože kombinuje řadu prvků z různých slohů. Helenka vznikala jako vlastní vila autora návrhu architekta Aloise Kordy a vyniká velmi neotřelou výzdobou. Nepřehlédnutelné jsou velmi členité balkony, štuky, fresky anebo výrazná věž, ve které měl architekt pracovnu. Helenka je na webových stránkách nabízena k prodeji. V současnosti se jedná o jednu z nejdražších pražských lokalit.

Secesní vila Helenka v Praze 5 patří k nejzajímavějším a nejoriginálnějším pražským vilám. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Václavka je o něco střídmější, přesto i ona je nepřehlédnutelným stavebním počinem. Alois Korda ji navrhl pro věhlasného smíchovského restauratéra Jana Bělouška. Zdejší hospůdka byla v Praze legendární a žilo to tu od rána do noci, od pondělí do neděle. Na zahradě byl velký taneční parket a hosté do Václavky mířili z celé Prahy. Věhlas si restaurace udržela do dnešních dní a patří i nadále k opravdu vyhlášeným pražským hospodám.

A teď se obrátím zpět a vrátíme se před oba výše zmiňované kostely. Od nich máme možnost vstoupit do jednoho z nejzajímavějších pražských parků, kterému se říká Na Skalce.

Park skrývá rakouské válečné kryty

Jeho kouzlo je založeno na extrémně členitém terénu, který dělá z parku velmi plastickou podívanou oživenou jezírkem pod kamenným převisem a altánem, který naopak kamenný výchoz korunuje. Nespornou zajímavostí je pak skutečnost, že pod samotným tělesem parku se nacházejí kryty, které měly obyvatelstvo Smíchova chránit už v době I. světové války. Dočtete se na webu Praha neznámá.

Altán ve smíchovských sadech Na Skalce. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Ještě dřív než do parku vstoupíme, ohlédneme se směrem do ulice Bieblova. Tady se nachází usedlost Doubková a znovu musíme poznamenat, že jde o bývalou viniční budovu. Dnes slouží bytovým účelům, ale rozhodně stojí za zmínku, že v její blízkosti se nacházelo pověstné hliniště, kde se dolovala vhodná surovina pro výrobu stavebního materiálu v nedaleké cihelně.

Parkem Na Skalce dojdeme až na křižovatku s ulicí Kováků. Po ní se budeme vracet až k ulici Plzeňské. Na jejím samotném konci by nám rozhodně neměl uniknout rondokubistický objekt trafostanice s opěrnou zdí a schodištěm. Stavba už dlouho neslouží svému účelu, dnes zde sídlí galerie, která se specializuje na fotografickou tvorbu.

Nové stavby v kontrastu s majestátním Malostranským hřbitovem

Po velmi rušné Plzeňské ulici dojdeme až na tramvajovou zastávku Bertramka. Na tomto úseku můžeme obdivovat nové kancelářské budovy, které v této části Smíchova vznikají. Jde v první řadě o budovu Green Pointu, stavby, která dokonale využila prostoru mezi jednotlivými proplétajícími se ulicemi. Prosklená budova na kovových nožičkách tvoří jistou protiváhu budově SmíchOFF, která zdobí opačnou stranu Plzeňské ulice.

Prohlídku Smíchova dnes zakončíme u Malostranského hřbitova. I tomu se PrahaIN.cz už věnovala v samostatném článku. Nicméně nálada hřbitova je tak omračující, že nebude na škodu zastavit se tam znovu. Můžete si tak znovu připomenout jeden z nejkrásnějších českých náhrobků, který kryje tělo pasovského knížete, biskupa Leopolda Thun-Hohensteina. Za zmínku stojí i hrob svaté holčičky a vůbec nejstarší náhrobní deska v českém jazyce, kterou můžete najít na zdi zdejší kaple.

Smíchovu pro dnešek dáváme sbohem, ale ne na dlouho. Příště se zaměříme na jeho severní část, která je ohraničena Vltavou, hranicemi městské části a na jihu ulicemi Plzeňská, Lidická a Palackého mostem.