Praha neokoukaná: Největší evropské krematorium a jeho ředitel. Hrdina, o kterém nikdo nevěděl

MAGAZÍN: Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje na Pražský hrad. V každé uličce se k mohutné mase přidávají další a další. Nakonec není ve vašich silách udělat krok vedle, protože vás táhlé těsto těl nepustí.

A přitom stačí tak málo. Udělat několik kroků stranou, třikrát čtyřikrát zahnout za roh a dostanete se do míst, která vám o Praze řeknou mnohem víc než cvakání fotoaparátů na Karlově mostě. Atmosféra a krása stověžaté Prahy se totiž ukrývá mimo hlavní turistické trasy. Pojďte s námi.

Tomu pohledu nelze uniknout. Strohé a čisté konstruktivistické tvary, v mírném větru poletující dlouhé, převislé větve smutečních vrb, zapálené římské vázy. Ten pohled se naskytne každému z občanů naší vlasti alespoň jednou týdně.

Celebrita mezi rozlučkovými místy

Drtivé množství posledních rozloučení s významnými osobnostmi našeho národa se totiž odehrává právě tady, devadesát procent všech filmových a seriálových tryzen točí kamery filmových štábů právě u a také uvnitř strašnického krematoria. Za všechny jmenujme alespoň dojemné rozloučení kolegů saniťáků s prostopášným doktorem Skalkou alias Jiřím Bartoškou v seriálu Sanitka.

Nechme na duši ještě chvíli ulpívat situaci tesknou a smutnou jako tér a řekněme si na rovinu, že krematorium Strašnice rozhodně není prvním krematoriem, které vzniklo na území hlavního města. To první stálo na Olšanských hřbitovech a prvním Pražanem, kterého zachvátil věčný plamen a který se v prach obrátil, byl místní lékař František Adamec. Psal se 23. listopad 1923 a tímto aktem získaly spolky přátel žehu po celé republice velký triumf do ruky.

Když Praha zaostává za Sudety

Šlo však pouze o pražský primariát. Jinak stále nová a rozkoukávající se Československá republika měla už svoji pohřební premiéru dávno za sebou. Došlo k ní hned tři dny po vzniku nového státu, 31. října 1918 v Liberci. Zákazníkem číslo jedna tamního krematoria se stal liberecký měšťan Robert Jahn a jeho přeměna v kupu popela trvala hodně přes dvě hodiny. Z dnešního pohledu jde o nekonečně dlouhou dobu. Zajímavé je, že po liberecké premiéře se do města v severočeských Sudetech svážely mrtvoly z celého Rakouska, protože pohřeb žehem byl v Rakousku ještě dlouhá léta zakázán.

Strašnické krematorium je největší v Evropě. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Vraťme se ale zpět do Prahy a na Olšany. Zdejší krematorium bylo víceméně provizorní a všem bylo jasné, že dlouho funkční nevydrží. A proto si stále vzrůstající obliba pohřbívání plamenem vynutila vypsání výběrového řízení na vznik nového krematoria. Do soutěže se přihlásilo skoro pět desítek architektů a vyhrál ten, který se u rýsovacího prkna rozmáchl nejvíce.

Nešetřit a roztáhnout křídla

Alois Mezera nebyl troškař a vytvořil představu obrovské budovy se dvěma obřadními síněmi (i když v původním návrhu byla jen jedna síň, druhá menší se dokreslovala už do hotových plánů), bez zbytečných ozdob, s rozlučkovým předpolím a přilehlým urnovým hájem. Strohá, už z podstaty smutná budova nevyžadovala žádné tesknící kudrlinky a ohromila svoji jednoduchostí, ale přitom skrytou bolavou vyřečností. Bylo rozhodnuto a přiťuknuto: Bude se stavět podle Mezerova návrhu.

Výstavba trvala tři roky. Rozmáchlost a velkorysost úžasného Mezerova díla je patrná ještě dnes. Ještě po sto letech je strašnické krematorium stále největší stavbou svého druhu v Evropě. Slavnostního otevření, i když si nejsem jistý, zda se jedná o vhodný termín, se zúčastnil i tehdejší pražský primátor Karel Baxa, který byl znám svými velmi silnými protižidovskými názory. Koneckonců právě po něm se dodnes jmenuje menší smuteční síň, která pojme maximálně sto lidí. Do té velké se může vejít až 600-700 truchlících hostů.

Se zapálením strašnických ohňů ty olšanské, jen o pár desítek metrů odsud, pozvolna vychládaly.

Utajený hrdina František Suchý a jeho syn

Hned prvním ředitelem krematoria se stal František Suchý. Člověk, jehož jméno zná málokdo a zcela neoprávněně je v historickém kontextu přehlížen. Ve své podstatě se ale stal hrdinou. Suchý získal flek, o kterém by se dalo říci, že k jeho dobrému výkonu stačí pořídit si sadu černých obleků, být empatický k truchlícím pozůstalým a mít dobré vztahy s květináři a vazači věnců.

Památník československým skatům a skautkám u krematoria Strašnice. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Jenže, když naši republiku obsadila vojska nacistického Německa, bylo všechno jinak. A ve Františku Suchém se probudil obdivuhodný hrdina. Kobyliská střelnice chrlila stovky mrtvých odbojářů, politicky a smýšlením nevhodných obyvatel. Zastřelená těla vozila pod rouškou noci ke zpopelnění vozy gestapa právě do Strašnic. Spálit, neevidovat a vsypat do kompostu, tak zněl rozkaz gestapa, ale Suchý se mu odmítl podvolit. S tajným plánem se svěřil svému synovi. Společně pak zapisovali jména obětí nacistické zvůle, popel po spálených obětech ukrývali a na kompost sypali spálené zbytky komunálního odpadu.

Dočkali se osvobození a díky jejich hrdinskému a nebojácnému postoji se mohly ostatky řady válečných hrdinů uložit do jejich hrobů. 

Po vítězném únoru 1948 však zažívá František Suchý se synem déjà vu. Dějiny se opakují, tentokrát ale o životech odpůrců bezcitně rozhodují komunisté. I ti chtějí spalovat oběti justičních vražd bez svědků, bez důkazu a v tichosti. Popel má v tomto případě končit buď ve Vltavě anebo ve společném popelišti. Suchý se synem tak drží v ruce urny s popelem Milady Horákové a dalších obětí komunisté zvůle.

Komunisté byli ostražití a nastrojili past

Jenže komunisté věděli, že nacisty Suchý neposlouchal, a tak se do jejich hlav prokouše červ podezřívavosti, zda tak nečiní znovu. Nechávají ho sledovat, nastraží past. A ta sklapne. V roce 1952 jsou otec se synem zatčeni a odsouzeni na 25 let odnětí svobody. Odsedí si sice „jen“ zhruba dvanáct let, ale vycházejí oba s podlomeným zdravím. Syn František, vzděláním inženýr, najde práci jen v zámečnické dílně. Otec se revoluce nedožije, umírá v roce 1982. Oba jsou rehabilitováni až v demokracii a syn získává v roce 2011 za svůj hrdinský postoj Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Památník padlých a zavražděných sokolů v lokalitě strašnického krematoria. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Jistou satisfakcí pro Františka Suchého staršího je skutečnost, že desátá pražská část po něm před několika lety pojmenovala malý park, který přiléhá k zadnímu traktu urnového háje.

Po sametové revoluci také v těsné blízkosti krematoria vyrůstá pomník umučeným skautům a sokolům.

Baarová vedle Zápotockého

U samotného krematoria se nachází rozsáhlý urnový háj a kolumbária. Zdejší „sešlost“ je velmi nesourodá a pestrá. Místo odpočinku tu našel prezident Antonín Zápotocký. Ten, který do očí národu lhal, že měnová reforma nepřijde a za dva dny občané přišli o drtivou část svých úspor. Svůj klid tu snad už konečně našla i sourozenecká herecká dvojice Lída Baarová a Zorka Janů. Dvě ženy, které zničila touha po úspěchu a prospěchu, nenávist společnosti, krátkozrakost ve svých rozhodnutích a společenská klimata totalitních režimů. Zapálit svíčku můžeme i uren herců Jana Libíčka nebo Václava Postráneckého.

Hrob autora legendární dětské knížky Broučci Jana Karafiáta na Vinohradském hřbitově. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

K umělecky nejhodnotnějším náhrobkům patří ten, který vytvořila jedna z největších českých umělkyň Toyen pro svého uměleckého partnera Jindřicha Štýrského.

Hogofogo hřbitov

Z urnového háje strašnického krematoria můžeme vstoupit úzkou brankou na pražský vinohradský hřbitov. Zdálo by se, že zároveň překračujeme katastrální mapu mezi dvěma pražskými čtvrtěmi, ale opak je pravdou. Někdy si místní názvy zkrátka zahrávají se skutečností měrou vrchovatou, stejně jako v tomto případě. Jak vinohradský hřbitov, tak i strašnické krematorium se totiž nacházejí na katastrálním území Vinohrad v desátém pražském obvodu.

Vinohradský hřbitov vzniká až poměrně pozdě. Jeho založení se datuje s rokem 1885 v době, kdy hlavnímu městu Praha dochází, že hřbitovy na Olšanech brzy vyčerpají svou kapacitu.

Základem hřbitova je kaple svatého Václava, která se nachází zhruba ve středu dnešní výměry. Ta ale nestojí na hřbitově od začátku. Novogotická stavba architekta Turka vzniká až s prvním rozšířením hřbitova v roce 1897. Hřbitov se pak rozšíří ještě dvakrát, a to v roce 1912 a pak ještě o deset let později. A jde vlastně dodnes o soustavu nezávislých hřbitovních areálů. I proto se velmi často používá pojmenování v množném čísle – Vinohradské hřbitovy.

Každý kdo něco znamená, leží na Vinohradech

Ale už s postavením kaple svatého Václava začal vinohradský hřbitov platit za takový hogofogo odpočinek pro movitější high society. Stalo se v té době módním trendem, že nejbohatší obchodníci, průmyslníci, známí měšťané, ale i divadelní a později filmové hvězdy si začali kupovat na vinohradském hřbitově od konce 19. století až do 30. let 20. století hrobová místa, ale především velké hrobky.

Kaple svatého Václava na Vinohradském hřbitově. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Jedna z bočních hrobek kaple svatého Václava patří například rodině Havlových. Odpočinek tu našel jak majitel Lucernafilmu Miloš, tak jeho bratr stavební magnát Václav Maria, tak i prezident Václav Havel a jeho první žena Olga.

Na stejném hřbitově ale můžete narazit i na hrob protektorátního prezidenta Emila Háchy, velkopodnikatele Emila Kolbena, politika Václava Klofáče, automobilové závodnice Elišky Junkové nebo hereček Laďky Kozderkové nebo Gabriely Vránové.

Kamenná krása z celého města

Samotná kaple svatého Václava na vinohradském hřbitově je však cenná hlavně zevnitř, protože dnes slouží jako lapidárium pražských hřbitovů. Na jednom místě zde můžeme spatřit ty umělecky nejcennější a nejhodnotnější pražské náhrobky. V kapli jsou uloženy jejich originály a lidé často na hřbitovech obdivují, aniž by to věděli a tušili, jen pouhé imitace.

Správa pražských hřbitovů tak vybrala asi tři desítky náhrobků, které ohrožovaly, jak povětrnostní vlivy, stáří umělecky cenných náhrobků, ale i vandalství či velký zájem návštěvníků. V kapli tak můžeme spatřit skutečný náhrobek Svaté holčičky z malostranského hřbitova, kde japonští turisté obdivují už jen zdařilou kopii. Z malostranského hřbitova byl přesunut také náhrobek s lyrou, který zdobil hrob skladatele Václava Jana Tomáška. Jsou tu i originály sochařů Franty Úprky nebo Josefa Malínského.

Plno, plno a zase plno

Sláva a dobré jméno hřbitova způsobily to, že kdyby to bylo možné, tak na jeho vratech dnes visí cedulka OBSAZENO. Na tomto hřbitově se dnes už nepohřbívá. Výjimkou jsou pohřby či ukládání uren do stávajících hrobů. Získat tu však nové hrobové místo se rovná výhře v loterii. Možné to je pouze v případě, že od někoho hrob koupíte anebo se stávající hrob zruší. Čekat na hrob na Vinohradech je stejné jako žadonit o volný stůl v té nejmódnější restauraci ve městě.

Naši spanilou hřbitovní cestu dnes zakončíme na malém hřbitově, o kterém řada obyvatel hlavního města možná ani neví a netuší a jen letmo o něj zavadí pohledem. A to se při tom nachází přímo naproti strašnickému krematoriu. Jen na protilehlé straně rušné Vinohradské třídy. A je to hřbitov, který se právem může nazývat Strašnický, protože v katastru Strašnic jako jediný také leží.

Když u kolébky stojí špatné sudičky

I tady se už řadu let nepohřbívá a nutno poznamenat, že Strašnický hřbitov měl už mnohokrát se svým životem namále, ale vždy, trochu ironicky, dokázal tento hřbitov utéct hrobníkovi z lopaty.

Lokalita Strašnického hřbitova sloužila především německým evangelíkům. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Založen byl poměrně brzy, a to už v roce 1795. Důvody založení ale musíme hledat ještě o malinko dříve, tedy v roce 1781. Právě v tomto roce vydává rakouský císař Josef II. Toleranční patent. Podle něj jsou si všichni ve svém vyznání rovni a protestantství dostává oficiální požehnání.

Protestantství je však souhrnným pojmenováním pro církve, které se v reformaci odklonily od katolického hlavního proudu. V různých zemích pak dostávají protestantské církve specifické názvy. U nás to jsou například husité, ve Švýcarsku pak kalvinisté a hlavně mezi Němci a německy mluvícími obyvateli to jsou luteráni a především evangelíci. A právě dnešní strašnický hřbitov je původní Německý evangelický hřbitov, kde po vydání Tolerančního patentu mohla spočinout těla německých vyznavačů této církve.

A samo toto určení vzalo na sebe podobu té neoblíbené sudičky. Po roce 1945 bylo pochopitelně všechno evangelické, a natožpak německé, špatné, a tak byl hřbitov oficiálně uzavřen, vstoupil v platnost zákaz dalších pohřbů a po uplynutí desetileté karence měl být hřbitov zrušen.

Husité podrželi evangelíky

Mezitím ale byla zdejší kaple předána do užívání Československé církvi husitské, která tu zřídila kolumbárium. Rozhodnutí o zrušení hřbitova se protahovalo další roky a na konci 50. let bylo rozhodnuto, že se hřbitov srovná se zemí a vznikne tu dětské hřiště a park, a to všechno v rámci akce Z.

Do dobrovolných akcí se ale Pražáci moc nehrnuli, a tak navzdory všemu odsouzení hřbitov i nadále přežívá a vstupuje do 60. let, kdy se atmosféra přeci jen trochu obrušuje. Za záchranu se dočasně přimlouvají husité, a tak je rozhodnutí o jeho smazání z mapy dočasně odloženo.

Dočasně v našich podmínkách znamená na dlouho, a tak se německý evangelický hřbitov, sice zpustlý a zarostlý, ale bez úhony dočká sametové revoluce. Ta ale znovu rozpoutá otázku, co s hroby německých evangelíků v Praze.

Wermacht mezi lidmi neprošel

V roce 2000 vzniká vzhledem ke smazávání a zcelováni válečných útrap a v rámci zlepšujících se českoněmeckých vztahů myšlenka, aby byl strašnický hřbitov přeměněn na společné pohřebiště vojáků nacistického wermachtu. Mělo by jít o společné pohřebiště řadových, do nacistické armády naverbovaných, vojáků, kteří na konci druhé světové války padli na území našeho státu a jejichž kosterní ostatky se dodnes nacházejí v depozitářích a úložištích nejen v Praze, ale hlavně v severních Čechách, na území původních Sudet.

Nálada Strašnického hřbitova, ze kterého se v roce 2000 mělo stát pohřebiště vojáků wermachtu. Odpor veřejnosti byl tak obrovský, že z nápadu sešlo. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Tento nápad se ale nelíbí nejen válečným veteránům, ale i řadě místních obyvatel a vlna odporu se zvedá i z církevních míst a od památkářů. Myšlenka německého pohřebiště je zavržena, kostry se vracejí buď do depozitů anebo putují do Německa v krabicích. Znovu se však dostává na přetřes přeměna evangelického hřbitova na park. Bagry už skoro bručí za zdí hřbitova.

Všechno vyřeší až památkáři, kteří o dva roky později strašnický hřbitov prohlásí kulturní památkou a jeho likvidace je tedy nemožná. Jeho návštěva rozhodně stojí za to. Čas tu tak nějak plyne pomaleji, je klidnější a vzhledem k břečťanem porostlým náhrobkům místo trochu připomíná hřbitovy židovské.

I tak si ale musíme uvědomit, že i tady leží lidé, kteří dýchali stejný vzduch jako my a jejichž oči sledovaly proměnu města, ve které teď právě žijeme.

Text se opírá hlavně o vědomosti a paměť autora. Dále vychází z veřejných informačních zdrojů a také z webových stránek dotčených pražských městských částí a objektů.