Praha neokoukaná: Olšanské hřbitovy aneb Podzemní město pro dva a čtvrt milionů duší

16. 10. 202320:21
Praha neokoukaná: Olšanské hřbitovy aneb Podzemní město pro dva a čtvrt milionů duší
foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz/Nálada Olšanských hřbitovů

Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje na Pražský hrad. V každé uličce se k mohutné mase přidávají další a další. Nakonec není ve vašich silách udělat krok vedle, protože vás táhlé těsto těl nepustí.

A přitom stačí tak málo. Udělat několik kroků stranou, třikrát čtyřikrát zahnout za roh a dostanete se do míst, která vám o Praze řeknou mnohem víc než cvakání fotoaparátů na Karlově mostě. Atmosféra a krása stověžaté Prahy se totiž ukrývá mimo hlavní turistické trasy. Pojďte s námi.

Slíbili jsme vám druhý výlet na hřbitov a sliby plníme. Pro start žižkovského výletu na Olšanské hřbitovy ale nebudeme využívat hlavní bránu zdejšího hřbitova, ale přikrademe se pěkně zezadu od Olšanského náměstí.

Hrob Jana Palacha je jediný hrob na pražských Olšanech, který je i národní kulturní památkou. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Ale hlavně si tu musíme hned na úvod vysvětlit, proč občas říkáme Žižkov a chvíli zase Olšany. Dnes sotva v Praze poznáme, že přecházíme z jedné čtvrti do druhé, ale dřív byla Praha (respektive pražská města), Žižkov a Olšany pěkně vyrovnány vedle sebe a byly na sobě nezávislé. Žižkov měl centrum kolem kostela svatého Prokopa a dnešního televizního vysílače. Olšany byly vesničkou kolem Olšanského náměstí a táhly se až k dosluhující budově telekomunikační ústředny.

Žižkov sílil a rostl a stal se samostatným městem. Vlastně byl v mnohém i konkurencí pro Prahu a svoji samostatnost obětoval až s rokem 1922, kdy přestal být samostatným městem a stal se součástí Velké Prahy.

Olšany podlehly mrtvým

Olšanům začala zvonit hrana mnohem dřív a v podstatě za to může obrovská morová epidemie v Praze, která město vyděsila v roce 1682. Mrtvých byly hromady, nebylo je kam pohřbívat a původní hřbitovy praskaly ve všech. Pražští konšelé museli extrémně rychle jednat.

Hrobka rodiny Hrdličkovy na pražských Olšanech patří k nejkrásnějším na zdejších hřbitovech. Každopádně je však největší. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Volba padla na vesničku Olšany, malý kousek za Prahou, kde byl vysvěcen nový hřbitov a kam se morové oběti začaly svážet a do hromadných hrobů pohřbívat. A to je vlastně počátek vzniku Olšanských hřbitovů a začátek konce vesničky Olšany.

Stojíte-li dnes na Olšanském náměstí, tak rozhodně nepřehlédnete zdánlivě kruhovou, ale ve skutečnosti eliptickou, stavbu kostel svatých Rocha, Šebestiána a Rozálie. Dnes se zkráceně říká pouze kostel svatého Rocha, ale jeho vznik je datován právě se vznikem první části Olšanských hřbitovů, a to i přesto, že na počátku to byla jen hřbitovní kaple, která byla povýšena na kostel až v polovině 19. století.

Ochránce proti moru Roch

Každopádně jde o nejstarší kostel na území dnešního Žižkova a za jeho podobou stojí jeden z nejvýznamnějších architektů baroka Jean-Baptiste Mathey. A rozhodně stojí za zmínku, že naprosto nejcennějším předmětem, který ke kostelu patří, je cínová křtitelnice, která vznikla ještě téměř o století dřív než tento zajímavý svatostánek. Vevnitř ji ale nehledejte. I kvůli bezpečnosti se dnes nachází ve sbírkách Muzea hlavního města Prahy.

Hrob Zimmermannových dětí na Olšanech; mlynářský pomocník Augustin zavraždil vlivem tíživé situace čtyři děti a pak sám sebe. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Jméno tohoto kostela nebylo rozhodně vybráno náhodou. Svatý Šebestián a hlavně svatý Roch patří v náboženské ikonografii k nejvýznamnějším bojovníkům proti morovým útrapám. Svatý Roch řadu lidí vyléčil z morového zajetí, sám však onemocněl v italské Piacenze, a tak se skrýval za městem v jeskyni z obav, aby nikoho nenakazil. Společnost mu dělal pouze pes, který mu do úkrytu nosil jídlo. Nakonec se svatý Roch zázračně uzdravil, vrátil se do rodného francouzského Montpelier, kde ho ale jeho rodáci zajali a uvěznili v domnění, že jde o špiona. Ve vězení po pěti letech nepoznán zemřel.

Svatý Roch bývá také proto zobrazován na obrazech a sochách jako zpustlý a zarostlý poutník, který má dlouhý hábit. Na vykasaných stehnech často pukají morové vředy, které na obrazech olizuje jeho věrný sluha a přítel – pes.

Kolem kostela svatého Rocha se tedy nachází první z historických Olšanských hřbitovů. Těch najdeme za ohradní zdí celkem dvanáct. Pokaždé, když totiž byla kapacita hřbitova vyčerpána, došlo k vysvěcení další části půdy a k výstavbě nového hřbitova.

Jeden nestačí, ani dva

Zpočátku hřbitovy přibývaly poměrně pomalu, ten druhý byl slavnostně založen v roce 1786, tedy 104 let po založení prvního. Za dalších 49 let vznikl hřbitov třetí. Pak se čas mezi založením jednotlivých hřbitovů zkracoval. K poslednímu rozšíření o dvanáctý Olšanský hřbitov došlo až v roce 1917.

Hranice mezi jednotlivými hřbitovy nepoznáte, upozorňují na ně jen malé plechové cedulky. Vnímavé oko návštěvníka je schopno rozpoznávat hřbitovy podle stavebních slohů jednotlivých hrobů a hrobek.

Místo odpočinku sester Klenkových, které zemřely 6. března 1805 tragickou smrtí; těžký povoz jim přejel nohy a obě děvčátka na místě nehody zemřela. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Orientace však není vůbec jednoduchá. Celý komplex hřbitovů má rozlohu přes 50 hektarů, což je plocha, kterou by zabralo 70 fotbalových hřišť. Pokud si dobře pamatujete, tak minule jsme o Vyšehradském hřbitově psali, že jeho rozloha je jen o malinko větší, než je jedno fotbalové hřiště. Tady vidíte ten omračující rozdíl mezi hřbitovem na Olšanech a na Vyšehradě.

Víc mrtvých než živých

A teď něco málo čísel o Olšanských hřbitovech. Je zde více než 65 tisíc hrobů, 25 tisíc hrobek, 200 hrobkových kaplí, 20 tisíc urnových hrobů, šest kolumbárií a dvě rozptylové loučky. Olšanské hřbitovy jsou podle posledních odhadů místem věčného odpočinku 2,2 milionů lidí. Tento počet o milion přesahuje počet dnešních živých obyvatel metropole.

Původně zde stávalo i krematorium. Na Olšanských hřbitovech se spalovalo mezi lety 1921-32. Později tuto funkci převzaly modernější zařízení tohoto typu ve Strašnicích a v Motole. Dnes tu jsou jen dvě obřadní rozlučkové síně.

Pouť odporu proti režimu

Řadu hrobek a kaplí vytvořili nejvýznamnější architekti své doby. Na řadu výjimečných osudů a míst posledního odpočinku upozorňují informační cedule, místní kancelář dokonce nabízí plánek s mapou hrobů známých osobností. I tak je ale některé velmi těžké najít.

Na Olšanech najdeme i společný hrob Klementa Gottwalda a dalších komunistických pohlavárů - jeho ženy Marty, Gusty Fučíkové nebo Marie Majerové. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Vůbec největším pomníkem je Hrdličkova hrobka, která se nachází v blízkosti hlavního vchodu. Zabírá plochu 98 metrů čtverečních. Je tedy velká jako dva běžné byty. Zdobí ji impozantní sousoší z bílého carrerského mramoru.

Jen jeden jediný hrob je však zapsán mezi národní kulturní památky. Jde o hrob národního hrdiny Jana Palacha, který se na protest vstupu vojsk států Varšavské smlouvy v lednu 1969 upálil. Tehdejší pohřeb se stal národní demonstrací odporu.

Umělecky velmi zdařilý náhrobek pražské velkoobchodnické rodiny Rottů na Olšanských hřbitovech. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Později byly ale ostatky z hrobu vyzvednuty, bez souhlasu pozůstalých zpopelněny a převezeny do rodných Všetat. Režim si však nepomohl, pietní místa odporu tak byla dvě – jedno na Olšanech, druhé ve Všetatech. Po pádu komunismu se popel s Janem Palachem znovu vrátil na Olšanské hřbitovy.

Je obtížné vyjmenovat všechny slavné umělce, vědce, spisovatele, politiky, herce, kteří tu našli věčný klid. Významných osobností je zde pohřbeno více než pět tisíc a jen výčet jejich jmen bychom četli celý den. Hledání jejich hrobů se pak pro vás může stát cílem dokonce několika celodenních výletů na Olšany.

Ukrutná úmrtí malých dětí

Při návštěvě hřbitovů se ale také dá zapomenout na hroby slavných a můžeme vyhlížet umělecky extrémně hodnotné náhrobky nebo hroby s velmi zajímavým, i když extrémně tragickým příběhem.

Do posledně jmenované skupiny rozhodně patří hrob rodiny Zimmermannů. Ovdovělý mlynářský pomocník Augustin Zimmermann ze Žižkova už nemohl snášet extrémně tíživou finanční situaci své rodiny a rozhodl se k děsivému činu. Zavraždil čtyři své děti: sedmiletého Augustina, pětiletého Václava, čtyřletou Marii a ročního Toníčka. Nakonec sám spáchal sebevraždu. Psal se rok 1861 a pohřeb celé rodiny nakonec zaplatil sám bývalý císař Ferdinand V. Dobrotivý. Dojemný prostý hrob ozdobený jen klečícím andělíčkem je i dnes, více než sto šedesát let po tragické události, obsypán květinami a dětskými hračkami.

Úžasná secesní plastika na hrobě Marie Štěpánkové je dílem Jana Kotěry. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Nejinak je na tom i hrob sester Klenkových. Ty potkala tragická smrt v pražských ulicích 6. března 1805. Děvčata tehdy srazil na ulici těžký povoz a způsobil jim devastující zranění. Těžká kola oběma děvčátkům uštípla nohy v oblasti kolen a dvě malé dívky vykrvácely na pražskou dlažbu. Původně se jejich hrob nacházel na morovém prvním hřbitově, později byl přenesen do novějších částí. Náhrobek až morbidně dokumentuje devastující poranění malých holčiček. Ani na tento hrob lidé nezapomněli a stále na něj nosí květiny a dětské hračky.

Komunistické centrum

Velmi zajímavou historii má i nenápadný hrob u hřbitovní zdi ve Vinohradské ulici. Místo, které si kdysi zakoupila sama komunistická strana. Hrob zpočátku neměl jasně dáno na čí tělo čeká, postupně se však z něj stalo komunistické odkladiště osobností spřízněných touto ideologií. Na jednom místě tak narazíte na ostatky prezidenta Klementa Gottwalda jeho nevycválané manželky Marty, „národní vdovy a bojovnice proti fašismu“ Gusty Fučíkové a třeba i spisovatelky Marie Majerové.

Do další skupiny unikátních hrobů můžeme na Olšanech zařadit hroby s mimořádně cennými uměleckými díly a skulpturami. Jsou jich na hřbitovech desítky a vybrat tři nejvýznamnější je velmi těžké.

Zloději kovů už si brousili zuby na uměleckou perlu

Nicméně rozhodně k nim patří hrob Marie Štěpánkové. Toto místo zdobí vrcholná secesní plastika, jejímž autorem je Jan Kotěra. Náhrobní plastika má nedocenitelnou uměleckou hodnotu, nicméně v roce 2012 byla zachráněna na poslední chvíli. Nešlo však o loupež umění, ale prachobyčejnou krádež, po které by umělecký předmět skončil ve výkupně kovů. Plastika byla už navrtána a byla připravena na odcizení. Naštěstí se na to přišlo včas. Dnes hrob zdobí replika vyrobená z nekovových sloučenin, které jsou pro „sběrače“ bezcenné. Originál je uložen v lapidáriu Vinohradského hřbitova.

Náhrobek rodiny Řivnáčových na Olšanských hřbitovech patří k umělecky nejcennějším; vytvořil ho litograf Jaromír Horejc. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

K umělecky nejcennějším náhrobkům pak také patří náhrobek rodiny Řivnáčových. Za jeho vznikem stojí litograf Jaromír Horejc. Inspiraci litograf hledal v mezopotámských a babylonských výjevech, a to včetně použitého písma na náhrobním kameni. Jen tak pro zajímavost, právě Horejc je i autorem vizuální podoby Golema, jak ho známe z filmů Císařův pekař a Pekařův císař.

A v neposlední řadě je potřeba připomenout extrémně zdařilý náhrobek pražské velkoobchodnické rodiny Rottů. Secesní socha vystupují z náhrobku je bezezbytku mistrovským dílem. Drapérie a záhyby oděvu a kápi zde plynule přecházejí v podklad a vytvářejí dojem smutku a postupně přecházejí v truchlící krajinu. Jen málo soch dokázalo vyjádřit trefně náladu tak bezezbytku jako pomník rodiny Rottů na Olšanských hřbitovech.

Rusofil Karel Kramář s manželkou Naděždou

Kdo by se ale domníval, že ohradní zdí v lokalitě Želivského komplex Olšanských hřbitovů končí, tak se mýlí. Za ulicí, která se ne bezdůvodně jmenuje Mezi hřbitovy, najdeme pokračování. Tady už jsou k vidění modernější, současnější a umírněnější hrobky.

Chrám Zesnutí svaté Bohorodice byl vystaven na Olšanských hřbitovech v letech 1924-5 ve stylu novgorodských a pskovských chrámů. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Už zdálky jsou k nepřehlédnutí kupole pravoslavného chrámu Zesnutí svaté Bohorodice. Kostel byl postaven v areálu hřbitovů v letech 1924-5 a původně sloužil pro pohřební obřady ruských a sovětských občanů Československé republiky. Dnes slouží pravoslavné církvi a rozloučení se zesnulými tu má na starost pravoslavná církev.

Na budově vyniká zajímavá apsida a za návštěvu stojí i vnitřní krypta. Právě v ní se nachází místo odpočinku předsedy československé vlády Karla Kramáře a jeho ruské ženy Naděždy. Oba dva byli klíčovými donátory celé stavby.

Řady hrobů v zákrytu, meluzína kvílí tu

V části za ulicí Mezi hřbitovy se ale ukrývá i další pražská národní kulturní památka. Tou je Čestné pohřebiště. Odpočívají tu těla vojáků, kteří zahynuli během válečných let v různých válkách. Původně se národní ochrana vztahovala pouze na čestná pohřebiště Rudoarmějců, kteří zemřeli při obléhání Prahy.

Na tomto čestném vojenském pohřebišti na Olšanských hřbitovech jsou uloženy ostatky padlých z I. světové války. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Později se ochrana rozšířila i na hroby vojáků Commonwealthu, čestné pohřebiště bulharských vojáků, hroby padlých během Pražského povstání a čestné pohřebiště příslušníků I. odboje.

Místo symbolického odpočinku zde našli i letci, kteří zahynuli během druhé světové války. Na místě je i pomník carských důstojníků a vojáků, kteří našli smrt v napoleonské bitvě u Drážďan a Kulmu v roce 1813.

Nezvyklá kombinace národností a bitev, ve kterých tito muži přišli o své životy, tak velmi působivým dojmem vytváří apelující obžalobu všech nesmyslných válek.

Pohled na hroby spojeneckých vojáků na pražských Olšanských hřbitovech, kteří padli při osvobozování Československa na konci II. světové války. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Jsou tu na jednom místě prosté bílé dřevěné vojenské kříže, pyšná rudá komunistická hvězda, výsady britských pilotů i nabubřelé frčky carských oficírů. Je tu slyšet řev až do nepříčetnosti vyhnaných otáček leteckých motorů, zní tu výbuchy min a granátů, slyšíte úpění zraněných lidí na barikádách i bubnování napoleonských tamborů.

Když se ale uklidní vítr, polehoučku se mezi hroby tisíců zbytečných obětí válek začnou rozlévat společně s cáry podzimních mlh tóny snad nejznámější protiválečné písně: „Sag mir, wo die Blumen sind...,“ kterou ve světě proslavila německá ikona světového filmu a pozdější šansoniérka Marlene Dietrich. U nás ji cestu ke slávě umetla Judita Čeřovská s českým textem Řekni, kde ty kytky jsou...

Zde odpočívají na pražských Olšanech Miloš Kirschner a Helena Štáchová. Smrt svých adoptivních rodičů zde v rohu hrobu ve stínu následků světových válek oplakává i Hurvínek. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Co může válečnou mašinérii rozcupovat a odsoudit víc než mladá dívka trhající luční květy? Snad možná jen tichý nářek.

A paradoxně v těsné blízkosti čestného pohřebiště na Olšanských hřbitovech tichý nářek zní. Na poměrně nenápadném mramorovém náhrobku zde smutní malý Hurvínek. Pláče na hrobě svých adoptivních rodičů – loutkářů Miloše Kirschnera a Heleny Štáchové.

Text se opírá hlavně o vědomosti a paměť autora. Dále vychází z veřejných informačních zdrojů a také z webových stránek dotčených pražských městských částí a objektů.

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných